náhled|Znak Zemí Koruny české Českou šlechtou se rozumí feudální společenská vrstva (sociální třída), tj. nižší a vyšší (vysoká) šlechta na území Českého království respektive zemí Koruny české, zvláště v Čechách a na Moravě a v širším pojetí i ve Slezsku a Lužici.
Šlechtictví jako status podle českého zemského práva bylo zrušeno dne 10. prosince 1918 zákonem č. 61/1918 Sb. Stejně tak byla zrušena všechna ze šlechtictví plynoucí práva a bývalým šlechticům bylo zapovězeno užívání šlechtických titulů, přídomků a dodatků.
Počátky české šlechty Počátky české šlechty v 10.–12. století úzce souvisí se vznikem a rozvojem feudální společnosti v době panování Přemyslovců v Českém knížectví, později Českém království.
Vznik této společenské skupiny či vrstvy souvisel s vojenskými družinami kolem panovníka. Ty byly tvořeny schopnými jedinci, kteří za své služby dostávali výsluhy v podobě pozemků, správcovství hradu atd. a s tím spojeným udělováním šlechtických titulů (svobodný pán, zeman, rytíř). Z válečníků se postupně stávali feudální páni, kteří za své zásluhy získávali od panovníka různé úlevy, výhody, pozemky a další. Podobným způsobem probíhal rozvoj také u církevních entit. Vlastnictví půdy mělo zásadní význam pro rozvoj zemědělství a další zkulturňování krajiny.
Výsluhy byly zpočátku pouze osobní povahy – do smrti nabyvatele – a bylo je možno odejmout; postupně docházelo k jejich přeměně v dědičné vlastnictví. Otázka možného podílu před-přemyslovské rodové aristokracie na zformování nejstarší české šlechty zůstává nevyjasněna. Jisté však je, že již ve 13. století byla šlechta natolik silná, že i panovník musel počítat s její mocí.
Některé šlechtické rody včetně rodových erbů z této doby lze vysledovat do současnosti. První erbovní znamení české šlechty se objevují od 13. století. Tato erbovní znamení byla udělována za mimořádné zásluhy a statečnost v boji, diplomatické úspěchy, či zbavení krajiny nebezpečného zvířete apod. Šlechtictví své nositele, kromě výhod, zavazovalo rovněž k povinnostem a ctění určitých ctností, které však nebyly vždy dodržovány.
V této době se také postupně ustalovala rodová jména, zpravidla spojená s místem původu, případně se jménem některého předka (Vratislavové z Mitrovic). Existuje však i mnoho opačných případů, kdy hrady, respektive zámky dostávaly jméno podle svého majitele (Mitrovice, Nové Mitrovice). Kromě toho docházelo již v této době k poněmčování (germanizace) jmen i u nejstarších českých rodů – z důvodu prestiže, ve snaze vyrovnat se šlechtě v jiných zemích (viz např. německá šlechta a rakouská šlechta). Patrné je to například u rozrodů Vítkovců, jejichž další větve se nazývaly Landštejnové či Rožmberkové.
Nejstarší šlechtické rody Mezi nejstarší zakladatelské rody (v počtu okolo dvaceti) české a moravské šlechty patří: Buzici – z nich pak například Zajícové z Házmburka Šelmberkové Benešovici páni z Dubé páni z Kravař páni z Bechyně Drslavici Švihovští z Rýzmberka Černínové z Chudenic Hrabišici Hroznatovci Janovici Kolovratové Markvartici Lemberkové Vartenberkové Valdštejnové Ronovci Lichtenburkové páni z Klinštejna páni z Lipé páni z Dubé Vítkovci páni z Hradce páni z Krumlova Rožmberkové páni z Landštejna páni ze Stráže Žerotínové a další.http://www.historickaslechta.cz/drslavic-id2009090063-6 - Drslavici
Šlechtický systém před rokem 1620 Šlechtický stav ani v Česku nebyl homogenní, ale dělil se do stupňů, úrovní. Od 12. století se česká šlechta dělila na dva stavy, nižší stav – vladycký, zemanský a rytířský (původně páni první hotovosti) a vyšší stav – panský (původně páni druhé hotovosti, někdy korouhevní páni). V průběhu dějin se ustálil systém, který platil až do doby stavovského povstání.
Předstupeň šlechtictví tvořily tzv. erbovní rodiny, což byl mezistupeň mezi městským a šlechtickým stavem. Patřilo k němu právo užívat erb a predikát, ale nikoli stavovská práva, tzn. nešlo o šlechtice.
Vladyctví bylo uznáváno za nejnižší šlechtický stav. Do vladyctví bývaly povyšovány nové rody. Staré a úspěšné vladycké rody byly povyšovány (nobilitovány) do rytířského či panského stavu. Také zchudlé panské rody mohly ponížit do stavu vladyků a zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky svůj status ztrácely. Mezi vladyckými rody často nalézáme vedlejší větve známých šlechtických rodů, jako byli například vladykové z Chlumu, Křemže, Nečtin u rodu Bavorů ze Strakonic.
Rytířství je další ze stupňů nižší šlechty. Rytířské předky ve třech generacích musel prokázat uchazeč o přijetí do panského stavu. Jedná se vlastně o pozůstatek třídy šlechticů, kteří získali titul na válečném poli. Často (na zemském sněmu nikdy) nebyl od vladyctví rozlišován a tvořily spolu jednu kategorii, někdy nazývanou vladyctvo, jindy rytířstvo.
Některé rytířské rody nashromáždily velký majetek, kterému se nevyrovnal ani majetek leckterých panských rodů, a patřily k nejbohatším v zemi. Tyto rody pak velmi často po nabytí takového majetku povýšily a byly přijaty do panského stavu, např. Trčkové z Lípy. Obecně povyšování, adopce a podobně byly často spojené s nemalými poplatky a byly tak také významným zdrojem příjmů vládců.
Panský stav byl do poloviny 17. století v Českých zemích jediným stavem vyšší šlechty. Vyvinul se jako systém vyšší šlechty (tzv. páni druhé hotovosti), tj. nejvýznamnějších rodů. V průběhu času se panské rody snažily omezit příliv dalších rodů, což se jim roku 1501 povedlo, když si vymohly, že: „... nechce žádného za pána přijíti leč by stav svůj vladyčí do čtvrtého kolena provedl“ (tj. prokázal). V roce 1502 pak král Vladislav Jagellonský potvrdil panským rodům právo přijímat do panského stavu. Bylo rozlišováno mezi pány „novoštítnými“ a pány „starožitnými“ (po třech generacích v panském stavu).
Na počátku 17. století šlechta v Čechách tvořila přibližně jedno procento veškeré populace. Obdobně to bylo i ve zbytku Svaté říše římské, ve Francii a některých italských státech.
Uzavírání panského a rytířského stavu V souvislosti s určením práva, kdo se smí stát přísedícím většího zemského soudu, došlo v druhé polovině 15. století k uzavření panského stavu. Byla stanovena pravidla pro přijímání dalších rodů. Členové těchto rodů měli právo zastávat zemské úřady. Páni do panského stavu nově přijímali, už nepostačovalo panovnické povýšení.
Dříve se uzavření panského stavu událo na Moravě, a sice v letech 1479–1480. Podle Tovačovské knihy panský stav tehdy tvořilo 23 rodů, z nich bylo 15 starých rodů: páni z Cimburka (1), páni z Lipé (2), páni z Lomnice (3), páni z Hradce (4), Pernštejnové (5), Šternberkové (6), Lichtenštejnové (7), páni z Boskovic (8), páni z Kunštátu (9), páni z Lichtenburka (10), Valdštejnové (11), páni z PezinkuUherská šlechta, hrabata, kteří vlastnili statky na Moravě, ale do politického života téměř nezasahovali. (12), z Vlašimi (13), páni ze Sovince (14), Krajířové z Krajku (15) alespoň sedm z nich mělo český původ, byli v Čechách usedlí nebo přišli přes Čechy (z Hradce, Krajířové, Lichtenburkové, z Lipé, ze Šternberka, z Valdštejna, z Vlašimi) a 8 mladších rodů: páni z Dúbravky (16), Tvorkovští (17), Landštejnové (18), Miličinští (19), páni z Ludanic (20), páni z Veitmile (21), Tunklové (22), Žerotínové (23).
V Čechách se panský stav uzavřel až v roce 1500, kdy byl seznam 47 rodů intabulován do zemských desek. A/ český původ – 33 rodů reprezentovalo starobylou českou aristokracii Ronovci: páni z Lipé (1), Adršpachové a Berkové z Dubé (2), Krušinové z Lichtenburka (3), Křinečtí z Ronova (4), Míčanové z Klinštejna (5); Kounicové: Bořitové z Martinic (6), Černčičtí z Kácova (7), Rychnovští z Rychnova (8), Stošové z Kounic (9), páni z Talmberka (10); Vítkovci: páni z Hradce (11), z Landštejna (12), z Rožmberka (13) a Sezimové z Ústí (14); Buzici: Lvové z Rožmitálu (15), páni ze Šelmberka (16), Zajícové z Házmburka (17), Medkové a Vranovští z Valdeka (18); Markvarticové: páni z Valdštejna (19), páni z Vartenberka (20); Hrabišicové: páni z Oseka a Rýzmburka (21), Kostkové z Postupic (22); Janovicové: páni z Janovic (23), páni z Kolovrat (24); páni z Cimburka (25), páni z Gutštejna (26), Planští ze Žeberka (27), páni z Říčan (28), Slavatové z Chlumu (29), páni ze Šternberka (30), páni ze Švamberka (31), Švihovští z Rýzmberka (32), Žampachové z Potštejna (33) B/ moravský původ páni z Boskovic (34), páni z Kunštátu (35), z Pernštejna (36) C/ míšeňský původ páni z Koldic (37) – v Čechách od poloviny 14. století z Ilburka (38) – od počátku 15. století D/ saský původ purkrabí z Donína (39) a páni z Plavna (40) – obojí se v Čechách připomínají již od 13. století E/ švýcarský původ páni z Bibrštejna (41) – od 13. století F/ kraňský původ Krajířové z Krajku (42) – od konce 14. století G/ pětice rodů, které se staly panskými v 2. polovině 15. století Lickové z Rýzmburka (43), páni z Veitmile (44) – opírali se o privilegium Karla IV., Lobkovicové (45) (Hasištejnští i Popelové), Smiřičtí ze Smiřic (46), páni z Ronšperka (47).
Mezi lety 1500 a 1618 vymřelo z těchto 47 rodů alespoň 20 a dále devět rodů, které byly přijaty do panského rodu až po roce 1500.Starý, s. 245
Rytířský stav se uzavřel na Moravě v roce 1556 a v Čechách v roce 1564. Mezi lety 1541–1620 bylo přijato do rytířského stavu v Čechách přibližně 215 erbovních rodin. Mezi přední osobnosti z rytířského stavu, které v 2. polovině 16. a počátkem 17. století zastávaly nejvyšší zemské úřady, patřil Oldřich Dubanský z Duban, Michal Španovský z Lisova, Jan Klenovský z Klenové, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Burian Trčka z Lípy, Mikuláš Miřkovský z Tropčic, Jan Vchynský ze Vchynic, Václav Ples Heřmanský ze Sloupna, Jan Vřesovec z Vřesovic, Kryštof Wratislav z Mitrowicz a Adam Hrzán z Harasova. Mezi menšími úředníky se prosadil Kryštof Želinský ze Sebuzína, Jindřich Domináček z Písnice, Bohuslav z Michalovic, politický vliv měli také Jan Mencl z Kolsdorfu a Jan Platejs z Platenštejna.
Nejbohatší česká šlechta v předbělohorském období Následující tabulka představuje nejbohatší šlechtice v letech 1557, 1603 a 1615 podle majetku nebo počtu osedlých: