náhled|Svázané ruce oběti z Katyně náhled|Setkání příslušníků Rudé armády a Wehrmachtu. Po ozbrojené nevyprokované agresi SSSR proti Polsku dne 17. září 1939 následovala vojenská okupace východních území Polska Rudou armádou, a uzavření německo-sovětské smlouvy o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie v Moskvě 28. září 1939. Toto vymezení bylo dohodnuto podle částí polského území vojensky okupovaných wehrmachtem a Rudou armádou. Obyvatelé polského státu trpěli represemi ze strany nacistických i komunistických okupantů.

Na okupovaných územích anektovaných SSSR jak Poláci, tak i polští občané jiných národností byli podrobeni násilí prostřednictvím orgánů stalinského systému, jenž byly zaměřeny na podlomení morálky, sociálních vztahů a zničení možných spiknutí v zárodku. V tomto úsilí v Polsku spolupracovala NKVD s Gestapem, kdy si obě organizace vyměňovaly zkušenosti s různými metodami.

Celkový počet nuceně deportovaných z okupovaných území Polska během přibližně jednoleté okupace Sovětským svazem zřejmě nepřesáhl 800 000 osob. Deportovaní byli umisťováni v lágrech a donuceni pracovat v továrnách a dolech v SSSR. Proces vysídlování ale přerušilo napadení SSSR nacistickým Německem. Dlouhodobým cílem sovětské politiky byla depolonizace východního pohraničí a sovětizace, tedy osídlení sovětskými obyvateli, území nově anektovaná SSSR. Tato politika byla uplatněna nejen na území okupovaného Polska, ale později i u anektovaného Estonska, Litvy a Lotyšska.

Významným cílem komunistického teroru byli zajatí vojáci. SSSR během okupace Polska nerespektoval žádné mezistátní a mezinárodní dohody o vedení války a válečných zajatcích. Rudá armáda během okupace mnoho zajatců zavraždila a některé velmi brutálně, podobně jako nacisté. Rudá armáda a orgány sovětské státní moci se během krátké doby okupace na polském území dopouštěla i masových vražd. U některých těchto vražd polských obyvatel a vojáků se ještě do roku 1990 Sovětský svaz pokoušel svalit vinu na nacistické Německo, které obviňoval ze spáchání těchto skutků.

Neplatnost anexe Polska

Polská území na východ od hraniční čáry zřízené na polském území podle dohody mezi Třetí říší a Sovětským svazem v říjnu 1939 byla připojena k Sovětskému svazu. Formálním právním základem tohoto aktu byly pseudoplebiscity (všelidová hlasování), a následná anexe posvěcená usnesením Nejvyššího sovětu.

Jednalo se o akty rovnocenné s dvěma vyhláškami Adolfa Hitlera – (8. a 12. října 1939), která jednostranně začlenila západní část polského území do Třetí říše jako území nazvané Generální gouvernement (Generalne Gubernatorstwo).

Všechny výše uvedené unilaterální právní akty na výsostném území druhé polské republiky byly v rozporu s mezinárodní smlouvou, Haagskou úmluvou IV (1907) ratifikovanou Německem i Ruskem. Byly tudíž neplatné podle mezinárodního práva, a nebyly uznány jak ze strany polské exilové vlády, tak ani spojenci Polska, ale ani třetími zeměmi (neutrálními) po celou dobu trvání druhé světové války.

Všechny smlouvy sjednané mezi SSSR a Třetí říší o polském státu po agresi Třetí říše na území Sovětského svazu byly považovány Sovětským svazem za neplatné od 30. července 1941.

Deportace 1939–1941 náhled|Deportovaní policisté a civilní „nepřátelé lidu“, zatčení v září 1939 a doprovázení Rudou armádou k přepravnímu místu na polsko-sovětské hranici thumb|Nakládní rampa s originální parní lokomotivou a typickými vagóny deportační soupravy na Sibiř – expozice v CEiPR v Szymbarku. Na řešení problémů téměř poloviny území druhé polské republiky spolupracoval Sovětský svaz s Třetí říší na principu kolektivní odpovědnosti používaném pro všechny národy žijící v této oblasti. První polské občany, téměř 55 000 uprchlíků ze středního a západního Polska, deportoval v říjnu 1939. Byli přesídleni do východních částí běloruské a ukrajinské SSR, v programu vysídlování pohraničních měst. Deportace "běżenců", protože tak byla v terminologii NKVD nazývána polská populace deportovaných, většinou Židů, jež byla v sovětské okupační zóně, se konala na základě oficiálně schválené rezoluce o připojení tzv. zemí západního Běloruska a západní Ukrajinské SSR. V prosinci 1939, sovětské úřady přijaly konečné rozhodnutí o přistoupení k odstranění politicky nejistého prvku na okupovaných územích.

Dne 5. prosince 1939 RKL SSSR přijala usnesení č. 1001-558 ss o přesídlení osadníků a lesní správy z tzv. západního regionu Běloruska a Ukrajinské SSR. O několik dní později směrnice Lavrentije Beriji pověřil vedení operace L. Canavovi a I. Serovovi povinnost provádět speciální sčítání lidu, u osob, které podléhají deportaci. Dne 29. prosince 1939 RKL sovětu SSSR schválila Instrukce LKSW o přesídlení polských osadníků ze západní části Ukrajinské SSR a Běloruské sovětské socialistické republiky, a řád zvláštních osad a pravidla pro přijímání do osadníků vysídlených ze západní části Ukrajinské SSR a běloruské sovětské socialistické republiky.

První deportace se konaly v roce 1940 již 10. února, další 13-14. dubna, a potom na přelomu května a července. Poslední deportace se konaly v květnu a červnu 1941, těsně před vypuknutím války. První tři dělil interval dvou měsíců nezbytný k dosažení předem připravených skladů nuceně vyhnaných obyvatel v místech jejich nového umístění a návrat pro novou skupinu. V té době, byly připraveny všechny potřebné příkazy a plány akce a následujících kvót.

Průměrná souprava sestávala z 55 vozů pro přepravu obyvatel, jednoho vozu pro konvoj, 4 nákladních vozů pro těžší zavazadla, a jednoho sanitárního vozu. V jednom voze (dvouosý) by teoreticky mělo cestovat 25 až 30 lidí. Takže typická souprava by měla pojmout asi 1200–1500 lidí. S každou soupravou by také jet mimo konvoje také lékař a dvě zdravotní sestry. Během cesty by měl denně konvoj deportovaných dostat jedno teplé jídlo a 800 gr. chleba na osobu. Nicméně, všechny tyto příkazy zůstaly jen na papíře, a jízdní podmínky závisely pouze na dobré vůli vojáků doprovodu.

První deportace Deportace 10. února 1940 se týkaly převážně místních obyvatel. Poláci tvořili 70 % všech komunisty vyhnaných obyvatel, zbývajících 30 % náleželo populaci Běloruska a Ukrajiny. Z osadníků byli deportováni hlavně vojáci, střední a nižší státní úředníci a lesní zaměstnanci. Celé rodiny byly odsunuty bez výjimky. Podle sovětských přísně tajných materiálů bylo deportováno cca 140 000 lidí. Vyhnanci byli umístěni v Komiské ASSR, v severních okresech RSFSR: v Archangelsku, Čeljabinsku, Čkalovském, Gorkovském, Irkutsku, Ivanovo, Jaroslavl, Kirov, Molotovském, Novosibirsku, Omsku, Sverdlovsku a Volžském regionu, v Jakutsku a Baškirské autonomní sovětské socialistické republiky, v Krasnojarském kraji a na Altaji. Vysídlenci byli označeni jako „přesídlenci-osadníci“. Velmi špatné povětrnostní podmínky, vyčerpávající práce na kácení lesů, ustanovení zákona lágrů a pracovní předpisy, způsobily, že míra úmrtnosti byla již v prvních měsících vyhnanství 3–4 % deportovaných.

Druhá deportace Během druhé deportace (13–14. dubna 1940), byly předmětem deportaci rodiny nepřátel sovětského systému: vládních úředníků, vojenského personálu, policistů, vězeňských důstojníků, učitelů, sociálních aktivistů, obchodníků, průmyslníků a bankéřů, a rodiny těch, již byli zatčeni NKVD pro nelegální pokus překročení německo-sovětské hranice. Tato akce však byla mnohem mírnější než první.

To bylo vzhledem k lepším teplotním podmínkám, jakož i míře zavinění. Zatímco pro první deportace byly vybrány osoby pouze do speciálních osad (lágry), nová vlna deportovaných byli označeni NKVD jako „administrativně-odsunutí“ byli pouze předmětem povinného přesídlení na nové, určené místo stálého bydliště. V rámci této akce bylo vyhoštěno asi 61 000 osob. Mimořádně velké bylo v tomto případě procento žen a dětí, jenž tvořily ve skutečnosti až 80 % celkově odsunutých. Populace těchto vyhnanců byla komunisty umístěna v Severním Kazachstánu, v obvodech: akťubinském, akmolinském, kustanajském, petropavlovském, karagandijském, semipalatinském, pavlodarském a severo-kazašských. Několik tisíc z nich bylo posláno také do oblasti Čeljabinska. V květnu 1940, v rámci doplnění kapacit konvojů použitých v únoru a dubnu, byly také připojeny malé skupiny Poláků, Židů a Bělorusů z okresů Bialystok, Lidy a Hrodna.

Třetí deportace Třetí deportace (květen až červenec 1940) se vztahovaly především na uprchlíky ze středního a západního Polska, jenž se ukryli v době vojenských operací Rudé armády a Wehrmachtu na území Polska, které podle sovětsko-nacistické dohody bylo anektováno Sovětským svazem. Většina deportovaných byli Židé (až 80 % z celkové kvóty), Bělorusové a Ukrajinci. Počet deportovaných, která v sovětských dokumentů označovaných jako „specpřesídlenci-osadníci“ činil více než 80 000 osob. Byli deportováni do autonomních sovětských republik: Jakutiská, Komská a Marijská,na území Altaje a Krasnojarsku, a do těchto oblastí RSFSR: Archangelsk, Čeljabinsk, gorkovské oblasti, Irkutsku, molotovské oblasti, Novosibirsku, Omsku, Sverdlovsku a Vologožké oblasti. Mnoho rodin z důvodu tzv. kvóty kvality bylo stejně jako u vyhnanců v období února 1940 ve speciálních lágrech pod úplnou kontrolou NKVD.

Čtvrtá deportace Během čtvrtého deportace (květen–červen 1941) obyvatel bývalého Polska na východ byla deportována především obyvatelé přičítaní vrstvě inteligence, kvalifikovaní dělníci a řemeslníci, rodiny železničářů, ale i rodiny uprchlíků a rodiny zatčených NKVD v průběhu druhého roku okupace. Deportace silně zasáhly oblasti v okolí Białystoku, Hrodny a Vilniusu. Všechny akce se konaly ve zdánlivě dvou oddělených cyklech. V květnu komunistický Sovětský svaz zahájil vyhánění obyvatel z tzv. západní Ukrajiny, v červnu ze západního Běloruska a okupovaných pobaltských republik – Litvy, Lotyšska a Estonska. Celkově bylo deportováno více než 85 000 osob. Tento počet není úplný, protože invaze nacistického Německa na území SSSR v roce 1941 překvapila některé transporty obyvatel ještě na území Běloruské SSR, což vedlo k poměrně velkým ztrátám na životech – až deset procent z celkového počtu deportovaných. Ti, kteří deportováni, byli přiděleni do kategorie „ssylno-posielency“. Dobu trvání vyhnanství během čtvrté deportace byla stanovena na 20 let. Deportovaní byli nasazeni v Altaji, Krasnojarsku, oblasti kazašské SSR, Novosibirsku, povodí Katuni a Biji.

Otázky rozdílů v počtu deportovaných a zemřelých ve vyhnanství Polská historiografie odhady počtu deportovaných uvádí podle polských historiků pracující v IPN, jenž udává že celkový počet deportovaných obyvatel nepřesáhl 800 000 osob: leden 1940: 200–250 000 osob duben 1940: 240–320 000 osob červen 1940: 220–400 000 osob červen 1941: 200–300 000 osob Otevření sovětských archivů způsobilo značný šok, protože naznačovaly, že ve všech čtyřech deportacích bylo odsunuto 320 000 osob. Jedna skupina vědců ale zpochybňuje důvěryhodnost dat NKVD a další předpokládá, že počet 320 000 byl stanoven pouze na základě dosud známých archivů, a další dokumenty jsou stále ještě před historiky skryty a čekají na prozkoumání. Nepochybně se pokrokem ve výzkumu počet deportovaných stanovený v dokumentech ještě dále zvýší.

Je nicméně ještě další vysvětlení. Sovětský represivní aparát evidoval pouze obyvatele přesídlené pomocí železniční dopravy. Často byli takto deportováni lidé, k nimž byli později dodáni na místo deportace chybějící rodinní příslušníci, kteří z nějakého důvodu unikli před deportací. Takto může být počet deportovaných ve skutečnosti snadno zvýšen, až čtyřikrát.