Český jazykový atlas je šestidílné dílo, které zachycuje stav běžné (nespisovné) české mluvy a českých nářečí v 60.–70. letech 20. století. Zpracoval jej dialektologický kolektiv Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., složený z pracovníků dialektologických oddělení v Praze a v Brně; jako vedoucí autorského kolektivu byli v prvním a druhém díle uvedeni Jan Balhar a Pavel Jančák, od třetího dílu Jan Balhar. V tištěné podobě soubor vydalo nakladatelství Academia v letech 1992–2011, druhé vydání zveřejňuje v elektronické podobě volně na internetových stránkách ústavu dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., postupně od roku 2012. Celý atlas obsahuje 1558 map a 1578 komentářů,Super věc na internetu: Český jazykový atlas. Říka se kluk nebo hoch? Chčije nebo ščí?, Reflex, 27. 5. 2014, ber jednotlivé díly mají kolem 500 stran (od 427 do 680). Dílo je zpracováno stylem zajímavým nejen pro odborníky, ale i pro pololaickou a laickou veřejnost.
Díly 1: Lexikální část, tematické okruhy: místní prostředí, domácí prostředí, člověk. 1. vydání 1992, dotisk 2004 (se zapracováním pravopisných změn z roku 1993 a drobnými opravami), 1. vydání elektronické 2012. 2: Lexikální část, tematické okruhy: zahrada a sad, živočišstvo, les a rostlinstvo, krajina, čas a počasí, vesnice dříve a nyní, zábavy a zvyky. 1. vydání 1997, 2. vydání elektronické 2012. 3: Lexikální část, tematické okruhy: polní zemědělské práce, hospodářská usedlost, zemědělské nářadí a nástroje, dobytek, drůbež. 1. vydání 1999, 2. vydání elektronické 2014. 4: Morfologická část. 1. vydání 2002, 2. vydání elektronické 2014. 5: Hláskoslovná část, část věnovaná syntaktickým jevům, část o adverbiích, část zpracovávající dodatečný výzkum ve městech (novější pojmenování reálií svázaných převážně s městskou kulturou a pojmenování slangového charakteru), mapy izoglosových svazků. 1. vydání 2005. Dodatky (6): obsahuje též 2 CD-ROM se 70 ukázkami audiozáznamů vyprávění, 1. vydání 2011.
Historie Za zakladatelské dílo české a slovenské dialektologie je považována práce Aloise Vojtěcha Šembery Základové dialektologie československé z roku 1864. František Bartoš vydal v letech 1886 a 1895 Dialektologii moravskou. Vavřinec Josef Dušek v roce 1894 připravil na základě vlastní ankety pro Národopisnou výstavu českoslovanskou Dialektickou mapu Čech.Úvod 1. dílu. Bohuslav Havránek ve stati K české dialektologii v roce 1924 vytyčil požadavek sledování jazykových jevů v celém jejich rozšíření, podobné podněty vzešly i z I. mezinárodního sjezdu slovanských filologů v Praze roku 1929. Bohuslav Havránek řádu nářečních jevů a základní hranice dialektů územně vymezil ve své práci Nářečí česká z roku 1934.
Systematický výzkum českých nářečí se však rozvinul až po roce 1947 v nově založeném Ústavu pro jazyk český. Nejprve průzkum probíhal korespondenční metodou, kterou připravila Česká dialektologická komise České akademie věd a umění během protektorátu, oblastně zaměřenými anketami s využitím učitelstva základních škol, čím byly získány materiály téměř ze všech školních obcí v Čechách, po zřízení brněnské pobočky roku 1953 také na Moravě a v části Slezska. Sled oblastních anket zaměřených na hláskoslovné a tvaroslovné rozdíly završila dvoudílná celostátní lexikální anketa. Hustota sítě výzkumných bodů umožnila popsat i některé plynulé hranice mezi konkurujícími si jazykovými formami. Hlavním výstupem z tohoto výzkumu byla kniha Jaromíra Běliče Nástin české dialektologie z roku 1972. Oproti ní Český jazykový atlas mnohem rozsáhleji zpracovává například téma zájmen a číslovek. V mnoha případech Bělič musel uvést, že podrobnější vymezení určitého jazykového jevu není známo, zatímco ČJA obsahuje jasná teritoriální vymezení. Ankety měly původně pouze sondační cíl a měly být předstupněm přímého terénního výzkumu.
Možnost přípravy jazykového atlasu přednesl na dialektologické konferenci v Brně roku 1954 předseda Dialektologické komise Václav Vážný, který ve výchozím programu z roku 1955 navázal na svou zkušenost zakladatele slovenského jazykového zeměpisu.
Autoři v předmluvě děkují Františku Pastrnkovi, prvnímu předsedovi dialektologické komise Akademie, a jeho pokračovatelům Oldřichu Hujerovi, Bohuslavu Havránkovi a Václavu Vážnému, kteří připravovali plány široce založeného a soustavného výzkumu českých nářečí, který pak po roce 1946 postupně uskutečňoval Ústav pro jazyk český. Adolf Kellner má zásluhu na tom, že se tyto snahy spojily s bartošovskými tradicemi a navázaly na paralelní badatelskou činnost Matice moravské, čímž se výzkumná akce Ústavu pro jazyk český rozšířila i na Moravu a Slezsko.
Většina ostatních slovanských národů měly své nářeční atlasy hotové již dříve. Dalším plánovaným dílem české dialektologie je celonárodní nářeční slovník.
Metodika Dotazníky Starou nářeční vrstvu reprezentuje v atlase generace, která se narodila a převážnou většinou také vyrůstala v době před první světovou válkou. Jsou rozlišovány tři vrstvy běžné mluvy: mluva staré venkovské generace, reprezentující archaickou nářeční vrstvu, mluva staré městské generace jako nivelizovanější vrstva a mluva nastupující mladé městské generace, tedy nejnovější vrstva. Konfrontace těchto nářečních vrstev umožňuje zachytit probíhající nivelizační procesy a tím i naznačit tendence příštího vývoje.Předmluva k 1. dílu, Prof. dr. František Daneš, DrSc.
Podkladem dotazníku byly původně inventáře diferenciačních jevů. Příprava vlastních dotazníkových hesel pak musela počítat i s tím, že některé obecné tvaroslovné jevy se lexikalizují, tj. jejich rozšíření je u různých řad slov různé, nebo se vyskytují už jen ve zbytcích, takže rozšíření takových jevů je nutné zkoumat na vybraných příkladech daného typu. Pro porovnání výskytu gramatických jevů bylo třeba vybrat slova, která se vyskytují na celém zkoumaném území. V roce 1961 se česká a slovenská dialektologická komise dohodly na tom, aby Český jazykový atlas navazoval na Atlas slovenského jazyka zejména v těch jevech, které jsou pro poznání vývoje obou jazyků a jejich nářečí důležité. Konkrétní srovnání jednotlivých hesel s atlasy lužickosrbského a polského jazyka se neprovádělo, ale vzhledem k šíři dotazníku je takové srovnání možné dodatečně, zejména v lexikální oblasti.
Dvojdílný Dotazník pro výzkum českých nářečí vznikl v roce 1965. V první části byly konkrétní položky, seskupené do sedmi tematických okruhů (I. místní a domácí prostředí, II. hospodářství, III. zemědělská práce, IV. příroda, V. člověk, VI. život člověka, VII. společenský život). Na podkladě věcných souvislostí dotazníkem prostupují položky slovníkové s hláskoslovnými, tvaroslovnými a slovotvornými. Dotazník byl sestaven tak, aby výzkum mohl být prováděn metodou řízené konverzace, při níž se slova a jejich tvary zjišťují v přirozeném věcném kontextu. Druhá část dotazníku obsahovala v gramatickém uspořádání položky, které se nedaly dobře zasadit do věcně významových souvislostí, otázky týkajících se obecných jevů se zástupnými reprezentanty a některé oblasti blízké věcným okruhům, například tvary rodinných jmen, přivlastňovacích adjektiv, číslovek, pojmenování nositelů různých psychických a tělesných vlastností, podoby místních jmen. V této druhé části se počítalo především s využitím záznamů spontánních projevů zkoumaných mluvčích. V prvních sondačních výzkumech byl použit dotazník zredukovaný na 4000 položek, ten bylo poté na základě zkušeností ještě o třetinu zkrácen. V konečné podobě obsahuje dotazník celkem 2649 položek, přičemž existovala užší i širší verze výzkumného programu. Některé jevy byly zkoumány jen na opěrné síti 107 venkovských obcí, zatímco z výzkumu na husté základní síti bodů byly vypuštěny. Některé položky byly regionalizovány, tj. nebyly využity v oblastech, kde se daný jev bezpečně nevyskytuje. Výběr otázek pro výzkum v celé základní síti byl proveden až po vyhodnocení poznatků z podrobného výzkumu na opěrné síti bodů a pro výzkum na základní (husté) venkovské síti bylo určeno v Čechách 1961 položek, na Moravě 2219. Následně byly vytvořeny i dotazníky pro zkoumání obou vrstev městského obyvatelstva, z nichž byla vypuštěna témata týkající se specificky venkovského života, zejména zemědělství, a pro výzkum mluvy mládeže byl sestaven ještě zvláštní dotazník.
Síť výzkumných bodů Síť venkovských výzkumných bodů není geograficky rovnoměrná, ale je hustší v místech většího nářečního rozrůznění, tj. zejména ve středu Čech je výrazně řidší než na Moravě, ve Slezsku a na okrajích Čech. Byly vybírány staré, nepříliš velké venkovské obce založené ve středověku, ležící stranou hlavních komunikací. Bylo vybráno 420 venkovských obcí, z toho 223 v Čechách a 197 na Moravě a ve Slezsku, včetně 5 obcí ležících v dnešním Polsku, a to 2 obcí ze starého českého osídlení v Kladsku a 3 obce bývalého opavského Slezska. Z těchto 420 obcí tvoří 107 obcí řidší, tzv. opěrnou síť pro podrobnější výzkum. Navíc je do komentářů pojat i výzkum nářečí vybraných starších českých kolonizací v Polsku, bývalé Jugoslávii a v Rumunsku. Pracovně byla síť venkovských obcí rozdělena do 8 větších oblastí. Výzkumné body byly označeny trojcifernými čísly, z nichž první cifra označuje oblast a zbylé dvě cifry pořadí v rámci oblasti, určené s ohledem na to, aby obce z menších nářečních celků zůstaly pokud možno pohromadě.
Města byla vybrána tak, aby nenarušila kompaktnost nářečních území a přitom aby rovnoměrně pokryla celé území českého jazyka. Do sítě byla zařazena i všechna tehdejší krajská města včetně hlavního města Prahy, jinak tvoří jádro výzkumu města střední velikosti (jen výjimečně i malá města jako Slavonice či Osoblaha), přičemž záměrně byla z průzkumu vyřazena průmyslová střediska s nadprůměrnou migrací jazykově různorodého obyvatelstva (Kladno, Karviná, Zlín). Do městské sítě však byla zařazena města v pohraničí, kam přicházelo po roce 1945 obyvatelstvo z různých míst ve vnitrozemí. Městských výzkumných bodů je 57, tedy asi osmkrát méně než venkovských bodů, z toho 30 v Čechách a 27 na Moravě a ve Slezsku. Z toho paralelní u starší i mladé generace byl prováděn ve 37 městech (z toho 18 v Čechách). Pohraničních měst bylo zahrnuto 20 (z toho 12 v Čechách), a v nich byla zkoumána jen mluva mladé generace. Městské výzkumné body byly označeny dvojcifernými čísly, kde první číslice opět označuje oblast, jejichž vymezení se až na dvě výjimky kryje s vymezením venkovských oblastí, a pohraniční města obsahují číslici 0 v případě Čech a 9 v případě Moravy – pokud je lze přiřadit k některé nářeční oblasti, tak na druhém místě, jinak na prvním místě. Na podkladové mapě je číselné označení doplněno ještě dvoupísmennou zkratkou názvu města.
Postup výzkumu