náhled|Včelařské nástroje z roku 1820 náhled|Včela medonosná (Apis mellifera) před vchodem do úlu Německé včelařské spolky mají bohatou historii. Datum jejich vzniku spadá do konce 18. století, kdy byla na území Dolní Franky v roce 1768 založena včelařská společnost „Fränkische Bienengesellschaft“. O rok později založila Marie Terezie první veřejnou včelařskou školu. Spolupráce mezi včelaři a neustálý vývoj v tomto oboru vyústily v organizování včelařů také na území tehdejší Habsburské monarchie. První samostatný německý spolek v Rakousku-Uhersku byl založen v Čechách. Valná většina spolků se však vyvíjela z včelařských sekcí pod hospodářskými společnostmi. V roce 1860 se osamostatnil včelařský spolek ve Vídni – „Verein zur Förderung der Bienenzucht in Niederösterreich“ a po jeho statutární úpravě v roce 1880 mohlo docházet k zakládání pobočných včelařských spolků po celém Rakousku-Uhersku. Ústřední rakouský spolek vydával včelařský časopis „Bienen Vater“, který byl členům rozesílán. Sdružení včelaři přispívali do pokladny členskými poplatky, z kterých mohlo být hrazeno mimo jiného i pojištění včelstev. Rakouská centrála ve Vídni zajišťovala vzdělávání lektorů (učitelů) a řídila jejich přednáškovou činnost po absolvování včelařské školy. Dále se starala o vydávání moderní odborné včelařské literatury a kalendářů, distribuovala semena medonosných rostlin a dřevin či k tomu potřebné příručky. Včelaři se tak zasloužili o bohatou výsadbu akátů, kaštanů, lip, olší, javorů, lísek, pámelníků, jív, ale i rybízů a angreštů.

Území a enklávy německého obyvatelstva v Rakousku-Uhersku Německy hovořící obyvatelstvo Rakouska-Uherska bylo největší etnickou skupinou habsburské monarchie a vytvářelo především v alpských a podunajských zemích, ale i v některých částech českých zemí uzavřené jazykové skupiny. Vedle těchto hustě osídlených území existovaly ve východní části monarchie menší i větší německé jazykové ostrovy. Němci byli co do počtu jasně nejsilnější jazykovou skupinou. Při posledním sčítání lidu v monarchii v roce 1910 se hlásilo 12,6 mil. obyvatel k německé národnosti, což představovalo 23,9 % z celkového počtu obyvatel Rakouska-Uherska. V Předlitavsku byl tento podíl ještě vyšší: zde vytvářeli Němci třetinu populace, zatímco v maďarské části tvořili jen 10 %.

Těžištěm německé populace bylo tedy podunajské a alpské území, kde některé korunní země měly zcela homogenní německé osídlení. K těm patřil Salcburk, Vorarlbersko, zrovna tak Horní a Dolní Rakousko – s výjimkou Vídně, která byla lákadlem pro imigranty ze všech koutů říše. Německý jazyk dominoval ve Štýrsku (70,5 %), v Korutanech (78,6 %) a Tyrolsku (57,3 %). Tyto regiony se stávaly často dějištěm národnostních konfliktů, jelikož příslušné menšiny (Slovinci a Italové) odmítaly nárokování Němců na prvenství v oblasti vzdělávání a veřejné správy.

Zcela jiná byla situace v českých zemích, kde Německá menšina tvořila značně ekonomicky a kulturně vyspělou část populace. V Čechách představovali Němci 36,8 % obyvatelstva a jejich teritoriem se staly severní a západní Čechy s centry Liberec (Reichenberg) a Cheb (Eger). Poněkud slaběji byli zastoupeni v jižních Čechách. Na Moravě tvořili Němci 27,6 % populace. Němečtí Moravané se soustředovali především na severní a jižní Moravě. Mimo to existovalo i několik německých enkláv: vlivné německé elity určovaly život v mnoha moravských městech jako třeba v Brně a Jihlavě. V méně etnicky silné oblasti rakouského Slezska tvořili Němci největší jazykovou skupinu s 43,9 % a zastávali zde oproti Polákům a Čechům většinu.

V ostatních zemích rakouské poloviny říše byli Němci buď rozptýleni v jazykových ostrovech (např. v Kraňsku v regionu Gottschee / Kočevsko) nebo tvořili skupinu zástupců centrální státní moci ve veřejné správě a armádě či společenskou elitu (aristokracie, vyšší střední třída), a to aniž by v těchto místech dosáhli signifikantní většiny. Zvláštní případ reprezentovala Bukovina, kde ani jedna národnost nedominovala. Relativně silnou pozici německy mluvícího obyvatelstva zajišťovali Židé. Z 21,2 % obyvatel Bukoviny hlásících se k německému jazyku byla většina židovského vyznání.

V maďarské polovině říše se Němci nacházeli v pozici národnostní menšiny a byli stejně jako ostatních nemaďarské národnosti vystaveni silné maďarizaci. V Uherském království tvořila německá jazyková skupina 10,4 %, v Chorvatsku 5,1 %. Zbytek Němců osídloval oblasti z dob středověké kolonizace (západní Uhry, horská města a spišští Němci Horní Uhry, sedmihradští Sasové Transilvánii) nebo oblasti středních a jižních Uher po dosídlování zničených oblastí po Tureckých válkách (dunajští Švábové a Banát).Urbanitsch, Peter: Die Deutschen in Österreich, Statistisch-deskriptiver Überblick, in: Wandruszka, Adam/Urbanitsch, Peter (Hrsg.): Die Habsburgermonarchie 1848–1918, Band III: 

Historie právních úprav

Karel IV. vydal roku 1350 v Norimberku list brtnického práva, který upřesnil povinnosti a práva brtníků, mistrů, hajných a polesných. Včelaři se tak mohli nadále sdružovat v cechu. Nemálo významným počinem bylo i zřízení brtnického soudu se sídlem ve městečku Fechtu nedaleko Norimberku. Soud rozhodoval ve věcech majetkových a provozních s výjimkou smrtelných případů. Brtnické soudní a správní společnosti vznikly dále ve dvou oblastech Lužice (do roku 1636 součástí Českého království) a ve třech oblastech německých států. Tato právní úprava byla také převzata na území Moravy.

Doba reformace, úpadek katolické víry, počínající dovoz cukru ze zámořských kolonií a konečně i v 17. století Třicetiletá válka způsobily téměř úpadek včelařství. Škody na včelařství způsobené válkou se pokusil císař Leopold I. nejstarším včelařským zákonem (Gesetz zur Bienenzucht in Österreich)Neue Satz- und Ordnung in dem Ertz-Hertzogtthumb unter der Enns"; n. HöRANDNER et al., 1993 v roce 1679 zmírnit. To se nepodařilo ani Karlovi VI. jeho ochrannými nařízeními.

Císařovna Marie Terezie založila v Belvederu v roce 1769 včelařskou školu a podle vzoru pruského panovníka Fridricha II. Velikého, ctitele a budovatele včelařství, vydala 8. 4. 1775 včelařský patent pro Dolní Rakousy a pro Moravu. Patent se skládal z 16 bodů. První body se týkaly včelařského školství. Výuka na školách byla bezplatná a přístupná všem. V bodech 7, 11 a 12 osvobodila chov včel na věčné časy od veškerých poplatků a daní. Body 9 a 10 se věnovaly kočování se včelstvy. Bod 14. dovoloval majiteli vyrojených včel do 24 hodin roj následovat i na cizím pozemku či majetku. Za škody byl samozřejmě zodpovědný. Bod 15 trestal ničení včelích úlů. Poslední bod se věnoval krádežím, které zahrnoval mezi tzv. krádeže kvalifikované podle zákoníku Constitucio Criminalis Thereziana (tzv. Tereziana). Podobný patent vydala pro Čechy Marie Terezie na Pražském hradě 30. 8. 1776.

Dne 1. 6. 1811 byl v Rakousku vyhlášen (platnost od 1. 1. 1812) Všeobecný občanský zákoník (ABGB). Některá ustanovení tereziánských patentů platila i nadále (o kočování včel, o osvobození včelařství od daní a poplatků, o možnosti chovu včel v libovolném počtu a zákazu ničení včel „lupiček“). Zákoník pozměnil ve prospěch vlastníka roje právo rojové. Divoké včely se okupací stávaly včelami domácími a mohl si je okupovat kdokoliv, leč byly považovány za věc bez pána. Škody způsobené včelami se braly za nešťastnou náhodu. Podle nového trestní zákoníku ze dne 27. 5. 1852 se odcizení včelstva nyní považovalo za obyčejnou krádež věci movité. Roku 1879 vstoupil v platnost moderní včelařský zákon pro Gorici a Gradisko (dnešní Slovinsko).

Počátky včelařských spolků v Německu První hospodářské spolky (Ackerbaugesellschaften) se objevily v Německu kolem poloviny 18. století. K těm nejstarším patřily: Thüringische Landwirtschaftsgesellschaft zu Weißensee (1762), Königliche Landwirtschaftsgesellschaft zu Celle (1764)Handbuch der historischen Buchbestände in Deutschland.- Bibliothek des Niedersächsischen Landesinstituts für Bienenkunde Digitalisiert von Günter Kükenshöner. Hrsg. von Bernhard Fabian. Hildesheim: Olms Neue Medien 2003. , Landwirtschaftliche Sozietät in Leipzig (1764), Ökonomisch-patriotische Gesellschaft zu Breslau (1772) atd. V roce 1768 vznikla včelařská společnost „Fränkische Bienengesellschaft“. Skutečný rozvoj a šíření hospodářských spolků se odehrával ale až od poloviny 19. století. V roce 1838 vyšel první včelařský časopis „Monatsblatt für die gesamte Bienenzucht“. Včelařské spolky pořádaly periodické putovní sjezdy, které započali včelaři nazývat „Wanderversammlungen“. První sjezd pod názvem „Wanderversammlung der deutschen Bienenwirte“ se konal v roce 1850 ve městě Arnstadt na počest založení samostatného včelařského spolku. Od roku 1866 nesly rozšířený název „Wanderversammlung der deutschen und österreichisch-ungarischen Bienenwirte“. Na 25. sjezdu v Kolíně nad Rýnem (1880) byl založen centrální svaz německých včelařů „Deutsche bienenwirtschaftliche Zentralverein“. Jednotná organizace vznikla až v roce 1907 založením německého svazu „Deutscher Imkerbund“ ve Frankfurtu nad Mohanem.Meyers Großes Konversations-Lexikon, 6. Auflage 1905–1909

Předlitavsko náhled|Třípatrový úl k pozorování včelstva - vynález barona August von Berlepsch (Z monografie: Die Biene u. ihre Zucht mit beweglichen Waben) náhled|Pečetní znak K.K. österr. Landwirtschafts-Gesellschaft ve Vídni, 1850 - 1923 Náznaky hospodářských společenstev se objevily ve formě „Ackerbaugesellschaften“ v 18. století: v Čechách (1770 „c. k. Vlasteneckohospodářská společnost“), na Moravě (1767), ve Slezsku, Kraňsku, Horním Rakousku, Štýrsku, Korutanech (1765) a Tyrolsku (1767 „Tiroler Ackerbaugesellschaft“). V roce 1773 potvrdila Marie Terezie dvorním dekretem i hospodářskou společnost ve Vídni, která se z válečných důvodů udržela jen do roku 1783. Postupně došlo k rozpuštění hospodářských sdružení i v ostatních provinciích. Ve Štýrsku ji zrušil v roce 1787 sám císař Josef II. První kroky k opětovnému řešení hospodářských zájmů ve sdružené podobě podnikl Franz Ritter von Heintl, který se 20. října 1807 přičinil o znovuzaložení „k. k. Österreichische Landwirtschaftsgesellschaft“. Z počátku společnost nevyvíjela velké aktivity, což zapříčiňovaly zajisté válečné problémy. Prvním důležitým počinem protektora společnosti, rakouského arcivévody Jana Habsburského, se stalo 29. srpna 1811 znovuobnovení hospodářské společnosti pro Moravu a Slezsko „Gesellschaft zu Förderung des Ackerbaues in Mähren und Schlesien“.

V roce 1812 Rakouská hospodářská společnost ve Vídni přepracovala stanovy a následně tak učinila v roce 1819 Štýrská hospodářská společnost (Steiermärkischen Landwirtschaftsgesellschaft), které jako jediné bylo povoleno zřizování filiálních spolků. V roce 1838 následovalo znovuzaložení hospodářské společnosti pro Tyrolsko a Vorarlbersko, 1843 pro Korutany, 1845 pro Horní Rakousko, 1848 pro Salcburk. V roce 1853 vznikl ve Vídni při hospodářské společnosti včelařský odbor (Sektion für Bienenzucht), z kterého se v roce 1860 konstituoval včelařský spolek „Verein zur Förderung der Bienenzucht in Niederösterreich“. Po přepracování stanov v roce 1880 mohlo docházet k zakládání pobočných spolků. Zároveň začal vycházet časopis „Bienen Vater“. Založena byla nejen včelařská škola (Imkerschule), která vyškolovala putovní lektory (Wanderlehrer) pro šíření osvěty a proškolování po celé monarchii, ale ve spolupráci s německými včelaři byly pořádány společné putovní sjezdy a výstavy (Wanderversammlungen). V roce 1890 došlo k ustanovení ústředního včelařského spolku pod názvem „Zentralverein für Bienenzucht in Österreich“. O vznik nových regionálních organizací se zasloužil zejména Theodor Weippl. Periodická setkávání na sjezdech (Wanderversammlungen) se udržela v Rakousku téměř v nezměněné podobě dodnes.Theodor Pütz: Verbände und Wirtschaftspolitik in Österreich, Band 39, Duncker & Humblot, 1966 - 713 Seiten,