Spolky c. k. vojenských vysloužilců se zakládaly podle vzoru německých spolků na území Čech, Moravy a Slezska většinou až na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Jejich hlavním posláním se stala dobročinná a charitativní činnost ve prospěch svých členů. I když se situace vojenských vysloužilců od konce 18. století v Rakousku-Uhersku začínala zlepšovat, přesto valná část řadových vysloužilých vojáků odcházela z armády ve vysokém věku nebo jako válečný invalida. V každém případě obtížné zapojování vysloužilých vojáků do civilního života se stalo podnětem k jejich sdružování. Spolky veteránů patřily v Čechách, na Moravě a ve Slezsku k nejpočetnější a nejmasovější společenské organizaci.Článek «Vysloužilci a divoký kapitalismus» na www.mises.cz, 26. listopadu 2013,
Po rozpadu monarchie, vyhlášení Československa a demobilizaci vojáků (hlavně bez česko-slovenského občanství) čs. vojenská správa povolala znovu do zbraně i stovky již demobilizovaných velitelů. Československá vláda použila bývalé rakousko-uherské vojáky pro zlomení kladeného odporu v pohraničních oblastech (Deutschböhmen, Deutschsüdmähren, Sudetenland a Böhmerwaldgau), ale také v počátku na Slovensku. Vojsko složené hlavně z tzv. „austrijáků“ a bývalé c . k. četnictvo pomáhalo hlídat nádraží, důležité budovy, bránilo krádežím, výtržnostem, ale i lynčování obyvatelstva. I když nepřekypovali láskou k nové republice, plnili své povinnosti příkladně a s vžitou frontovou kázní. Nově vzniklá republika se jim odvděčila opovržením, mnohdy i diskriminací.
Právě toho také využila německá okupační vláda za protektorátu. Předpokládala, že čeští důstojníci rakousko-uherské armády sdružení ve „Svazu vojáků z fronty“ budou po zkušenostech v bývalém Československu ke spolupráci náchylnější. Český svaz válečníků měl působit na bývalé rakousko-uherské a čs. vojáky a převychovávat je po vzoru národně socialistických válečnických spolků. Nikdo z veteránských armádních elit, odsouzených po válce za kolaboraci, nebyl národním socialistou, ani antisemitou. Všechny veřejné špičky bez výjimky spojoval odpor k bolševismu a oddanost císaři Františku Josefovi I., kterému přísahali.
Historie První organizace vojenských vysloužilců v habsburské monarchii podle vzoru veteránských spolků v Německém spolku se objevila po Napoleonských válkách v roce 1821 u severočeských Němců v Liberci. Postupně vznikaly další jako například v Římově (1824), v Ústí nad Orlicí (1825), ve Vídni (1830) a o deset let později druhý vídeňský veteránský spolek pod protektorem knížetem Karlem ze Schwarzenbergu. Po válkách v roce 1848/49, 1859, 1864 a 1866 následovala nová vlna zakládání vojenských spolků a v letech 1890–1900 se objevily spolky i v malých městech a na venkově. Postupně se o takové zabezpečení snažily i ostatní země monarchie. Císařské nařízení č. 266 z 19. prosince 1853 zajistilo vysloužilým vojákům a poddůstojníkům (pokud uměli číst, psát a počítat) zaměstnání ve státní správě a ve všech státem zřizovaných institucích. Zde mohli zastávat pozici pomocného nebo manipulačního personálu.
Po roce 1867 se stala c. k. armáda nejdůležitější institucí v nové „dopelmonarchii“. V době rostoucích nacionálních trendů měla armáda nadnárodní charakter a její důstojníci se cítili být oddáni především svému císaři. Vytvářeli speciální společenskou a sociální skupinu, která se identifikovala s armádou a monarchií. Branný zákon z prosince 1868 zavedl všeobecnou brannou povinnost. Povinná vojenská služba trvala nyní tři roky (u námořnictva čtyři), čímž život a kariéru řadových vojáků tolik neovlivňovala. Proto branný zákon dovoloval zaměstnat ve státní službě pouze poddůstojníky. Členskou základnu veteránských spolků tak tvořili poddůstojníci c. a k. armády a námořnictva do hodnosti šikovatele (Feldwebel) či strážmistra (Wachtmeister).
Říšský rakouský svaz c. k. vojenských vysloužilců náhled|Znak pečeti rakouského říšského svazu „k. k. Militär-Veteranen-Reichsbund“ ve Vídni. náhled|Císař František Josef I. se svými arcivévody – nastoupen i Rainer Ferdinand Habsbursko-Lotrinský. náhled|Obraz od malíře Friedrich Friedländer (1825–1901) «Veteranen im Gespräch» (1901) zobrazuje veterány ve své uniformě. náhled|Narukování c. k. pěchotního pluku č. 92 v Chomutově v roce 1914 Ministerstvo obrany a ministerstvo vnitra drželo dohled nad spolky vojenských vysloužilců. Snaha státu všechny je sjednotit se projevila nejprve vydáním společných stanov, úpravou jednotné uniformy, ustanoveními o praporu a nošení zbraně a od 60. let 19. století snahami o zřízení jednotné organizace. Předchůdci centralizace podle německého vzoru se staly opět německé veteránské spolky na severu Čech. V roce 1870 byl založen v Krásné Lípě první svaz vojenských vysloužilců v rakouské části monarchie s názvem „Nordböhmischer Militär-Veteranenbund“. Centralistické tendence se projevovaly i ze strany I. veteránského spolku v Salcburku. Spolek obeslal všechny veterány pozvánkou na spřátelenou slavnost „Vebrüderungsfest“ 27. června 1869. Příští rok zorganizoval Louis Fischer den veteránů (Veteranentag) v Opavě, z kterého se nakonec stalo pravidelné každoroční setkávání. Na setkání ve Vídni v roce 1873, kterého se účastnili především veteráni z Čech, Moravy a alpských zemí, se vojenští vysloužilci usnesli na zřízení ústředního rakouského svazu. Mezi tím, co se na regionálních úrovních veteráni o smyslu ústředí dohadovali, založili veteráni z Vídně v roce 1882 další zemský zastřešující svaz „Militär-Veteranenbund der k. k. Reichshaupt und Residenzstadt“ a v roce 1893 v Chebu „Westböhmischer Militär-Veteranen-Landesbund“. V ostatních částech rakouské monarchie se centralizace pozastavila až do doby, kdy se nadřízené orgány ujmuly iniciativy.Dohle Oskar, Mitterecker Thomas: Salzburg im Ersten Weltkrieg: Fernab der Front – dennoch im Krieg, Böhlau Verlag Wien, 2014 – 492 Seiten,
Na nutnost ústředního orgánu upozornil Arcivévoda Albrecht ve svém memorandu v květnu 1892, krátce po sjezdu veteránů ve Vídni, kde byl jednak odhalen památník Radeckému (Radetzky Denkmal) a zároveň zde byla znovu tato otázka diskutována. Za spolupráce arcivévody Albrechta a penzionovaného generála Eduarda Mingazziho z Modigliana, ministerstva obrany a ministerstva vnitra byl v roce 1895 ústřední rakouský svaz „k. k. österreichischen Militär-Veteranen-Reichsbund“ (ÖMVR) se sídlem ve Vídni založen. Prezidentem svazu byl zvolen generál Mingazzi. Ale i tak se nejevila cesta ke sjednocení jednoduchou. Ukázalo se, že mimo území Čech existoval na regionální úrovni jen malý počet spolků a nebo jich valná většina se vstupem do ústředí váhala. Do říšského svazu vstoupilo nejvíce spolků z Dolního Rakouska a Vídně. Mnohé se obávaly ztráty samostatnosti nebo zvýšení členských poplatků. K národnostním třenicím pozvolna docházelo u veteránů v Čechách, ve Štýrsku a v Haliči. Zemský svaz veteránů „Militär-Veteranen-Landesbund für das Kronland Salzburg“ byl založen teprve v roce 1907. Po anektování v roce 1908 přibyly další problémy v Bosně.
O vstupu do svazu rozhodovalo představenstvo a byl dobrovolný. Zemské svazy „Militär-Veteranen-Landesbund für Böhmen“ v Litoměřicích, „Nordböhmischer Militär-Veteranenbund“ v Krásné Lípě, „Westböhmischer Militär-Veteranen-Landesbund“ v Chebu, „k. k. österreichischer Krieger-Landesbund für Mähren“ v Brně a „Militär-Veteranen-Landesbund für Schlesien“ v Opavě zastřešovaly i české ekvivalenty veteránských spolků. S rostoucími nacionálními třenicemi se objevily snahy o založení českého zemského svazu, pod kterým by české spolky mohly nadále fungovat. V roce 1886 byl založen v Praze český „Ústřední sbor spolků vojenských vysloužilců v království Českém“ a v roce 1903 se snažili moravští veteráni z rakouského zemského svazu „Österreichischer Krieger-Landesbund für Mähren“ vystoupit a založit vlastní ústředí podle vzoru v Čechách.
Zemské svazy rakouských veteránů Militär-Veteranenbund der k. k. Reichshaupt und Residenzstadt, Wien Militär-Veteranen-Landesbund für Niederösterreich, Wien Militär-Veteranen-Landesbund für Oberösterreich, Linz Militär-Veteranen-Landesbund für Böhmen, Leitmeritz (Litoměřice) Nordböhmischer Militär-Veteranenbund, Schönlinde (Krásná Lípa) Westböhmischer Militär-Veteranen-Landesbund, Eger (Cheb) Militär-Veteranen-Landesbund für Steiermark, Graz Militär-Veteranen-Landesbund für Schlesien, Troppau (Opava) Militär-Veteranen-Landesbund für Mähren (1895),Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 20.11.1895, 1895(268), s. 3. ab dem Jahr 1914 Krieger-Landesbund für Mähren, Brünn (Brno) Militär-Veteranen-Landesbund für Tirol, Innsbruck Militär-Veteranen-Landesbund für Vorarlberg Militär-Veteranen-Landesbund für das Kronland Salcburk Militär-Veteranen-Landesbund für die Bukowina Militär-Veteranen-Landesbund für Galizien Küstenländischer Militär-Veteranen-Landesbund Landesbund der Militär-Veteranen und Kriegervereine Kärntens Militär-Veteranen-Landesbund Krain
Spolková činnost a členská základna Aktivní členskou základnu tvořila hlavně německá nižší buržoazie – živnostníci, řemeslníci a drobní obchodníci. Vzhledem k tomu, že byly spolky odkázány na finanční podporu z vyšších společenských vrstev, existovalo zároveň čestné a podpůrné členství z řad šlechty, církevních hodnostářů a vzdělaného mešťanstva. K tomu volily spolky po jednom protektorovi, který většinou pocházel z vyšší šlechty nebo přímo z císařského rodu a skrze které spolky proklamovaly svoji politickou příslušnost nebo politické přesvědčeníI. veteránský spolek ve městě Salcburk například zvolil katolického hraběte Adolfa Podstatzky-Lichtensteina a II. ve městě založený spolek zase liberála hraběte Huga z Lambergu. Spolky, které se hlásily po roce 1848 k odkazu rakouského maršála Radeckého, představovaly spojení německých a rakouských liberálů, měšťanstva a armády. Proto pro veterány «Radeckého» hrálo vnímání německé otázky mnohem větší roli. Zrovna tak u veteránů pod patronací rakouského arcivévody Rainera (Erzherzog Rainer).Rakouský arcivévoda Rainer Ferdinand Habsbursko-Lotrinský byl od roku 1852 majitelem c. k. pěchotního pluku č. 59. (K.u.k. Infanterieregiment Nr. 59), který nesl na jeho počest od roku 1913 název „Erzherzog Rainer“. Vzhledem k tomu, že kasárna v Salcburku pro celý pluk nestačila, měl také pět rot rozmístěných po Dolním a Horním Rakousku. In:FZM Erzherzog Rainer Militär-Veteranen-Vereine in der österreichisch-ungarischen Monarchie na www.rainerregiment.at Takto patrioticky zaměřené veteránské spolky udržovaly přeshraniční spolupráci s německými centrálami a zapojovaly se i do kulturních akcí německo-českých a německo-moravských vojenských vysloužilců v rámci tzv. obranářských spolků (Schutzvereine). Politický konsens zastřešoval i říšský rakouský svaz veteránů, který byl namířen proti sociálním demokratům. Vojáci všech politických stran vstupující do veteránských spolků prohlašovali, že jsou věrni císaři, říši a vlasti „(Wer nicht auf dem Boden der Treue zu Kaiser und Reich steht, der gehört nicht in die Militärveteranenvereine...“). Podle protektorů nesly veteránské spolky své jméno, například:
Militär-Veteranen-Verein Feldzeugmeister Erzherzog Rainer v Budějovicích (1872), v Kojetíně (1873), Třeboni (1874), v Osoblaze (Slezsko) (1876), Znojmě (1877), Vítkově, (Slezsko) (1881) atd. Militär-Veteranen-Verein Feldmarschall Radetzky Militär-Veteranen-Verein Gustav Prinz von Thurn und Taxis Militär-Veteranen-Verein Graf Schaffgotsch, k.k. Statthalter Militär-Veteranen und Reservistenverein Erzherzog Karl Militär-Veteranen-Verein Graf Waldburg-Zeil-Hohenems Thayabodener Militär-Veteranen-Verein Freiherr von Chlumetzky Dr. Johann Ritter v. Chlumetzky, Ackerbauminister, Wien, (1875), deutsch-liberal. Militär-Veteranen-Verein Feldmarschall Fürst Karl von Schwarzenberg