Kondoři jsou skupina velkých mrchožravých ptáků, kteří obývají Severní a Jižní Ameriku. Ekologická a morfologická podobnost supům je důsledkem konvergentní evoluce a kondoři jsou spíše spojováni s dravci – mohou být klasifikováni jako jejich sesterská skupina (řád Cathartiformes) nebo jako dravčí bazální čeleď kondorovití (Cathartidae). Je známo sedm recentních druhů v pěti rodech. Největší druhová diverzita nastává v neotropické oblasti. Kondoři žijí v různých biotopech od pouštních kaňonů přes husté pralesy v povodí Amazonky po vysokohorské oblasti And.
Jedná se o mohutné dravé ptáky. Největší zástupce kondor andský dosahuje váhy kolem 15 kg a jeho rozpětí křídel může být až 3,2 m, což z něj činí jednoho z největších ptáků schopných letu. Opeření kondorů bývá většinou tmavé, hlava a krk jsou neopeřené, takže lze dobře vidět pestrobarevnou holou kůži. Statný zobák s ostrými hranami je uzpůsoben trhání masa. Kondoři se živí především mršinami, menší druhy kondorů (hlavně z rodu Cathartes) mohou ulovit i drobnější obratlovce nebo hmyz. Většina kondořích populací je stálá, pouze severoamerické poddruhy kondora krocanovitého na zimu hromadně táhnou ze středních oblastí Severní Ameriky na jih.
Většina kondorů není v ohrožení, avšak kondor kalifornský je kriticky ohrožený a kondor andský je hodnocen jako zranitelný. Oba druhy trápí sekundární otravy, zejména po pozření otrávených zdechlin. Kondoři zaujímají významné místo v kulturách předkolumbovské Ameriky, ve kterých byli spojováni se spiritualitou a smrtí. Kondoři dodnes tvoří důležitou součást identity obyvatelů And a jsou vyobrazeni na státních znacích Bolívie, Kolumbie, Chile a Ekvádoru.
Systematika Za formální autoritu čeledi kondorovití (Cathartidae) se považuje francouzský ornitolog Frédéric de Lafresnaye, který v roce 1839 vytyčil podčeleď Cathartinae. Název čeledi pochází z řeckého kathartés neboli „čistič“. Český název „kondor“ (anglicky condor, španělsky cóndor) pochází z kečuánského cuntur, což je název pro kondora andského.
Taxonomické snahy o zařazení kondorů do širší systematiky ptáků mají komplikovanou historii. V Sibleyho a Ahlquistově systému byli za nejbližší příbuznou skupinu kondorů identifikováni čápi (Ciconiiformes). Ke společným biologickým znakům čápů a kondorů patří například urohydróza neboli močení na neopeřené části nohou, což pomáhá s termoregulací díky vysokému množství množství krevních cév v nohách. Pozdější genetické studie nicméně příbuznost s čápy vyvrátily.
Podle moderních výzkumů kondoři spadají do stejného kladu jako srostloprstí (Coraciiformes), šplhavci (Piciformes), sovy (Strigiformes) a dravci (Accipitriformes). Řada rozsáhlých studií přitom klade kondory do sesterského vztahu právě k dravcům (v takovém případě se hovoří o kondorech jako o řádu Cathartiformes) nebo je považuje za čeleď Cathartidae v rámci dravců. V takovém případě kondoři typicky zaujímají bazální postavení v rámci dravců, tzn. utvářejí sesterskou skupinu ke všem ostatním dravcům. IOC World Bird List považuje kondory za čeleď, zatímco databáze Birds of the World za řád.
Vnitřní systematika Fylogenetická analýza z roku 2013 identifikovala v rámci kondorů dvě hlavní linie. Ta první zahrnuje kondora havranovitého (Coragyps atratus) spolu se třemi druhy z rodu Cathartes (kondor krocanovitý, menší a větší). Do druhé linie taxonomicky spadá kondor královský (Sarcoramphus papa), kalifornský (Gymnogyps californianus) a andský (Vultur gryphus). Seznam současných druhů a jejich rozšíření zobrazuje následující tabulka: RodBěžné a vědecké jménoObrázekRozšířeníCoragypskondor havranovitý Coragyps atratus180x180pixelůOd Jižní Ameriky po jih Spojených států americkýchCatharteskondor krocanovitý Cathartes aura179x179pixelůOd Jižní Ameriky po jižní Kanadukondor menší Cathartes burrovianus149x149pixelůOd Jižní Ameriky po Mexiko Chován ve třech evropských zoologických zahradách, mimo jiné v Zoo Praha.kondor větší Cathartes melambrotus130x130pixelůPovodí AmazonkyGymnogypskondor kalifornský Gymnogyps californianus182x182pixelůKalifornie a části severní Arizony; dříve po celém západním pobřeží Severní Ameriky a v pleistocénu po většině území Severní AmerikyVultur kondor andský Vultur gryphus157x157pixelůAndySarcoramphus kondor královský Sarcoramphus papa179x179pixelůOd severní Argentiny po jižní Mexiko
Evoluce náhled|Kostra vyhynulého zástupce kondorů z rodu Breagyps Evoluční počátky kondorů sahají již do raného paleogénu do doby před zhruba 61 miliony lety. Počátky linií, ze kterých pochází současné druhy kondorů, sahají do pozdního miocénu do doby před asi 11 miliony lety. I když kondoři morfologicky i ekologicky nápadně připomínají supy, nejedná se o jejich blízké příbuzné. Podobnost se supy je učebnicovým případem konvergentní evoluce, během které se nepříbuzné druhy vyvíjejí pod podobnými selekčními tlaky, takže se postupně vyvinou vizuálně i behaviorálně podobné druhy. Dnešní kondoři a supi jsou geograficky odděleni, avšak fosilní nálezy ukazují, že ne vždy tomu tak bylo. Jsou známy jak fosilní druhy supů z amerického kontinentu, tak fosilní zástupci kondorů z Evropy.
Není zcela vyjasněno, kde se první kondoři vyvinuli. Nejstarší fosilie kondorů z eocénu jsou známy ze Severní Ameriky i z Evropy. Podle starší hypotézy z roku 1987, založené na fosilních nálezech lze původ kondorů vystopovat do Severní Ameriky, odkud kondoři ve středním pliocénu krátce před počátkem Velké americké výměny kolonizovali Jižní Ameriku. Tuto hypotézu však rozporovala studie z roku 2023, podle které se přinejmenším současné druhy kondorů původně vyvinuly v Jižní Americe. Nasvědčují tomu jak genetická data, tak fosilní nálezy z přelomu eocénu a miocénu z Brazílie. Z hlediska dnešní druhové diverzity byl důležitý střední miocén, kdy došlo hned ke dvěma významným událostem. Tou první byla kolonizace Andského pohoří částí populace tehdejších kondorů, která dala vzniknout dnešnímu kondoru andskému. Druhým významným miocenním momentem bylo osídlení severnějších oblastí Severní Ameriky, kde se postupně vyvinul kondor kalifornský a havranovitý. náhled|Gymnogyps amplus Z fosilního záznamu je zřejmé, že druhová diverzita kondorů v Jižní Americe začala od středního miocénu prudce stoupat. Největší druhové rozmanitosti kondoři dosáhli v pliocénu a pleistocénu. Tento dramatický druhový nárůst bývá spojován s rychlou radiací jihoamerické megafauny ve stejném období, což zajistilo savčím a ptačím predátorům i mrchožroutům potřebné zdroje potravy. Na druhou stranu když koncem pleistocénu, někdy v době před 10–20 tisíci lety, došlo k masivnímu vymírání jihoamerické megafauny, jejich predátoři a mrchožrouti vyhynuli společně s nimi. Na americkém kontinentu se jednalo o přibližně 30 druhů savčích predátorů a mrchožroutů, které vyhynuly v důsledku vymizení tamější megafauny. Diverzita kondorů byla snížena z pleistocenních asi 11 rodů na holocenních (současných) 5. K těmto relativně recentně vyhynulým kondorům patří například rod Wingegyps z Brazílie, Pleistovultur rovněž z Brazílie, Pampagyps z Argentiny nebo několik zástupců rodu Gymnogyps.
K fosilním rodům patří:
Aizenogyps Brasilogyps Breagyps Diatropornis Dryornis Geronogyps Hadrogyps Kuntur Phasmagyps Pleistovultur Pliogyps Wingegyps
Výskyt a biotop náhled|Houfování kondorů krocanovitých v době tahu (video z Panamy)|vlevo Současné druhy kondorů se vyskytují v Jižní, Střední a Severní Americe. K největší druhové diverzitě dochází v neotropické oblasti. Nejrozsáhleší areál výskytu pokrývá kondor krocanovitý, který se vyskytuje od jižní Kanady až po jižní cíp Jižní Ameriky. Naopak výskyt kondora kalifornského je omezen na malé populace v Kalifornii, severní Arizoně a Mexiku, což je nicméně pouze velmi malá část jeho původního areálu výskytu, který se v pleistocénu patrně rozprostíral po většině severoamerického území.
Většina kondorů je stálá nebo částečně tažná; jedinými skutečně tažnými kondory jsou severoamerické poddruhy kondora krocanovitého, které každoročně táhnou na jih. Populace obývající severní oblasti Spojených států a jižní Kanady typicky migrují až do severních oblastí Jižní Ameriky. Během migrace se houfují do hejn o stovkách až tisícovkách jedinců. K tahu dochází pouze podél pevniny, jelikož kondoři k letu potřebují teplé vzdušné proudění, které se nad oceánem netvoří. Při migraci mohou vystoupat až do výšky 6000–7000 m n. m. náhled|Kondor kalifornský v přirozeném prostředí pouštních kaňonů Kalifornie Kondoři nejsou ve stanovištích příliš vybíraví a obývají prakticky veškeré oblasti s dostatkem mršin. K těmto biotopům patří mimo jiné tropické deštné lesy, wattové pobřeží, hluboké pouštní kaňony, savany i vysokohorské oblasti And. Výskyt větších druhů kondorů je často vázán na vhodná hřadoviště, ze kterých se mohou dobře rozlétat. Na takových místech se nezřídka shromažďuje velké množství kondorů, kteří stejné hřadoviště využívají rok co rok. Může se jednat o vysoké stromy nebo skalní římsy na strmých útesech.
Popis a morfologie náhled|Kondor kalifornský v letu|vlevo Kondoři jsou mohutní ptáci, mezi které patří jedni z největších ptáků schopných letu. Nejlehčím zástupcem kondorů je kondor menší, který váží kolem 0,95 kg. Naopak nejtěžším je kondor andský, u něhož samice váží 8,3–10,5 kg a samci asi 10,9–15 kg. Rozpětí křídel kondora andského se pohybuje kolem 2,6–3,2 m. Kondoři mají dobře vyvinutá, mohutná křídla, díky nimž mohou plachtit dlouhé hodiny bez toho, aniž by využívali energeticky náročného třepotavého letu. K plachtění využívají teplých stoupavých vzdušných proudů, na kterých se nejprve nechají vynést do výše, aby se pak rozvážnými krouživými pohyby pomalu snášeli k zemi. náhled|Letky kondora královského (Berlínská zoo) Míra využívání vzdušných proudů se liší podle druhu, respektive podle míry zatížení křídel neboli váhy těla vzhledem k ploše křídel. Zatímco menší druhy z rodu Cathartes jsou lehké (0,9–1,5 kg), jejich křídla jsou relativně velká, což jim umožňuje využívat i těch nejmenších vzdušných proudů a pohybovat se tak relativně těsně nad zemí. Naproti tomu takový kondor havranovitý má vzhledem ke své váze 2 kg pouze krátká křídla, takže pokud zrovna nenalezne silné teplé stoupavé proudy, v letu si pomáhá třepotáním křídel. V rovinaté krajině může mít kondor havranovitý dokonce problém vzlétnout a musí počkat na východ slunce, kdy sluneční paprsky rozehřejí půdu a začnou se tvořit teplé stoupavé větry. Předpokládá se, že potřeba vzdušných proudů pro vzlet u největších druhů (kondor andský a kalifornský) limitovala možnosti jejich expanze do oblastí bez silných vzdušných proudů. K udržování kvalitního peří se kondoři často sluní, což pomáhá s podporou keratinu v peří a k obnově tvaru letek. Ke slunění dochází hlavně zrána, nezřídka i krátce po přistání. Ranní slunění kondorům pomáhá i se zvýšením tělesné teploty, což je jeden z efektivních způsobů termoregulace a šetření s energií. náhled|Kondor andský při krmení na mršině; jeden ze samců zbarvuje svou hlavu do žluta, aby tak ukázal svou dominanci|vlevo