Zubr (Bison bonasus), někdy též zubr evropský či bizon evropský, je zvíře z čeledi turovitých (Bovidae). Společně s bizonem americkým (B. bison) jsou jedinými dvěma žijícími zástupci rodu bizon (Bison). Zubr je menší než bizon. Samec je 290 cm dlouhý, váží 530–920 kg, kohoutková výška je 180–195 cm. Samice je téměř o polovinu menší, váží 320–540 kg.Dostál, D. et al. 2012. Návrat zubra evropského (Bison bonasus) do České republiky. Česká krajina 2012. Kutná Hora. str. 7. Dostupné online Zubr se vzhledově velmi podobá bizonovi. Má světle až tmavě hnědou srst. Líná na jaře. Zubr je největší volně žijící přežvýkavec v Evropě.
Taxonomie Zubr (Bison bonasus Linneaus, 1758) a bizon americký (B. americanus) jsou poslední dva žijící zástupci rodu bizon (Bison H. Smith, 1827) z čeledi turovití (Bovidae Gray, 1872). Rod bizon je součástí podčeledi tuři (Bovinae Gray, 1821). Pro druh Bison bonasus se někdy rozlišují tři poddruhy. Jsou to B. b. bonasus Linneaus, 1758 původně žijící v Bělověžském pralese na území dnešního Běloruska a Polska. Dále se jedná o vyhynulý poddruh B. b. hungarorum Kretzoi, 1946 – rozšířený původně v Karpatech a v Transylvánii. Třetím poddruhem je vyhynulý B. b. caucasicus Turkin et Saturnin, 1904 z Kavkazu. V průběhu záchrany kriticky ohroženého zubra vznikly následující linie: Nížinná linie (označovaná též písmenem L nebo jako Bělověžská linie) – tvořena výhradně zvířaty pocházejícími z bělověžské populace. Nížinně-kavkazská linie (označovaná písmeny LC) – vzniká z 11 příslušníků poddruhu B. b. bonasus a 1 býka poddruhu B. b. caucasicus.
Fylogenetický původ Současné studie interpretují nálezy kostí těchto zvířat tak, že rod Bison pochází z jihovýchodní Asie. V průběhu pliocénu a pleistocénu byli zástupci tohoto rodu rozšířeni v mírném pásu Evropy a AsiePucek, Z. et al. 2002. European bison. Bison bonasus: Current state of the species and action plan for its conservation. Mammal Research Institute, Polish Academy of Science. Bělověž. str. 13. a přecházeli přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky.Flerov, K. K. 1979. Systematic and evaluation. In: Sokolov, E. V. (ed) European bison. Nauka Publisher. Moskva. str. 9-127
První paleontologické nálezy pak pocházejí právě z pliocénu. Jedná se o druhy Probison dehmi pocházející z Indie a druh Protobison kushkunensis z Kavkazu. Postupně se vyvíjí dvě formy zubra: krátkorohý a později i dlouhorohý.
V průběhu poslední doby ledové dochází v Evropě ke zmenšení tělesného rámce. Obecně se předpokládá, že B. bonasus vzniká právě v průběhu posledního glaciálu z původního druhu označovaného jako B. priscus.
Podle nových pracíVerkaar, E. L. C. a kol., 2004: Maternal and Paternal Lineages in Cross-Breeding Bovine Species. Has Wisent a Hybrid Origin? Molecular Biology and Evolution 21 (7): 1165-1170. se však zdá, že zubr je mezidruhovým křížencem, jehož předci jsou oba dnes již vyhynulí. Z matčiny strany je to pratur (Bos primigenius), otcem byl Bison priscus nebo Bison schoetensacki.Krátký souhrn této problematiky v češtině viz Robovský, J., 2007: Druhy, které jsou mezidruhovými kříženci - chránit je či nikoliv? Gazella 34: 51-66.
Historické rozšíření Podle tradičního modeluHeptner , V. G. et al 1988: Wisent. 557‒599, In: Mammals of the Soviet Union, I. Artiodactyla and Perissodactyla. Washington, D.C. 1988. zahrnoval areál rozšíření zubra velkou část Evropy včetně jižní Skandinávie jižně od 60° s. š. a severu Iberského poloostrova. Na východě zasahovalo rozšíření k řece Volze, odtud dál po Kavkaz a pravděpodobně až k jižnímu pobřeží Kaspického moře. Někteří autořiFlint, V. E. 2002 et al, Strategy for conservation the European bison in the Russian Federation. Russian Academy of Sciences, Moscow 2002: Str 1–45. zahrnují do areálu rozšíření zubra také asijskou část dnešní Ruské federace mezi 50° a 60° s. š. možná až po jezero Bajkal. Nejnovější vědecké studieKuemmerle, T. et al 2012: Reconstructing range dynamics and range fragmentation of European bison for the last 8000 years. Diversity and Distributions 18: Str. 47–59. posunují areál rozšíření zubra v období posledních osmi tisíc let, tedy nástupu zemědělství a rozmachu civilizace, více na východ kontinentu, především do střední a východní Evropy. V tomto období chyběl jak ve větší části jižní i západní Evropy, tak v jižním Švédsku.
Vyhubení ve volné přírodě Proces vymírání zubrů postupoval spolu s rozšiřováním civilizace na evropském kontinentu. V severovýchodní Francii v Ardenách a ve Vogézách přežili až do 14. století. V Braniborsku byli zubři v 16. st. odchytáváni a chováni v oborách. Relativně dlouho přežili ve Východním Prusku, především díky ochranářským snahám císaře Viléma I.Pucek, Z. et al. 2004. European bison. Status Survey and Conservation Action Plan. IUCN/SSC Bison Specialist Group. IUCN, Gland, Switzerland and Cambridge, UK. ix + 54 stran V těchto dobách spočívala ochrana v zákazu lovu a v zimním přikrmování. V 16. století zubři začali vymírat v Uhrách, zvířata poměrně dlouho přežila v Transylvánii v dnešním Rumunsku. V tamních Rodenských horách byl poslední zubr uloven r. 1762, čímž byl vyhuben zubr karpatský.Sztolcman, J. 1924. Matériaux pour l’histoire naturelle et pour l’historique du Bison d’Europe (Bison bonasus Linn.). Annales Zoologici Musei Polonici Historiae Naturalis 2. Str. 49–136. Od začátku 19. století se volně žijící zubři prokazatelně vyskytovali pouze v Bělověžském pralese v dnešním Polsku a Bělorusku a na Kavkaze. V r. 1918 zbývalo v Bělověži posledních 68 zubrů, pravděpodobně posledního zastřelil 9. února 1919 Bartłomiej Szpakowicz z vesnice Stare Masiewo. Na Kavkaze byl poslední kus zastřelen r. 1927.Dostál, D. et al. 2012. Návrat zubra evropského (Bison bonasus) do České republiky. Česká krajina 2012. Kutná Hora. str. 11. Dostupné online
Záchrana zubra V době, kdy byli zubři vyhubeni ve volné přírodě, zůstalo naštěstí několik zvířat v zajetí, především v soukromých chovech v Anglii, Německu, Polsku a Švédsku. Ve dnech 25.–26. srpna 1923 byla v Berlíně založena Mezinárodní společnost pro záchranu zubra. Ta shromáždila informace o posledních 54 jedincích (některé zdroje uvádějí 56 jedinců), kteří tehdy žili v zajetí. Řada zvířat však nebyla schopná chovu. Základem nížinné linie se tak stalo pouhých sedm zvířat, základem nížinně-kavkazské linie pak dvanáct zvířat. V r. 1932 byl vydán první registr chovných zvířat, který se později změnil v plemennou knihu, která je nyní vedena odborníky v polské Bělověži. Po zvýšení početního stavu zvířat v zajetí (v roce 1953 žilo na světě již 184 zubrů) se započaly snahy o reintrodukci. První reintrodukční projekt začal v polské Bělověži v letech 1952–1966. Počty zvířat postupně rostly, i když po rozpadu Sovětského svazu došlo k dočasnému propadu, a v roce 2022 stav zubrů poprvé překročil hranici deset tisíc kusů, konkrétně 10 536 zvířat
Počty jedinců podle zemí Celková světová populace zubrů v roce 2022 čítala 10 536 jedinců (polovina z tohoto počtu v Polsku a Bělorusku). V následujícím výčtu jsou jednotlivé evropské země, ve kterých ze zubr vyskytuje včetně odhadu velikosti zdejší populace (včetně populace v zajetí): Ázerbajdžán: přes 100 jedinců (2026). V roce 2019 zahájen mezinárodní projekt "Návrat zubra na Kavkaz", během kterého bylo postupně do reintrodukčního centra ve východní části Národního parku Shahdag (rozloha 130 tisíc hektarů, vyhlášen 2006) přivezeno 64 zubrů z evropských chovů, kteří se postupně začali sami rozmnožovat. V únoru 2026 proběhl největší transport 12 zubrů vybraných ze zoologických zahrad německých, rakouských, maďarských a českých (Zoo Praha a Zoo Olomouc) a šesti zubrů z populace žijící v německém pohoří Rothaargebirge. Transport 18 zubrů organizoval WWF (Světový fond na ochranu přírody, německá pobočka) a Tierpark Berlin, sídlo koordinátora EEP (Evropského chovného programu) pro zubra evropského. Zvířata byla již v roce 2024 nejprve shromážděna v Berlíně, aby měla možnost se před cestou na Kavkaz seznámit. Původní termín odletu v listopadu 2024 však musel být odložen kvůli probíhajícím opatřením při evropském výskytu slintavky a kulhavky. Bělorusko: 2688 jedinců (2022)
Belgie: 22 jedinců (2022) Bulharsko: 77 jedinců (2022) Česko: 159 jedinců (2023) Dánsko: 31 jedinců (2022) Francie: 142 jedinců ((2022) Gruzie: 5 jedinců ((2022) Chorvatsko: 2 jedinci ((2022) Irsko: 9 jedinců ((2022) Itálie: 5 jedinců ((2022) Německo: 612 jedinců ((2022), 17. 9. 2017 zde byl zastřelen jeden jedinec, který přišel přes řeku Odru z Polska Maďarsko: 78 jedinců ((2022) např. v Národním parku Őrség nebo v Národním parku Körös-Maros (2014)
Moldavsko: 9 jedinců ((2022) Litva: 331 z toho 280 volně žijících ((2022) Lotyšsko: 11 jedinců ((2022) Nizozemsko: 60 jedinců ((2022) například v lokalitě (Kraansvlak, Maashorst, Veluwe, 2017) Polsko: 2630 jedinců ((2022) počet se každoročně zvyšuje, přibližně o 15% až 18%. Jsou odsud také exportování do různých zemí (např. Bulharska, Španělska, Rumunska a Česka) Rakousko: 15 jedinců ((2022) Rumunsko: kolem 330 jedinců ((2022) Rusko: 2355 jedinců ((2022) Severní Makedonie: 1 jedinec ((2022) Srbsko: 5 jedinců ((2022) Slovensko: 93 jedinců ((2022) např. Zubří obora v Topoľčiankách – od roku 1958 odchovala již kolem 180 kusů pro zoologické zahrady nebo podobně a Národní park Poloniny) Španělsko: 160 jedinců ((2022) Švédsko: 135 jedinců ((2022) Švýcarsko: 49 jedinců ((2022) Ukrajina: 433 jedinců ((2022) Velká Británie: 51 jedinců ((2022)
Nároky na prostředí Původním životním prostředím zubra jsou oblasti listnatých a smíšených lesů mírného pásu, dává přednost porostům s bohatým podrostem a mýtinami.Sládek, J. a Mošanský, A. 1985: Cicavce okolo nás. Osveta Martin. 246 stran Jejich adaptabilita je však mnohem větší. Mohou žít v otevřených lesostepích i v nepříliš strmých horských terénech. Na Kavkaze vystupují až do nadmořské výšky 2100 metrů nad mořem.Heptner, V. et al. 1988: Wisent. str. 557‒599 v Mammals of the Soviet Union, I. Artiodactyla and Perissodactyla. Washington, D.C. Navíc praxe ukazuje, že těmto zvířatům nevadí ani poměrně fragmentovaná krajina. Například v Litvě se zubři běžně vyskytují v kulturní, mozaikovité krajině s lesy, loukami a zemědělsky obdělávanými plochami.Balčiauskas, L. 1999: European bison (Bison bonasus) in Lithuania: status and possibilities of range extension. Acta Zoologica Lituanica. Biodiversity 9, 3: Str. 3–18 Zubry neodrazují ani rozsáhlé smrkové monokultury. V běloruské části Bělověžského pralesa obývají zubři porosty s převahou jehličnanů.Krasiński, Z. A., Bunevich A. N. a Krasińska M. 1994: Characteristics of the European bison populations in the Polish and Belarussian parts of the Białowieża Forest. Parki Narodowe i Rezerwaty Przyrody 13, 4: Str. 25–67. Na rozdíl od ostatních zástupců velkých turů se zubr nikdy nekoupe s výjimkou překonávání vodních toků při migraci. náhled|Zubr v Přírodní rezervaci velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice
Potrava náhled|Zubr evropský v zimě okusuje kůru povaleného stromu v rezervaci velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice.