Kytara

Kytara je drnkací strunný nástroj (chordofon) s hmatníkem většinou opatřeným pražci a obvykle má šest nebo dvanáct strun. Tón vzniká rozechvěním struny napjaté mezi dvěma pevnými body – pražcem a kobylkou. Struny jsou rozechvívány drnkáním prsty nebo plektrem (lidově trsátko). Hmatník umožňuje získávat tóny zkracováním chvějné délky struny přitlačením struny na pražec. Zvuk kytary je promítán buď akusticky, pomocí rezonanční duté komory na kytaře, nebo zesílený elektronickým snímačem a zesilovačem. Z hlediska akustického patří kytara mezi nástroje s doznívajícím tónem. Kytara je akordický nástroj – umožňuje jednohlasou i vícehlasou hru.

Historicky byla kytara vyrobena ze dřeva a její struny z catgutu. Ocelové kytarové struny byly představeny koncem 19. století ve Spojených státech, ale s nylonovými se ocelové struny staly hlavním proudem až po druhé světové válce. Mezi předky kytary patří kvinterna, vihuela, renesanční kytara a barokní kytara, které všechny přispěly k rozvoji moderního šestistrunného nástroje.

Existují tři hlavní typy moderní kytary: klasická kytara (španělská kytara); akustická kytara s ocelovými strunami nebo elektrická kytara; a havajská kytara. Mezi tradiční akustické kytary patří plochá kytara (typicky s velkým zvukovým otvorem) nebo gibsonka, která se někdy nazývá „jazzová kytara“. Tón akustické kytary vzniká chvěním strun, zesíleným dutým tělem kytary, které funguje jako rezonanční komora. Klasická španělská kytara je často hrána jako sólový nástroj pomocí komplexní techniky prstového stylu, kde je každá struna drnkana individuálně prsty hráče, na rozdíl od brnkání. Termín hra prsty, angl. „fingerpicking“ může také odkazovat na specifickou tradici folkové, bluesové, bluegrassové a country kytarové hry ve Spojených státech.

Elektrické kytary, poprvé patentované v roce 1937, používají snímač a zesilovač, díky nimž je nástroj dostatečně hlasitý, aby byl slyšet, ale také umožňoval výrobu kytar s masivním dřevěným blokem, aniž by potřebovaly ozvučnou komoru. Vzniklo široké pole různých elektronických efektových jednotek včetně reverbu a zkreslení (neboli „overdrive“). Kytary s pevným tělem začaly ovládat trh kytar během 60. a 70. let; jsou méně náchylné k nežádoucí akustické zpětné vazbě. Stejně jako u akustických kytar existuje řada typů elektrických kytar, včetně kytar s dutým tělem (hollow-body), jazzové kytary (používaných v jazzové kytaře, blues a rockabilly) a kytar s pevným tělem, které jsou široce používány v rockové hudbě.

Hlasitý, zesílený zvuk a zvuková síla elektrické kytary hrané přes kytarový zesilovač sehrály klíčovou roli ve vývoji bluesové a rockové hudby, a to jak jako doprovodný nástroj (hraní riffů a akordů) a hraní kytarových sól, tak v mnoha rockových podžánrech, zejména heavy metalu a punk rocku. Elektrická kytara měla velký vliv na populární kulturu. Kytara se používá v široké škále hudebních žánrů po celém světě. Je uznávaným primárním nástrojem v žánrech jako je blues, bluegrass, country, flamenco, folk, jazz, jota, ska, mariachi, metal, punk, funk, reggae, rock, grunge, soul, akustická hudba, disco, nová vlna, new age, adult contemporary a pop, příležitostně se používá v hip-hopu, dubstepu nebo trapu.

Historie náhled|vlevo|Kytarista hrající blues

Vývoj všech strunných nástrojů byl velmi složitý. Nejstarším druhem strunného nástroje byl kinnór. Tento starověký strunný hudební nástroj je opakovaně zmiňován už v Bibli.Kytara – historie a vývoj hudebního nástroje Ve stavbě, vzhledu i formě hraní se nástroje v průběhu dějinných epoch navzájem ovlivňovaly. Postupně se vyvinulo velké množství nástrojových odrůd a variant. Je nicméně doložitelné, že drnkací nástroje jsou staršího původu než nástroje smyčcové a byly také častěji používány. V průběhu vývoje docházelo často k přeměnám drnkacích nástrojů na smyčcové (a naopak). Nástroje procházely různými konstrukčními změnami – měnily se tvary korpusů, počty strun a jejich ladění, atd. Pro zesílení zvuku nástrojů se jako nejvhodnější začala uplatňovat tenkostěnná dřevěná rezonanční skříň (korpus). Postupně vzniká na některých strunných nástrojích krk, dochází k upevňování strun ve struníkovém zařízení (vznik kobylky) a k ladění v ladicím zařízení (hlavice s kolíčky). U nástrojů kytarového typu se postupně vyvinul korpus do tvaru široké arabské osmičky. Dvě ploché desky (přední a zadní) korpusu byly spojeny bočními deskami (luby). Krk i korpus byly asi stejně dlouhé a hlavice se mírně zalamovala nazad. Název kytary pochází z arabského kitára a řeckého kithara.

Koncem 18. století se kytara ve svém vývoji ustálila přibližně do svojí dnešní podoby. Korpus získal kruhový rezonanční otvor a na krku byl hmatník s pražci. Kytara už měla dnešní ladění a počet strun (šest). Později se potom pro ladění začalo používat šroubového mechanismu. Začátkem 19. století zájem o kytaru velmi vzrostl a kytara se stala oblíbeným domácím nástrojem – používala se jako doprovodný nástroj ke zpěvu, uplatňovala se v komorní hře i sólově. Ve druhé polovině 19. století byla kytara částečně nahrazena klavírem, ale od 20. století začíná nový vzestup zájmu o kytaru, který trvá dodnes.

Verze podle počtu strun Klasická kytara má šest strun povětšinou laděných takto: ehgdae. Notuje se v houslovém klíči a zní o oktávu níže, než se píše. Rozsah kytary v případě ladění E A d g h e1 je E–h2.Kytara – popis a ladění hudebního nástroje

V country hudbě se používají rovněž kytary dvanáctistrunné, kde je každá struna zdvojena v oktávě či unisonu. Dvojice strun h a e1 jsou laděny tak, aby jedna struna z dvojice byla naladěna přesně a druhá z dvojice naladěna kousek pod tónem (někdy i kousek nad tónem). Interference obou strun potom vytváří charakteristické tremolo. U strun E A d g je vždy druhá struna naladěna o oktávu výš.

Další variantou užívanou v country hudbě či folku je otevřené ladění, tedy ladění do konkrétního akordu, např.: G, D, apod. Při ladění do G se struny E,A,e1 podladí o celý tón, tedy na D,G,d1, čemuž je přirozeně třeba přizpůsobit akordické hmaty. Využívá se mj. v blues a country. Otevřené ladění umožňuje svobodnější práci v rámci jedné tóniny, ale naopak ztěžuje hru v dalších, vzdálenějších tóninách. Tomuto úskalí lze předejít používáním kapodastru.

Zejména ve starém jazzu se používá též čtyřstrunná verze, tenorová kytara, která je laděna v čistých kvintách jako tenorové banjo, tedy c, g, d, a. Toto ladění umožňuje snadné hraní širokých sazeb akordů.

Existují i nepřeberné množství dalších variant ostrunění a ladění jako například sedmistrunná kytara (používaná tradičně v Rusku), devítistrunná kytara, vypuštění tercie mezi strunami g a h a ladění v čistých kvartách (E A d g c f), podlaďování basové E struny na D atd.

Části kytary Korpus

Vrchní deska je nejdůležitější částí korpusu. Má podstatný vliv na kvalitu zvuku nástroje. Přejímá kobylkou chvění strun a zesiluje jejich zvuk, kterému dává zabarvení, sílu a určuje délku tónu. Vrchní deska musí být zhotovena z kvalitního dřeva hustých, pravidelných a rovných let. Kytarové přední desky se vyrábějí zpravidla ze smrku či cedru, podle požadovaných tónových charakteristik. Ve středu vrchní desky je ozvučný otvor, jehož velikost, tvar a umístění má důležitý vliv na zvuk nástroje. Zevnitř desky jsou přiklížena žebra ze smrkového dřeva, která svým tvarem a rozmístěním zásadně ovlivňují rezonanční vlastnosti a zvyšují mechanickou pevnost.

Spodní deska se vyrábí stejně jako luby nejčastěji z mahagonu, palisandru či javoru a bývá rovněž vyztužena žebry.

Luby spojují vrchní a spodní desku. Setkáváme se s rozdělením na horní a spodní lub. Od šířky lubů se výrazně odvíjí výsledný zvuk nástroje. Vyrábějí se ze stejného materiálu jako spodní deska.

Krk Krk kytary slouží jako základna pro hmatník. Krk je vystaven velkému tahu strun a musí být proto zhotoven z tvrdého rovnoletého dřeva, například javoru či mahagonu. Často je navíc vyztužen i nastavitelnou či nenastavitelnou výztuhou krku, nejčastěji kovovou. Příčný profil krku má podstatný vliv na pohodlnost a techniku hry levé ruky.

Na krk kytary je přiklížen hmatník, do kterého jsou po celé délce zapuštěny kovové pražce zhotovené z pražcového drátu. Hmatník se zhotovuje z jednoho kusu velmi tvrdého dřeva – nejčastěji to bývá eben či palisandr. Nultý pražec – ořech – je nejblíže hlavici nástroje. Je vyroben z velmi tvrdého materiálu (slonovina, kost či u levnějších nástrojů plast) a určuje – spolu s kobylkou, resp. v ní vloženým sedlem – výšku strun nad hmatníkem a jejich rozmístění po šířce hmatníku. Kytara je laděna v rovnoměrně temperovaném ladění. Pražce jsou proto rozmístěné tak, že každý zkracuje proti předcházejícímu délku struny ke kobylce v poměru .

Krk kytary je zakončen hlavicí uhýbající zpravidla pod mírným úhlem vzad, jež slouží k umístění ladicí mechaniky. Pomocí mechaniky se napínají struny. Struna se uváže přes dírku na navíjecí váleček, na který je navíjena přes šnekový převod ladicím kolíčkem.

Kobylka Velmi důležitou součástí kytary je kobylka, která slouží k přenášení chvění strun na vrchní desku a obvykle též k uchycení strun na korpus nástroje (To neplatí u plovoucí kobylky, která se používá například u gypsy kytar či jazzových kytar. Zde kobylka pouze přenáší chvění struny na desku, ale struny jsou uchyceny podobně jako u houslí pomocí struníku). Kobylka je přiklížena na vrchní desku kytary a vyrábí se z jednoho kusu tvrdého dřeva – eben, palisandr nebo mahagon. V kobylce bývá vloženo kostěné, slonovinové či plastové sedlo, přes které jsou napnuty struny a které ohraničuje jejich znějící délku neboli menzuru.

Struny Konečný zvuk nástroje je závislý na strunách. U klasické koncertní kytary to jsou nylonové struny (g, h, e1 – celistvý tažený materiál, E A d – nylonová vlákna opředená drátkem, který je většinou z postříbřené nebo pozlacené mědi), které umožňují i ty nejjemnější odstíny hry a jsou zvukově vyrovnané. Do první poloviny dvacátého století se klasické kytary potahovaly stejně jako třeba housle strunami střevovými a hedvábnými. U jiných typů kytar (westernové kytary, jazzové kytary, gypsy kytary, vídeňky apod.) se používají struny kovové, čemuž je přizpůsobena i celá konstrukce nástroje, zejména síla desek, žebrování, provedení kobylky, případně výztuha krku.

Zvuk také ovlivňuje, ve kterém místě se drnká na struny (kytarové rejstříky). Normální kytarový rejstřík je v blízkosti rezonančního otvoru. Blíže ke kobylce kytara vydává plechový, tvrdý zvuk (sul ponticello), nad hmatníkem pak měkký zvuk podobný harfě (sul tasto). Sul tasto je nejvíce výrazné při hře v polovině délky struny.

Úpravy vzhledu Kytara bývá zdobena výložkou okolo zvukového otvoru a po celém obvodu vrchní a spodní desky v místě spojů s luby. Výložka slouží nejen jako ozdoba, ale i jako výztuha. Zdobení bývá charakteristickým znakem jednotlivých nástrojařů (stejně jako vyřezávaná hlavice). Kromě dřeva se používá někdy i perleť.

Kytara je povrchově upravena (broušení, tmelení, moření) a nalakována. Z akustického hlediska kvalita laku rozhoduje o tlumení chvění nástroje a tím má velký vliv na výsledný zvuk. Pro kvalitní mistrovské nástroje se používají lihové laky, jejichž základem jsou přírodní pryskyřice.

Některé druhy kytar Akustické kytary

náhled|280px|Akustické kytary Klasická kytara (španělská, také jen španělka) je charakteristická kruhovým ozvučným otvorem, širším rovným hmatníkem a nylonovými strunami. Používá se především v klasické a španělské hudbě. Někdy se používají i kovové struny, ale nástroj pro to není dostatečně konstrukčně dimenzován a tah kovových strun jej může poškodit (dochází k deformaci přední desky, ohýbání krku nástroje a odlepení kobylky, což v důsledku vede k poškození nástroje a od počátku k tomu, že nástroj neladí).