Německá literatura pro děti a mládež v Rakousko-Uhersku byla již od přelomu 19. století ovlivňována autory sousedního Německa. Výběr a hodnocení dětské literatury ovládaly katolické učitelské spolky a katolické instituce, které samozřejmě odmítaly literaturu z německého protestantského severu a vše nekatolické. Nastolený křesťansko-katolický trend upřednostňoval pro děti a mládež literaturu eticky čistou, morálně nezávadnou a vlasteneckou. Tehdejší autoři psali především o životě a díle habsburského císaře a o císařem vedených válkách či osobnostech, které ho obklopovaly. Velmi podrobně se rozepisovali o obou tureckých obleženích. V dětské literatuře nechyběla nejen glorifikace habsburské císařské rodiny, ale i veškerého k habsburské monarchii loajálního lidu.

Pro literaturu na přelomu století byla typická postava císaře Františka Josefa I. V roli otce spojujícího „všechny jeho národy” se objevuje nejen v románech pro mládež, ale také ve školních učebnicích. V literatuře nechybí ani vštěpovaná poslušnost k císaři, k rakousko-uherským úředníkům a k vysoce postaveným osobnostem. Také rodina v dětských dílech odpovídala tehdejšímu patriarchálnímu principu – přísného otce a jemu podřízené milující matky, která svojí láskou vyvažovala své slabší postavení v rodině. Literatura druhé poloviny 19. století vštěpovala dětem a mládeži národní vlastenectví. Voják táhnoucí do války měl být hrdý na to, že může sloužit svému císaři a obětovat se pro svou vlast a matka vyprovázející do války svého manžela a syny tak měla činit s pocitem, že její muži odchází bránit rodnou hroudu ve jménu císaře.

Dobrodružná literatura pro mládež psala o hrdinech, kteří se po překonání mnoha překážek nakonec dostali šťastně k svému cíli. Kulisu oblíbených historických románů vytvářely historické památky a významné historické osobnosti, výzkumní pracovníci a umělecké osobnosti. Rakouští autoři ve svých dílech pro mládež psali o lidech, kteří byli poslušní, loajální a věrní císařskému domu a samozřejmě vlastenečtí, tak jak to vyžadoval na katolické církvi, úřednictvu a armádě postavený stát císaře Františka Josef I.Ziehesack Ilse: Kinder- und Jugendliteratur der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts aus historischer Sicht (mit Schwerpunkt deutschsprachige österreichisch-ungarische Monarchie). Diplomarbeit an der Universität Wien, Wien 2008

Rakouské školství v 2. pol. 19. století Dlouho si mohla dovolit knihy jen malá část populace a jen hrstka obyvatel státu uměla číst. Povinná školní docházka zavedená v Rakousko-Uhersku nastolila sice dlouhou cestu k nápravě, ale stát, vláda a úřady si velmi brzy uvědomily, že obsah knih má obrovský vliv na smýšlení a veřejné mínění lidu. Proto bylo ve státním zájmu, aby se psala a vydávala literatura, která takovému cíli sloužila. Autoři učebnic a učitelé si museli být tohoto státního zájmu vždy vědomi.

Učebnice náhled|Školní nástěnný obraz: Hrad z 13. století z řady kulturních a dějepisných obrazů Adolfa Lehmanna (Leipziger Schulbildverlag 1880). náhled|Lanterna magica - diaprojektor z 19. století náhled|Sériová fotografie cválajícího dostihového koně od Eadwearda Muybridge, poprvé zveřejněna v roce 1887 v Philadelphia pod názvem Titel Animal Locomotion. Rozvoj moderních školních pomůcek (diaprojekce, film) v Habsburské monarchii na začátku 19. století zastavila 1. sv. válka. Od roku 1850 mohlo vydávat učebnice pro gymnázia nejen státní nakladatelství „Wiener Schulbücherverlag”, ale také celá řada privátních. V roce 1869 bylo toto privilegium rozšířeno také na učebnice obecných škol. Výsada vydávání učebnic neměla ale vliv na obsah tištěného textu. Až na učebnice státního školního nakladatelství musely všechny procházet schvalovacím řízením (Approbationsverfahren), které začínalo podanou žádostí u Zemské školní rady (Landesschulrat), ta vypracovala posudek a ministerstvo školství rozhodlo o povolení. Od roku 1878 vycházely jednou ročně seznamy veškeré schválené vzdělávací literatury. Po sjednocení pravopisu a pravopisné reformě v roce 1902 stát ve schvalování učebnic pokračoval a dbal také o to, aby knihy nebyly příliš těžké a tištěné písmo mělo dostatečnou velikost. K politickým a náboženským cílům tak přibyla i hlediska zdravotní.

Tvorbou středoškolských učebnic se zabývali akademičtí vzdělanci a kvalitní učebnice se pak většinou překládaly do ostatních jazyků monarchie. Přibližně od roku 1870 přibývalo ve vzdělávací literatuře ilustrací a k názornému vyučování se začaly ve školách používat nástěnné obrazy (Schulwandbild), jejichž základem se stal Komenského Orbis sensualium pictus. Vysoké kvalitě se těšily obrazy mezinárodně žádaných nakladatelství jako třeba Hölzel, Pichler, Hölder, Tempsky. Brzy k obrazům přibyly i fotografie nebo diapozitivy, k poslechu gramofonové desky a vznikaly první vzdělávací filmy. Narůstajícímu pokroku ve školství zasadila ránu válka.

Učitelské spolky Učitelé obecných škol založili v roce 1863 spolek „Die Volksschule“ a další učitelské spolky následovaly po roce 1867 jako například „Oberösterreichischer Lehrerverein“, „Grazer Lehrerverein“ a další. Dále přibývaly spolky středoškolských pedagogů a v 90. letech 19. století začaly spolkovou činnost ovlivňovat masové politické strany. Mnohé podporovala Sozialdemokratische Arbeiterpartei. V roce 1893 se konstituoval katolický svaz učitelů „Katholische Lehrerbund für Österreich“, v roce 1896 sociálně demokratický „Central-Verein der Wiener Lehrerschaft” a v roce 1899 uvedl do života vídeňský starosta Lueger rakouský křesťanský spolek učitelů a přátel školy „Verein der Lehrer und Schulfreunde Österreichs“.

Středoškolští profesoři organizovali od roku 1888 pravidelné německo-rakouské středoškolské dny (Erste deutsch-österreichische Mittelschultag 1888) a vydávali časopis „Zeitschrift für Vereinsnachrichten”. Na severu Čech založili sudetští Němci „Verein deutscher Mittelschullehrer in Nordböhmen“ se svým nacionálně laděným časopisem (1902) „Mitteilungen des Vereines deutscher Mittelschullehrer in Nordböhmen“. Jednotě učitelských spolků měla napomoci ústřední organizace „Reichsverband der österreichischen Mittelschulvereine“. V roce 1905 se v Brně spojilo do svazu 22 učitelských spolků všech osmi národností západní poloviny rakousko-uherské říše.

Státní představa o výchově a vzdělání Říšský školský zákon (Reichsvolkschulgesetz) z 14. května 1869 ovlivnil rakouské školství na dalších sto let. Školní docházka byla z šesti let prodloužena na osm. Školy nadále financovaly obce a navštěvovaly je děti bez rozdílu pohlaví a náboženského vyznání. Mimo náboženství se na školách vyučoval jazyk, matematika, přírodopis, zeměpis, dějepis (zvláště habsburské monarchie), psaní, geometrie, zpěv, tělesná výchova (nejprve jen pro chlapce) a děvčata se vzdělávala v ručních pracích a domácím hospodářství. Učitelské povolání se stalo státní službou a jejich vzdělání zajišťovaly čtyřleté pedagogické ústavy. I když venkovské obyvatelstvo a proletariát zaujmulo k novým reformám negativní postoj (jelikož je nové zákony připravovaly o dětskou pracovní sílu), přesto stoupl počet žáků mezi lety 1870 a 1890 skoro o 200 000.

Po novelizaci školského zákona v roce 1883 se mohli správci škol stát pouze učitelé a to s náboženským vyznáním nadpoloviční většiny žáků na škole. To se samozřejmě nezamlouvalo katolické církvi a snažila se o protiproud skrze katolické učitelské spolky a privátní školství. V roce 1886 založila „Katholische Schulverein“, který spravoval v prvních 25 letech 22 školských zařízení od mateřských škol až po učitelské ústavy. V roce 1905 stát stanovil pro obecné a občanské školy všeobecný školní řád „Schul- und Unterrichtsordnung für allgemeine Volksschulen und für die Bürgerschulen“. Škola měla vychovávat k úctě k Bohu, císaři a státu, vštěpovat lásku k lidu a vlasti, učit toleranci, pomoci bližnímu, povinnosti a čestnosti, šetrnosti, poslušnosti, pracovitosti a píli, pořádku a čistotě, ale také vést k radosti a k potěšení z přírody.

Historie literatury pro děti a mládež Německo náhled|Neuruppiner Bilderbogen (Kolorovaný plakát z tiskařství ve městě Neuruppin) náhled|Heinrich Hoffmann: Der Struwwelpeter (Střapatý Petr). První kniha napsaná speciálně pro malé děti. Všech 11 povídek má společného jmenovatele - strach. Kniha byla přeložena do více než 35 jazyků. V 16. století si autoři dětské literatury oblíbili bajky a báje, podle vzoru starověkého Řecka. K rozvoji dětské literatury přispěl Martin Luther. Jeho dílo „Kleine Katechismus“ se stalo nejen domácí četbou, ale i učebnicí na protestantských farních školách. Luther přeložil také bibli do němčiny, opatřil ji obrázky a pro děti doplnil biblickými příběhy. Dospívající mládeži 16. a 17. století se nabízely historické a cestovatelské romány. Jedinou literaturou mladších žáků se na dlouhou dobu staly slabikáře (ABC Buch). V polovině 17. století ovlivnil pedagogiku a evropskou dětskou literaturu jihomoravský protestantský bratr Jan Amos Komenský. Ve svém díle Orbis pictus seznamoval děti nejen s celým vesmírem, Bohem, nebem, zemí, s každodenními situacemi, ale také zábavnou formou s latinou. Jeho princip výuky je používán dodnes.

Na přelomu 18. a 19. století se na knižním trhu začaly objevovat sbírky lidových písní, pohádek a pověstí autorů jako byli Bratři Grimmové, Clemens Brentano, Achim von Arnim. S fenoménem uměle vytvořených pohádek přišli němečtí autoři E. T. A. Hoffmann, Wilhelm Hauff, Hans Christian Andersen, Gustav Schwab. V 70. letech 19. století se začaly šířit bohatýrské pověsti (Heldensagen), které odstartovaly historickou beletrii a tvorbu dějepisných učebnic. V německy mluvícím prostředí se rozmohly dívčí romány (Mädchenbuch), kterými se především faráři obraceli na dívky z měšťanské střední vrstvy (1802 Johann Ludwig Ewald: „Die Kunst, ein gutes Mädchen, eine gute Gattin, Mutter und Hausfrau zu werden”). Velmi oblíbené byly též ručně kolorované plakáty (Bilderbogen). Po celé Evropě je tisklo kolem 300 tiskáren, například v Německu ve městech Neuruppin, Augsburg, Nürnberg, München atd. Na nejvyšší příčce tehdejší dětské literatury stála velmi populární kniha Heinricha Hoffmanna „Struwwelpeter“ (Střapatý Petr).

Kalendáře (Volkskalender) se staly oblíbenou lidovou literaturou. Na způsob kalendářů psal Johann Peter Hebel a jeho příběhy si našly místo především ve školních čítankách všech věkových kategorií. Zábavnou biedermeierskou literaturu pro děti a mládež psal katolický farář Christoph Schmid, který obdržel za svou literární činnost od Univerzity v Praze čestný doktorát. Ve 2. polovině 19. století získaly na popularitě dobrodružné příběhy nebo příběhy z dalekých zemí či z dávných dob. Zvláště produktivní byli v této kategorii autoři Gustav Nieritz, W. O. von Horn, Franz Hoffmann a Karl May. Německou dobrodružnou literaturu ovlivnili zahraniční autoři jako Mark Twain se svým Tomem Sawyerem a Huckleberry Finnem, v roce 1897 vyšel v německém jazyce Ostrov pokladů Roberta Louise Stevensona a Jules Verne, jež je považován za jednoho ze zakladatelů žánru sci-fi. V poslední čtvrtině 19. století se místem dobrodružných příběhů stala Afrika. Žádný z tehdejších německých autorů neovlivnil svými příběhy tehdejší mladé čtenáře tak jako August Niemann svou knihou „Pieter Maritz, der Buernsohn von Transvaal“.