Multilaterální neboli mnohostranná dohoda je smlouva, kterou podepisuje tři či více smluvních stran.VESELÝ, Zdeněk. Diplomacie (Teorie – praxe – dějiny). Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. 493 s. . S. 217, 223 Často se toto pojmenování používá u vícestranné mezinárodní smlouvy.
Dalším druhem mezinárodní smlouvy je smlouva bilaterálníTÝČ, Vladimír. Mezinárodní, české a unijní právo mezinárodních smluv. Brno : Právnická fakulta MU, 2013. 21s. . Tuto dohodu signují pouze dvě smluvní strany, nejčastěji státy. Bilaterální dohodou je i smlouva státu s mezinárodní organizací.
Multilaterální dohoda může být podepsána buď kolektivně za přítomnosti všech účastníků na jednom místě ve stejný čas, nebo postupně jednotlivými účastníky. Kolektivně byla podepsána například Charta OSN (přijata 26. 6. 1945, vstoupila v platnost 24. 10 1945) nebo Washingtonská smlouva o založení NATO (podepsána 4. 4. 1949, vstoupila v platnost 24. 8. 1949), postupným způsobem pak byla podepsána například Athénská přístupová smlouva k EU (podepsána 16. 4. 2003, vstoupila v platnost 1. 5. 2004). Díky Athénské smlouvě přistoupila Česká republika, Estonsko, Kypr, Maďarsko, Malta, Litva, Lotyšsko, Polsko, Slovinsko a Slovensko.
Mnohostranné smlouvy můžeme dále rozdělit na oblastní (regionální), sem můžeme zařadit dohody sjednávané v rámci Rady Evropy a tzv. smlouvy univerzální, například již zmiňovaná Charta OSN.TÝČ, Vladimír (2013), s.176.
Tematické okruhy multilaterálních dohod jsou velmi rozmanité. Mezi nejvíce zásadní témata můžeme zařadit zejména otázky právní (např. spolupráce v oblasti kriminality – Meziamerická úmluva o výkonu trestních rozsudků v cizině, 9. 6. 1993), finanční (např. harmonizace v oblasti celnictví – Mezinárodní úmluva o zjednodušení a sladění celních režimů, 18. 5. 1973), otázky bezpečnosti (např. nyní velmi rozšířené téma letecké bezpečnosti či jaderné bezpečnosti – Úmluva o fyzické ochraně jaderných materiálů, 26. 10. 1979), oblast lidských práv (např. Protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, 20. 3. 1952) a smlouvy řešící otázky mezinárodního obchodu (např. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, 11. 4. 1980). Mezi primární témata řadíme i zakládající a přístupové smlouvy v rámci mezinárodních organizací.Seznam vyhlášených mezinárodních smluv. Mezinárodní smlouvy [online]. Ministerstvo zahraničních věcí. Praha: MZVČR, © 2. 4. 2013 [cit. 2015-1-1]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/75578/sez130628.pdf
Pravidla vytváření a schvalování multilaterálních dohod
Část pravidel multilaterálních dohod vychází z mezinárodních obyčejů, ale většina je již v dnešní době kodifikována. Nejlepším příkladem této kodifikace je Vídeňská úmluva o smluvním právu, která shrnuje základní pravidla uzavírání mezinárodních smluv.
Tradičně je námět dohody vznášen buď jednotlivým státem či více státy najednou. Konkrétní návrh, určený k dalšímu jednání, vytváří sekretariát či jiný orgán dané organizace popřípadě jeden ze států. Celý proces, který se zabývá vytvářením a projednáváním textu, bývá zakončen diplomatickou konferencí. ONDŘEJ, Jan. Základy mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998. 188s. . S. 120-124, 124
Multilaterální dohody vytvářené v rámci mezinárodních konferencí potřebují pro schválení obsahu dokumentu dvoutřetinovou většinu přítomných a hlasujících států. Státy mají však rovněž možnost dle Vídeňské úmluvy užít odlišný předpis, pokud se na tom shodnou.
Pokud je dokument přijat, musí být rovněž ověřen. Proces ověření nazýváme autentifikace. Tento proces ukončuje možnost změny znění textu. Dokument však v této fázi ještě není pro smluvní strany závazný. Avšak jednotliví aktéři nesmí jednat v rozporu s daným textem.
Závaznost dokumentu přichází až s konečným souhlasem daného státu být smlouvou vázán a vstupem smlouvy v platnost. Stát je však povinen plnit povinnosti zavedené smlouvou až v okamžiku, kdy se ke smlouvě souhlasně vyjádří předem určený počet dalších smluvních aktérů.
Struktura mnohostranné mezinárodní smlouvy
Na začátku mezinárodní smlouvy je preambule, která uvádí důvod vytvoření dokumentu. Preambule bývá jakousi slavnostní částí textu, ale i přesto je stejně důležitá jako ostatní části daného dokumentu. Preambule může být často i poměrně velmi obsažná jako v případě Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (podepsána 25. 3. 1957, vstoupila v platnost 1. 1. 1958).
Navazuje část obsahová. Zde jsou uvedeny práva a povinnosti jednotlivých účastníků dohody. Smlouva je rozdělena do jednotlivých článků, které určují její význam. Často se v této části rovněž užívají podobné ustálené výrazy, které vycházejí z diplomatických zvyklostí.
Dále následují závěrečná ustanovení. Jednotným znakem této části textu je uvedení podmínek, za kterých smlouva vstupuje v platnost. Často je tento proces zajištěn pomocí ratifikačních listin. U multilaterálních smluv, které zakládají mezinárodní organizace, je nezbytně nutné uložení ratifikačních listin daným počtem států. Dalším bodem bývá uložení a registrace smluv. Záleží však na dohodě jednotlivých smluvních aktérů, zdali bude uložení (neboli depozitář) řešen přímo ve smlouvě či jiným způsobem. Depozitářem je buď vláda některého státu, která je touto úlohou pověřena ve smlouvě a nebo mezinárodní organizace. Příkladem státu, který se stal depozitářem, je Itálie. V italském vládním archivu byla uložena Athénská přístupová smlouva k EU z roku 2003.
Celý text smlouvy zakončují podpisy jednotlivých účastníků. Od Cášského kongresu v roce 1818 je u multilaterálních dohod zavedeno abecední pořadí podpisů jednotlivých signatářských zemí. Toto pravidlo však bylo již poprvé použito v roce 1815 na Vídeňském kongresu, který řešil mezinárodní vztahy v Evropě po ukončení napoleonských válek. Stejně tak mnohostranná mezinárodní jednání jsou organizována pomocí abecedy například zasedací pořádek jednotlivých účastníků jednání apod.
Co se týče jazyka textu, bývá použit smluvený oficiální jazyk dané konference či organizace. Původní znění jsou pak ve smlouvě jednoznačně určena.
Vídeňská úmluva o smluvním právu
Vídeňská úmluva o smluvním právu je smluvní ujednání, které shrnuje mezinárodní smluvní právo, které bylo předtím upraveno pouze mezinárodním obyčejem. Obsah úmluvy je především souhrnem již vytvořených mezinárodních obyčejů. Úmluva se nevztahuje na smlouvy uzavřené pouze ústní formou. Smlouva stanovuje především podmínky uzavírání smluv a jejich vstup v platnost, dodržování a provádění mezinárodních smluv, změny smluv a rovněž podmínky, za kterých smlouva může zaniknout.
Úmluva byla přijatá 23. května 1969 a vstoupila v platnost 27. ledna 1980. Vytváření úmluvy bylo zahájeno v roce 1949. Vypracování zajišťovala Komise OSN pro mezinárodní právo.Law of treaties. International Law Commission [online]. United Nations, © 1998 – 2014, last modified on 9 July 2014 [cit. 2014-01-05]. Dostupné z: http://legal.un.org/ilc/summaries/1_1.htm
Vídeňská úmluva o smluvním právu se skládá z 85 článků a příloh. Vymezuje základní terminologii a pravidla mezinárodních smluv. Neřeší však dohody mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi navzájem, řeší pouze pravidla pro smlouvy mezi státy. Tyto smlouvy, kde je alespoň jedním smluvním aktérem mezinárodní organizace, upravuje Vídeňská úmluva o právu smluv mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi navzájem z roku 1986.
Vznik a vývoj multilaterálních smluv
Již ve středověku lze najít první zmínky o vytvoření multilaterálních dohod. V letech 1462–1464 navrhl český král Jiří z Poděbrad vytvoření mezinárodní organizace států v Evropě. Smyslem tohoto projektu mírové unie křesťanských států bylo nastolení mírových vztahů mezi evropskými panovníky. Nakonec vytvoření aliance zmařila papežská diplomacie.VESELÝ, Zdeněk. Dějiny mezinárodních vztahů. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 605 s. . V tomto období můžeme také zaznamenat první pokusy o summitovou diplomacii. V roce 1355 se konal první středoevropský summit ve Visegrádě, jehož se účastnil český, polský a uherský panovník. Od 16. století až do začátku 19. století docházelo k uzavírání multilaterálních smluv minimálně.DENEMARK, R. A. a M. J. HOFFMANN. Just Scraps of Paper?: The Dynamics of Multilateral Treaty-Making. Cooperation and Conflict [online]. 2008-06-01, vol. 43, issue 2, s. 185-219 [cit. 2015-01-18]. DOI: 10.1177/0010836708089082. Dostupné z:http://cac.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/0010836708089082
V 19. století dochází k postupnému propojování jednotlivých částí světa. Mocnosti mezi sebou soupeřili jak o hegemonii v Evropě, tak i při dělení ostatních oblastí světa. Diplomatické aktivity se vyznačují velkým nárůstem bilaterálních a multilaterálních dohod.VESELÝ, Zdeněk. Dějiny diplomacie. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická, 2008, 290 s. . V září roku 1814 byl zahájen kongres ve Vídni, který představoval první celoevropský summit, účastnilo se ho přes 200 evropských monarchů a diplomatů. Kongres byl svolán za účelem řešit otázky nového uspořádání v Evropě. Hlavní slovo na kongresu měli čtyři vítězné mocnosti v napoleonských válkách – Rakousko, Rusko, Prusko a Velká Británie. Ještě před definitivní porážkou Napoleona, byl v roce 1815 přijat závěrečný dokument, ve kterém bylo zakotveno nové uspořádání v Evropě. Konečnou podobu pak toto uspořádání dostalo Vídeňským závěrečným aktem z května 1820. Další významná deklarace z tohoto období je např. Svatá aliance z roku 1815.
Během první světové války došlo k poklesu uzavírání multilaterálních dohod. Hlavním cílem diplomacie bylo upevnit spojenecké svazky, získat další spojence a oslabit alianční strukturu nepřítele. Ještě před vypuknutím války byla 20. 5. 1882 ve Vídni uzavřena mezi Rakouskem-Uherskem, Německem a Itálii vojensko-politická aliance Trojspolek. Na začátku první světové války Itálie smlouvu vypověděla a přistoupila na stranu Dohody. V září 1914 podepsala ruská, britská a francouzská vláda Londýnskou deklaraci, čímž se zavazovala, že neuzavře v průběhu války se státy Trojspolku separátní mír. O rok později se k deklaraci připojilo Japonsko a Itálie.VESELÝ, Zdeněk. Smlouvy, pakty, dohody: slovník mezinárodně politických a diplomatických aktů. 1. vyd. Praha: Epocha, 2002, 161 p. .
Po první světové válce vzrostl počet uzavřených multilaterálních dohod. Smlouvy začali vznikat především pod záštitou nově vzniklé Společnosti národů, která vznikla na základě podepsání jedné z nejvýznamnějších multilaterálních dohod Versailleské mírové smlouvy dne 28. 6. 1919 v Paříži. Jejím podpisem došlo k vytvoření mírových smluv s poraženými státy a tím i k ukončení první světové války.MRLINOVÁ, Monika. Vývoj multilaterálních dohod ve světovém obchodě v kontextu historie až po současnost. Časopis Medzinárodné vzťahy. 2012, roč. 10, č. 4, s. 53–73. ISSN 1336-1562. Další smlouva vypracovaná v rámci Společnosti národů je např. Ženevský protokol z roku 1924, který měl sloužit k pokojnému řešení mezinárodních sporů. Podle něho měly být spory předkládány Radě SN a válka měla být omezena jen k odražení agresora. Smlouva ale nikdy nevstoupila v platnost.
24. srpna 1941 byla v Londýně podepsána Atlantická charta. Jednalo se o prohlášení států bojujících proti nacistickému Německu. Atlantická charta se stala základem pro Deklaraci Spojených národů. Deklarace Spojených národů byla podepsána 1. ledna 1942 ve Washingtonu. 26 signatářských států se zavázalo, mimo jiné k pokračování v boji proti mocnostem Osy a k neuzavření separátního míru s těmito mocnostmi. Z této koalice států vznikla po ukončení druhé světové války Organizace spojených národů (OSN), na základě přijetí Charty OSN 50 státy dne 24. 10. 1945, kdy Charta vstoupila v platnost. Charta stanovuje zejména cíle a zásady činnosti OSN.