Kościuszkovo povstání (polsky Insurekcja kościuszkowska) byla vzpoura proti snaze Pruska a Ruska zcela rozložit a následně anektovat zbytek Polsko-litevské unie (později známé jako „Republika obou národů“). Odpor vedl generál Tadeusz Kościuszko, po němž je povstání pojmenováno. Povstání bylo vyhlášeno 23. března 1794 v Krakově. Zpočátku zaznamenalo jisté úspěchy, zakrátko však bylo tvrdě potlačeno ruskými a pruskými vojsky. Výsledkem bylo třetí a definitivní rozdělení Polska, které na 123 let ukončilo samostatnou existenci tohoto státu.
Příčiny Úpadek Polsko-litevské unie Dlouhodobým problémem Polsko-litevské unie byla rostoucí moc šlechty. Zhruba od začátku 18. století kontrolovali šlechtičtí magnáti politický i ekonomický vývoj. Zneužívali liberum veto, paralyzovali sejm a bránili jakýmkoli reformám, které by tyto jejich „zlaté svobody“ omezily. Pravomoci panovníka byly silně zredukované a pokud i sám panovník byl slabou osobností, šlechtě to vyhovovalo. To nahrávalo sousedním mocnostem. Prakticky od doby severní války byl vliv Pruska, Ruska a do jisté míry i Rakouska zásadním prvkem polské politiky. Především Rusko hledělo na úpadek Polsko-litevského státu se zalíbením a podporovalo místní šlechtické rody v jejich boji za udržení svých "práv". Polsko-litevská unijní armáda byla velmi slabá (okolo 20 000 vojáků) a nemohla se postavit na odpor vojskům Ruska (okolo 300 000), Pruska a Rakouska (každá okolo 200 000) v jakémkoliv větším konfliktu.
náhled|upright=0.8|vlevo|Polští magnáti na kresbě Jana Matejky Pokusy o reformu tohoto zhoubného systému se sice objevovaly, ale narážely na odpor jak uvnitř unie, tak i u sousedních států. V roce 1768 vznikla tzv. Barská konfederace, jejímž hlavním cílem bylo vymanit stát z vlivu Ruska a posílit pozici katolictví. Konfederace však měla spoustu odpůrců jak doma tak v zahraničí. Výsledkem bylo vypuknutí občanské války, do níž se na straně protivníků Barské konfederace postavilo i Rusko. Ačkoliv se reformisté poměrně dlouho drželi, snažili se horlivou diplomacií získat spojence ve Francii, Sasku a Rakousku, nakonec podlehli převaze ruských vojsk vedených generálem Suvorovem. Vyústěním tohoto vývoje bylo první dělení Polska. V roce 1772 si Prusko, Rakousko a Rusko přivlastnily rozsáhlé oblasti polsko-litevského území. Argumentem k tomuto kroku byla údajná snaha zabránit totálnímu rozkladu státu, vnitřní a vnější nestabilitě, útlaku nekatolíků a kvazihistorické nároky na zabraná území.
Snahy o reformu náhled|upright=0.7|vlevo|„Velký sejm“ (či Čtyřletý sejm) přijímá 3. května 1791 ústavu Velká příležitost reformovat stát přišla během tzv. Velkého (neboli Čtyřletého) sejmu v letech 1788–1792. Sousedé Polska vedli různé války (rusko-turecká válka 1787–1792, rakousko-turecká válka 1787–1791, rusko-švédská válka 1788–1790) a byli tudíž zaneprázdněni. Unie uzavřela roku 1790 alianci s Pruskem, která vypadala, že zabezpečí Polsko před dalším ruským vměšováním. 3. května 1791 vydal sejm ústavu, která vzbuzovala velké naděje. Ta omezila moc magnátů – mj. rušila liberum veto, garantovala určitá politická práva měšťanstvu a mírnila nevolnictví (poskytla rolníkům ochranu státu).Anglický překlad ústavy na Wikisource.
Když se ruské vládnoucí kruhy dozvěděly o nové ústavě, rozzuřily se. „Z Varšavy přišla nejhorší možná zpráva: polský král se stal téměř nezávislým.“ reagoval jeden z předních úředníků ministerstva zahraničí Alexandr Bezborodko. Prusko ústava pobouřila natolik, že sdělilo polským diplomatům, že se již necítí vázáno dohodou z roku 1790, neboť polský stát se údajně tímto zcela změnil. Ani jeden ze sousedů si nepřál, aby ústava nastartovala Polsko k obrodě a posílení, obávali se mj. i případných budoucích nároků Polska na vrácení jimi uchvácených území.
Druhé dělení Polska náhled|upright|vlevo|Rusko-polská válka 1792 náhled|upright=0.7|Kníže Józef Poniatowski, polský generál a synovec krále Stanislawa Augusta Poniatowskeho Ústava vzbudila logicky nevoli i u části Poláků – zvláště u vysoké šlechty. Mnozí magnáti, především ti napojení na Rusko, byli proti od začátku. Výsledkem jejich odporu bylo zformování tzv. Targovické konfederace. Ta ve svém prohlášení připraveném pod pečlivým ruským dohledem v Petrohradu v lednu 1792 kritizovala ústavu jako nakaženou „demokracií, následující fatální příklad z Paříže, omezující základní práva a svobody šlechty a zavádějící do revoluce a převratu.“ Členové konfederace se ve svém prohlášení obrátili na ruskou carevnu Kateřinu II. jako na „spravedlivou panovnici, našeho spojence a přítele, který respektuje potřeby našeho národa na blahobyt a vždy nabízí pomocnou ruku.“TRENCSÉNYI, Balázs; KOPEČEK,Michal. Late Enlightenment: Emergence of modern ´national idea´. Central European University Press, 2006, s. 284-285. Dostupné online Tou pomocnou rukou byla v tomto případě vojenská intervence. 18. května 1792 vyhlásilo Rusko Polsku válku. V ten stejný den vstoupily ruské jednotky do Rzecypospolite. Polské jednotky vedli generálové Józef Antoni Poniatowski a Tadeusz Kościuszko. Proběhlo sice několik menších střetů, ale k žádné větší bitvě nedošlo. Válka skončila v červenci 1792 podpisem kapitulace polským králem Stanisławem Augustem Poniatowskim, jenž doufal, že se mu podaří vyjednat kompromis diplomatickou cestou.
Královy naděje však byly brzy zmařeny. Na podzim 1793 zasedl nový mimořádný parlament zvaný Sejm z Grodna (Sejm grodzieński), jenž probíhal plně pod kontrolou ruských sil. Ten anuloval ústavu z 3. května 1791 a odsouhlasil další dělení polského území, které již mezi sebou dojednali zástupci Ruska a Pruska. Rusku připadlo 250 000 km², Prusku 58 000 km². Ani to vítězným mocnostem nestačilo. Nezávislost zbylého území byla jen iluzorní, neboť se na něm usídlily jednotky ruské armády. Členové Targovické konfederace byli zcela oprávněně považováni většinou Poláků za zrádce.
Příprava povstání náhled|upright=0.6|vlevo|Polský generál a vlastenec Tadeusz Kościuszko náhled|upright=0.6|Hugo Kołłątaj, významný polský myslitel a osvícenec, jeden z architektů povstání Polští armádní důstojníci považovali kapitulaci Polska ve válce z roku 1792 jako předčasnou. Tadeusz Kościuszko, kníže Józef Antoni Poniatowski a mnozí další kritizovali královo rozhodnutí a na protest rezignovali na své funkce. Počet vojáků polské armády byl nejprve snížen na 36 000 a posléze bylo Rusy povoleno jen 15 000 mužů, což vzbudilo odpor uvnitř armády. Nespokojenost se šířila. Kościuszko, který byl v Polsku nesmírně populární, neztratil ve válce ani jednu bitvu, tudíž pro něj kapitulace znamenala velkou ránu. Rozhodl se opustit Rzeczpospolitou a v prosinci 1792 se přesunul do Lipska, kde se formovala komunita složená z polských emigrantů. Spolu s dalšími, jako byli Ignacy Potocki, Hugo Kołłątaj a Ignacy Działyński, začali plánovat povstání proti ruské nadvládě nad Polskem. V zimě 1793 se vydal do Paříže, aby zkusil zajistit spojenectví, či alespoň podporu Francie. Představitelé revolucí zmítané Francie sice s Poláky sympatizovali, ale to bylo tak vše. Odtud pomoc čekat nemohli. V srpnu 1793 se Kościuszko vrátil do Lipska. Druhé dělení Polska právě probíhalo. Kościuszko byl realista, věděl, že povstání proti třem mocným sousedům má malou šanci na úspěch, přesto se rozhodl ujmout se tohoto nelehkého úkolu. V září 1793 překročil polské hranice, cestoval, mapoval situaci a kontaktoval nespokojené důstojníky a politiky. Měl v plánu začátek povstání zatím oddálit, vydal instrukci, která kolovala po Polsku a sám zatím odjel do Itálie, kde tajně vyjednával mj. i s představiteli Vatikánu. Nicméně situace v Polsku se rapidně zhoršovala. Rusové nařídili zredukovat polskou armádu a propuštěné jednotky zařadit do svých řad. Carští agenti objevili odbojové skupiny ve Varšavě, začalo zatýkání politiků a velitelů. V březnu 1794 se Kościuszko narychlo vydal do Krakova. Bylo potřeba začít jednat, bez ohledu na nedokončené přípravy.
Průběh Mobilizace polského národa náhled|upright=1.0|Kosynierzy před bitvou u Racławic 12. března 1794 odmítl generál Antoni Madaliński, velitel 1. velkopolské národní jezdecké brigády (1 500 mužů) rozkaz demobilizovat a začal přesouvat své jednotky z Ostrołęka do Krakova. Tento čin zažehl nepokoje a vzpoury proti ruským silám po celé zemi. Ruské jednotky umístěné v Krakově byly vyslány čelit Madalinskimu, což ponechalo město bez dozoru. 24. března 1794 vyhlásil Kościuszko na Hlavním krakovském náměstí všeobecné povstání, oznámil, že se staví do jeho čela a složil přísahu: „Já Tadeusz Kościuszko přísahám před Bohem celému polskému národu..., že nebudu nikoho utiskovat, budu bránit celistvost polských hranic, získám zpět národní nezávislost a posílím všeobecné svobody...“ Byl vyhlášen Akt povstání občanů a obyvatel krakovského vojvodství, k němuž se začali připojovat obyvatelé dalších polských měst. Text byl pravděpodobně formulován ještě v saské emigraci setrvávajícím Hugo Kołłatajem. Hlavním orgánem povstání se od května stala Nejvyšší národní rada, která sjednocovala původní místní odbojová centra.
Aby maximálně posílili slabou polskou armádu, vydali povstalci zákon o mobilizaci, který požadoval, aby každých 5 domů v Malopolsku poskytlo nejméně jednoho muže/vojáka vyzbrojeného palnou zbraní, píkou nebo sekerou a každých 50 domů jednoho jezdce. Teoreticky tak mohli shromáždit asi 100 000 pěšáků a 10 000 jezdců. Kromě této pravidelné armády bylo vyhlášeno zřízení milice. Do ní měli jít muži ve věku 18-28 let, kteří se nedostali k pravidelné armádě. Z důvodu nedostatku kvalitní moderní výzbroje vznikly oddíly vyzbrojené kosami nazývané kosynierzy. Dále byla zavedena daň, aby si velení povstání zajistilo alespoň nějaký počáteční pravidelný příjem, tiskly se papírové bankovky a mnozí bohatší lidé dávali do povstalecké pokladny peníze a šperky. Povstalcům bylo jasné, že nemohou uspět proti třem okolním mocnostem naráz, a proto se již před začátkem povstání snažili veškerými možnými diplomatickými cestami zajistit neutralitu Rakouska i Pruska.
Polské úspěchy Jakmile se o nepokojích dozvěděla carevna Kateřina II., nařídila sboru generálmajora Fjodora Děnisova zaútočit na Krakov. 4. dubna 1794 se polská (cca 5 000) a ruská (cca 3 000-4 000) vojska střetla u vesnice Racławice. Došlo k prudkému boji, v němž polští vojáci, ač hůře vyzbrojení, zvítězili. Rusové ztratili asi 800-1000 mužů, Poláci 100-250. Vítězové ukořistili i několik děl. Ačkoliv strategický význam vítězství nebyl velký, poražené ruské jednotky byly dále schopny operačního nasazení, ohlas bitvy byl zásadní. Zpráva se rychle roznesla a mnoho Poláků se následně připojilo k řadám povstalců. Polské jednotky shromážděné v oblasti Volyně, jež měly být poslány do Ruska a začleněny do tamní armády, se připojily ke Kościuszkovým silám.
Povstání ve Varšavě náhled|upright=0.9|Zrádci z Targovické konfederace byli veřejně věšeni nejen fyzicky ale i symbolicky – když se je nepodařilo dopadnout, „pověsili“ jejich portréty Tou dobou se ruské jednotky umístěné ve Varšavě pokusily odzbrojit polskou vojenskou posádku, což vyústilo v povstání Poláků pod vedením Jana Kilińskiho. Povstalcům nahrála neschopnost ruského velitele Josifa Igelströma a fakt, že mnoho ruských vojáků šlo neozbrojeno do kostela na svaté přijímání v rámci oslav Svatého týdne. Akce začala ve čtvrtek 17. dubna 1794 a kromě vojáků se do povstání zapojilo množství civilních obyvatel. Došlo k prudkým pouličním bojům, při nichž ruské jednotky ztratily 2 000-4 000 mužů a po dvou dnech se zbytek z původně osmitisícové okupační posádky musel stáhnout z města. K podobnému povstání došlo i v dalších polských městech. Masakr neozbrojených ruských vojáků jdoucích slavit velikonoční svátek považovali Rusové za zločin proti lidskosti, jenž je potřeba krutě ztrestat.
Povstání na Litvě náhled|upright|vlevo|Jeden z radikálních vůdců povstání ve Vilně a posléze ve Varšavě, Jakub Jasiński