Uralskými eposy míníme národní, většinou umělé eposy uralských národů. Národní epos je žánrově určen především svou společenskou a politickou rolí jako odkaz ke společným kořenům, dějinám, mravním a jiným duchovním hodnotám, jež společně konstituují národ. Národní epos tyto nemusí pouze artikulovat, nýbrž je může také vytvářet. Formálně i tematicky se může lišit od eposu lidového či eposu definovaného na textovém, nikoli kontextovém základě, tedy jako dlouhý, často veršovaný text se syžetem boje hrdiny s nepřítelem či podobně. Národní epos také nemusí patřit cele do ústní slovesnosti, není založen jen v ní. Roli národního eposu, a tedy kritérium pro označení za národní epos, tak může splňovat i text, jenž není v úzkém žánrovém vymezení eposem. Například sbírku básní Beaivi, áhčážan Nilse Aslak Valkeapääho lze označit za národní epos Sámů právě s ohledem na její roli při konstituci moderního sámského národa.
Uralské národní eposy čerpají především z trojí tradice: 1. z tradice Kalevaly (samozřejmě s výjimkou jí samotné), resp. Kalevipoegu; 2. z ústní slovesnosti národa, jemuž je epos primárně určen; 3. ze západní literární tradice obecně, z ní pak nejvíce z eposů a hymnů antických.
Seznam eposů (od západu k východu) Sámové – Anders Fjellner: Päiven pardne (Syn Slunce, 1873); Erik Nilsson-Mankok: Epose (1977); Nils-Aslak Valkeapää – Beaivi, áhčážan (Slunce, můj otec, 1988) Meänkielijci – Bengt Pohjanen: Faravidin maa (Faravidova říše, 2013, č. 2016) Finové – Elias Lönnrot: Kalevala (1849, č. 1894), Arvo Survo: Suur-synty Kiesus (2006) Vepsové – Nina Zaitseva: Virantanaz (2012) Ingrijci – Mirja Kemppinen: Liekku (2013) Estonci – Friedrich Reinhold Kreutzwald: Kalevipoeg (1857-61, č. výbor 1959) Setuové – Anne Vabarna: Peko (1927-30, vyd. 1995) Mordvíni – Dmitrij Morskoj: Nuvazi – Píseň o Mordvínech (1930, rusky); Vasilij Radajev: Sijažar (1960, erza-mordvínsky) a Píseň o knížeti Ťušťovi (50. léta, vyd. 1991, erza-mordvínsky); Jakov Kuldurkajev: Ermez (30. léta, vyd. 1994); Aleksandr Šaronov: Mastorava (1994, mokša-mordvínsky) Marijci – Sergej Čavajn, Olyk Ipaj a Osyp Šabdar: Zpěv o bohatýru Čotkarovi (20.–30. léta, rukopis zničen v roce 1937 ve stalinských čistkách spolu s autory); Anatolij Spiridonov: Jugorno (2002, rusky); Pet Persut: Kytky süan (Mravenčí svatba, 1984) Komi – Kallistrát Žakov: Biarmija (1916, vyd. 1993, rusky); Anatolij Mikušev: Komijské národní epos (1987) Udmurti – Michail Chuďakov: Dorvyžy (1922, vydáno 2004) Mansijci – Michail Plotnikov: Jangal-maa (Na konci světa, 1933)
Odkazy Reference
Literatura Az eposz mint kiemelkedő fontosságú, reprezentatív mũfaj az uráli népek életében és műveltségben. In Domokos Péter: A kisebb uráli népek irodalmának kialakulása. Akadémiai Kiadó, Budapest 1985, s. 118-127. Rein Taagepera: The Finno-Ugric Republics and the Russian State. Hurst, London 1999. Dorvizsi. L'Harmattan, Budapest 2012. Ville Ropponen: Uralské okno. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2018.
Související články Uralské národy Uralské jazyky Epos
Kategorie:Literatura podle národností