náhled|Bitva u Mezőkeresztese Dlouhá turecká válka, zvaná též třetí turecká válka, třináctiletá válka nebo patnáctiletá válka, byl ozbrojený konflikt mezi osmanskou říší a habsburskou monarchií na území Uher a Balkánu v letech 1593 až 1606; název patnáctiletá válka se používá, pokud se do ní zahrnuje i předchozí turecké tažení v letech 1591–1592, které dobylo Bihać. Válka skončila v zásadě nerozhodně mírem v Žitavské Toroni 11. listopadu 1606, který vydržel dalších 60 let.

Války se účastnily i české vojenské jednotky, popis některých událostí zanechal ve svých memoárech Jindřich Michal Hýzrle z Chodů.

Válka Během počáteční fáze války došlo v roce 1594 k povstání Srbů v Banátu proti osmanské nadvládě. V roce 1595 byla z iniciativy papeže Klementa VIII. vytvořena Svatá liga, do níž se zapojila řada evropských států včetně Svaté říše římské pod vedením císaře Rudolfa II. a Sedmihradska pod Zikmundem Báthorym. K alianci se následně připojili také vládci Valašska a Moldavska.

Významnou roli v protiosmanských operacích v jihovýchodní Evropě sehrál valašský kníže Michal Chrabrý, který se v letech 1595–1601 zapojil do bojů proti Osmanské říši a dočasně ovládl Valašsko, Sedmihradsko a Moldavsko. Jeho vojenská aktivita byla koordinována s operacemi Svaté ligy, i když vztahy mezi spojenci byly proměnlivé.

Do vojenských operací v Uhrách byli nasazeni také žoldnéři ze západní Evropy, zejména z oblasti španělského Nizozemí (především Valoni), Itálie a Německa. Doplňovaly je menší oddíly z dalších regionů včetně Anglie, v jejíchž řadách sloužil i John Smith. Na bojištích v Uhrách, Sedmihradsku a přilehlých oblastech působily rovněž polské a kozácké oddíly. Současně probíhaly i námořní operace ve Středomoří, kde španělské galéry z Neapole a Sicílie podnikaly nájezdy na osmanské pobřežní oblasti v Řecku.

V rámci konfliktu křesťanská vojska v roce 1595 dobyla strategické pevnosti Ostřihom a Visegrád na Dunaji, avšak nepokusila se dobýt klíčovou pevnost Budín. Osmanská říše následně v roce 1596 dobyla Eger, čímž znovu získala iniciativu ve válce. Zásadním střetnutím konfliktu byla v roce 1596 bitva u Mezőkeresztese, v níž byla habsbursko-sedmihradská armáda poražena osmanskými vojsky.

Vojenské operace probíhaly také na území dnešního Slovenska, zejména v oblasti Nitranské stolice. V roce 1599 zde došlo k rozsáhlému osmansko-tatarskému vpádu, který zasáhl široké území mezi Váhem a Hronem. Během tažení bylo zpustošeno množství vesnic a oblast utrpěla výrazné ztráty obyvatelstva i hospodářské škody. V celé Nitranské stolici následně poklesl počet domů přibližně o jednu třetinu. Vpád zasáhl také území horní Nitry, kde byly vypáleny mimo jiné Prievidza a Bojnice.

Součástí habsburského válečného úsilí byly i české země, které poskytovaly finanční podporu a vysílaly vojenské kontingenty. Zapojení českých a moravských zemí i šlechty dokládají dochované zemské listiny a korespondence předních zemských úředníků. K osobnostem spojeným s uherskými taženími císařské armády patřili například Albrecht z Valdštejna, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Jindřich Šlik a Jindřich Matyáš Thurn, kteří v tomto období získávali vojenské zkušenosti v habsburských službách. Karel starší ze Žerotína se v 90. letech 16. století krátce účastnil uherských tažení císařské armády, než se plně věnoval politické činnosti na Moravě.

Významnou diplomatickou roli sehrál Václav Vratislav z Mitrovic, který byl členem císařského poselstva do Osmanské říše a po vypuknutí konfliktu byl v Istanbulu vězněn.

Mezi příslušníky české šlechty, kteří se také účastnili bojů, patřili Jan V. z Pernštejna, který padl v roce 1597 při obléhání Rábu jako velitel císařského dělostřelectva, a Albrecht Pětipeský, který se účastnil uherského tažení a padl v roce 1596 v bitvě u Mezőkeresztese, kde velel českému jízdnímu pluku.

V letech 1604–1606 zasáhlo Moravu a přilehlé oblasti Horních Uher Bočkajovo povstání, během něhož docházelo k vojenským vpádům, plenění a vybírání kontribucí povstaleckými oddíly Štěpána Bočkaje, podporovanými Osmanskou říší.

Následky náhled|Mírová jednání v Zsitvatoroku v roce 1606 Dlouhá válka skončila Žitvatorockým mírem dne 11. listopadu 1606 s nepatrnými územními zisky pro obě hlavní říše – Osmané získali pevnosti Eger, Ostřihom a Kaniža, ale předali Rakousku oblast Vácu (kterou okupovali od roku 1541). Smlouva potvrdila neschopnost Osmanů proniknout dále na habsburské území. Také ukázala, že Sedmihradsko leží mimo dosah habsburské moci. Ačkoli císař Rudolf ve válce nesplnil své cíle, přesto získal jistou prestiž díky odporu proti Osmanům, protože válku prezentoval jako vítězství. Smlouva stabilizovala situaci na habsbursko-osmanské hranici. Štěpán Bočkaj si udržel nezávislost, ale souhlasil se zřeknutím se titulu „uherského krále“.

Rudolf se sice vykresloval jako vítěz Dlouhé války, ale to ho neochránilo před vnitřními politickými boji uvnitř habsburského rodu. Ke konci války měl Rudolf obrovské dluhy vůči věřitelům, pohraničním jednotkám i polní armádě, udělal ústupky uherské šlechtě a zklamal říšská knížata Svaté říše římské, která financovala habsbursko-osmanskou vojenskou hranici. Po uzavření míru s Osmany se Habsburkové obrátili jeden proti druhému. Tento vnitrodynastický konflikt je přinutil řešit dosud nevyjasněnou otázku Rudolfova nástupnictví a vyvrcholil tzv. Bratrským sporem, v němž byl bezdětný císař Rudolf postaven proti svému bratru Matyášovi.

Odkazy

Reference

Literatura

Externí odkazy

Kategorie:Války Habsburské monarchie Kategorie:Války Osmanské říše Kategorie:Války Chorvatska Kategorie:Války Slovinska Kategorie:Války Svaté říše římské Kategorie:Války 16. století Kategorie:Války 17. století Kategorie:Osmansko-habsburské války Kategorie:Rudolf II. Kategorie:Dějiny Maďarska 17. století