náhled|Deset říšských krajů v polovině 16. století Říšský kraj (, ) byl od roku 1500 vyšším územněsprávním celkem ve Svaté říši římské. Měl vlastní stavovskou reprezentaci, organizaci a zákony. Kraje byly složeny z více říšských bezprostředních států a státečků, nepokrývaly však celé území říše. Celkem vzniklo 10 krajů a s výjimkou Kraje burgundského a Kraje porýnských kurfiřtství, zrušených roku 1801 po Míru v Lunéville, všechny kraje přetrvaly až do zániku říše v roce 1806. Švábský kraj byl dokonce definitivně rozpuštěn až roku 1808, dva roky po zániku samotné říše. Zřízení krajů rovněž znamenalo zavedení stálé a pravidelné daně, která nahradila občasnou vojenskou říšskou berni, nepravidelně vybíranou od dob husitských válek. náhled|Maxmilián I. při rozdělování říše do krajů (Titulní stránka Trommsdorffovy Geographie von ganz Teutschland, 1711)
Vznik Říšské kraje byly založeny reformou krále Maxmiliána I. na říšském sněmu v Augsburgu v roce 1500. Tehdy vzniklo šest říšských krajů, které měly sdružovat říšské stavy s výjimkou kurfiřtů. Celá řada dalších území, především Rakouské země, Burgundské vévodství a kantony říšského rytířstva do krajského zřízení rovněž nebyla pojata. Těchto prvních šest krajů nebylo ještě oficiálně pojmenováno, ale byly opatřeny čísly. Na sněmu ve Špýru v roce 1512 rozhodl, nyní již císař Maxmilián I. spolu s říšským sněmem o rozšíření počtu krajů na deset. Nově byly do krajského zřízení pojaty také Rakouské a Burgundské země a rovněž vznikl tzv. Kraj porýnských kurfiřtství (též někdy Kurrýnský kraj), zahrnující mj. Kurfiřtskou Falc a všechna tři duchovní kurfiřtství: Mohuč, Kolín a Trevír. Tyto kraje nové, ale nadále ani staré kraje již nebyly číslovány, nýbrž získaly oficiální jména. Roku 1521 pak král Karel V. na sněmu ve Wormsu oficiálně zahrnul do Hornosaského kraje také kurfiřtství Saské a Braniborské, fakticky ke kraji přičleněné již od roku 1512 (šlo o II § 1 až 10 výkladu zemského míru).
Mimo kraje však zůstávala různá drobná teritoria, kraje a kantony říšského rytířstva, Švýcarské spříseženství a veškerá panství ve Švýcarsku obecně, říšská území v severní Itálii a především České království a kurfiřtství i s jeho vedlejšími zeměmi. Důvodem, proč České země zůstaly jako jediné ze všech kurfiřtství mimo, bylo oslabení významu českého kurfiřtského hlasu z doby dvojvládí Matyáše Korvína a Jiřího z Poděbrad, napravené teprve tzv. readmisí v roce 1708, která ale neznamenala přijetí Českých zemí do říšských krajů, protože k tomu nebyla vůle ani ze strany císaře Josefa I., ani českých stavů, kteří rozhodně netoužili po dalším zdanění v zemi.
Sněm z roku 1512 též udělil reformované říši přívlastek „národa německého“, doplňující dosavadní označení „Svatá říše římská“. Ačkoli se tento přívlastek dočkal v dobách nacionalismu 19. století tvrdého odsudku z české strany, jeho zavedení ve skutečnosti nemělo odrážet německou národní povahu říše, nýbrž prostou skutečnost, že ze tří hlavních říšských celků již Království burgundské nebylo přes sto let součástí říše a vazby s tzv. Královstvím italským v severní Itálii se stále více rozvolňovaly, i když severoitalské území formálně zůstalo v říšském svazku až do zániku císařství. Efektivně spravovaná část říše se tak nadále rozprostírala již jen na území Německého království, které jediné bylo také rozdělené na kraje, což symbolicky zdůrazňoval i dodatek k názvu císařství.
Hlavním důvodem zřízení krajů bylo postupné zavádění pravidelného zdanění říšských stavů za účelem najímání drahých žoldnéřů, případně stavba vlastních regimentů, kvůli stále rostoucím nárokům válečným a permanentního ohrožení Svaté říše ze strany Turků a Francie.
Přehled jednotlivých krajů V roce 1500 bylo vytvořeno těchto šest krajů: Bavorský kraj (původní číslo 2) Francký kraj (původní číslo 1) Hornorýnský kraj (původní číslo 4) Saský kraj (původní číslo 6) Švábský kraj (původní číslo 3) (Dolnorýnsko-) Vestfálský kraj (původní číslo 5) Na sněmu ve Špýru roku 1512 přibyly tři nové kraje: Burgundský kraj Kraj porýnských kurfiřtství (Kurrýnský kraj, Falcký kraj) Rakouský kraj Zároveň byl Saský kraj rozdělen: Hornosaský kraj Dolnosaský kraj
Země nezahrnuté do krajského zřízení 25px země Koruny české trvalá říšská zástava České koruně: 25px purkrabství Cheb a 25px panství Aš 25px tzv. „Říšská Itálie“ – všechna severoitalská říšská území s výjimkou knížecích biskupství Trident a Brixen a Savojského vévodství (př. 25px Milánské vévodství, 25px Mantovské vévodství, 25px Quastalské vévodství, 25px Montferratské markrabství atd.) 25px Švýcarské spříseženství (jen do vyčlenění z říše v roce 1648) všechna další říšská území na teritoriu dnešního Švýcarska s výjimkou rakouského panství Tarasp (např. 25px část knížecího biskupství Basilej (do r. 1735), okněžněná opatství 25px St. Gallen a 25px Muri, 25px hrabství Rapperswil, 25px republika Wallis, 25px svobodné město Payerne atd.) – tato švýcarská území opustila svazek s říší v roce 1648 říšské kláštery bez říšského nebo krajského stavovství (především kláštery ženské, např. 25px klášter Heiligkreuztal ve Švábsku nebo 25px okněžněný klášter Elten v dolním Porýní) kraje říšského rytířstva: kraje 25px Francký, 25px Švábský a 40px Porýnský, dále rozdělené do rytířských kantonů drobná feudální panství (např. 35px Schauen u Halberstadtu, 25px Kniphausen a 25px Jever (posl. bylo do r. 1588 lénem Burgundského vévodství) v Oldenbursku, Hörstgen a 25px Rheda v západním Vestfálsku, 25px Dreis v Rýnské Falci, atd. atd.) panství držená v nedílu (německy Ganerbeschaften, např. 25px Schüpfer Grund v Hesensku) některá panství s říšským stavovstvím – panství duchovní: (25px knížecí biskupství Basilej (v letech 1579–1735), 25px kartouza Buxheim, 25px opatství Burtscheid) i světská: (okněžněné hrabství 25px Montbéliard, hrabství 25px Rheingrafenstein a 25px Fagnolle (do r. 1786), panství 25px Dyck, 25px Homburg, 25px Saffenburg a 25px Pirmont v kraji Eifel) drobná území v rámci do krajů zařazených říšských států: (25px proboštství Cappenberg v rámci Knížecího biskupství Münster, 25px Hadelnská země v rámci Sasko-lauenburského vévodství, panství Rhade v rámci Hrabství Mark) svobodné říšské vesnice a vesnická společenství říšských šoltysů (především v Alsasku, dále např. 25px ves Holzhausen v Hesensku nebo osady 25px 25px 25px na Leutkirchském vřesovišti ve Švábsku) území v majetku říše, určená k dispozici císaři po dobu jeho úřadu (říšské falce, říšská hradská léna, volená říšská purkrabství atd., např. 25px hradské léno Boyneburgk či 25px purkrabství Friedberg v Hesensku (poslední od roku 1577)) ostatní území (např. tzv. 25px „Selská republika Dithmarsche“ v západním Holštýnsku, do r. 1559)
Funkce krajů Než se Maxmilián I. odhodlal k zavedení nového systému daní prostřednictvím říšských krajů, sloužily první čtyři kraje nejprve jako volební okrsky pro tzv. „říšský regiment“, stavovskou reprezentaci tvořící jednu třetinu tzv. assesorů rychtářského práva (senátních soudců) na říšském komorním soudu. Říšský regiment se skládal nejprve z 20, posléze z 22 zástupců říšských stavů s titulem rady. 6 radů bylo vybíráno kurfiřty (po 1 od každého z nich s výjimkou českého krále, který se od dvojvládí za Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína nesměl přímo podílet na řízení říšských záležitostí), vždy 2 rady volilo dohromady po 6 říšských knížatech, přičemž odděleně volila knížata duchovní a světská, 1 rada byl jmenován rakouským arcivévodou, 1 burgundským vévodou, 1 říšskými preláty, 1 hrabaty a pány a 2 radové byli voleni říšskými městy. Zbývajících 6 (původně 4) radů z řad učenců (obvykle právních teoretiků) volily dohromady říšské kraje. Říšský regiment existoval jen v letech 1500–1531 a vycházel z původního nápadu mohučského arcibiskupa Bertolda z Hennebergu, předneseném na říšském sněmu roku 1495. Již krátce po roce 1500 začal Maxmilián vážně uvažovat o tom, že kraje by mohly převzít dohled nad mincovnictvím, stavět i vydržovat regimenty pro říšské vojsko a samy plnit rozsudky a usnesení říšského komorního soudu. K tomu však bylo nezbytné zajistit tato opatření v rámci celé Svaté říše nebo alespoň na všech stavovských území, jichž se, na rozdíl např. od rytířstva, přímo týkaly otázky ražby mincí či financování říšské armády. Proto došlo roku 1512 k rozšíření počtu krajů na deset a zavádění prvních nových povinností a s tím spojeným vytvářením prvních krajských institucí. Pokud by kraje zůstaly jen volebními okrsky pro říšský regiment, nebylo by nutné rozšiřovat je o kurfiřtství a rakouské statky habsburského císaře, neboť jejich vládci v říšském regimentu zasedali jako virilisté. Nezbytnost jednotných právních norem v říši a jednotné daňové politiky však vyvolala potřebu přijmout do krajů i kurfiřty a císaře (v daný moment jen krále) v r. 1521. Nezahrnutí Českého království silně napomohly skutečnosti, že na českém území dosud nikdy neplatily žádné říšské zákony, nevybírala se tu říšská berně a kvůli oslabení významu českého kurfiřtského hlasu se také český král a kurfiřt nezúčastňoval jednání říšského regimentu. Úkoly krajů byly v zásadě pevně stanoveny právě na říšském sněmu ve Wormsu v roce 1521, kdy byl vydán říšský zákon o landfrýdu, jehož dodržování měly krajské stavy mocensky zajišťovat, a o rok později byl uveden v platnost říšský exekuční řád, který pevně určoval pravidla trestných výprav proti těm, kteří by porušili platné říšské zákony nebo hatili obecný mír. Tento řád určoval pravidla takových exekucí nejen v rámci krajů, ale i velkých exekucí říšských, zaštítěných přímo císařem. Koordinační a výkonná (exekutivní) povinnost a zároveň pravomoc krajů byla zajištěna nezbytným zaváděním „dobré policey“, což v dobové terminologii znamenalo státovědu, právo, ekonomii a výkonnou byrokracii. Říšský sněm ve Wormsu r. 1521 přinesl také první písemnou matriku říšského sněmu se seznamy říšských a krajských stavů s rozpisem daní a počty povinných rekrutů. Říšské vojsko se tehdy sice ještě stavělo pouze v době války, ovšem v praxi byla Svatá říše v 16. a 17. století ve válce téměř nepřetržitě, pokud se započítají také habsbursko-turecké války, kde měla Svatá říše „křesťanskou povinnost“ císaře podpořit i tehdy, pokud její vlastní území nebylo napadeno. V letech 1681–82 pak permanentní říšský sněm v Řezně vydal několik usnesení, které přesně vymezovaly pravidla rekrutování, mustruňku a vyživování říšské armády, která byla od r. 1681, kdy sněm vydal tzv. říšský defensiální zákon (německy Reichsdefensialordnung) již armádou stálou.
Podle dobové právnické literatury byly úkoly krajů následující:. zajišťovat vnitřní bezpečnost, trestání zločinu, vojenskou obranu kraje navenek, podíl na vojenské obraně říše vést vojenskou exekuci proti těm, kteří se upadli do říšského achtu spolupracovat na ustanovení výše daňového a odvodního zatížení krajských stavů (tzv. moderace říšské matriky) v nezbytných případech udělit úlevu a výjimku z daňových a rekrutovacích povinností stanovených říšskou matrikou dohled nad mincovnictvím a peněžním systémem dohled nad cly a mýtným být volebním okrskem pro říšský komorní soud výstavba cest ochrana pocestných před loupežníky, tuláky a cikány vydávání hospodářských řádů pro kraj vydávat a zveřejňovat zdravotnické vyhlášky dohled nad průtahy vojsk (Marschrouten) zakazovat loterie a hazard dohlížet na životní a pracovní podmínky čeledínů, děveček a závislého obyvatelstva
Krajské úřady a organizace krajů Kompetence jednotlivých krajských úřadů byly rozděleny spíše na základě zvyklostí než kodifikovanými předpisy.