Josef Smítka (Joska, někdy uváděn jako Josef Smítko nebo Josef Smitko, 21. prosince 1919, Turnov – 27. března 1945, Terezín) byl český horolezec. Za druhé světové války odmítl nastoupit na nucené práce do Německa a skrýval se ve skalách Českého ráje. Po prozrazení a dopadení byl nacisty v Terezíně popraven.
Život
Dětství náhled|Rodiče českého horolezce Josefa SmítkyJosef (mezi přáteli známý jako Joska) Smítka se narodil 21. prosince 1919 v Turnově Josefovi a Marii Smítkovým jako jejich první a jediné dítě. Rodina vlastnila polovinu vily – dvojdomu (druhou část vlastnil bratr Marie Smítkové). Dům dodnes stojí v ulici Komenského v turnovské místní části Hruštice.
Otec zastával vedoucí funkci na Československé poště v Turnově. Měl na starosti péči o telegrafní vedení. Rodina patřila k turnovské honoraci. Josef Smítka starší vlastnil první Aerovku ve městě. Ve třicátých letech měli automobily dva.
Josef Smítka starší plánoval, že syn nastoupí na telekomunikační oddělení na poště jako jeho nástupce. Po ukončení turnovské měšťanky proto šel Joska do učení na telegrafního mechanika do Pardubic a později na průmyslovou školu.
První střet s nacisty náhled|Smítkovi vlastnili jako jedni z prvních v Turnově Aerovku V roce 1936 došlo k prvnímu střetu s nacistickou mocí. Čtyři přátelé – Josef (Joska) Smítka, Fifan (Ladislav Vodháněl), Chroust (Vladimír Procházka) a Jiří Šíp šli po německé (dnes polské) straně Krkonoš ze Sněžky k boudě prince Jindřicha. Cestou potkali sedící skupinu čtyřiceti německých dívek v krojích Hitlerovy mládeže a vlajkou s hákovým křížem.
Kamarádi chtěli dívky pozlobit. Tři si stoupli před hlouček, vztyčili ruku v pěst (komunistické gesto) a čtvrtý je vyfotil. Pak pokračovali v cestě.
Po chvíli je vyprovokované Němky dostihly a pustily se do nich. Překvapení kamarádi se nechali přemoct – dívky měly početní přesilu. Pomohlo, až když rozzuřený Smítka vytáhl nůž a začal s ním dívkám hrozit. Vůdkyně dívek se zalekla, Němky se stáhly a Češi díky tomu mohli utéct k české hranici.
Když byli kus za československou hranicí, objevili se na hranicích příslušníci SA. Kdyby je dopadli v Německu, byli by zavřeni do koncentračního tábora.
Smítka pilot náhled|Joska Smítka na letadle v rámci výcviku 1000 pilotů republiceNedostatek pilotů měla v předválečných časech vyřešit akce 1000 pilotů republice., kterou organizovala Masarykova letecká liga a Aeroklub republiky Československé. Akce probíhala mezi roky 1935 a 1937. Smítka se jí zúčastnil v roce 1936 a stal se tak nejmladším československým pilotem.
Během základní vojenské služby se v roce 1938 pokusil s letadlem přeletět do zahraničí. Byl ale zadržen a odsouzen do vězení.
Smítka horolezec Během studia v Pardubicích se Smítka začal věnovat boxování. Boxování probíhalo v neděli, což ale kolidovalo s horolezectvím, se kterým začal v roce 1937. Oboje nestíhal. Dal přednost horolezectví, v čemž ho podporovala i jeho matka. Nosila mu do skal jídlo a jistila lanem.
Jeho horolezeckým působištěm byla především oblast pískovcových skal Českého ráje (zejména Hruboskalské skalní město – tzv. Skalák). Na jejich stěnách zaznamenal několik desítek prvovýstupů vyšší klasifikace a 46 nových objevil. Zapsal se zejména výstupy na Daliborku tzv. Kouřovou cestou,Kouřová cesta na Daliborku - horolezecký průvodce přímou spárou na Rakev v Příhrazích nebo na Dominstein.
Vztah s Vlastou Štáflovou V roce 1939 se od republiky oddělilo Slovensko a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Čeští horolezci proto nemohli jezdit do Vysokých Tater. České Švýcarsko, Teplicko či Adršpach se jako Sudety ocitly i se svými skalními městy v nacistickém Německu. Horolezci z Prahy se tak přesunuli do Sedmihorek do Skaláku. S nimi přišla i tehdy třicetiletá Vlasta Štáflová.
Vlasta Štáflová byla spisovatelka (pohádky a dívčí romány) a horolezkyně. Její manžel, o 23 let starší malíř a grafik Otakar Štáfl měl několik let pronajatou turistickou chatu ve Vysokých Tatrách u Popradského plesa. Štáfl byl též ideový otec „Cintorínu“ pod Ostrvou. V roce 1939 byli oba nuceni z Tater odejít.
Smítku si Štáflová oblíbila. Byl v příkrém rozporu s lázeňskou smetánkou z Prahy – většinou vzdělanými a zámožnými lidmi, kteří se drželi zpátky. Vévodil partě špinavých a roztrhaných kluků těsně po pubertě z dělnických rodin, často nezaměstnaných a s levicovým smýšlením. Sám Smítka utíkal ze zaměstnání, aby měl víc času na lezení. A navíc byl nejlepší lezec. Imponoval jí také svou povahou. Byl živelný, buřič a výtržník. Nevadilo jí ani, že býval hrubý a vulgární.
Smítka ji bral do skal, zdolali společně Dračí stěnu. Zkušenosti z tohoto zážitku zúročila Štáflová v knize pro děti Kavče z Dračích skal, která vyšla po její smrti v roce 1945. Absolvovala i jiné těžké výstupy, například Barthovu spáru.
Mezi její nejtěžší prvovýstupy patří Východní spára na Strubichovu věž ve Skaláku, kterou zdolala 10. května 1940 spolu s Vladimírem Procházkou starším.
Štáflovou a Smítku dělily stavovské rozdíly. Za Štáflovou jezdili do lázní její ctitelé z Prahy (například boxer Jiří Janovský).
Schůzky se spisovatelkou ukončil Smítkův odvod k totálnímu nasazení do Německa. Po jeho útěku a během ukrývání ve skalním městě již na předchozí vztah nenavázali.
Vlasta Štáflová zahynula i s manželem v poledne na Popeleční středu, dne 14. února 1945. Tehdy jejich dům v Praze zasáhlo bombardování spojeneckých letadel. Manželé se neodešli včas schovat do krytu.
Útěk z Německa a zatčení Po dokončení průmyslové školy pracoval Smítka krátce na turnovském vlakovém nádraží. Pak ho ale odvedli k totálnímu nasazení na práci do Německa. Svobodomyslný a vzpurný mladík ale z Německa po dvou týdnech utekl a vrátil se do skal. I když ho i další horolezce hledali protektorátní úřady, nepodařilo se je ve skalách vystopovat.
V zimě roku 1943 Smítka ve Skaláku onemocněl. Bratři Chlumové ho odvedli k otci. Ten ho vzal ke svému známému lékaři do Rovenska pod Troskami. Diagnóza byla zánět mozkových blan a středního ucha. Joska se léčil doma. Ležel s vysokou teplotou v posteli, a kdykoliv někdo zazvonil, musel být připravený rychle ustlat a vyběhnout se schovat do podkroví.
Po třech měsících doma se Smítka rozhodl, že nebude otce a přátele nadále vystavovat nebezpečí, a z domu odešel. Byl ale zatčen protektorátní policií na nádraží v Praze, odkud ho dopravili na Pracovní úřad. Během výslechu pochopil, že mu jde o život. Vyžádal si proto pauzu na toaletu. Stráž zůstala za dveřmi. Na nehlídaném místě se Smítka protáhl ve třetím (někde se uvádí čtvrté patro) podlaží budovy do úzkého světlíku, kterým utekl. Komínovým způsobem slezl do přízemí a vstupními dveřmi prošel na ulici.
náhled|Smítkova jeskyně, nebo také bivak na Slunečné, kde se Smítka za Druhé světové války ukrývalPo krátkém ukrývání v Praze se přesunul do Skaláku (z Prahy jel do Sedmihorek na kole), který dobře znal a věděl, kde se ukrýt. Nejčastěji pobýval v jeskyni na Slunečné věži. I přes nebezpečí zatčení chodil Smítka do Turnova a do Železného Brodu do kina. Za tmy pak chodil i domů i přesto, že byl jejich dům kvůli vypsané odměně na Smítkovu hlavu hlídán českými četníky přestrojenými v civilu.
Během druhé světové války zemřela jeho matka Marie (podle vzpomínek pamětníků spáchala sebevraždu). Jeho otec ještě za jejího života chodil s v té době padesátiletou bezdětnou učitelkou hry na klavír Marií Lamplovou, kterou si po smrti manželky vzal. Marie Lamplová-Smítková se pak o Josefa Smítku mladšího starala, kdykoliv přišel ze skal domů.
V prosinci roku 1944 byl Smítkův úkryt v jeskyni pod Janovou vyhlídkou v blízkosti hradu Valdštejn vyzrazen. Horolezci si nedávali pozor, mysleli si, že je ve skalách nikdo nenajde. Karla Chluma a Bohumila Habra, kteří se též vyhýbali totálnímu nasazení, zatkli. Smítka se zachránil skokem ze skalního okna do šestimetrové hloubky a doprovázený střelbou z pušek četníkům unikl.
V prosinci 1944 uhodily silné mrazy. Smítka se ve dvě hodiny ráno 29. prosince 1944 vydal domů. Kvůli zatemnění byla všude tma. Přesto se četníci o jeho návratu dozvěděli. Při přepadové akci vnikli do domu a pod pohrůžkou zastřelení donutili Josefa Smítku staršího ke spolupráci. Otočili ho čelem ke zdi a mířili na něho zbraněmi. Smítku mladšího pak objevili v podkroví ukrytého za komínem. Své selhání si pak jeho otec do konce života vyčítal, zatrpkl, uzavřel se.
náhled|Poznámka Josefa Smítky staršího na zadní straně fotografie k zatčení jeho syna Josky Zatčení provedl Jan Šabatka (Jan Šabaka), který vlastnil v Turnově na Károvsku hospodu (hospoda stojí na křižovatce dodnes). Když Smítku vedli přes turnovské náměstí, tak se četníkům vysmekl a utekl. Četníci za ním stříleli. S pouty na rukou doběhl až k lávce přes Stebénku u dnešního turnovského Kulturního centra. Na lávce byl chycen.
Během prosince 1944 byli též zatčeni i další horolezci, kteří se ukrývali ve skalách – Václav Chlum, Vladimír Procházka a německý antifašista Erich Schwarzbach. Prokázali jim přípravu železniční sabotáže (vykolejení vlaku u sychrovského tunelu) a šíření antifašistických letáků.
Přesun do Terezína a poprava Horolezce převezli do věznice Gestapa v Jičíně – Valdicích (Kartouzy). Během výslechů byli tvrdě bití a fackovaní. Smítka ale projevoval své vrozené furiantství. Během procházek házel na dozorce sněhové koule nebo jim bral z úst cigarety. Často si tak vysloužil od dozorců další bití, ale i jistý respekt.
Po výsleších byli na jaře roku 1945 posláni vlakem do koncentračního tábora Terezín. Jednalo se o běžný linkový spoj. Dozorci je nespoutali. Horolezce proto napadlo, že by mohli utéct. Když míjeli Skalák požádal Vladimír Procházka o povolení navštívit toaletu. Zavřel za sebou dveře a když se mu nepovedlo protlačit se mezerou ve vyklápěcím okénku, snažil se odšroubovat okenní rám. Chtěl z poměrně pomalu jedoucího vlaku vyskočil. Nepovedlo se mu ale povolit šrouby, vrátil se a místo něho šel na toaletu technicky zdatnější Smítka, který měl navíc lžíci. Ani on ale šrouby nepovolil.
Když pak projížděli lesy za Mladou Boleslaví byla okna vlaku dokořán. Dozorci popíjeli, nálada byla uvolněná. Horolezci opět plánovali, že vyskočí za jízdy z vlaku ven – všichni naráz. Kdyby se jeden z nich při útěku zranil, měl ho druhý zabít kamenem a utéct. K útěku ale nakonec nedošlo. Příliš dlouho váhali, dozorci okna zavřeli a horolezce spoutali.Mojmír Hošt: Kamarád ze skal, dokument Československé televize, 1974 náhled|Místo, kde byl Smítka popraven. Střílelo se na vzdálenost cca 3 metry přes potok, vězni stáli před hliněným valem V koncentračním táboře Terezín je přivítal velitel pevnosti Heinrich Jöckel přezdívaný „Pinďa“ a přidělil k nim dozorce, kteří je měli za úkol bít. Zmlácené a zkrvavené horolezce pak nahnali do společné cely s dalšími asi padesáti vězni na 4. dvoře. Spali na zemi na holém betonu.
Do tábora dorazili horolezci s označením „Rückkehr unerwünscht“, tedy „Návrat nežádoucí“. Proto byli bez soudu brzy ráno 27. března 1945 Josef Smítka, Václav Chlum, Karel Chlum a Erich Schwarzbach popraveni zastřelením. U Vladimíra Procházky někdo označení v písárně koncentračního tábora v jeho průvodních papírech vymazal. Jako jediný tak popravě unikl a na čtvrtém dvoře terezínské pevnosti se dočkal osvobození.
Po Smítkově smrti Josef Smítka, po popravě jediného syna bezdětný, si po válce vzal na výchovu syna svého bratra (tedy bratrance Josefa Smítky mladšího) Aloise Smítku. Nechal ho vyučit na elektrikáře, zaplatil mu svatbu a začátkem padesátých let ho nechal i s jeho rodinou bydlet ve svém domě. náhled|Informační panel v muzeu Malé pevnosti Terezín k popravě turnovských horolezců