Heorhij Ilarionovyč Majboroda (, Georgij Illarionovič Majboroda, 1. prosince greg. / 18. listopadu jul. 1913, Pelechivščyna, Poltavská gubernie, Ruské impérium – 6. prosince 1992 Kyjev, Ukrajina) byl ukrajinský hudební skladatel.
Život Heorhij Ilarionovyč Majboroda se narodil koncem roku 1913 v osadě Pelechivščyna v Poltavské gubernii, poblíž Kremenčuku. Jeho otec byl prostý, ale velmi sečtělý a hudebně založený rolník. Majboroda ukončil roku 1928 sedmiletku a roku 1931 Kremenčuckou střední průmyslovou školu. Od roku 1931 pracoval v Záporožském hliníkovém kombinátu, zúčastnil se však i budování Dněprostroje, kde se svým mladším bratrem Platonem působil ve sboru Dnipreľstan.
Brzy jej však zájem o hudbu přivedl do Kyjeva, kde roku 1936 ukončil studium na Kyjevské hudební škola a roku 1941 na Kyjevské konzervatoři, kde studoval kompozici u Levka Revuckého. Již v červenci téhož roku narukoval do Rudé armády a brzy padnul (spolu s bratrem Platonem a skladatelem Hermanem Žukovským) v bojích u Myronivky do německého zajetí. Když byl zajatecký tábor 28. ledna 1945 osvobozen, zařadil se Majboroda opět do vojska jako řadový kulometčík a účastnil se mj. Pražské operace.
Po návratu do Kyjeva v letech 1945–1949 absolvoval pod vedením Revuckého aspiranturu na Kyjevské konzervatoři a v letech 1950–1958 tam vyučoval orchestraci a čtení partitur. Poté pracoval jako svobodný skladatel a funkcionář Svazu skladatelů USSR (v letech 1962–1967 tajemník, v letech 1967–1968 předseda předsednictva) a Svazu skladatelů SSSR. V letech 1967–1980 byl rovněž poslancem Nejvyššího sovětu USSR. (omezený přístup)
Od 30. let 20. století žil v Kyjevě a tam i zemřel 6. prosince 1992. Byl pochován na Bajkovském hřbitově.
Mladším bratrem H. I. Majborody byl Platon Ilarionovyč Majboroda (1918–1989), rovněž významný hudební skladatel, a jeho synem operní pěvec (barytonista) Roman Heorhijovyč Majboroda (nar. 1943).
Vyznamenání Heorhij Majboroda byl po uvedení své opery Mylana roku 1957 jmenován zasloužilým umělcem USSR a po uvedení opery Arsenal roku 1960 národním umělcem SSSR. Stal se rovněž nositelem státní ceny USSR T. H. Ševčenka (1963) a republikové ceny M. Lysenka (1984), Leninova řádu a řádu Rudého praporu práce.
Dílo Heorhij Majboroda se značně přičinil o rozvoj ukrajinské hudby. Pracoval v různých žánrech, přičemž převažuje heroicko-patriotická tematika. Význačné místo ve skladatelově díle zaujímala poezie ukrajinských básníků — Tarase Ševčenka, Ivana Franka a jiných.
Jeho styl byl celkově konzervativní, postavený na hudbě 19. století, ruském romantickém stylu a ukrajinském folklóru, vykazující příbuznost se Z. Kodálym a F. Deliusem; u obecenstva měl často značný úspěch. Virko Baley v New Grove Dictionary of Opera mu přiznává „individuální, ač úzkou, osobitost“ a chválí jeho „značné melodické nadání, dobré, ač konvenční, porozumění orchestru a schopnost komponovat v jasných a stručných hudebních strukturách“.
Vedle vlastních skladeb spolu s L. Revuckým editoval a instrumentoval klavírní a houslový koncert Viktora Stepanovyče Kosenka (1896–1938).
Opery Mylana (Милана), na libreto A. Turčynské, 1957 Arsenal (Арсенал), na libreto O. Levady a A. Malyška, 1960 Taras Ševčenko (Тарас Шевченко), na vlastní libreto, 1964 Jaroslav Moudrý (Ярослав Мудрий), na vlastní libreto, dokončeno 1973, premiéra 1975
Vokálně-orchestrální skladby Kantáta Přátelství národů (Дружба народів), na slova M. Ryľského a O. Novyckého, 1948 Vokálně-symfonická báseň Záporožci (Запорожці), na slova L. Zabašty, 1954 Koncert pro hlas a orchestr, 1969
Orchestrální skladby Symfonie č. 1, 1938/1940 Symfonická báseň Lilie (Лілея), na motivy T. Ševčenka, 1939 Symfonická báseň Kameníci ("Каменярі), na motivy I. Franka, 1941 Symfonická báseň Huculská rapsodie (Гуцульська рапсодія), 1949/1951, 2. redakce 1952 Symfonie č. 2 „Jarní“, 1952/1953, 2. redakce 1966 Suita z hudby k Shakespearově tragédii „Král Lear“, 1959 Symfonie č. 3, 1976/1978 Koncert pro housle a orchestr, 1977 Slavnostní předehra, 1985 Symfonie č. 4 „Podzimní“, 1986/89 Symfonické variace pro violoncello a orchestr, 1987
Vokální skladby sbory na slova M. Ryľského (Неначе сон, На біду гречку впали роси), V. Sosjury (Дощ), D. Pavlyčka a dalších romance a písně na slova T. Ševčenka, I. Franka, L. Ukrajinky, V. Sosjury, A. Malyška, A. S. Puškina. A. Mickiewicze, P. Tyčyny, T. Masenka, S. Ščipačova, V. Simoněnka, O. Juščenka a dalších písně pro děti úpravy lidových písní
Hudba pro divadlo a film Jako by kámen hovořil (Якби каміння говорило, 1958) Vojačka (Солдатка. 1959) Tauris (Таврія, 1959) Omyl Honoré de Balzaca (Помилка Оноре де Бальзака, 1968) Rodina Kocjubinských (Родина Коцюбинських, 1970) Nina (Ніна, 1971) Dlouhá cesta do krátkého dne (Довга дорога в короткий день'', 1972)
Úcta O skladateli natočila roku 1982 film ukrajinská dokumentaristka Ljudmyla Vasylivna Mychalevyčová. V roce 1995 byla H. I. Majborodovi v Kyjevě na domě čp. 16 v ulici Mychajla Hruševského odhalena bronzová pamětní deska s poprsím skladatele od sochaře Oleksandra Pavlovyče Skoblikova.Захоплюючий Київ
Odkazy
Reference
Literatura (omezený přístup)
Externí odkazy
Kategorie:Ukrajinští hudební skladatelé Kategorie:Sovětští hudební skladatelé Kategorie:Ukrajinští operní skladatelé Kategorie:Skladatelé 20. století Kategorie:Narození 1. prosince Kategorie:Narození v roce 1913 Kategorie:Úmrtí 6. prosince Kategorie:Úmrtí v roce 1992 Kategorie:Muži Kategorie:Pohřbení na Bajkovově hřbitově Kategorie:Nositelé Medaile Za osvobození Prahy Kategorie:Nositelé Medaile za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce