Říkadlo je žánr lidové slovesnosti. Jde o krátká většinou dětská rčení založená na jedné straně na rytmickém textu a na potlačení sémantiky (říkadla poskytují příjemný rytmický zvuk, často nedávají žádný smysl a obsahují slova, která nic neznamenají), na druhé straně vycházející ze záměrné hry s významy slov a z toho plynoucí komiky.
Funkce říkadel Říkadla mají v dětském životě nejrůznější funkce: Doprovázející hru dospělého s dítětem (např. „Paci, paci, pacičky“, „Koulela se brambora“, „Houpy, houpy, kočka snědla kroupy“). Provázejí dětské hry (např. Zlatá brána, Kolo, kolo mlýnský). Slouží jako podklad činností (např. „Otloukej se, píšťaličko“). Tato funkce spočívá v tom, že zvuk verše je pro dítě přitažlivý a umožní mu i přes krátkodobou koncentraci setrvat potřebnou dobu u činnosti, která je jinak fádní a zdlouhavá. Mají i magickou funkci, která se uplatňuje hlavně u zaříkadel a souvisí s dětskou vírou v nadpřirozené síly a v čarovnou moc tajemných slov. Pomáhají dětem rozvíjet slovní zásobu. Opakováním říkadel děti trénují paměť a koncentraci.
Sbírky říkadel Lidová říkadla byla a jsou často vydávána v knižní formě, např.: Karel Jaromír Erben: Prostonárodní české písně a říkadla (1864) Kolo, kolo mlýnský (Praha, 1997)
Tvorbě umělých říkadel se věnují i uznávaní básníci, např.: Josef Kainar: Říkadla (Praha, 1961) Jiří Žáček: Kdo si se mnou bude hrát? (Praha, 1961)
Sbírky říkadel ilustrují významní výtvarníci jako Josef Lada, Jiří Trnka, Zdeněk Seydl a mnoho dalších.
Odkazy Reference
Související články Rozpočítadlo
Externí odkazy
Kategorie:Literární pojmy Kategorie:Literární žánry Kategorie:Básnické formy Kategorie:Lidová slovesnost