Umělá pohádka (také autorská pohádka, moderní pohádka) je pohádka, u níž známe autora – na rozdíl od pohádky lidové, kde je znám pouze sběratel, který pohádku zapsal, není tak jejím tvůrcem. Čeňková definuje autorskou pohádku jako umělý příběh s pohádkovými (zejména kouzelnými) prvky, který je určený především dětem.
Pro umělou pohádku je typické mísení žánrů (například s fantasy, detektivkou aj.), žánrové hranice se tak často překrývají nebo stírají. Tematika a jednotlivé motivy moderních pohádek bývají ovlivněny dobou svého vzniku, takovými aktualizacemi (přítomnost moderní techniky, odkazy k dobové kultuře i společensko-politickému životu) se příběhy přibližují dobovému čtenáři, na druhou stranu však do jisté míry ztrácejí svou nadčasovost.
Historie Umělá pohádka v českém prostředí prošla zásadními posuny:
19. stol. – důraz na morálně-výchovné vyznění 20. a 30. léta 20. stol. – sociální tematika 40. a 50. léta 20. stol. – důraz na výchovný prvek v duchu socialismu, pohádky jsou schematické, odpovídají zásadám socialistického realismu 60. léta 20. stol. – počátek nonsensových pohádek, průnik humoru, parodie, ale i psychologické roviny od 70. let 20. stol. – konfrontace s filmovou tvorbou
90. léta 20. století V 90. letech došlo k dalším proměnám, které zmapoval sborník Cesty současné literatury pro děti a mládež. Tradice a inovace (2003). Svatava Urbanová se v něm zabývala českou autorskou pohádkou 90. let 20. století a popsala, že v této době, kromě několika výjimek jako jsou díla Daniely Fischerové, Ivy Procházkové, Petra Síse a Luisy Novákové, nevznikalo mnoho nových kvalitních textů. Autoři střední a starší generace často navazovali na svou dřívější tvorbu, zejména z 60. let. Rozmáhala se neúcta k originálním textům, kdy byly vydávány reedice starších děl bez uvedení adaptátorů. Docházelo také k významné proměně teoretického myšlení o literatuře, s mezioborovými přístupy a širšími společenskými tématy.
Nadprodukce pohádkových knih byla kritiky vnímána jako málo přínosná pro rozvoj dětské literatury, avšak podnítila některé autory k tvorbě textů s náročnějšími tématy jako outsiderství, handicap, nevyléčitelná nemoc či smrt. Mezi taková díla patří například novela Ivy Procházkové Myši patří do nebe... ale jenom na skok (2006) a příběh Radka Malého František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (2006). Martina Salhiová v komentáři v monografii Cesty autorské pohádky po roce 2000 v České republice a v Bulharsku na příkladu protikladných 90. let (s množstvím nekvalitních textů, vznikajících v reakci na vlny zájmu o určité téma na jedné straně a kvalitními a originálními díly, které reagují na záplavu spotřební literatury, na druhé straně) ukázala důležitost spolupráce mezi všemi aktéry literárního procesu (spisovateli, ilustrátory, nakladateli, čtenáři) pro pozitivní vývoj literatury pro děti a mládež.Salhiová (2021), s. 55–56.
Čeští autoři Jan Karafiát (Broučci) František Hrubín Josef Lada (Kocour Mikeš, Bubáci a hastrmani) Jan Werich (Fimfárum) Karel Čapek (Devatero pohádek) Josef Čapek (Povídání o pejskovi a kočičce) Bohumil Říha (Honzíkova cesta) Vladislav Vančura (Kubula a Kuba Kubikula) Miloš Macourek (Mach a Šebestová) Václav Čtvrtek (Rumcajs)
Cizí autoři Charles Dickens (Vánoční koleda) Bernard Clavel (Čas vlků) Antoine de Saint-Exupéry (Malý princ) Hans Christian Andersen (Statečný cínový vojáček) Carlo Collodi (Pinocchiova dobrodružství) Alan Alexander Milne (Medvídek Pú) Arnold Lobel (Kvak a Žbluňk jsou kamarádi)
Odborná literatura Luisa Nováková (Proměny české pohádky) Věra Brožová (Karafiátovi Broučci v české kultuře) Svatava Urbanová (Dialogy Ivy Procházkové)
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Pohádky