Karel Vávra (16. května 1884 Praha-Nové MěstoMatriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv. Vojtěcha na Novém Městě pražském – 11. dubna 1931 tamtéžArchiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých hlavního magistrátu, sign. MAG Z8, s. 179), byl český herec a divadelní režisér.
Rodina, studium, divadelní začátky Pocházel ze staré, pražské, patricijské mlynářské rodiny. Také další členové rodiny se nakonec věnovali jinému oboru – jeho tři strýci – Antonín Vávra (1847–1932), tenorista a Václav Vávra (1854–1922) a Jan Vávra (1861–1932), oba herci Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 546–7 a také jeho bratranci, dva synové herce Jana Vávry – Jan Hilbert Vávra (1888–1950), byl zpěvákem a Miloš Vávra (1894–1964) hercem a lékařem.
Z reálky přešel na malířskou Akademii a zde studoval v letech 1902 až 1904 u prof. Hanuše Schwaigra. Vystupoval s ochotnickou skupinou, svou první větší roli odehrál v roce 1905 v Gorkého Na dně. V roce 1908 odešel do Německa studovat na Vysoké škole dramatické, kterou vedl Em. Reicher Československé divadlo, čtrnáctideník, roč. XIV. (IX.), Praha, 1931, vyd. Zemědělské knihkupectví A. Neubert, str. 100 . Po ukončení školy nastoupil u Městského divadla v bavorském Landshutu. Postupně pak hrál v německých divadlech v Poznani, Flensburgu, Hannoveru a Amsterdamu Jan Bor: Režie a herectví v Městském divadle, In: Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 57 . V období 1914–1919 byl členem Meinhardtova a Bernauerova divadla v Berlíně Jan Bor: Karel Vávra, In: Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 1928–1929, vyd. Dr. Ot. Štorch-Marien, Aventinum, Praha, 1929, str. 81.
Angažmá v Praze V letech 1919 až 1931 působil v Divadle na VinohradechZ. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 194, .
Divadelní šatnu na Vinohradech sdílel po deset let s kolegy Bedřichem Vrbským a Jaroslavem VojtouJiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 204, . Na Vinohradech nastudoval desítky rolí a také zde režíroval.
V roce 1930 hostoval jako herec v pražském Národním divadle ve hře Podivná mezihra v režii K. H. Hilara.
Citát
Divadelní role, výběr (Divadlo na Vinohradech) 1920 Jan Bartoš: Krkavci, Dlask, režie Karel Hugo Hilar 1920 Oscar Wilde: Na čem záleží, Worthing, režie František Hlavatý 1920 August Strindberg: Slečna Julie, Jean, režie Karel Vávra 1921 Alois Jirásek: Emigrant, páter, režie Jaroslav Kvapil 1922 William Shakespeare: Othello, Jago, režie Jaroslav Kvapil 1922 L. N. Tolstoj: Anna Karenina, Karenin, režie Jan Bor 1922 Karel Čapek: Věc Makropulos, Prus, režie Karel Čapek 1922 Fráňa Šrámek: Měsíc nad řekou, Vilík, režie Jaroslav Kvapil 1923 Fráňa Šrámek: Plačící satyr, Zloch, režie Karel Čapek 1923 William Shakespeare: Cymbelin, Jachimo, režie Jaroslav Kvapil 1923 Emanuel Bozděch: Baron Goertz, Goertz, režie Bohuš Stejskal 1923 Maurice Maeterlinck: Stilmondský starosta, Velitel Baron von Rochow, režie Karel Vávra 1924 Rosso di San Secondo: Ó, loutky, jaká vášeň!, Šedě oděný pán, režie Bohuš Stejskal 1924 Bohumír Treybal: Protekce, Ministr, režie František Hlavatý 1925 William Shakespeare: Macbeth, titul. role, režie Jaroslav Kvapil 1925 Gerhard Hauptmann: Potopený zvon, Skřet, režie Jan Bor 1925 Fráňa Šrámek: Soud, Roubal, režie Jaroslav Kvapil 1925 G. B. Shaw: Člověk a nadčlověk, John Tanner, režie Jan Bor 1926 William Shakespeare: Lásky lichá lest, Biron, režie Jaroslav Kvapil 1927 William Shakespeare: Julius Caesar, titul. role, režie Jaroslav Kvapil 1927 William Shakespeare: Hamlet, Claudius, režie Jaroslav Kvapil 1927 Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně, Karel IV., režie Jaroslav Kvapil 1927 František Langer: Grandhotel Nevada, milionář, režie Jaroslav Kvapil 1927 Luigi Pirandello: Rozkoš z počestnosti, Baldorino, režie Bohuš Stejskal 1928 F. M. Dostojevskij: Zločin a trest, Porfirij Petrovič, režie Jan Bor 1928 Oscar Wilde: Salome, Herodes, režie Bohuš Stejskal 1928 Luigi Pirandello: Nahé odívati, Grotti, režie Bohuš Stejskal 1928 Robert Walter: Velké umění babické (Smrt Sokratova), Sokrates, režie Josef Kodíček 1928 Edmond Rostand: Orlík, Kníže Metternich, režie František Hlavatý 1928 Arnošt Dvořák: Kalich, Kardinál Petr z Aljaku, režie Jan Bor 1929 A. P. Čechov: Člověk Platonov, titul.role, režie Bohuš Stejskal 1929 G. B. Shaw: Hrdinové, Bluntschli, režie Josef Kodíček 1930 William Shakespeare: Othello, Jago, režie Jan Bor 1930 Ferdinand Bruckner: Zločinci, Darmochleb, režie Josef Kodíček 1930 Eugene O'Neill: Miliónový Marco, Chán Kublaj, režie Jan Bor
Divadelní role (Národní divadlo) 1930 Eugene O'Neill: Podivná mezihra, Edmund Darell (j. h.), režie K. H. Hilar
Divadelní režie, výběr (Divadlo na Vinohradech) 1919 Jaroslav Maria: Dolfa 1920 August Strindberg: Slečna Julie 1921 František Zavřel: Návrat 1922 Noel Coward: Rozluka 1923 Maurice Maeterlinck: Stilmondský starosta 1923 Kurt Götz: Ingeborg 1924 Victorien Sardou: Fedora 1924 Karel Scheinpflug: Druhé mládí 1924 Lila Bubelová: Fínka doktorova 1924 Lila Bubelová: My a oni 1924 Karel Scheinpflug: Druhé mládí 1925 Jan Bartoš: Nabídnutí k sňatku 1927 Karel Scheinpflug: Pod závojem 1927 Henrik Ibsen: Hedda Gablerová
Filmografie 1920 Magdalena, role: Jiřího přítel, režie Vladimír Majer 1922 Bludička, dr. Vlasák, režie Thea Červenková 1923 Za oponou smrti, syn, režie Ferenc Futurista
Osobnosti divadla a kultury vzpomínají na Karla Vávru František Černý V letech dvacátých byl diváky i kritikou velmi ceněn i Karel Vávra, kterého v roce 1919 angažoval K.H.Hilar z německých scén do Městského divadla. Herec, působící zprvu poněkud cizorodě svou výslovností i přednesem, měl odpor ke komediálnímu či okázale poetizovanému herectví, a proto usiloval o velmi střízlivý, civilní a strohý projev. Na diváky působil ve svých ne příliš individualizovaných hereckých postavách především svým kultivovaným intelektem, „duchovním půvabem“, mimořádnou inteligencí…Svůj herecký projev soustavně poutal a kontroloval intelektem.František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 238
Ladislav Boháč Pohostinsky vystoupil v „Podivné mezihře“ člen Vinohradského divadla Karel Vávra. Poprvé jsem ho viděl ve Strindbergově „Slečně Julii“ – a hned mě zaujal tento střízlivý, nepatetický herec, který mluvil ostře sekaným hlasem a postavu tvořil racionálně, spíš intelektem než prožitkem. Na první pohled bylo patrné, s jakou přísnou sebekázní pracuje. Kritika k němu nebývala příliš štědrá. I když musela uznat, že jeho postavy jsou přesvědčivé, jeho cudný výkon jí byl přece jenom málo komediální.Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 78
Karel Engelmüller Karel Vávra a Bohuš Zakopal! Odešli předčasně oba, jeden ze života, druhý s jeviště- Ale s jejich jmény a uměním spjato je první radostné čtvrtstoletí Městského divadla pražského nejúžeji a nejhrději a v jejich duchu a slavném odkazu nechť vede šťastně cesta dál, k novým výšinám a do dalších epoch našich divadelních úspěchůKarel Engelmüller: Hrst vzpomínek, In: Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 100
Joža Götzová Prvý dojem, který jste měli z Karla Vávry, byla velká kultura, vnitřní složitost, živá inteligence a vnitřní jemnost. Útlý zjev, tichý hlas, a při tom velká přesvědčivost ve vnitřní složitosti. Chtěl-li kdo civilnost – zde byla. Vávra byl civilní samou svou podstatou a všemi prostředky. Neměl možností rozpoutané živočišnosti, živelné výbušnosti, zemité pudovosti. Vše v něm zkulturnělo. Byl to moderní člověk, který měl v sobě všechny pudové složky ochočené, všechny běsy ovládnuté, všechny prvotní vzněty zdušené ironií, všechen přírodní základ přeformovaný v jasné vědomí. Výsledek byl – vysoká inteligence. A ta s sebou přináší podivnou ironii, jíž se dostával Vávra vždycky nad každou situaci.Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 71
František Kovářík To byl podivuhodný člověk, ten Vávra. Přišel z Německa, kde hrál německy, dobře však znal češtinu. Byl do sebe uzavřený, málomluvný, jako by prožíval svůj život pro sebe, aniž by ho někomu sděloval. A skvělý herec! Ukázněný ve slovech i v pohybech, vnějškem aristokrat, v myšlení břitký jako nůž. Kdo ho však poznal blíž, ten věděl, kolik vřelosti je v jeho srdci. Dlouho těžce churavěl a přemáhal svou nemoc jak jen mohl, aby nebylo nic znát. Když potom sedmačtyřicetiletý v roce 1931 zemřel, napsal o něm v Českém slově, dodnes si to pamatuji, moc pěkně Jindřich Vodák, že „byl umělcem vysoce kulturním v té své potřebě přímosti, čistoty a svéodpovědnosti“. Na jeho Chána Kublaje v O´Neillově „Miliónovém Markovi“, v němž jsem také hrál, opravdu nemohu zapomenout. Jako by se v té své poslední roli loučil s tímto světem.František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 201
Jaroslav Kvapil …jinak jsem se na Královských Vinohradech vracel častěji a novými způsoby k svým Shakespearům dřívějším a úhrnem jsem jich tam za své sedmileté činnosti zas jedenáct provedl. A nemohu z té doby nevzpomenouti mrtvého už Karla Vávry, toho výmluvného Ulyssa, břitkého Jaga i kritikou nepochopeného Macbetha!Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 404
Vladimír Hlavatý Byl to zvláštní člověk. Většinu svého hereckého života strávil na jevištích v Německu, byl snad dokonce i u Meiningenských. Do Prahy přišel dokonale vyzbrojen německou expresionistickou školou.Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 86
Karlíček – jak mu v souboru říkali – Vávra chodil v civilu neelegantně elegantní. Šaty ušité bůhví od koho, odstávající revery u saka, kalhoty dosti vysoko nad kotníky, ovšem vždy pečlivě ošetřené boty a krásně uvázaný uzel na kravatě. Jeho chůze byla chůzí geparda, který se chce právě rozběhnout, jeho zvláštní tvář byla něco mezi velkou ošklivostí a podmanivou krásou, měl okouzlující chlapecký úsměv a řezavý smích…Vávra měl vybroušené společenské chování, byl zdvořilý, ohleduplný a ke kolegům, zejména k dámám, velice taktní.Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 86–7
Žil nočním životem. Jeho podnik byl bar „Sport“ v dnešním hotelu Kriváň na náměstí I. P. Pavlova. Tam obyčejně s rolí pod paží po představení zabrousil, usedl, nikdy to s alkoholem nepřehnal, ale velmi miloval dámskou společnost. Byl vždycky obklopen všemi přítomnými dámami, skvěle je bavil a barem se rozléhalo furioso jeho smíchu.Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 87
Bedřich Vrbský Přišli jsme k Vinohradskému divadlu současně v roce 1919. Vávra z Berlína, Vojta z Brna. Vystupovali jsme na angažmá během května a června v několika rolích a ač jsme byli vlastně konkurenty, spřátelili jsme se ještě dříve, než jsme byli angažováni. Bylo to přátelství upřímné, nezištné, nezávislé a obětavé.Redakční rada: Ročenka Kruhu solistů Městských divadel pražských 1932, Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 34
Byl mi nejen přítelem, ale i učitelem, nejen na divadle, ale i v životě. Dovedl poradit, potěšit, povzbudit. Sám si nikdy nestěžoval, ani když se mu ubližovalo (a bohužel se mu někdy ubližovalo) ani když jej zákeřná choroba zbavovala jeho největší lásky – divadla. Každý druhý člověk byl by se již dávno léčil někde v sanatoři, ale Vávra stále odkládal a říkal: „Jen ještě tuto roli, pak odjedu a snad se to spraví“.Redakční rada: Ročenka Kruhu solistů Městských divadel pražských 1932, Městské divadlo na Král.Vinohradech, Praha, 1932, str. 35
Jan Bor