náhled|vpravo|Spojené království v duhových barvách thumbpx|náhled|vpravo|Neoficiální vlajka Spojeného království v růžové barvě Práva leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů (LGBT) zažívají ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska v posledních časech ohromnou změnu napříč legislativou všech zemí Spojeného království.
Před a i po vzniku Království Velké Británie bylo homosexuální chování považováno za hříšné podle zákona proti sodomii z r. 1533, který ji trestal smrtí. K první emancipaci LGBT osob na tomto území došlo v rámci dekriminalizace stejnopohlavní sexuální aktivity v rámci celého území v letech 1967–1982.
Počátkem 21. století se LGBT právům dostává ohromné podpory. Určité antidiskriminační zákony zde platí už od roku 1999, ale k jejich rozšíření došlo až v rámci nového zákona o rovném zacházení z roku 2010. V roce 2000 Britské ozbrojené síly vydaly oficiální zákaz znemožňování LGBT občanům působit v jejich řadách. Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku je pro obě orientace sjednocen od roku 2001. Transsexuálům je umožněno podstupovat změnu pohlaví od roku 2005 a téhož roku vešel v platnost zákon o registrovaném partnerství s podobnými ustanoveními jako má manželství, včetně adopce v Anglii a ve Walesu. Skotsko přijalo plná adopční práva pro registrované páry až v roce 2009 a Severní Irsko roku 2013. Od roku 2014 mohou stejnopohlavní páry v Anglii, Walesu a Skotsku uzavírat manželství, zatímco v Severním Irsku stále zůstal přístupný pouze institut registrovaného partnerství.
Dnes mají LGBT Britové zcela stejné možnosti jako heterosexuálové a Spojené království Velké Británie a Severního Irska je celosvětově považováno za nejliberálnější zemi, co se týče přístupu k LGBT komunitě. Podle výzkumu ILGA-Europe z roku 2014 země zastává vysokou pozici s 82 % úspěšností v úctě k lidským právům a rovnosti.
Podle šetření Integrated Household Survey se pouze 1,5 % lidí v zemi identifikuje jako LGBT, což je výrazně méně než v předchozím průzkumu – 5–7 %. Interpretace statistiky ve Statistickém úřadě tvrdí, že některé osoby se sice homosexuálně chovají, ale neidentifikují se jako homosexuální. LGBT organizace a komunita jsou rozprostřeny po celém území, zejména v Birminghamu, Blackpoolu, Brightonu, Leedsu, Liverpoolu, Londýně, Manchesteru a Newcastlu, kde se také konají každoroční festivaly gay pride.
Stejnopohlavní sexuální aktivita
Homosexualita jako zločin Léta před vznikem moderního Spojeného království v roce 1707 považovalo anglické právo anální sex a zoofilii za hrdelní trestný čin sodomie podle zákona proti sodomii z roku 1533 kodifikovaného králem Jindřichem VIII. Tento zákon lze také chápat jako první zdejší oficiální zákonné opatření proti sodomii. Soudnictví v této oblasti bylo odkázáno do věcí církevních. Po nástupu Marie I. na trůn byl zákon zrušen a později v roce 1563 znovu přijat královnou Alžběty I. Posledními popravenými za sodomii byli James Pratt a John Smith v roce 1853.
Ačkoliv sekce 61 o zločinech proti lidské přirozenosti z roku 1861 zrušila trest smrti za homosexualitu, zůstal mužský homosexuální pohlavní styk i nadále ilegálním a trestal se vězením. Po změně trestních zákonů a instalací sekce 11 v roce 1885 se zákony proti homosexualitě zpřísnily a začaly chápat jako projev homosexuality jakoukoli sexuální aktivitu mezi muži. Na základě tohoto zákona byl také obviněn a odsouzen ke 2 letům nucených prací Oscar Wilde. Případy aplikace této legislativy na lesby nejsou známy.
Ve Skotsku neexistovaly v letech 1424–1707 žádné přímé zákony proti pohlavnímu styku mezi muži, nicméně homosexuální jednání trestné bylo. Jedním z takových případů je Gavin Bell.
Na počátku 50. let 20. století byly ze strany policie zákony proti sexu mezi muži aktivně vymáhány. Koncem roku 1954 bylo v Anglii a Walesu odsouzeno až 1 069 mužů v průměrném věku 37 let. Mezi oběti této legislativy patřil mimo jiné také vědec, matematik a zakladatel moderní informatiky Alan Turing, známý tím, že dokázal během 2. světové války rozluštit kód enigmy. Toho shledaly britské soudy vinným ze sexuálního deliktu (gross indeneceny) v roce 1952. Turing přistoupil na variantu aplikace ženských hormonů a následné chemické kastrace, aby se vyhnul vězení. V roce 1954 spáchal sebevraždu. Po převzetí petice a po tlaku veřejnosti se mu v roce 2009 dostalo na půdě britské vlády omluvy ze strany tehdejšího ministerského předsedy Gordona Browna. Soudní řízení a následné uvěznění britského konzervativního politika a aristokrata Edwarda Douglase-Scotta Montagu, Michaela Pitta-Riverse a Petera Wildeblooda pro trestný čin homosexuálního smilstva vyvolaly poprask a vedly k ustanovení zvláštní komise pro záležitosti homosexuálních deliktů. Jejími zakladateli byli Sir David Maxwell Fyfe a Sir Hugh Lucas-Tooth.
Wolfenden Komise Wolfenden, založená 24. srpna 1954, pro účely posouzení záležitosti „homosexuálních deliktů“ z hlediska anglosaského práva vydala 3. září 1957 Komisionální odbornou zprávu o záležitostech homosexuálních deliktů a prostituce (zkráceně Wolfendovu zprávu). Ta doporučovala beztrestnost konsenzuálního homosexuálního jednání mezi dospělými jedinci. Odvolávala se na fakt, že neexistuje žádný oprávněný důvod, proč homosexualitu považovat za poruchu, když se v mnoha případech jedná o pouhý symptom, a když je jinak slučitelná s plným duševním zdravím a s bezproblémovým fungováním ve společnosti.
V říjnu 1957 získala Wolfendenova zpráva podporu i ze strany canteburského arcibiskupa Geoffreye Fishera. „Obecně vzato existuje určitá posvátná intimní hranice, jíž by právo a zákony neměly z principu krajní důležitosti ochrany lidské svobody, respektu k autonomii jednotlivce a jeho svobody nést zodpovědnost za své jednání narušovat,“ prohlásil arcibiskup Fisher. První parlamentní debatu na toto téma inicioval 4. prosince 1957 lord Frank Pakenham. Ze všech 17 diskutujících členů jen 8 jednoznačně podpořilo doporučení Wolfendenské zprávy. Hrabě Maxwell Fyfe, později známý jako lord Kilmuir, vykonávající funkci lorda kancléře, ve svém projevu směrem k vládě pochyboval o vhodnosti veřejné podpory implementace takového doporučení s tím, že by se mělo ještě v budoucnu přehodnotit. Společenská kampaň za reformu homosexuálních zákonů byla zahájena 12. května 1958 a opírala se zejména o stanoviska Wolfendovy komise.
Dekriminalizace homosexuality V roce 1965 předložil konzervativní člen Sněmovny lordů Arthur Gore návrh zákona dekriminalizující mužské homosexuální akty (ženské nebyly nikdy trestné). Stejný krok podnikl o rok později Humphry Berkeley v Dolní sněmovně, což by mohlo také vysvětlovat jeho pád v nadcházejících volbách. I tak se ale o nový zákon proti sexuálním deliktům pokusil nově zvolený labourista Leo Abse. Ke svému návrhu tehdy připojil doporučení Wolfendenské komise po téměř desetileté kampani.
Nový zákon proti sexuálním deliktům posléze po intenzivní bouřlivé debatě v Dolní sněmovně prošel a 27. července 1967 získal i královský souhlas. Ustanovení o smilstvu mezi muži a bestialitě i nadále zůstavala, ale nový zákon obsahoval klauzuli u limitované dekriminalizaci homosexuálního styku za určitých podmínek: 1) pohlavní styk musí být konsenzuální, 2) pohlavní styk smí být vykonán pouze v soukromí a 3) pohlavní styk smí být vykonán pouze osobou starší 21 let (heterosexuální styk byl legální už od 16 let). Kromě ustanovení o soukromí byla účast na takové souloži limitována pouze na 2 osoby. Tato podmínka byla ze strany soudů také velmi striktně interpretovaná. Za soukromí se nepovažovaly prostory hotelových pokojů a jiných ubytovacích zařízení. Taktéž přítomnost třetí osoby ve společném obydlí během styku se považovala za porušení podmínky soukromí, a to i když se nacházela v jiné místnosti. Veškerá tato ustanovení byla zrušena v roce 2000 Evropským soudem pro lidská práva.
Zákon z roku 1967 platil pouze pro Anglii a Wales. Organizace jako Kampaň za homosexuální rovnost a Fronta za gay osvobození proto i nadále pokračovaly v úsilí za obdobnou reformu ve Skotsku a Severním Irsku, kde homosexuální chování zůstávalo i nadále ilegální. Stejnopohlavní sexuální aktivita byla ve Skotsku dekriminalizována na základě stejného podnětu jako homosexuální reforma z roku 1967 díky instalaci sekce 80 skotského trestního zákona v roce 1980, která nabyla účinnost k 1. únoru 1981. K obdobné novele zákona došlo po podnětu k Evropskému soudu pro lidská práva – Dudgeon vs. Velká Británie – taktéž v Severním Irsku. Severní Irsko dekriminalizovalo homosexualitu v roce 1982 na základě nového zákona o homosexuálních deliktech, který nabyl účinnosti k 8. prosinci 1982.
Rovný věk legální způsobilosti k pohlavnímu styku V roce 1979 vydal Výbor pro domácí politiku zprávu s názvem „Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku ve vztahu k sexuálním zločinům“ doporučující snížení věku způsobilosti pro homosexuální sex z 21 na 18 let. Žádná taková legislativa však přijata nebyla.
V únoru 1994 přezkoumával parlament reformu pasáží trestního zákona o znásilnění a jiných trestných činech v sexuální oblasti při čtení návrhu zákona o justici a veřejném pořádku. Edwina Currieová za Konzervativní stranu předložila návrh novely zákona sjednocujícího věk způsobilosti pro sex mezi osobami stejného pohlaví na 16 let. Návrh byl zamítnut v poměru hlasů 307:280. Mezi podporujícími změnu zákona byli Tony Blair, John Smith (předseda Labouristické strany), Neil Kinnock, Paddy Ashdown a William Hague. Naopak proti byli David Blunkett a Ann Taylorová, baronka z Boltonu. Zamítnutí novely zákona se setkalo s velkou vlnou odporu ze strany homosexuálních aktivistů, které vyústilo v ostrou potyčku s policií během demonstrací skupiny OutRage! před Westminsterským palácem. Jiný návrh předložený Sirem Anthonym Durantem navrhoval snížení věku způsobilosti na 18 let a prošel v poměru hlasů 427:162. Mezi podporovateli byli Michael Howard a John Major, k odpůrcům patřili John Redwood, Michael Heseltine a John Gummer. O novele předložené Simonem Hughesem, která by věk způsobilosti pro homosexuály a heterosexuály sjednotila na 17 let, se vůbec nehlasovalo. Návrh jako takový byl při druhém čtení postoupen Sněmovně lordů v poměru hlasů 290:247. Lord Longfordu Frank Pakenham usiloval ve Sněmovně o návrat k dřívějším 21 letům, ale jeho návrh byl zamítnut v poměru hlasů 176:113. Novela zákona předložená Sněmovně lordem MacIntoshem, která by sjednotila věk způsobilosti na 16 let, byla zamítnuta v poměru hlasů 245:71.
Evropská komise pro lidská práva obvinila ve svém rozhodnutí z 1. července 1997 v kauze Sutherland vs. Velká Británie Spojené království z porušení osmého a čtrnáctého článku Úmluvy o lidských právech a základních svobodách diskriminačních věkem způsobilosti k pohlavnímu styku. V důvodové zprávě píše, že neexistuje jediný objektivní, či jinak oprávněný důvod, proč by měl mužský homosexuální styk podléhat vyššímu věku způsobilosti k pohlavnímu styku. 13. října 1997 slíbila vláda Evropskému soudu pro lidská práva, že v brzké době předloží vlastní návrh novely zákona o snížení věku způsobilosti pro homosexuální styk z 18 na 16 let. 22. června 1998 byl návrh zákona o zločinech a přestupcích postoupen parlamentu. Ann Keenová navrhovala minimální věk 16 let. Dolní sněmovna přijala návrh většinou 207 hlasů, nicméně Sněmovna lordů 168člennou většinou novelu zamítla. Znovu byl nový zákon o sexuálních zločinech projednáván 16. prosince 1998. Rovný věk legální způsobilosti k pohlavnímu styku prošel 25. ledna 1999 ve Sněmovně lordů, ale 14. dubna 1999 jej Sněmovna lordů opět odmítla. Veškeré kampaně proti této novele se opíraly o ochranu dětí. Baronka Janet Youngová, která stála za kampaní proti novele, se k tématu uvedla: „Homosexuální praktiky znamenají velká zdravotní rizika pro mladé lidi.“