náhled|Lenní list, vystavený roku 1810 dánským králem Frederikem VI. vydaný pro vévodu Fridricha Karla Šlesvicko-Holštýnsko-Beckského, obléňující vévodu statkem Wellingsbüttel (v dnešním Hamburku), zmiňuje, že vévodovi náleží predikáty Jasnost (Durchlaucht) a Milost (Liebden). Jasnost, či nejjasnější výsost, zkráceně J.J., Durchlaucht (zkr. S.D.), Serene Highness (zkr. H.S.H.), Altesse sérénissime (zkr. S.A.S.), Serenitas, Altezza serenissima (zkr. S.A.S.), Светлость je oslovení (predikát) používaný pro vysokou šlechtu, obvykle v knížecí hodnosti. Je znám od středověku do současnosti (prvních dekád 21. století).
Původ titulu Toto oslovení bylo známé již v antickém Římě, kde v období dominátu bylo jedním z titulů císaře Serenitas Tua. Ve středověku užívali tento titul mnozí králové v západní Evropě (císaři byl vyhrazen titul Excelence, něm. Exzellenz, roku 1519 polepšený na Veličenstvo, něm. Majestät). Karel IV. ve své Zlaté bule z roku 1356 vymezil přednostní postavení kurfiřtů mezi říšskými knížaty a roku 1375 udělil právo na oslovení „Jasnost“ pro světské kurfiřty jako nejmocnější z říšských knížat, a dále pro ty z duchovních kurfiřtů, kteří měli knížecí původ. Západoevropští králové pak v pozdním středověku přešli na titul Výsost (lat. Celsitudo) zatímco králové východoevropští začali naopak zhruba v této době užívat oslovení Jasnost, zatímco predikát Výsost přijali až během 16. století. Zfalšované, ale Fridrichem III. potvrzené Privilegium maius, zabezpečilo roku 1453 predikát Jasnost (Serenitas nebo Serenissimus) rodině Habsburků, a to nejen panujícímu arcivévodovi, ale i členům jeho rodu a hlavám i členům vedlejších rodových linií ve Štýrském vévodství a Tyrolském okněžněném hrabství.
Titul v raném novověku V roce 1664 udělil císař Leopold I. právo na oslovení „Vaše Jasnosti“ württemberskému vévodovi. Téhož roku jej získal bádenský markrabě z katolické linie Baden-Baden. Do konce století získaly tento predikát hlavy téměř všech tzv. staroknížecích rodů v říši, a dále i některé rody novoknížecí (Salm 1697,Gothaischer Hofkalender, s. 191 Marlborough 1706), mimo říši vládnoucí kuronští vévodové z rodu Kettlerů (1696) či nevládnoucí (ani v říši ani mimo ni) bratr papeže Inocence XI., kníže Livio Odescalchi, a to z titulu uherského vévody ze Syrmia (latinsky v 1. p. Syrmium), uděleného v roce 1697. Paušálně bylo oslovení „Jasnost“ potvrzeno všem vládnoucím staroknížatům i jejich rodům na sněmu v roce 1712 císařem Karlem VI. Kurfiřti se však obávali ztráty svého výsadního postavení a roku 1742 si vymohli na císaři Karlu VII., že jim bude napříště příslušet oslovení Durchlauchtigst čili „Nejjasnější“, zatímco (stará) knížata budou pouze Durchlauchtig, tedy „Jasní“. Na říšském sněmu v roce 1746 byl predikát Durchlauchtigst přiznán i staroknížecím rodům, zatímco novoknížecí rody, resp. jejich hlavy, se musely spokojit s predikátem Durchlauchtig-Hochgeborener („Jasně-vysokorodý“), eventuálně Durchlaucht či v dobovém tvaru Durchleuchtigkeit.ERSCH.., s. 381 Roku 1737 přiznal císař Karel VI. predikát „Jasnost“ vládnoucím vévodům kuronským z rodu Bironů. V roce 1750 byl císařem Františkem I. oficiálně přiznán titul "Jasně-vysokorodý" (Durchlauchtig-Hochgeboren) nizozemským místodržícím. Králům a císaři pak v již 17. století připadlo oslovení „Nade vše nejjasnější“, Allerdurchlauchtigster, používané však jen v dopisech a v úvodním oslovení, tzv. intitulaci.
Již v 16. století se predikát „Serenissimus“ (mužský tvar) resp. „Serenissima“ (ženský tvar) objevuje v italské části Svaté říše římské. Roku 1593 potvrdil císař Rudolf II. republikám Benátky a Janov tituly „Republica serenissima“ a jejím dóžatům titul Serenissimus. Zhruba v letech 1590–1630 přijali italští panující vévodové, dosud se titulující jen „Excelence“, oslovení Jasnost neboli Altezza serenissima (doslova „Výsost nejjasnější“ či volněji „Výsostná Jasnost“) v rozhovoru ovšem zkracované na Altezza (doslova Výsost). Koncem 17. století začala toto oslovení užívat i některá italská panující knížata. V Itálii jej stále používá několik rodin pocházejících z rodů vládnoucích knížat (např. kníže ze Soragni z rodu markýzů Meli-Lupi) i knížecích rodin nevládnoucího původu (kníže z Villafrancy z rodu Alliati),Rod Alliati však tohoto oslovení užívá vlastně neoprávněně. Dostal totiž pouze právo na titul celsissimus (doslova "nejvýsostnější"), který ovšem v Habsburské monarchii znamenal pouze "knížecí Milost", fürstliche Gnaden. Omyl vznikl z nesprávného překladu ve vztahu k německé titulatuře. které si toto oslovení z dob 17. či 18. století nárokují.
Mimo Svatou říši římskou se podobné predikáty používaly ve Francii od dob vlády Ludvíka XIV. Zde se stalo oslovení „Altesse sérénissime“, převzaté z italštiny, roku 1650 výsadním predikátem pro tzv. prince královské krve. Tento titul však nebyl pro svou zdlouhavost příliš užíván a pokud ano, tak se verbálně zkracoval na „Altesse“ a celý se psal jen do dopisů. Děti a vnuci francouzského krále byli od časů Ludvíka XIV. "královskými Výsostmi" (Altesse royale), ovšem pro dauphina byl až do Francouzské revoluce vyhrazeno formální (dopisní) oslovení "Vaše nejjasnější královská Výsosti" (Vôtre Sérénissime Altesse royale). V roce 1752 udělil Ludvík XV. predikát Jasnost mimořádně hlavám dvou rodů patřícím k tzv. zahraničním knížatům, Princes étrangeres, kteří byli dosud oslovováni nanejvýš Vôtre Altesse, „Vaše Výsosti“. Šlo o knížete Rohan-Soubise a pana de La Tour d'Auvergne, polosuverénního vévodu z Bouillonu. Oba dva však byli poslední svého rodu a udělení predikátu nepřečkalo Francouzskou revoluci. V roce 1824 pak král Karel X. potvrdil také princům královské krve predikát královská Výsost, čímž predikát Jasnost ve Francii prakticky zmizel ze scény.
Před rokem 1640, než se stali portugalskými králi, se jako „Jasnost“ (Sua Alteza sereníssima) titulovali i vévodové z Braganzy.
V roce 1799 byl poprvé a naposledy udělen tento predikát také ze strany švédské Koruny. Fridrich Vilém, kníže Hessenstein, nemanželský syn bývalého švédského krále Frederika I. z rodu lankrabat hesensko-kasselských, byl v roce 1741 povýšen saským říšským vikářem na titulárního říšského hraběte (potvrzeno císařem Karlem VII. v roce 1743) s predikátem von Hessenstein, roku 1742 byl dále povýšen svým otcem na stejnojmenného švédského hraběte a roku 1772 císařem Josefem II. na titulárního říšského knížete. V roce 1785 potvrdil švédský král Gustav III. z rodu vévodů holštýnsko-gottorpských tomuto šlechtici i švédský knížecí stav a králův syn a nástupce, Gustav IV. Adolf pak konečně v roce 1799 udělil tomuto švédsko-německému aristokratovi také privilegium titulovat se jako „Jasnost“.
Různé tvary slova "jasný" užívaly jako oficiální titul i některé panovnické dynastie, např. Habsburkové byli známi jako "Nejjasnější Arcidům Rakouský"
Také polská Republika obou národů (Rzeczpospolita) byla od 17. století nazývána "Nejjasnější republikou". Rovněž polští královští princové byli v 18. století v němčině titulováni jako "nejjasnější" (Durchlauchtigst).
Udělení či přiznání predikátu Jasnost ovšem znamenalo především jeho užití ze strany císaře a kurfiřtů, které císařský výnos zavazoval. Níže postavené osoby oslovovaly v dopisech i verbálně knížata jako "Jasnost" i v případě, že jim tento titul nebyl výslovně přiznán. Naopak některé výše postavené osoby, než byl konkrétní vyznamenaný kníže, se necítily udělením predikátu vázány, jak to dokazoval např. postoj staroknížecích rodin, které po roce 1746 stále odmítaly mladší knížata novoknížecího stavu uznat za knížata "jasná" a v dopisech jim přiznávaly nadále jen titul Vysokorodý (Hochgeboren). Složitý kuriální dopisní styl se koncem 18. století začal zjednodušovat a v průběhu 19. století již bylo obvyklé jen jedno oslovení pro každou společenskou vrstvu, příp. šlechtickou hodnost, bez ohledu na to, v jakém postavení vůči oslovovanému stála daná osoba nebo úřad.
Titul v německých zemích v 19. století Po zániku Svaté říše římské, 12. srpna 1806 přijaly titul automaticky všechny zbylé vládnoucí knížecí a vévodské rody nejen pro své hlavy, ale i pro všechny členy rodu. Mediatizované rody ale právo na toto oslovení fakticky ztratily, ačkoli bylo neoficiálně užíváno dál. Po Vídeňském kongresu, který první přiznal mediatizovaným rodům jistá přednostní práva v rámci šlechty a deklaroval jejich rovnost s panujícími rodinami, udělil spolkový sněm Německého spolku v srpnu 1825 mediatizovaným vévodům a knížatům, resp. hlavám jejich rodů právo na oslovení "Jasnosti". Nový spolkový sněm na podzim roku 1828 předefinoval pojem mediatizovaného rodu, rozšířil počet rodin s právem na tento predikát a vydal nový seznam v únoru 1829.ERSCH..., s. 382 Postupně získávaly z rozhodnutí panovníků tento predikát i ostatní knížecí rody. V Prusku získával každý nově povýšený kníže paušálně predikát Jasnost od roku 1861 (toho roku byl tento predikát udělen všem pruským knížatům, kteří ho dosud neměli),Titulární knížata, tedy ta, která nepatřila k vládnoucím či mediatizovaným rodům, obdržela ovšem v Prusku oslovení Jasnost obvykle jen pro hlavu rodu. Pokud se mladší členové titulárního knížecího rodu (Schöneichové) či jen prvorození následníci (Hatzfeldové z Trachenberka, Talleyrandové ze Zaháně aj.) titulovali jako princové, měli i po roce 1861 právo pouze na oslovení "knížecí Milosti". Gothaischer Hofkalender, s. 383, 395, 458 v Rakousko-Uhersku se k paušálnímu přiznání predikátu Jasnost císař odhodlal v roce 1905.Císařské nejvyšší rozhodnutí z 20. července 1905 se však nevztahovalo na knížata, která nebyla členy rakouské šlechtické společnosti a nebyla trvale usazena v Rakousku, i když tu vlastnila pozemkový majetek. Šlo o knížata původem z Pruska (Blücher), Ruska (Golicyn), Itálie (Dentice di Frasso) nebo knížata řecko-fanariotského původu (Ypsilanti) Na tom, jestli tato knížata získala predikát Jasnost ve svých zemích (Prusko, Rusko) či ne, v Rakousku-Uhersku nezáleželo. Například Bavorsko však takový krok nikdy neučinilo a některá bavorská titulární knížata (Polignac, "von" Sayn-WittgensteinKnížata Sayn-Wittgenstein patřila k mediatizovaným rodům a namísto "von", tedy "z" užívají dodnes titul "zu", tedy "na Sayn-Wittgensteinu". Princ Hermann zu Sayn-Wittgenstein-Hohnstein se dobrovolně vzdal příslušnosti ke svému rodu a k vysoké šlechtě, aby mohl uzavřít morganatický sňatek s Gertrudou Westenberger. Roku 1905 mu byl udělen bavorský knížecí titul "von Sayn-Wittgenstein" s potvrzením příslušnosti k pouhým titulárním knížatům a s titulem kníže pro všechny členy rodu. Od příbuzných z řad vysoké aristokracie se odlišoval právě predikátem "von". Knížecí titul s oslovením "Vysokorodý" (Hochgeboren) mu byl potvrzen v roce 1912 také v Rakousku. Viz Gothaisches genealogisches Handbuch..., s. 448-449.), tento predikát nikdy nezískala.
Přehled vládnoucích rodů a jejich blízkých příbuzných, kteří používali po roce 1815 predikát Jasnost Data ukončení nošení titulu znamenají rok, kdy rody či jejich někteří členové přešli na predikát "Výsost", v případě vévodské větve bavorských Wittelsbachů potom na predikát "královská Výsost" vévodové sasko-gothaiští, sasko-coburští, sasko-meiningenští a sasko-altenburští (do roku 1844, pak již jen vedlejší větve rodů) vévodové nasavští (do roku 1844) vévodové brunšvičtí (do roku 1844) vévodové anhaltsko-desavští, anhaltsko-bernburští a anhaltsko-köthenští z dynastie Askánců (do roku 1844) nevládnoucí vévodové bavorští ("in Bayern", do roku 1845) nevládnoucí vévodové württemberští (do roku 1825)V roce 1865 pak vévodové z vedlejší linie obdrželi od krále Karla predikát královská Výsost. Viz Ceremonial-Buch für den Königlich Preußischen Hof