Bitva o Vukovar bylo 87denní obléhání Vukovaru ve východním Chorvatsku Jugoslávskou lidovou armádou (JNA), podporovanou různými polovojenskými silami ze Srbska. Bitva probíhala mezi srpnem a listopadem 1991 a stala se jednou z největších bitev války v Jugoslávii. Chorvatští nacionalisté ji někdy přirovnávají k domácí obdobě Bitvy u Stalingradu. Před chorvatskou válkou za nezávislost šlo o barokní prosperující město, kde žila smíšená komunita Chorvatů, Srbů a dalších etnických skupin. Když se Jugoslávie začala rozpadat, srbský prezident Slobodan Milošević a chorvatský prezident Franjo Tuđman začali prosazovat nacionalistickou politiku. V roce 1990 bylo zahájeno ozbrojené povstání milic chorvatských Srbů podporovanými srbskou vládou a polovojenskými skupinami, které se zmocnily kontroly nad oblastmi Chorvatska obývanými Srby. JNA začala zasahovat ve prospěch povstání a konflikt vypukl ve východní chorvatské oblasti Slavonie v květnu 1991. V srpnu zahájila JNA rozsáhlý útok proti chorvatským územím ve východní Slavonii, včetně Vukovaru. Většina Srbů v době bojů Vukovar opustila a začala noční můra pro zdejší zůstavší obyvatele.
Vukovar bránilo asi 1800 lehce vyzbrojených vojáků Chorvatské národní gardy (ZNG) a civilních dobrovolníků, proti až 36 000 vojákům JNA a srbských polovojenských jednotek vybavených těžkými zbraněmi a dělostřelectvem. Během bitvy byly na město vypáleny granáty a rakety s četností až 12 000 denně. V té době to byla nejdivočejší a nejdelší bitva v Evropě od roku 1945 a Vukovar byl prvním velkým evropským městem, které bylo od druhé světové války zcela zničeno.Borger, 2011 Když Vukovar 18. listopadu 1991 padl, několik stovek vojáků a civilistů bylo srbskými silami zmasakrováno a nejméně 20 000 obyvatel bylo vyhnáno.Prosecutor v. Milosevic, 23 October 2002 Celkově během bitvy zemřelo asi 3000 lidí. Většina Vukovaru byla etnicky očištěna od nesrbského obyvatelstva a stala se součástí samovyhlášeného protostátu známého jako Republika Srbská Krajina. Několik srbských vojenských a politických představitelů, včetně Miloševiće, bylo později obviněno a v některých případech uvězněno za válečné zločiny spáchané během bitvy a po ní.
Pro Jugoslávskou lidovou armádu (JNA) to ale bylo vítězství velmi těžce vybojované. Bitva JNA vyčerpala a stala se zlomovým bodem v chorvatské válce za nezávislost. Při dobytí města hrály vedle útvarů JNA důležitou roli také různé polovojenské jednotky. Mezi nimi byly zvlášť významné Srbské dobrovolnické gardy Željka Ražnatoviće, zvaného Arkan. O několik týdnů později bylo vyhlášeno příměří. Vukovar zůstal v srbských rukou až do roku 1998, kdy byl podepsáním Erdutské dohody pokojně vrácen Chorvatsku. Od té doby byl přestavěn, ale má méně než polovinu své předválečné populace a mnoho budov je stále poznamenaných bitvou. Jeho dvě hlavní etnické komunity zůstávají hluboce rozděleny a město nezískalo zpět svou dřívější prosperitu.
Pozadí vlevo|náhled|Pohled na Vukovar od Dunaje z roku 1917 Vukovar je důležité regionální centrum na východní hranici Chorvatska, nacházející se ve východní Slavonii na západním břehu řeky Dunaje. Oblast má rozmanité obyvatelstvo Chorvatů, Srbů, Maďarů, Slováků, Rusínů a mnoha dalších národností, které spolu po staletí žily v relativní harmonii před chorvatskou válkou za nezávislost. Před konfliktem to byla také jedna z nejbohatších oblastí Jugoslávie.Prosecutor v. Mrkšić, Radić & Šljivančanin – Judgement, 27 September 2007, p. 8. Dlouhodobá prosperita Vukovaru se odrážela v jednom z nejlepších barokních architektonických souborů v Chorvatsku.
Region prošel významnými demografickými změnami po druhé světové válce, kdy byli jeho etničtí němečtí obyvatelé vyhnáni a nahrazeni osadníky odjinud z Jugoslávie. V roce 1991 poslední jugoslávské sčítání lidu zaznamenalo, že opčina Vukovar, zahrnující město a okolní vesnice, měla 84 189 obyvatel, z nichž 44 % tvořili Chorvati, 38 % Srbové a zbytek byli příslušníci jiných etnických skupin. Obyvatelstvo města tvořilo 47 % Chorvatů a 33 % Srbů.
Od roku 1945 byla Jugoslávie spravována jako federální socialistický stát složený ze šesti nově vytvořených republik – Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Černé Hory a Makedonie.BBC News, 28 January 2003 Současná hranice mezi Srbskem a Chorvatskem byla definována v roce 1945 komisí jugoslávské federální vlády, která přidělila oblasti s většinou Srbů Socialistické republice Srbsko a oblasti s většinou Chorvatů Socialistické republice Chorvatsko. Nicméně značná srbská menšina zůstala uvnitř té druhé.
Po smrti jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita v roce 1980 se znovu probudil dlouho potlačovaný etnický nacionalismus a jednotlivé republiky začaly prosazovat svou autoritu silněji, jakmile federální vláda slábla. Slovinsko a Chorvatsko se posunuly směrem k multipartijní demokracii a hospodářským reformám, ale srbský autoritářský komunistický prezident Slobodan Milošević reformám oponoval a snažil se zvýšit moc jugoslávské vlády. V roce 1990 Slovinsko a Chorvatsko uspořádaly volby, které ukončily komunistickou vládu a přivedly k moci v obou republikách proindependence (pronezávislostní) nacionalistické strany. V Chorvatsku se k moci dostalo Chorvatské demokratické společenství (HDZ) Franjo Tuđmana, který se stal prezidentem.
Tuđmanův program byl odmítán mnoha příslušníky srbské menšiny v Chorvatsku, vůči nimž vystupoval otevřeně nepřátelsky. Chorvatská srbská demokratická strana (SDS), podporovaná Miloševićem, označila HDZ za reinkarnaci nacionalisticko-fašistického ustašovského hnutí, které během druhé světové války zmasakrovalo statisíce Srbů.Bassiouni, Annex IV. 28 December 1994 Od poloviny roku 1990 zahájila SDS ozbrojenou vzpouru v Srby obývaných oblastech Chorvatska a zřídila samozvanou Srbskou autonomní oblast Krajina, s tajnou podporou srbské vlády a srbských polovojenských skupin. Chorvatská vláda rychle ztratila kontrolu nad velkými částmi republiky. V únoru 1991 Srbové z Krajiny vyhlásili nezávislost na Chorvatsku a oznámili, že se sjednotí se Srbskem. Další srbské komunity v Chorvatsku rovněž oznámily, že se odtrhnou, a zřídily své vlastní milice.
Před bitvou vpravo|náhled|Srbský příslušník polovojenských sil hlídkující v Erdutu, východní Slavonie, 1991 Konflikt mezi Srby a Chorvaty se rozšířil do východní Slavonie počátkem roku 1991. 1. dubna začali srbští vesničané kolem Vukovaru a dalších měst ve východní Slavonii stavět zátarasy přes hlavní silnice. Srbská polovojenská skupina Bílí orli, vedená Vojislavem Šešeljem, se přesunula do srbské vesnice Borovo Selo, ležící severně od Vukovaru.Bassiouni, Annex III. 28 December 1994 V polovině dubna 1991 došlo k incidentu na okraji Borova Sela, kdy byly na srbské pozice vypáleny tři rány z bezzákluzové zbraně Armbrust. Objevila se obvinění, že útok vedl tehdejší náměstek ministra obrany Gojko Šušak. Nebyly hlášeny žádné oběti, ale útok vyostřil a prohloubil etnické napětí. 2. května srbské polovojenské jednotky přepadly dva chorvatské policejní autobusy v centru Borova Sela, zabili 12 policistů a dalších 22 zranili. Jeden srbský polovoják byl rovněž zabit. Bitva o Borovo Selo představovala nejhorší násilný čin mezi Srby a Chorvaty od druhé světové války.Stefanovic, 4 May 1991 Rozlítila mnoho Chorvatů a vedla k nárůstu etnického násilí po celé Slavonii.
Krátce poté se jednotky Jugoslávské lidové armády (JNA) přesunuly do Borova Sela. Zásah armády byl uvítán místními chorvatskými představiteli, ale chorvatský náměstek ministra vnitra Milan Brezak obvinil JNA, že brání chorvatské policii vypořádat se s polovojenskými jednotkami.Tanner, 3 May 1991Sudetic, 27 August 1991 V celém regionu vypukly přestřelky mezi soupeřícími milicemi. Ve Vukovaru Chorvati obtěžovali srbské obyvatele, někdy i násilně. Chorvatská policie násilně převzala místní rozhlasovou stanici Radio Vukovar a srbští členové etnicky smíšeného personálu stanice byli propuštěni a nahrazeni Chorvaty. Srbské milice systematicky blokovaly dopravní cesty v převážně srbském venkově kolem Vukovaru a během několika dní bylo možné se do města dostat pouze po nezpevněné cestě vedoucí přes chorvatské vesnice. O atmosféře ve Vukovaru se tehdy říkalo, že je „vražedná“.Tanner, 6 May 1991
19. května 1991 uspořádala chorvatská vláda celostátní referendum o vyhlášení suverenity. Ve Vukovaru, stejně jako jinde v Chorvatsku, vyzývali tvrdě nacionalističtí Srbové další Srby k bojkotu referenda, zatímco umírnění navrhovali využít hlasování k vyjádření nesouhlasu s nezávislostí. Mnoho místních Srbů však hlasovalo.Tanner, 20 May 1991 Referendum prošlo s tím, že 94 procent voličů na celostátní úrovni hlasovalo pro.Sudetic, 20 May 1991
Násilí ve Vukovaru a jeho okolí se po referendu o nezávislosti zhoršilo. Ve městě a okolních vesnicích byly opakovaně hlášeny útoky střelnými zbraněmi a bombami.Stankovic, 20 June 1991 V červnu začalo sporadické ostřelování města a během léta se zvyšovalo na intenzitě. Chorvatská čtvrť Borovo Naselje, severní předměstí Vukovaru, utrpěla výrazné ostřelování 4. července.Prosecutor v. Mrkšić, Radić & Šljivančanin – Judgement, 27 September 2007, pp. 12–13. Srbské polovojenské jednotky vyhnaly z obce tisíce nesrbů z jejich domovů.BBC Summary of World Broadcasts, 9 July 1991 Chorvatské polovojenské jednotky vedené Tomislavem Merčepem útočily na Srby ve Vukovaru a jeho okolí (v rámci toho, co bylo později vyšetřováno jako vraždy Srbů ve Vukovaru v roce 1991). Zmizelo nebo bylo zabito mezi 30 a 86 Srby a tisíce dalších uprchly ze svých domovů.Jelinić, 31 July 2006 Chorvatský vládní zástupce ve Vukovaru sdělil úřadům v Záhřebu, že „město je znovu [obětí] teroru, ozbrojených střetů a provokativních přestřelek s potenciálně nepředstavitelnými důsledky. Dosavadní politika vytvořila atmosféru teroru mezi chorvatským a srbským obyvatelstvem.“ Střelci z obou stran zapálili a vyrabovali stovky domů a farem v oblasti.Lekic, 24 July 1991
Konflikt zastřel etnické hranice. Mnozí Srbové, kteří ve Vukovaru žili po generace – známí jako starosedioci neboli „staří usedlíci“ – odmítali propagandu přicházející z Bělehradu a Kninu a nadále žili v míru se svými chorvatskými sousedy. Došljaci neboli „novousedlíci“, jejichž rodiny se po roce 1945 přistěhovaly z jižního Srbska a Černé Hory, aby nahradily vyhnané Němce, byli nejvnímavější k nacionalistickým výzvám. Novinář Paolo Rumiz popisuje, jak „se snažili získat své soukmenovce pro vlasteneckou mobilizaci, a když s tím neměli úspěch, zabíjeli je, rabovali jejich majetek a zboží nebo je vyháněli. Staří usedlíci se nenechali poštvat proti jiným národnostem.“ Když Chorvati prchali před boji, často svěřovali klíče od svých domů k opatrování svým srbským sousedům, kterým důvěřovali, spíše než chorvatské policii. Politoložka Sabrina P. Ramet poznamenává, že zvláštním rysem války ve východní Slavonii byla „mobilizace těch, kteří nebyli integrováni do multikulturního života měst, proti městskému multikulturalismu“. Bývalý bělehradský starosta Bogdan Bogdanović označil útok na Vukovar za akt urbicidy, úmyslného útoku na urbanismus.
Protivníci vpravo|náhled|Mapa Vukovaru a okolí Na konci července 1991 byla improvizovaná chorvatská obranná síla ve Vukovaru téměř obklíčena srbskými milicemi v sousedních vesnicích. V oblastech obývaných Srby se nacházeli polovojáci, vojáci JNA a branci srbské Teritoriální obrany (TO). V městské čtvrti Sajmište ve Vukovaru byla malá kasárna JNA, obklopená územím ovládaným Chorvaty.Prosecutor v. Mrkšić, Radić & Šljivančanin – Judgement, 27 September 2007, p. 14. Přestože se obě strany běžně označovaly jako „chorvatské“ a „srbské“ nebo „jugoslávské“, bojovali na obou stranách jak Srbové, tak Chorvati i mnoho dalších národnostních skupin Jugoslávie. Prvním velitelem útočící síly byl Makedonec. Srbové a příslušníci jiných etnik tvořili podstatnou část chorvatských obránců.
Chorvatské síly