Charkovské národní akademické divadlo opery a baletu M. V. Lysenka, známé pod zkratkou ChNATOB, je divadlo věnované opeře a baletu v ukrajinském městě Charkově. Bylo založeno roku 1925, od roku 2010 nese nynější název. Ve stávající budově působí od sezóny 1991–1992, historickou budovu dnes využívá Charkovská oblastní filharmonie. Operní představení se hrají v původních jazycích děl, zejména ruštině, ukrajinštině, italštině a francouzštině. Je jedním z desíti ukrajinských divadel (z toho pěti operních a baletních), kterým byl přiznán statut „národního divadla“.
Historie
Počátky opery a baletu v Charkově Charkov byl od roku 1726 střediskem hudebního školství, první divadlo v Charkově bylo otevřeno roku 1780 a z téhož roku jsou zprávy i o prvních operních představeních; (omezený přístup) z nyní ukrajinských měst v té době fungovalo (německé) operní divadlo pouze ve Lvově, který se však patřil Habsburské monarchii. Provoz zajišťovaly po dalších téměř sto let střídající se divadelní společnosti, z nichž operu provozovaly zejména společnosti italské. Hrály se opery Mozarta, Paisiella, Cimarosy i ruských skladatelů jako M. M. Sokolovského (Mlynář-čaroděj, podvodník a dohazovač), později například opery Spontiniho, Spohra a Cherubiniho. Roku 1841 se poprvé hrál Glinkův Život za cara. Za „zlatý věk“ italské opery lze považovat léta 1864–1871, kdy byla představení italských společností středem charkovského kulturního života. Společnosti většinou přivezly malý soubor sólistů a hudebníků a sestavily orchestr a případný sbor z místních hudebníků, na repertoáru měly v této době kolem tuctu titulů nejpopulárnějších italských oper (Rossini, Bellini, Donizetti, Verdi) a zástupců francouzské velké opery (Meyerbeerův Robert ďábel, Halévyho Židovka – hraná ovšem pod názvem Dcera kardinála – a podobně). Italské společnosti v Charkově vstupovaly i po celá 70. a 80. léta 19. století, ale s klesajícím ohlasem.
Rovněž historie baletu v Charkově začíná rokem 1780, kdy se v městském divadle konala představení petrohradského baletního souboru P. I. Ivanického. Baletní provoz však zůstal až do 20. století omezen na příležitostná představení kočovných baletních souborů: v roce 1816 soubor Ivana Fjodoroviče Štejna, ve 20. letech 19. století opět soubory Štejnův a Ljudviga Jurjeviče Mlotkovského, v roce 1843 soubor T. Ivanovové, v roce 1848 soubor K. Bogdanova, v roce 1852 soubor M. Piona, koncem 50. let 19. století soubor E. I. Andrejanovové a P. Maloverna.
Vznik stálého operního divadla Od roku 1867 působilo v Kyjevě stálé ruskojazyčné operní divadlo, jehož prvním provozovatelem byl petrohradský podnikatel Ferdinand Berger. Jeho soubor zvali pravidelně od roku 1868 k vystupování v Charkově tehdejší ředitelé charkovského divadla, Věra Ljudvigovna a Nikolaj Nikolajevič Djukovovi (představení probíhala v budově na Pavlovském náměstí). Díky mecenátu V. Paščenka byl konečně zformován stálý soubor z bývalých nevolníků a ze sólistů bývalé společnosti Gaetana Garcii, dovezených Djukovovými z Konstantinopole, a zahájil činnost dne 26. prosince 1874 (podle juliánského kalendáře) v nové budově na Jekatěrinoslavské ulici (nyní vulica Poltavskyj Šljach).Історія українськой музики 2, kap. Музично-драматичний театр, s. 339.
Vedení souboru převzal nejprve Ferdinand Georgijevič Berger, který v té době opustil Kyjev, avšak již v září 1875 zemřel. Podnikání se pak ujal zpěvák Alexandr Semjonovič Rapport. Za jeho vedení byl soubor stabilizován a jeho kvalita vzrostla. Zde začínal své ruské působení významný dirigent Josef Přibík (Josip Vjačeslavovič Prybik, 1853–1937).Історія українськой музики 2, kap. Музично-драматичний театр, s. 339, 341. Po zrušení Emžského ukazu se divadlo otevřelo i ukrajinskému jazyku a měly zde roku 1883 premiéry definitivní verze Lysenkovy Vánoční noci i Černomořců.Історія українськой музики 2, kap. Музично-драматичний театр, s. 345.
V polovině 80. let 19. století však soubor přestal působit a v letech 1886–1891 v Charkově stálé divadlo nebylo, pouze hostovaly různé společnosti – například roku 1886 společnost Savvy Mamontova z Moskvy, která poprvé seznámila Charkovany s díly skladatelů Mocné hrstky.Історія українськой музики 2, kap. Музично-драматичний театр, s. 343.
náhled|Tenorista Michail Medveděv, jedna z prvních pěveckých hvězd charkovské opery Teprve v roce 1890 se obnovil stálý soubor pod vedením P. Lukoviče. Byl jen skromný (8 sólistů a dva páry tanečníků), avšak kvalitní, jeho hvězdou byl mladý tenorista Michail Efimovič Medveděv (vl. jm. Meer Chajmovič Bernštejn, 1852–1925) a v Charkově hostovali i sólisté z Kyjeva, Moskvy a Petrohradu. Divadlo se usídlilo v přestavění budově bývalého Komerčního klubu na Rymarské ulici, od roku 1910 se některá představení konala v divadle-cirkuse „Kolosseum“, ale jak poznamenávala soudobá kritika, „které z obou divadel je horší, je těžko říci“, i hlavní budova byla stísněná a chybělo jí řádné orchestřiště. Podnikatelé se rychle střídali až do roku 1908, kdy vedení divadla převzalo „umělecké sdružení“ charkovských měšťanů pod vedením S. Akimova.Історія українськой музики 2, kap. Музично-драматичний театр, s. 343–345.Історія українськой музики 3, kap. Музично-театральне життя, s. 310–311. Rovněž v uměleckém souboru byla velká fluktuace, ač jím prošla řada talentů, a úroveň režie, výpravy i provedení velmi kolísala. Mezi dirigenty vynikl Václav Suk, Eugenio Esposito, později Lev Petrovič Štejnberg, M. Bukša, A. Pazovskij, prvním významným operním režisérem se stal roku 1910 Mykola Boholjubov.Історія українськой музики 3, kap. Музично-театральне життя, s. 311–312. Mezi častějšími významnými hosty byli tenorista Leonid Vitaljevič Sobinov, basista Fjodor Ivanovič Šaljapin a místní rodák tenorista Ivan Alexejevič Alčevskij.Історія українськой музики 3, kap. Музично-театральне життя, s. 312.
Repertoár se orientoval na vzor petrohradského a moskevského divadla, obsahoval populární italské opery (od přelomu století se prosazuje Giacomo Puccini – Tosca, Madam Butterfly), francouzské opery (Gounod: Faust, Romeo a Julie, Georges Bizet: Carmen, Giacomo Meyerbeer: Robert ďábel, Hugenoti, Jules Massenet: Král z Lahoru, Navařanka) méně německé (Karl Goldmark: Královna ze Sáby, Engelbert Humperdinck: Perníková chaloupka (opera), později Richard Wagner: Valkýra). Společnost ovšem uváděla hojně i ruské tituly, zejména Petra Iljiče Čajkovského (Mazepa, Piková dáma, Evžen Oněgin, Opričnik, Čarodějka), skladatele Mocné hrstky (Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov, Alexandr Porfirjevič Borodin: Kníže Igor, Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov: Sněhurka, Sadko, Carská nevěsta) i jiných (Anton Rubinštejn: Kupec Kalašnikov, Michail Michajlovič Ippolitov-Ivanov: Asja a Zrada, zvláště populární byl Nápravníkův Dubrovskij). V premiéře uvedlo charkovské divadlo bez velkého ohlasu pouze operu Váši Suka Lesův pán (16. února 1900) a dětskou operu Veliká řepa Volodymyra Ivanovyče Sokalského (1863–1919), chystaná opera Valerie Volodymyra Vjačeslavovyče Puchalského (1848–1933) nakonec uvedena nebyla.
Po celou dobu společnost uváděla vedle oper i operety a činohry: například roku 1900, když byl podnikatelem A. Cereteli, měla společnost v repertoáru 23 oper z celkem 56 titulů.Історія українськой музики 3, kap. Музично-театральне життя, s. 311.
1917–1925 Za občanské války v Rusku byl Charkov – od prosince 1917 prohlášený za hlavní město Ukrajinské sovětské socialistické republiky – několikrát dobyt vojsky jednotlivých válčících stran. Charkovské operní divadlo se od roku 1918 nazývalo Národní opera, v jeho repertoáru byly například Carská nevěsta, Démon a Carmen, ale jeho provoz byl pochopitelně nepravidelný. Po definitivním dobytí města Rudou armádou koncem roku 1919 byl proveden dekret o zestátnění divadel a Národní opera byla od října 1920 reorganizována pod názvem Ruská státní opera.Станішевський, s. 28. Divadlo od počátku disponovalo vynikajícím souborem sólistů (jeho hvězdou byl hrdinný tenor Jurij Stepanovyč Kyporenko-Domanskyj), ale repertoár, režie i výprava byly tradiční, nevýrazné a provinciální: příčiny byly jednak ekonomické (nedostávalo se peněz na obnovu kostýmů, výpravy ani notového materiálu), jednak politické, neboť úloha a podoba operního divadla v novém režimu byla zpočátku značně nejistá.Станішевський, s. 28–29. Významnější činnost začala až s příchodem dirigenta Arije Mojsejoviče Pazovského (1887–1953): začal Evženem Oněginem, následovaly Piková dáma, Carmen, Carská nevěsta, Mazepa, Boris Godunov,Démon (Rubinštejn), Aida (Verdi), Židovka a Camorra Eugenia Esposita. Za Pazovského nástupce, Čecha Jana Palice (Ivan Palicyn), se hrály dále opery Ruslan a Ludmila (Glinka), Sadko, Tannhäuser (Wagner), Lohengrin (Wagner), Othello (Verdi), Tosca, Bohéma (Puccini), Zlatý kohoutek (Rimskij-Korsakov) a jiné. Operní program byl hojně doplňován operetními inscenacemi.Історія українськой музики 4, kap. Музично-театральне життя, s. 460–461.Станішевський, s. 29.
Teprve v této době začaly být u charkovského divadla uváděny samostatné balety (v Kyjevě již od roku 1893), přičemž v čele baletního souboru stál Pavel Konstantynovyč Jorkyn (1891–1953). Prvními inscenacemi byly Coppélia (Léo Delibes), Koníček hrbáček (Cesare Pugni) a choreografické scény na různé melodie pod názvem Rudá hvězda.Історія українськой музики 4, kap. Музично-театральне життя, s. 461.
1925–1934 Od rozpadu kyjevské společnosti Mykoly Sadovského za první světové války nepůsobilo žádné ukrajinskojazyčné hudební divadlo, i když se uskutečnila řada krátkodechých pokusů o jeho zformování. V rámci oficiální politiky ukrajinizace, kterou komunistická strana na Ukrajině ve 20. letech 20. století sledovala, však neustávaly snahy o poukrajinštění operního divadla. Šlo se cestou pokusného inscenování některých děl v ukrajinštině. Charkovské operní divadlo uvedlo v letech 1923–1924 v ukrajinštině operu Halka polského skladatele Stanislava Moniuszka a operu Kateryna ukrajinského skladatele Mykoly Arkase v hlavní roli s jednou z nejvýznamnějších postav ukrajinské opery 1. poloviny 20. století, Marijou Lytvynenko-Volgemut. V téže době slavily v charkovském činoherním divadle úspěchy inscenace Kateryny a Záporožce za Dunajem s Panasem Saksahanským, další ukrajinskou herecko-pěveckou legendou (Saksahanskyj a Lytvynenko-Volgemut se stali prvními ukrajinskými národními umělci).
Testem připravenosti charkovského souboru i diváků na skutečně ukrajinskojazyčný provoz se stala posmrtná premiéra Lysenkovy opery Taras Bulba 3. října 1924, na níž se podíleli dirigent V. Štejnberg, režisér M. Boholjubov a výtvarník O. Petrenko.Історія українськой музики 4, kap. Музично-театральне життя, s. 461–462.Станішевський, s. 33–36. Pod dojmem rozhodného úspěchu této inscenace pak 23. dubna roku 1925 Rada lidových komisařů USSR rozhodla o zřízení státní ukrajinské opery v Charkově – oficiální název zněl Ukrajinská státní metropolitní opera, od roku 1931 pak Charkovské divadlo opery a baletu –, jež byla otevřena 3. října 1925 programově moderní a antiromantickou inscenací Musorgského Soročinského jarmarku.Історія українськой музики 4, kap. Музично-театральне життя, s. 462.Станішевський, s. 37.
První šéf divadla Serhij Karhalskyj formuloval jeho úlohu takto: „Naší úlohou i naší touhou je postavit na zříceninách staré opery velký ústav evropského rozměru i rozhledu, v kterém by se ukrajinským jazykem uváděla nejnovější operní literatura v co nejvzornějších inscenacích a současně rozvíjela naše současná ukrajinská lidově-revoluční opera. Budujeme svůj ústav s absolutním zaměřením na masového, pracujícího diváka.“Станішевський, s. 37-38.