Paranthropus je rod vyhynulých homininů, žijící v pliocénu a pleistocénu (asi před 2,7–1,3 miliony let) ve východní a jižní Africe. Jeho zástupci byli současníky prvních lidí a do vývoje moderního člověka nezasáhli. Takto byli vnímáni již od prvních objevů, jak ukazuje rodové jméno, odvozené z řeckých slov para – vedle a ánthropos – člověk.
V širším slova smyslu patří paranthropové mezi australopitéky, mnozí odborníci pro ně používají i rodové jméno Australopithecus a řadí je k tak zvaným robustním australopitékům. Kvůli specifickým znakům ovšem bývají jinými autory vyčleňováni do samostatného rodu (Paranthropus). Proto se alternativně používají obě rodová označení a vždy záleží na postoji příslušného badatele k taxonomii a fylogenezi hominidů.
Paranthropové představují slepou vývojovou větev, přežívali však poměrně dlouho, až do spodního pleistocénu a lze je tak považovat za velmi úspěšné hominidy.
Objevy náhled|237x237px|vlevo|Robert Broom Rodové jméno Paranthropus poprvé navrhl Robert Broom již v roce 1938 pro nálezy z krasové jeskyně Kromdraai, nacházející se nedaleko Johannesburgu v jižní Africe. Objev patřil druhu Paranthropus robustus a přišel jen krátce poté, co Raymond A. Dart roku 1925 zveřejnil lebku Taungského dítěte, první známý nález australopitéka (druh Australopithecus africanus). Odborná veřejnost v té době neuznávala australopitéky jako lidské předky a Robert Broom byl prakticky jediným aktivním Dartovým zastáncem, pátrajícím v jižní Africe po dalších nálezech. Dne 8. června 1938 tak získal horní čelist z Kromdraai, ovšem odlišnou od dosavadních nálezů rodu Australopithecus, a proto pro ni navrhl zcela nový druh Paranthropus robustus. vlevo|náhled|227x227px|Typový jedinec druhu Paranthropus robustus – lebka TM 1517 z Kromdraai V listopadu roku 1948 byly doklady paranthropa zjištěny také ve Swartkrans, vzdáleném jen asi 1,5 km západně od Kromdraai. Bylo zde získáno velké množství ostatků, vzhledem k mírným odlišnostem od nálezů z Kromdraai je ale Robert Broom popsal jako nový druh Paranthropus crassidens. Dnes je však většina odborníků spojuje s nálezy z Kromdraai do jediného druhu (P. robustus).
Koncem čtyřicátých let 20. století pak již bylo nálezů druhu Australopithecus africanus i Paranthropus robustus tolik, že odborná veřejnost konečně začala Dartovy a Broomovy objevy brát vážně.
Roku 1955 byly podobně robustní zuby poprvé zachyceny i ve východní Africe, konkrétně v Olduvajské rokli v Tanzanii. Jejich určení ale nebylo jasné až do roku 1959, kdy Mary Leakey na stejné lokalitě objevila velmi dobře dochovanou lebku s podobně utvářenými zuby. Původně byl nález popsán jako Zinjanthropus boisei. Většina odborníků se však domnívala, že jde o variantu jihoafrického druhu Paranthropus robustus, a proto se již od 60. let 20. století začal uplatňovat název Paranthropus boisei, případně Australopithecus boisei.
Po celou druhou polovinu 20. století pak probíhaly rozsáhlé systematické výzkumy jihoafrických lokalit Kromdraai a Swartkrans, které vydaly stovky ostatků. Množství nálezů bylo současně získáno také ve východní Africe, především v okolí jezera Turkana – nejznámější lokality představuje dolní tok řeky Omo na jihu Etiopie a oblast Koobi Fora v Keni.náhled|Mary a Louis LeakeyoviV roce 1967 byla navíc v údolí řeky Omo zachycena obtížně určitelná bezzubá dolní čelist. Protože se svým tvarem mírně lišila od ostatních nálezů robustních australopitéků, navrhli pro ni nálezci zcela nový taxon Paraustralopithecus aethiopicus. Většina tehdejších paleoantropologů ovšem nový druh neuznávala. Až nález dobře dochované lebky na lokalitě Lomekwi při západním břehu jezera Turkana roku 1985 vedl k uznání nového druhu, ovšem pod označením Paranthropus aethiopicus.
Přelom 20. a 21. století patřil v jižní Africe objevům nových jeskynních systémů, vydávajících ostatky P. robustus – jedná se o Gondolin, Cooper's a především o velmi bohatou lokalitu Drimolen, z níž pochází i dosud nejkompletnější známá lebka australopitéka. Všechny lokality se však nacházejí na relativně malé ploše v údolí Blaauwbank u Johannesburgu.
Naproti tomu oblast výskytu druhu P. boisei byla novými objevy podstatně rozšířena.Tak byla v říjnu roku 1993 na etiopské lokalitě Konso zjištěna velmi dobře dochovaná lebka včetně spodní čelisti. Tím se známý areál výskytu robustních australopitéků posunul na sever. Naopak jižní okraj rozšíření druhu Paranthropus boisei tvoří lokalita Malema až na severu Malawi, odkud byl v roce 1999 popsán nález části horní čelisti se silně opotřebenými stoličkami.
Také areál výskytu druhu P. aethiopicus se významně rozšířil směrem k jihu, když byly jeho ostatky v roce 2001 zachyceny v tanzanském Laetoli. Celkově však zůstává tento druh nejméně známým zástupcem paranthropů, doloženým jen jednotlivými zuby nebo silně poškozenými zlomky čelistí s minimem diagnostických znaků.
Někteří autoři řadí k paranthropům i nově objevený a dosud málo známý druh Australopithecus garhi, odhalený v letech 1997–1998 na lokalitě Bouri v etiopské oblasti Střední Awaš. vlevo|náhled|312x312px|Lokality s nálezy rodu Paranthropus
Datace Nálezy druhu Paranthropus boisei a Paranthropus aethiopicus pocházejí z lokalit, jejichž sedimenty lze velmi dobře datovat pomocí radiometrických metod. Největšího stáří dosahují ostatky P. aethiopicus – v údolí Omo je lze datovat do doby před 2,7–2,3 miliony let a ojedinělé nálezy z Lomekwi a Laetoli jsou staré asi 2,5–2,6 milionu let.
Nejstarší nálezy P. boisei jsou známé z Malawi a dosahují stáří 2,3–2,5 milionu let. Naopak nejmladší doklady tohoto druhu z etiopské lokality Konso jsou staré jen 1,4 milionu let a pozůstatky částečné kostry z tanzanského Olduvai dokonce jen 1,34 milionu let. V Koobi Fora a na dolním toku řeky Omo jsou ostatky P. boisei nalézány téměř z celého období výskytu tohoto druhu, tedy z doby před 2,3–1,4 milionu let.
Jihoafrické krasové jeskyně jsou oproti východoafrickým lokalitám jen obtížně datovatelné. V jejich výplni chybí vrstvy sopečného popela, na něž lze dobře aplikovat radiometrické datovací metody. Uplatňují se tak především přístupy relativní chronologie. Tradiční je využití biostratigrafie, tedy datace na základě přítomnosti určitých živočišných druhů. Jejich výskyt je přitom srovnáván s dobře datovatelnými lokalitami východní Afriky. Teprve v posledních letech technický rozvoj umožnil uplatnění absolutních datovacích metod i v jižní Africe, čímž se výrazně zpřesnily starší údaje, představující často značně široké časové intervaly.
Nejčastěji se tak výskyt druhu Paranthropus robustus uvádí v době před 2–1,5 miliony let, vyloučit však nelze ani jeho přežívání až do doby asi před 600 000 lety. P. robustus tak mohl podobně jako jiné druhy savců v jižní Africe přežívat výrazně déle než ve východní části kontinentu, doklady jsou však dosud nejasné.
Popis vlevo|náhled|Velmi dobře dochovaná lebka P. robustus z Drimolen Paranthropové jsou svébytnou skupinou hominidů, u nichž se v extrémní míře rozvinuly některé typické znaky rodu Australopithecus. Přestože jsou k dispozici stovky nálezů z východní a jižní Afriky, většinu z nich tvoří zuby nebo zlomky lebek, zatímco ostatky trupu a končetin jsou vzácné. Robusticita paranthropů se týká především jejich žvýkacího aparátu, potažmo celé lebky. Nález částečně dochované kostry OH 80 v Olduvai (Paranthropus boisei) však naznačuje, že i kosti končetin mohly být masivnější než u gracilních druhů.
Celková stavba těla se v porovnání s ostatními australopitéky nijak zásadně neliší. Typický je výrazný pohlavní dimorfismus, srovnatelný se současnými gorilami i ostatními australopitéky. Samci v průměru dosahovali výšky 130–140 cm a samice 110–124 cm. Hmotnost samců činila asi 40–50 kg, zatímco samice vážily kolem 30–35 kg. Odhady celkové velikosti jsou ovšem odvozeny z velmi nekompletních ostatků, takže je nové objevy mohou změnit.
I přes přetrvávající malou kapacitu je patrné mírné zvětšení mozkovny a snad i mozku (na cca 500 cm³), celková stavba se ale stále blíží spíše lidoopům než lidem. Náznaky změn v uspořádání mozku zatím nebyly jednoznačně prokázány. Proto nelze předpokládat, že by duševní schopnosti paranthropů výrazně přesahovaly možnosti šimpanzů, goril nebo orangutanů. Vzhledem k velikosti mozku i k průběhu prořezávání zubů lze soudit, že ani délka a průběh ontogeneze se od moderních lidoopů příliš nelišila.
Utváření lebky je v mnoha znacích podobné zástupcům rodu Homo, zatímco ostatní australopitéci jsou bližší lidoopům. Velký týlní otvor je posunutý více vpřed, spodina lebeční více klenutá. Kosti jsou silně pneumatizované, aby se snížila váha zvětšující se lebky. Mozkovnu doplňují nápadné úpony dobře vyvinutých svalů. Jedná se o šíjový hřeben crista nuchae pro šíjové svaly, vyvažující hlavu s masivními čelistmi a u větších jedinců (patrně samců) i o sagitální hřeben crista sagittalis pro spánkový sval (musculus temporalis), který umožňuje silnou práci předních zubů. Také výrazné zúžení lebky za očnicemi vytváří dostatek prostoru pro zvětšený spánkový sval.
Robustní tvář je široká a díky vystupujícím lícním kostem a plochému nosu získává nápadně miskovitý tvar. Nízké, vzad ubíhající čelo je odděleno výraznými nadočnicovými oblouky. Široké, vpřed silně vyklenuté lícní kosti ukazují na dobře vyvinutý zevní žvýkací sval (musculus masseter). Nosní otvor má zaoblené okraje a u druhu Paranthropus robustus jej navíc po stranách zpevňují tzv. přední pilíře, které pomáhají odolávat tlaku a namáhání lebky při skusu. Tvrdé patro tvoří značně zesílené kosti. Čelisti již nevyčnívají tak dopředu jako u starších homininů, takže celý obličej má z profilu nápadně svislý průběh, podobně jako u lidí.
Masivní dolní čelist s nápadně silným tělem a vysokým ramenem (ramus mandibulae) vyplňují vedle redukovaných řezáků a špičáků především rozměrné (megadontní) třenové zuby a stoličky s velmi silnou a rychle se tvořící zubní sklovinou. Špičáky již téměř nevyčnívají z linie ostatních zubů a třenové zuby jsou molarizované, to znamená, že se svým utvářením blíží stoličkám. náhled|Fragmenty kostry z Olduvai (OH 80) Málo známá je postkraniální kostra – většina poznatků je odvozována z jihoafrických nálezů. Zatímco kosti nohy nesou jednoznačné doklady bipední chůze, prodloužené a svalnaté předloktí svědčí o přetrvávajícím využívání stromového patra. Palec na noze, byť přitažený k ostatním prstům, si ještě zachovával větší rozsah pohybu než u lidí. Utváření ruky se však již značně přiblížilo člověku, zejména pro druh Paranthropus robustus jsou doložené rovné, nikoliv primitivně zahnuté články prstů. To spolu s dobře vyvinutým a osvaleným, pohyblivým palcem odpovídá zvýšeným manipulačním schopnostem.
Rekonstrukce Forenzní trojrozměrnou rekonstrukci tváře paranthropa boisei podle 3D skenu lebky od Dr. Moacira Eliase Santose provedl roku 2013 brazilský specialista Cicero Moraes.
Způsob života
Životní prostředí Zástupci rodu Paranthropus jsou ve východní i jižní Africe spojováni s vysušováním prostředí, šířením suchomilné vegetace a změnou vlhkých, prosvětlených porostů v otevřenou suchou savanu. Klimatické změny vyvrcholily zhruba před 2,8 – 2,5 miliony lety současně s nástupem první doby ledové v Evropě.
Přestože převažujícím ekosystémem v okolí pleistocenních lokalit byly bezlesé travnaté pláně, velká část badatelů předpokládá, že paranthropové využívali i přetrvávající ostrůvky podmáčených luk nebo mokřin při březích jezer a vodních toků. V těchto vlhčích místech se místy mohla udržet hustší vegetace, křoviny a řídké lesíky, skýtající kromě potravy i možnost úkrytu před dravci. Zatím nelze spolehlivě prokázat, zda paranthropové upřednostňovali otevřenou travnatou krajinu nebo spíše mokřady a lesíky. Zdá se, že byli schopní využívat větší spektrum prostředí, přičemž určujícím faktorem nebyla přítomnost nebo absence stromového porostu, ale blízkost vodního zdroje.
Strava