upright|Duhová mapa Itálie|náhled náhled|vpravo|Neoficiální italská vlajka s duhovým motivem Přestože práva leseb, gayů, bisexuálů, trans a queer osob (LGBTQ) v Itálii během 21. století značně posílila, a to díky zásahům italského ústavního soudu a italského nejvyššího správního soudu, stále se LGBT lidé setkávají s různými právními komplikacemi, které jsou pro většinovou populaci neznámé. Tento stav kontrastuje s rostoucí veřejnou podporou LGBTQ lidských práv v zemi. Mužská i ženská stejnopohlavní sexuální aktivita je v Itálii legální od roku 1890, kdy byl přijat nový trestní zákoník. Od května 2016 mohou gay a lesbické páry uzavírat registrované partnerství, které homosexuálním dvojicím přiznává téměř všechna práva a povinnosti vyplývající z manželství, vyjma společného osvojování dětí. Zákon rovněž přiznává párům stejného pohlaví status rodiny. Možnost adopce dítěte druhého z partnerů byla z návrhu italského zákona o registrovaném partnerství vyňatá, ale díky rozhodnutí italského nejvyššího správního soudu (Supreme Court of Cassation) mohou soudy nižších instancí umožnit osobám žijícím v registrovaném partnerství přiosvojit si dítě svého stejnopohlavního protějšku. Stejný zákon rovněž také přiznává homosexuálním a heterosexuálním párům žijícím v neregistrovaném soužití určitý právní status. V květnu 2025 rozhodl italský ústavní soud (Constitutional Court), že lesbický pár, který počal v zahraničí dítě prostřednictvím asistované reprodukce, má právo na automatické úřední uznání svého rodičovství, včetně vydání rodného listu se dvěma matkami, aniž by musel absolvovat proces přiosvojení dítěte druhou nevlastní matkou. V dubnu 2025 rozhodl italský nejvyšší soud (Supreme Court), že děti vyrůstající v homosexuálních rodinách musí mít ve svých rodných listech genderově-neutrální označení rodičů namísto užívání tradičních slov "matka" a "otec". V důvodové zprávě stojí, že úřední dokumenty musí odrážet faktickou realitu a rodinnou strukturu těchto dětí, a že musí být odstraněná jakákoliv diskriminace v úředním styku. V červenci 2025 přiznal italský ústavní soud nebiologické matce v lesbickém vztahu nárok na rodičovskou dovolenou.

I tak ale dle zprávy ILGA-Europe z roku 2021 Itálie ve vztahu k LGBT lidským právům značně zaostává za ostatními západními zeměmi, jelikož dosud nepřijala zákon o stejnopohlavním manželství, celostátní antidiskriminační legislativu v přístupu ke zboží a službám, zákony přiznávající homosexuálním párům plná rodičovská práva a povinnosti, včetně společné adopce dětí a přístupu k asistované reprodukci. Itálie patří spolu s Japonskem mezi jediné země G7, které nelegalizovaly homosexuální manželství.

Translidem je od roku 1982 umožněná úřední změna pohlaví. Itálie se tak stala šestou zemí na světe, která umožnila lidem s genderovou dysforií změnit své biologické pohlaví. Předtím tak učinily Dánsko (1929), Švédsko (1972), Chile (1974), Norsko (1979) a Západní Německo (1980). Návrh příslušného zákona se setkal s menším odporem, a proto se obě komory italského parlamentu jednomyslně shodly, že veškerou odpovědnost za zpracování a finalizaci dané legislativy přenesou na justiční výbory (Standing Committees on Justice). Ty pak následně okamžitě zpracovaly a přijaly dané zákonné změny, aniž by o nich musel hlasovat italský parlament. Od roku 2015 již není podmínkou úřední změny pohlaví potvrzení o provedeném chirurgickém zákroku a počínaje rokem 2020 je hormonální terapie plně hrazená systémem veřejného zdravotního pojištění, díky čemuž je přístupná všem italským občanům. Od roku 2024 jíž není k provedení chirurgické a úřední tranzice nutný souhlas orgánů veřejné správy, díky čemuž jsou odstraněny veškeré byrokratické překážky, na něž do té doby translidé naráželi.

Přestože italský zákoník práce od roku 2003 zakazuje diskriminaci na základě sexuální orientace, nebyly dosud přijaty celostátní zákony proti homofobní a transfobní diskriminaci. Nicméně některé italské regiony přijaly své vlastní zákony potírající anti-LGBT diskriminaci.

Průzkum Ipsos z roku 2025 indikuje, že 80 % Italů podporuje legalizaci stejnopohlavních svazků. Jiné šetření Eurispes ukázalo, že 66,8 % Italů podporuje stejnopohlavní manželství a 63 % adopci dětí homosexuálními páry.https://www.ipsos.com/it-it/pride-month-2025-tutele-anti-discriminazione-questioni-LGBT

Podle zprávy Eurispes Italy z roku 2024 podporuje 64,5 % Italů rovnost manželství, což ukazuje až 20 % nárůst za posledních osm let. Podpora homosexuálních sňatků má v Itálii rostoucí tendenci od roku 2016, kdy bylo pro 47,8 % respondentů. V roce 2019 toto číslo stouplo na 50,9 %, v roce 2021 na 58,4 %, v roce 2023 na 59,2 % a v roce 2024 na 64,5 %. Kromě toho také 69,3 % italských respondentů souhlasí s právní ochranou nemanželských párů bez ohledu na pohlaví. Nicméně zatímco umělé oplodnění jakožto medicínský zákrok má 60 % podporu, u náhradního mateřství a pronájmu děloh je podpora nižší (39,9 %). S adopcí dětí páry stejného pohlaví souhlasí 54,5 % Italů, což je nárůst o 23,4 procentních bodů ve srovnání s rokem 2019. Osvojování dětí jednotlivcem podporuje 61,5 %. Právní uznání dětí vyrůstajících v homoparentálních rodinách, včetně adopce dítěte partnera a legalizace dětí narozených v cizině prostřednictvím asistované reprodukce nebo surogátního mateřství, je podporováno 58,4 % Italů.

LGBT historie v Itálii Sjednocení Itálie, k němuž došlo v r. 1860, znamenalo spojení několika států v jeden, z nichž všechny (vyjma dvou) dekriminalizovaly soukromý, bezúplatný a konsensuální pohlavní styk mezi dospělými osobami stejného pohlaví dle Code civil.

Jednu z výše zmíněných výjimek tvořilo Sardinské království, které trestalo pohlavní styk mezi muži (žen se toto netýkalo) podle § 420 – § 425 trestního zákona, který vydal r. 1859 král Viktor Emanuel II.

Po sjednocení rozšířilo bývalé Sardinské království své trestní zákony na zbytek nově vzniklého Království Itálie. Toto se však netýkalo území bývalého Království obojí Sicílie, kde se přihlíželo ke "specifickým vlastnostem těch, co žili na jihu".

Tato bizarní situace, kdy byla homosexualita v jedné části království ilegální, a ve druhé části legální, se definitivně vyřešila v r. 1887, kdy byl zaveden Zákon Zanardelli rušící veškerá ustanovení o různém zacházení s heterosexuálními a homosexuálními vztahy napříč celou Itálií.

Od zavedení prvního celonárodního Trestního zákona v r. 1889, účinného od r. 1890, není známo, že by kdy na tomto území existovaly zákony proti soukromému, konsensuálnímu pohlavnímu styku dospělých osob téhož pohlaví.

Situace se nezměnila ani po nástupu fašismu 19. prosince 1930 a zavedení Zákona Rocco. Homosexualita se toho času spíše tabuizovala z důvodu snahy o vyhnutí se veřejnému skandálu. Represe byly spíše záležitostí katolické církve, než italského státu. V každém případě se potvrdilo, že si většina Italů tehdy spojovala homosexualitu s méně zdravými a mužnými cizinci.

Nicméně ani toto nebránilo tehdejšímu režimu v úřední šikaně homosexuálních mužů, která v některých případech vedla i k uvězňování, zejména v období Italské sociální repbuliky, což byl loutkový stát v čele s Benitem Musolinim existující v letech 1943-45. L’omosessualità in Italia

Zákon Rocco zůstal platný ještě v několika dalších následujících dekádách. Jeho postoj k homosexualitě byl takový, že se jedná o problém morálky a náboženství, který však nepodléhá sankcím ze strany veřejné moci. I tak tu ale byly v poválečném období minimálně tři pokusy o rekriminalizaci homosexuálního chování, všechny však zablokovala Křesťanskodemokratická strana. A právě tyto postoje vedou k tomu, že se obtížně vedou veřejné diskuse o tématu uznání homosexuálních vztahů v parlamentní sféře.

Problematika LGBT v Itálii

Legální stejnopohlavní styk Stejnopohlavní sexuální aktivita je v Itálii legální od r. 1890 se sjednoceným legálním věkem způsobilosti k pohlavnímu styku ve výši 14 let.

Služba v armádě Homosexuálům není odepřeno právo sloužit v armádě. Ozbrojené síly Itálie nesmí znemožňovat homosexuálním mužům a ženám působit v jejich řadách v souladu s Ústavou Itálie.

Stejnopohlavní soužití

Od r. 2016 mají stejnoohlavní páry přístup ke společnému vlastnictví, sociálnímu zabezpečení a dědickým právům. V r. 2005 v rámci zastupitelských voleb mnoho italských regionů přijalo institut podobný francouzskému občanskému paktu solidarity, mezi něž patřilo Toskánsko, Umbrie, Emilia Romagna, Marche, Apulie, Lazio, Ligurie a Abruzzo. Lombardie s vedením středopravicového Sněmu Svobody oficiálně prohlásila svůj nesouhlas s jakýmkoli právním uznáním stejnopohlavních soužití. Tyto kroky byly tenkrát pouze znakem autonomie jednotlivých regionů.

V posledních 20 letech zde bylo zaznamenáno několik návrhů zákona o neregistrovaném soužití, ale žádný z nich neprošel z důvodu střetu se sociálně konzervativními členy parlamentu tvořících dvě vládní koalice. Poslední návrh zpracovala vláda Romana Prodiho. Zákon se vztahoval na pracovní právo, dědictví, daňové zákony a zdravotní péči neregistrovaných homoseuxálních a heterosexuálních párů. Přijetí zákona nebylo považováno za klíčové a z důvodu pády Prodiho vlády se ani neprojednalo.

V r. 2010 vydal Ústavní soud ozhodnutí o uznání stejnopohlavního soužití jako legitimní sociální formace hodné podobné právní ochrany, jakou má manželství. Po tomto rozhodnutí se soud nakonec rozhodl svůj verdikt odložit kvůli řešení mnohem ožehavější problematiky stejnopohlavního manželství alžírských Italů se Španěly. V tomto kroku se rozhodlo, že italská justice musí respektovat zahraniční stejnopohlavní manželství Italů s odvoláním se na Usnesení č. 138.

21. července 2015 byla Itálie obviněná z porušování lidských práv ze strany Evropského soudu pro lidská práva, jelikož nedává státní uznání stejnopohlavnímu soužití ve formě manželství nebo jiného právního statusu.Advocate: European Court Rules Italy's Same-Sex Marriage and Civil Union Ban a Human Rights Violation

2. února 2016 se začal italský senát zabývat návrhem zákona o registrovaném partnerství, který pak následně schválil v poměru hlasů 173:71 25. února téhož roku. Návrh byl následně postoupen Poslanecké sněmovně, která jej přijala 11. května 2016 v poměru hlasů 372:51 s 99 zdrženími se. Kvůli zajištění rychlého přijetí zákona obdržel premiér Matteo Renzi důvěru neobyvkle brzy se slovy, že je neakceptovatelné tento krok po tolika neúspěších oddalovat. Registrované partnerství garantuje stejnopohlavním párům stejná práva a povinnosti jako mají manželé, vyjma možnosti společné adopce a adopce dítěte druhého z partnerů, což bylo vyňato z původní verze.

Adopce a rodičovství náhled|Manifestace lesbické matky v Pavii, rok 2010, kde kolemjdoucím lidem vysvětluje svá příkoří v boji s homofobií. Adopce a pěstounská péče jsou v Itálii upravené Zákonem číslo 184/1983 Sb. (Law No. of 1983). Obecně vzato je adopce dětí umožněná pouze manželským párům, tedy muži a ženě. V pěstounské péči žádná legální omezení nejsou. Italské zákony taktéž povolují v určitých případech osvojení dětí svobodnými jednotlivci, včetně LGBT lidí. Tato ustanovení jsou pak různými způsoby interpretována jednotlivými italskými soudy, které mají svým způsobem volnou ruku v rozhodování o možnosti přiosvojení dítěte v rámci nemanželských soužití bez ohledu na to, zda se jedná o homosexuální nebo heterosexuální pár. Svobodní LGBT jednotlivci se navíc také mohou stát osvojiteli v zemích, kde je umožněná individuální adopce dětí, přičemž italské zákony pak automaticky akceptují zahraniční rozhodnutí o osvojení dítěte.

11. ledna 2013 potvrdil italský nejvyšší soud (Supreme Court of Cassation (Italy)) rozhodnutí soudů nižších instancí, které svěřily dítě do výhradní péče lesbické matky. Otec proti tomu podal odpor kvůli homosexuálnímu vztahu matky. Nejvyšší správní soud jeho tvrzení odmítl s tím, že jeho argumentace nezakládá postačující důvod k tomu, aby matka nebyla schopná výkonu rodičovské zodpovědnosti.