Cyrano z Bergeracu (Tamberg)

Cyrano z Bergeracu (v estonském originále ), op. 45, je romantická opera ve třech dějstvích a epilogu estonského skladatele Eina Tamberga na libreto Jaana Krosse. Byla dokončena roku 1974 a měla premiéru 2. července 1976 v divadle Estonia v Tallinnu.

Vznik, historie a charakteristika opery Významný estonský skladatel Eino Tamberg se prosadil na hudební scéně od 50. let 20. století. Až na krátkou periodu v 60. letech (Toccata pro orchestr, 1967) se ve své tvorbě vyhýbal jak atonalitě a avantgardním skladatelským technikám, tak folklorismu, a jeho tvorba se nesla převážně ve stylu novoklasicismu, jehož byl Tomberg v Estonsku nejvýznamnějším představitelem. To platí o jeho první opeře Železný dům (Raudne kodu) z roku 1965, kterou lze považovat za dílo socialistického realismu, baletu Joanna tentata (1971), jeho zřejmě nejpopulárnější skladby – koncertu pro trubku z roku 1972, jakož i o jeho druhé opeře dokončené roku 1974, kterou Tamberg přímo nazval „romantická opera“.

Tamberg později popisoval, že jej na námětu Rostandovy známé hry přivábila právě „vřelost“, kterou v té době právě hledal. „Tento nový námět mne fascinoval svou citovostí, myšlenkami a mnohostranností. Člověk se málokdy setkává s tak výjimečnou a bohatou osobností, jako je Cyrano. Je jemnocitným básníkem i kurážným šermířem. Jeho škála citů sahá od jiskřivé komiky po hlubokou tragiku, se svými představenými jedná hrdě a zpříma, oškliví si poníženost a patolízalství, ve své práci nezná kompromisu a jako člověk je odhodlán ke každé oběti. Má elegantní a třpytivou fantazii, ve které se dokáže zcela utopit. […] Protože je Cyrano obklopen celou paletou brilantně načrtnutých postav a celá hra vyzařuje atmosféru zvláštní ušlechtilosti a přátelskosti, bylo mi jasné, že se mi zde nabízí příležitost uskutečnit své hudební záměry a osvobodit se od všeho nastřádaného napětí.“ Tamberg se s dílem setkal v překladu významného estonského spisovatele a překladatele (mj. Shakespeara, Carrolla, Balzaca, Paula Éluarda a Brechta) Jaana Krosse a podařilo se mu přesvědčit autora k vypracování libreta.

Premiéra se konala v Tallinnu roku 1976 a hrála se zde se zvláštním úspěchem mnoho let, estonský rozhlas pořídil i její nahrávku, která byla vydána na LP. Estonská národní opera připravila další inscenaci Cyrana z Bergeracu v roce 1995 a obnovila ji roku 2005; ta je dosud (2015) na repertoáru divadla. Mimo Estonsko byla Tambergova opera uvedena pouze v olomouckém divadle (1982). Jedná se o dosud (2015) jedinou estonskou operu uvedenou v českých zemích.

Cyrano z Bergeracu je z hlediska struktury i hudebního materiálu tradiční romantickou operou: strukturou skládající se z recitativů, árií a sborů připomíná raně barokní francouzskou operu (odkaz na dobu děje), zatímco využití příznačných motivů je jedním ze znaků poukazujících na hudbu doby pozdního romantismu, slohu Rostandovy hry. (omezený přístup) V této opeře Tamberg ostatně podle svých slov „mohl uspokojit svou tehdejší potřebu melodické, romantikou nasycené hudby“. S Železným domem srovnával Cyrana takto: „Jestliže jsem v Železném domě kladl hlavní důraz na principy hudebního dramatu, [...] tak v Cyranovi jsem se snažil o opernost v jejím klasickém významu – jak co do hudebního jazyka, tak co do formálního uspořádání.“ Kritik Stephen Pettitt v The Sunday Times o opeře sice poznamenal, že „nemá žádný originální přístup k operní umělecké forme“, ale přesto „nezní reakcionářsky, protože Tambergovou odpovědí je ryzí pravdivost a plná empatie s hrdinou“. Robert Levine na Classics Today popisuje Cyrana z Bergeracu jako „krásně orchestrovaný, […] naplněný áriemi, duety a sborovými vstupy. Děj je plynulý a přirozený, orchestr komentuje postavy a pomáhá nám je poznat, a jsou zde mnohé líbezné melodie rozeseté mezi občasným satirickým komentářem orchestru. Sentimentální scény […] nejsou nikdy unylé. Jsou posluchači předloženy bez přílišného zdůraznění a svou stručností a přímostí jsou nesmírně účinné.“

Osoby PostavaHlasový oborObsazení české inscenace (1982)Cyrano de BergeracbarytonRichard Haan / Jaroslav MajtnerRoxana (Roxane), Cyranova sestřenicesopránJana Majtnerová / Naďa PatrikováKristián (Christian) de Neuvilette, mladý kadettenorMichael Böhm / Ladislav MalínekHrabě de GuichebasPavel Stejskal / Josef ŠulistaRoxanina dueňamezzosopránAmálie Kadlčíková / Jana Regalovákapitán Castel-Jaloux, velitel gaskoňského oddílu, Cyranův přítel (v české inscenaci Le Bret)basHynek Maxa / Vladimír KyasRagueneau, paštikář a básníktenorJan Pleticha / Konrád TučekLíza (Lise), jeho ženasopránVlasta Ployharová / Iveta ŽižlavskáKapucíntenorJan Koubek1. básník…Václav Eremiáš2. básník…Jaromír Březina3. básník…Jiří Kalendovský1. kadet…Josef Sitko2. kadet…Jiří Kučera3. kadet…Lubomír Hradil Kadeti, řeholnice Dirigent: Reginald Kefer Režie: Jiří Glogar Výprava: Jiří Procházka Kostýmy: Eliška Zapletalová

Děj opery 1. dějství (Pařížská ulice s Raguenauovou paštikárnou, v noci) Cyrano de Bergerac, smělý důstojník gaskoňského oddílu a vynalézavý básník, se právě vrací z bitky s celou hordou násilníků. Jeho radost z vítězství kalí vzpomínka na jeho sestřenici Roxanu, kterou potají miluje. Domnívá se, že ani jeho odvaha, ani důvtip mu nedovedou získat její lásky, když mu tvář hyzdí obrovský nos. Jiskřička naděje v něm sice plane, je ale tak malá, že se nikdy neodhodlá svěřit se zbožňované krásce se svými city (Cyranův monolog Hahoo! Mu kiire mõõga eest see palgaliste mõrtsukate kapi).

Ulicí prochází i mladý pohledný kadet Kristián – je teprve druhý týden v Paříži a již je po uši zamilován do Roxany, již spatřil jen zdálky několikrát v divadle. Ale Roxana je velmi duchaplná a vzdělaná a Kristián, který nemá s dvořením se dámám zkušenost a svůj intelekt posuzuje spíše kriticky, se neodvažuje ji oslovit (Kristiánova kavatina Lalalaa… Teist nädalat Pariisis ja rängalt armund niisiis).

Paštikář Ragueneau se svou ženou Lízou otevírají krám. Ragueneau manželce vypráví o Cyranově posledním kousku: Básník Lignière se ve své básni vysmál Richelieuovu synovci hraběti de Guiche, kterého sličná Roxana již po několikáté odmítla, a rozzlobený hrabě na něj poslal stovku nájemných ničemů. Cyrano však přišel příteli na pomoc a násilníky rozehnal. Líza má za to, že se Cyrano příliš rád bije a jednou si narazí ten svůj nos. Objevuje se Roxanina dueňa a nechává Cyranovi po paštikáři vzkazovat, že se s ním Roxana musí za chvíli sejít.

Cyrano nemůže uvěřit svým uším: domnívá se, že Roxaně možná přece jen není lhostejný. Protože si však netroufá jí vyznat lásku do očí, píše jí své vyznání dopisem (Cyranovo arioso Ta on kell seitse siin…). Zatímco uměnímilovný Ragueneau k velké zlosti své choti hostí tři ošuntělé básníky, kteří pějí chválu hostiteli i statečnému Cyranovi, jehož činu je plné město, dokončuje Cyrano svůj dopis – bez podpisu, protože jej chce předat osobně.

A už přichází Roxana, ve velkých rozpacích, protože důvod její návštěvy je bláhový a pro Cyrana jistě směšný. Nejprve mu připomíná, jak spolu trávili dětství a jak si byli vždy blízcí, vyptává se na původ jeho šrámů a snaží se je ošetřit, a pak se mu konečně odhodlá svěřit: Zamilovala se do jistého chudého muže, který ji sám miluje, ale neodvažuje se k tomu přiznat, je důstojníkem v gaskoňském regimentu – a je krásný. Teprve toto poslední slovo Cyrana šokem vyvede z omylu. Roxana vypráví, že jejím vyvoleným je baron Kristián de Neuvillette, právě převelený k Cyranovi oddílu, a prosí Cyrana, aby nad ním držel ochrannou ruku. Zdrcený Cyrano na sobě nedává nic znát a slibuje (arioso Roxany a její duet s Cyranem Kabelisse tõtta nüüd… Nii siis on saabunud see õnnistatud hetk).

V tomto okamžiku přicházejí gaskoňští kadeti se svým kapitánem Jalouxem i vrchním velitelem hrabětem de Guiche, provolávají slávu svému kamarádu Cyranovi (sbor Ju-hun, ho-hoo, he-hee Cyrano!). De Guiche nabízí Cyranovi zaměstnání u svého strýce, ale Cyrano odmítá myšlenku, že by měl při svém psaní někoho poslouchat. Když kadeti přinášejí klobouk s péry, který našli v křoví u místa šarvátky, de Guiche se hlásí ke svému majetku i k tomu, že vrahy na Lignièra poslal on. Vyslovuje svůj obdiv Cyranovi, ale varuje ho, aby si nepočínal jako Don Quijote a nebojoval proti větrným mlýnům, jejich lopatky ho mohou semlít. Ale Cyrano opáčí: „Nebo vynést ke hvězdám!“

Pak musí Cyrano vyprávět kadetům své zážitky z dnešní noci (Cyranovo vyprávění Noh, läksin mööda kaid, ei kõppu ega kippu). Mezi nimi je i Kristián. Ostatní jej považují za bázlivce, protože není pravý Gaskoněc, a aby jim dokázal opak, provokuje Kristián nejodvážnějšího a nejprchlivějšího z nich – Cyrana. Přes varování, kterého se mu dostalo, přerušuje Cyranovo vyprávění vždy zmínkou o nosu. Cyrano se nejprve ovládá, ale pak všechny až na Kristiána zlostně vyžene. Nevyzývá však Kristiána k souboji (jak se ten domníval), ale zdraví jej jako Roxanin bratranec. Sděluje mu, že Roxana je mu příznivě nakloněna a že od něj očekává dopis. To Kristiána vyděsí: slova jej vždycky nechají na holičkách, jeho šance je ztracena. Kéž by měl vtip a styl!

Cyrana při pohledu na Kristiána napadá zkombinovat jejich vzájemné přednosti a nabízí mu svou pomoc, včetně připraveného milostného dopisu – „takové my básníci nosíme vždy po kapsách“ (duet Roxane ei pettuks eal). Kristián jej vděčně objímá a v tom okamžiku je překvapí vracející se kadeti. Co se stalo, že by Cyrano již nebyl na zmínky o svém nose tak choulostivý? Ale ten hned dokazuje, že výjimka jen potvrzuje pravidlo a že kdo pronese v jeho přítomnosti slovo „nos“, bude brzy čichat kvítí zespodu…

2. dějství (Před Roxaniným domem, večer) Roxana je rozechvělá pod dojmem Kristiánova krásného dopisu a z očekávání jejich brzkého prvního dostaveníčka. Teď, když zná jeho vnitřní povahu, jej miluje tím více (árie Ju õhtune on õu ja loojang läidab taeva). Její štěstí kalí jen pomyšlení na de Guiche, a tím spíše jeho nenadálý příchod. Hrabě se s ní přišel rozloučit, protože nazítří má jeho pluk – včetně oddílu gaskoňských kadetů – odejít do boje k Arrasu. De Guiche se chce stále Cyranovi pomstít a Roxana která by přirozeně chtěla udržet Kristiána ve své blízkosti – hraběti lstivě navrhuje, aby bojovného Cyrana potrestal tím, že zanechá jeho oddíl nečinně v Paříži. De Guiche nejen svolí, ale vkládá si Roxanin návrh jako (první) projev přízně k němu. Naléhá tedy na pozdější schůzku a Roxana se jej jen obtížně zbavuje (duet Ma tulin teatama a arioso de Guiche Oo, teete hulluks mu).

Brzy se objeví Cyrano, aby Roxanu připravil na Kristiánův příchod. Ta mu vypráví, jak Kristián srší důvtipem, snad i více než sám Cyrano. Na druhé straně Kristián má přetvářky dost a chce Roxaně vyznat lásku sám bez cizí pomoci. Avšak jeho konverzace sestává jen ze slov „miluji Vás velmi“, což rozdychtěnou Roxanu silně rozčaruje a ta Kristiána s výsměchem zanechává na ulici.

Kristián je nucen se spolehnout na Cyrana. Tomu se podaří vyvolat Roxanu zpět na balkón, ale původní plán – že Cyrano bude našeptávat Kristiánovi slova – nefunguje a nakonec Cyrano na setmělé ulici zaujímá Kristiánovo místo. Vyznává Roxaně lásku tak poeticky, že ta zcela zjihne. Kristián – Cyranovými slovy – na ní vymámí slib polibku a Roxana jej pouští dovnitř (balkónová scéna Arm kasvab põues mul…).

Z blízkého kláštera, kde se ukryl de Guiche, přichází kapucín a nese Roxane psaní od hraběte: oznamuje jí, že se od ní nedokázal vzdálit a že ji za chvíli navštíví. Roxana duchapřítomně tlumočí mnichovi obsah dopisu v tom smyslu, že ji má ihned oddat s Kristiánem. Cyrano zůstává na ulici, aby hraběte případně zadržel, dokud obřad neskončí.

De Guiche opravdu vzápětí přichází a Cyrano se před ním vydává za člověka, který právě spadl z Měsíce. Popisuje užaslému hraběti šest způsobů, jakými se lze na Lunu dostat (Cyranova historka o letu na Měsíc Kõrgelt langedes on alati see oht). Než de Guiche lest prohlédne a pozná Cyrana, jsou Kristián a Roxana oddáni. De Guiche však má poslední slovo: hned ráno gaskoňský pluk i s Cyranem a Kristiánem rukuje do války.