Račice () jsou zcela zaniklá vesnice v okrese Chomutov. Stála 4,2 kilometru jihozápadně od Spořic. Zanikla v letech 1981–1983 v důsledku těžby hnědého uhlí v lomu Nástup.

Název Název vesnice vznikl postupnými změnami a odvozením z osobního jména Rak ve významu ves lidí Rakových. Poprvé se objevuje v latinském zápisu v roce 1237. V průběhu dějin se v pramenech vyskytuje v různých podobách: de Retschitz (1281), in Raczicz (1379), Reczicz (1352), Rzeczicz (1405), Redzicz (1410), w Racziczy (1543), Racziczy (1623), Recžiczy (1638), Retschitz a Ržecžicze (1787) a Račice (1854).

Historie První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1237, kdy král Václav I. potvrdil řádu německých rytířů z chomutovské komendy poplatek z Račic. V roce 1281 je zmíněn Chotěbor z Račic s manželkou, který řádu věnoval tzv. křimovský kolonizační újezd, za což si vymínil pohřeb v řádové kapli. Kostel je ve vesnici připomínán v roce 1379 a patronátní právo k němu měli páni ze Šumburka.

Na přelomu čtrnáctého a patnáctého století patřila vesnice grünhainskému klášteru, od kterého ji v roce 1405 získal Bedřich ze Šumburka, ale již o pět let později patřila opět klášteru. Lobkovicové, kterým Račice patřily až do roku 1528, ji prodali kadaňskému měšťanu Václavu Worschovi, od kterého je o deset let později získal Jan Vidpach z Vidpachu. Tomu byly Račice spolu s Kralupy a Naší zkonfiskovány za účast na stavovském povstání proti králi Ferdinandu I. Poté se v držení vsi vystřídalo několik majitelů (Šebestián z Veitmile, Brixius ze Smohaře a jeho synové) až ji v roce 1581 koupil Linhart ze Štampachu a Račice se tak staly součástí ahníkovského panství. Linhart mladší ze Štampachu se však zúčastnil stavovského povstání, a dvě třetiny jeho majetku včetně Račic proto byly zkonfiskovány. V roce 1623 je koupil Jaroslav Bořita z Martinic, v jehož rodě zůstaly až do konce osmnáctého století. Posledními šlechtickými majiteli byla od roku 1790 hraběnka Marie Anna z Althanu a po roce 1810 její dcera, od které je zdědil hrabě Wolkenstein.

náhled|vlevo|Letecký snímek Račic z padesátých let 20. století

V průběhu třicetileté války bylo okolí, pravděpodobně včetně samotných Račic, postiženo procházejícími vojsky nebo vojáky Breunerova pluku, kteří byli ubytováni v okolí Kadaně. Po bitvě na Bílé hoře proběhla rekatolizace celého okolí. Podle berní ruly z roku 1654 zde žilo sedm sedláků, jedenáct chalupníků a tři poddaní bez pozemků. O dva roky později bylo sedm chalupníků převedeno mezi chudší zahradníky. Na polích se pěstovala pšenice a žito, které byly spolu s chovem dobytka základem vesnického hospodářství. Jeden z chalupníků provozoval krčmu. V roce 1678 v Račicích žilo 21 poddaných, kteří museli při žních odpracovat 65 dnů roboty ročně. Hospoda byla osvobozená od vrchnostenských poplatků a musela nakupovat pivo z pivovaru v Ahníkově.

Původní kostel i s farou shořel při požáru v roce 1736, a proto byl v letech 1737–1741 postaven nový, zasvěcený svatému Vavřinci a svatému Štěpánovi. V kostele se nacházela pozdně gotická soška Madony, ke které se pořádala procesí.

Vesnice ležela v úrodné oblasti, kde se dařilo zemědělství, ale i tak zde stálo nejvíce patnáct selských usedlostí a žilo zde proměnlivé množství domkářů a řemeslníků. Ze záznamů z roku 1775 se dochovala informace o robotních povinnostech sedláků (mj. tři dny roboty s jedním spřežením týdně). Navíc museli platit vysoké daně (v průměru 82 zlatých). Sedláci s polovičním potahem měli povinnosti menší, domkáři a nádeníci museli odpracovat po 26 a třinácti dnech ročně. Krčmář byl od roboty osvobozen. V čele vesnice stál až do zrušení poddanství rychtář se čtyřmi až šesti konšely.

Koncem osmdesátých let devatenáctého století zde majitel dolu Humboldt u Naší otevřel huť na zpracování pyritových proplástků dodávaných také z dolu Maxmilián u Chomutova, ze kterých se zde vyráběl kamenec. Do roku 1896, kdy byl provoz huti zastaven, se zde vyrobilo 5512 q kamence. Z řemeslníků v Račicích pracovali jen kovář a švec. Většina ostatních služeb bývala dostupná v Kralupech. Vesnice ale měla vlastní jednotřídní školu, která od roku 1882 fungovala v nové budově. Chodily do ní také děti z Bran, ze Zásady a z Naší.

Pozvolný úpadek vesnice začal už na počátku dvacátého století. Způsobilo ho zavádění strojů v zemědělství a hornictví, v jehož důsledku ubylo práce v zemědělství a malé doly nedokázaly konkurovat levnému uhlí z okolí Mostu. V letech 1938 až 1945 byly Račice (v důsledku uzavření Mnichovské dohody) přičleněny k nacistickému Německu. Vesnici se po vysídlení Němců z Československa nepodařilo zcela dosídlit. Jednotné zemědělské družstvo v Račicích vzniklo v roce 1950, ale brzy se sloučilo s JZD v Krbicích a od roku 1976 spojená družstva spolu s JZD v Droužkovicích, Spořicích a Údlicích sloučily s chomutovským JZD Vpřed.

O zrušení vesnice bylo rozhodnuto, protože se nacházela v dolovém poli tehdejšího Lomu Březno. Krátce před zánikem v ní bydlelo 28 obyvatel v šestnácti domech. Osm rodin se přestěhovalo do Chomutova a jedna do Klášterce nad Ohří. Vesnice potom v letech 1981–1993 zcela zanikla.

Přírodní poměry Račice stávaly v katastrálním území Krbice, asi sedm kilometrů jihozápadně od Chomutova v nadmořské výšce 305 metrů. Na západě sousedily s Kralupy a na východě s Naší. Protékala jí říčka Hutná. Oblast je součástí Mostecké pánve, resp. jejího okrsku Březenská pánev, tvořeného miocenními jezerními jíly a písky mosteckého souvrství se slojemi hnědého uhlí. Povrch byl v okolí vesnice změněn povrchovou těžbou uhlí. V rámci Quittovy klasifikace podnebí Račice stály v teplé oblasti T2, pro kterou jsou typické průměrné teploty −2 až −3 °C v lednu a 18–19 °C v červenci. Roční úhrn srážek dosahuje 550–700 milimetrů, počet letních dnů je 50–60, počet mrazových dnů se pohybuje mezi 100–110 a sněhová pokrývka zde leží průměrně 40–50 dnů v roce.

Obyvatelstvo Při sčítání lidu v roce 1921 ve vsi žilo 179 obyvatel (z toho 80 mužů) německé národnosti, kteří kromě dvou evangelíků patřili k římskokatolické církvi. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 164 obyvatel německé národnosti. Jeden byl evangelík, jeden bez vyznání a ostatní se hlásili k římskokatolické církvi.

+ Vývoj počtu obyvatel a domů 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 Obyvatelé 184 199 184 234 177 179 164 88 60 36 14 Domy 30 31 31 33 32 28 28 23 14 5

Obecní správa

Po zrušení patrimoniální správy se Račice staly roku 1850 samostatnou obcí. Při sčítání lidu v roce 1869 byly osadou obce Naší, kterou zůstaly až do roku 1892, kdy se opět osamostatnily. Obec byla zrušena v roce 1960, odkdy Račice tvořily část obce Krbice. Jako část obce k 1. lednu 1980 úředně zanikly.

Pamětihodnosti Kostel svatého Vavřince a Štěpána byl barokní jednolodní bezvěžová stavba z let 1737–1741 postavená kadaňským stavitelem Janem Kryštofem Koschem. Architektonické články ze zbořeného kostela byly převezeny ke kostelu ve Vtelně a františkánskému klášteru v Kadani.

Ostatní drobné památky byly přemístěny do Místa boží muka z roku 1733 kamenný kříž mariánský sloup

Odkazy

Reference

Související články Římskokatolická farnost Kralupy u Chomutova

Externí odkazy

Račice na stránkách Zaniklé obce a objekty po roce 1945

Kategorie:Vesnice v okrese Chomutov Kategorie:Zaniklá sídla v okrese Chomutov Kategorie:Zaniklá sídla v Mostecké pánvi Kategorie:Ahníkovské panství Kategorie:Krbice Kategorie:Spořice Kategorie:Bývalé obce v Česku