Albertus Bohemus, případně Albert Behaim nebo Albert von Behaim (okolo 1190/1195 – okolo 1260) byl duchovní, papežský legát, pasovský děkan, podporovatel papežské věci (zejm. Inocence III. a Honoria III.) proti císaři Fridrichovi II. a jeho synovi Konrádovi a proti vzpurnému biskupovi Rüdigeru von Bergheimovi.
Původ Jeho život je znám pouze torzovitě. Nejsou známá přesná životní data, původ a zcela jisté není ani jeho jméno. Předpokládá se, že jeho jméno odkazuje k Böhamingu v pasovské diecézi, ovšem zcela vyvrácen není ani jeho český původ. Například Josef Hanuš uvádí v Ottově slovníku naučném z roku 1888, že se narodil v jižních Čechách, a že měl příbuzné v Pošumaví, kde se nějaký čas též skrýval. Německý biografický lexikon uvádí, že pocházel z bavorské rodiny Behaimů z Uttingu, z okresu Deggendorf, nebo z okolí Chamu (česky zvaného též Kouba) v Horní Falci.
Život Největším Albertovým politickým úspěchem bylo složení protifridrichovské koalice složené z bavorského vévody Oty II., českého krále Václava I. a rakouského vévody Fridricha II. Babenberského. Když byla následně, v roce 1239, vyhlášena papežem exkomunikace císaře, byl Albert jmenován stálým legátem s úkolem vymoci tento rozsudek. Apeloval v té věci na německé biskupy, ale marně. Když velká část z nich zůstala loajální k Fridrichovi, řadu jich exkomunikoval. Jeho přehnaná přísnost neměla valný účinek. Jeho ofenzivnost se zvláště dotkla arcibiskupa salcburského. Bavorské biskupy se mu v podstatě podařilo sjednotit v odporu proti sobě. Nakonec tak byl nucen Německo, roku 1241, opustit, když ho ze svého dvora vypověděl i jeho nejvěrnější a poslední zastánce Ota II. Bavorský (Fridrich se s císařem usmířil, Václav váhal). Roku 1243 vyjednával v Praze s Václavem jménem mohučského arcibiskupa, který se obrátil proti císaři. Albert se snažil Václava přesvědčit, že odpor proti Fridrichovi není ztracen. Proti císaři Albert intenzivně pracoval opět v roce 1245 na prvním lyonském koncilu, kde byl Fridrich znovu exkomunikován. V roce 1250 získal od papeže sesazení svého nesmiřitelného protivníka, biskupa Rüdegera z Pasova. Opět mu pomohl i Václav, to s pomocí jeho českých vojsk donutil v roce 1251 Rüdegera předat úřad Bertholdovi ze Sigmaringenu, svému blízkému příteli. Jeho úřad papežského legáta skončil v roce 1253. Od té doby žil v Pasově, kde se roku 1246 stal děkanem kapituly. Dle tradice byl nakonec zabit pasovskými obyvateli, ale možná jde jen o výraz pozdější proštaufské propagandy.
Zápisník O jeho pohnutém životě zastánce papeže v Říši – velkou část života byl na útěku a ukrýval se u dobrodinců – je známo z vlastního zápisníku, kde se v latinském textu objevují české přípisky. V tomto případě se snad jednalo o kryptografickou metodu, neboť autor kupříkladu při popisu jisté rostliny přešel z latiny do češtiny v místě, kde uváděl, že rostlina může vyvolat potrat, což byla v mnoha ohledech nebezpečná a kompromitující informace. Česky si autor také zapsal, kde si ukryl svůj majetek, což rovněž posiluje tezi, že čeština mu sloužila jako šifra. Zápisník byl ve dvou sešitech, jeden se zachoval nepřímo, díky výpiskům historika Johanna Aventina ze 16. století, druhý se zachoval v originálu, v mnichovské dvorní knihovně. České přípisky jsou v jihočeském dialektu (např. keniha místo kniha, zelato místo zlato apod.), což posiluje teorie o Albertově jihočeském původu. Díky svému stáří jsou považovány za mimořádně cenné, neboť ve 13. století nebylo užívání češtiny v literatuře ještě běžné. Zápisník je cenný i pro německé literární historiky, neboť jde o nejstarší německý papírový rukopis. Zápisník udivuje badatele i tím, že obsahuje řadu informací, které u vysoce postaveného církevního činitele překvapí: krom již uvedeného receptu na abortivní prostředek je to návod na výrobu afrodiziaka na bázi jitrocele (k tomu zapsána česky poznámka, že pomaže-li se jím penis, roste velmi prudce), návod k provádění geomantie, tedy věštění budoucnosti podle obrazců hozeného písku, nebo návod na bělení vlasů.
Odkazy
Reference
Literatura Die Briefe des späteren Mittelalters 1: Das Brief- und Memorialbuch des Albert Behaim Herausgegeben von Thomas Frenz. München 2000, (Monumenta Germaniae Historica) Englberger, Johann. Albert Behaim und die Lorcher Tradition in der Passauer Geschichtsschreibung. Die Descriptio diversarum nationum Europe (Schriften der MGH 57), Hahnsche Buchhandlung, Hannover 2007, . NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I-3, s. 687-689. Ratzinger, Georg. Forschungen zur bayerischen Geschichte. Kempten 1898. Schirrmacher, F. W. Albert von Possemünster, genannt der Böhme, Archidiacon von Passau. Weimar 1871.
Kategorie:Muži Kategorie:Narození ve 12. století Kategorie:Úmrtí ve 13. století Kategorie:Němečtí duchovní Kategorie:Čeští duchovní