Rakovník () je město ve Středočeském kraji. Leží čtyřicet kilometrů západně od Prahy a 45 kilometrů severovýchodně od Plzně. Nachází se na okraji Rakovnické pahorkatiny v blízkosti CHKO Křivoklátsko, v členité krajině na dně kdysi mokřinatého údolí, kterým protéká Rakovnický potok. V historickém centru města je městská památková zóna. Rakovník je správním, průmyslovým a kulturním centrem Rakovnicka, má postavení obce s rozšířenou působností. Žije zde obyvatel.

Historie

Nejstarší dějiny Město Rakovník vzniklo z osady Rokytno, pojmenované podle říčky Rokytka, která tudy protékala. Své dnešní jméno dostal údajně podle báje o velikém hladomoru, který zasáhl kraj. Tehdy pomřelo mnoho lidu a neštěstí by zřejmě pokračovalo dál, kdyby jednu ženu žijící na místech u dnešního kostela sv. Jiljí nenapadlo uvařit svým dětem k jídlu raka. V té době se totiž myslelo, že rak, který získá po uvaření rudou barvu, je jedovatý. Děti však nepomřely, Rokytno žilo z raků a znova se postavilo na nohy. Pravděpodobnější však je, že Rakovník dostal své jméno podle porostu, který kdysi rostl v tamních mokřinách.

Písemně je Rakovník (, ) poprvé připomínán v roce 1252 jako sídlo soudu nového kraje. Základ současné podoby (dlouhé náměstí o rozměrech zhruba 400 x 50 m) město získalo ovšem až někdy kolem roku 1300. Majestátem českého krále Jana Lucemburského z roku 1319 byla městu potvrzena práva, která mělo již ve 13. století (právo mílové, trhové právo). Rakovník měl statut komorního města, které však více než na vůli královské komory bylo závislé na momentálním postavení nedalekého královského hradu Křivoklátu, do jehož panství patřilo. Kolem roku 1352 vyhořel kostel sv. Mikuláše na východním konci náměstí. Byl vystavěn téměř celý nově jako děkanský kostel a posléze zasvěcen tentokrát sv. Bartoloměji.

Nový kostel byl také posléze samostatně opevněn, jak je patrno z bojů roku 1422, kdy byli nuceni město opustit sympatizanti husitství. O opevnění celého města se postaral až Aleš Holický ze Šternberka v první polovině 15. století. V bitvě u Lipan stál na vítězné straně a posléze se přimkl k Jiřímu z Poděbrad. Křivoklátsko s Rakovníkem měl v zástavě až do roku 1453, kdy se oblast vrátila pod královskou komoru. Jiří z Poděbrad povolil v roce 1471 městu výstavbu zděných hradeb. Jeho nástupce Vladislav Jagellonský udělil Rakovníku v roce 1482 znak, v němž se objevil i rak, protože již zřejmě nebylo správné povědomí o vzniku jména města.

náhled|vlevo|Pražská brána|256x256pixelů

Královské město V 16. století nastal velký rozvoj města. Začaly se stavět kamenné hradby, v nichž zvláště vynikly čtyři nové brány (dochovala se severní Vysoká a východní Pražská), které však nebyly nikdy vskutku dokončeny. Dařilo se chmelařství a výrobě piva, které získalo věhlas i v zahraničí. Na severozápadě za městem byl v roce 1575 založen nový hřbitov a na něm postaven kostel Nejsvětější Trojice se samostatnou zvonicí. I po nástupu Habsburků na český trůn Rakovník stál při panovnících tohoto rodu a snažil se tak vyhnout zvůli toho, kdo právě držel Křivoklát. Až Rudolf II. toto ocenil a po staletích marného čekání povýšil Rakovník v roce 1588 na královské město. vlevo|náhled|192x192pixelů|Bitva u Rakovníka na dobové rytině Při českém stavovském povstání v Rakovníku našlo útočiště na konci října 1620 stavovské vojsko pod vedením Kristiána z Anhaltu. V okolí kostela sv. Jiljí a morového hřbitova západně od města došlo ke střetu s koaličními vojsky vedenými Maxmiliánem Bavorským a generálem Buquoyem. Po něm se ovšem obě armády vydaly na cestu ku Praze, kde byla svedena bitva na Bílé hoře, v níž bylo české stavovské vojsko zcela poraženo. Při následné rekatolizaci muselo i Rakovník opustit několik rodin. Mnohem horší však byly důsledky přechodů různých vojsk (Sasové, Švédové, císařští), které se pravidelně opakovaly až do konce třicetileté války v roce 1648. Ve městě zbyla sotva polovina domů a mnoho z nich bylo neobydlených. Ve druhé polovině 17. století město po sto letech postihl mor a na jeho sklonku také velká ničivá povodeň. V severní části Rakovníka, který od roku 1658 připadl Schwarzenberkům, vzniklo židovské ghetto, které se dočkalo synagogy až po skoro sto letech.

Vojska se ve městě zdržovala dlouhodobě i v 18. století. Např. Francouzi si Rakovník vybrali v roce 1741 jako základnu při svém okupování Prahy. Po moru v roce 1726 byla vystavěna na hřbitově kaple sv. Rocha a na náměstí přibylo v roce 1749 mariánské sousoší upravené v roce 1829. V roce 1755 na náměstí pravidelně kázal Koniáš a ve městě byla vybudována kasárna, v nichž byl později v roce 1867 založen pivovar Rakovník. Rozvoj města byl nicméně zabrzděn, protože ho kvůli liknavosti místního představenstva minuly postupně silnice budované z Prahy do Karlových Varů a Chebu.

Moderní Rakovník

V 19. století ovšem začaly být odstraňovány hradby (včetně západní Svatojilské a jižní Lubenské brány i opevnění kostela sv. Bartoloměje, které vytvářelo tzv. Zákostelí), aby se město mohlo rozrůstat. Bylo vydlážděno náměstí a zřízeno pouliční osvětlení. V roce 1833 vznikla v Rakovníku nejstarší reálná škola v Čechách, kterou nejprve vedli piarističtí a později premonstrátští kněží. Dnes je toto gymnázium pojmenováno po spisovateli Zikmundu Winterovi, který zde započal mezi roky 1874 a 1884 svou učitelskou dráhu. Postupně také byly stavěny budovy pro další školy, knihovnu, finanční ústavy a jiné. Od roku 1879 zde začala působit okresní nemocnice. Přes čtyřicet let zde také fungovala botanická zahrada. V roce 1895 bylo založeno městské muzeum, které se po téměř čtyřiceti letech přestěhovalo do bývalého městského paláce cisterciáků z kláštera v Plasích.

Rakovník byl od roku 1855 okresním městem, kde se rozvíjel i průmysl. V roce 1875 vznikla mydlárna Františka Otty, dále byl uveden do provozu lihovar, cukrovar a další nové závody. Fungovala zde také řada mlýnů, pil, cihelen a pískoven. Po těžbě černého uhlí se pozornost soustředila na šamot a jeho zpracování. V roce 1883 vznikl první keramický závod, pozdější společnost RAKO. Díky novým zabydleným předměstím prudce rostl počet obyvatel (v roce 1820 zde žilo 2 200 obyvatel, roku 1870 jich bylo 4 648 a na konci století už 6 620). Město ovšem nejprve minul moderní dopravní prostředek, kterým byla železnice. Až dodatečně zde vznikl železniční uzel, který Rakovník připojil na nedalekou Lužnou, kde procházela hlavní trať z Prahy do Karlových Varů. Dále okresní město získalo přímé spojení s Berounem, Blatnem, Mladoticemi a Louny.

V souvislosti s rostoucí zástavbou byly vysoušeny rybníky, jako byl Podkovářský nebo Trávnický, a narovnáván Rakovnický potok. V roce 1872 ale přišla ničivá povodeň, po níž bylo rozhodnuto posunout jeho koryto dále od centra asi o 100 metrů od bývalých hradeb jižním směrem. Tato regulace stejně jako opravy různých památek pokračovaly také ve 20. století. Starostou v tomto období byl Josef Čermák, po němž jsou pojmenovány městské sady. I v novém století nadále rostl průmysl: rozrůstala se přestěhovaná Ottova mydlárna, pozdější Rakona, a vznikaly nové závody, významnými byly kromě další keramické továrny Keram dvě továrny na stroje Linhart a Vltavský – pozdější TOS Rakovník, nebo továrna Stadion vyrábějící kola, později např. i stejnojmenný moped. Rozšiřovala se rakovnická předměstí Zátiší a Vinohrady, přestavovaly se ovšem také zástavby z minulého století a roku 1929 byla dobudována dnešní Masarykova nemocnice. Po roce 1930, kdy zde za starosty Čeňka Vaněčka působilo např. pět středních škol, sedm finančních ústavů, sedm hotelů a tři biografy,Adresář republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství, sestavila a vydala firma Rudolf Mosse, Praha 1932, svazek I, str. 1461–1463. (česky a německy) měl Rakovník už 11 tisíc obyvatel.

náhled|Mariánský sloup na Husově náměstí Po mnichovské dohodě se Rakovník stal příhraničním městem. Za druhé světové války byli i odtud deportováni Židé. Město bylo osvobozeno 9. května 1945 Rudou armádou. Ve městě po válce pokračovala výstavba různých zařízení (letní kino, sportovní hala, bazén, vnitrostátní letiště) i zvětšování obytné zástavby především za pomoci panelových sídlišť (Malá a Velká Bendovka, Pražská, Dukelských hrdinů). Rakovník byl sídlem okresního národního výboru, po sametové revoluci až do roku 2002 okresního úřadu, stále zde působí okresní soud a okresní státní zastupitelství.

Územněsprávní začlenění Rakovník byl již zhruba od poloviny 13. století centrem Rakovnického kraje, který byl jedním z nejmenších českých krajů, zejména když se od něj oddělilo Podbrdsko. Na počátku 18. století se naopak připojilo Slánsko, ovšem v roce 1849 byl kraj v souvislosti s novou organizací zeměpanské správy Čech zrušen. Vznikl politický a také o něco menší soudní okres Rakovník (součástí politického okresu byl i soudní okres Křivoklát), které přetrvaly jedno století (v období německé okupace patřil do kladenského a pak pražského oberlandratu). Až v roce 1949 byl ustaven jediný okres Rakovník jako součást nově vzniklého Pražského kraje, který byl v roce 1960 nahrazen Středočeským krajem. Po zrušení okresních úřadů v roce 2002 je Rakovník obcí s rozšířenou působností, jejíž správní obvod je totožný s okresem.

Vlastní město se člení na dvě části, historické jádro jako Rakovník I a zbytek města je Rakovník II. Z hlediska římskokatolické správy místní farnost spadá do pražské arcidiecéze, přičemž rakovnický vikariát měl původně 26 farností, od jejich sloučení roku 2004 už jen čtyři. Je zde také náboženská obec Československé církve husitské, patřící do pražské diecéze, vikariátu Beroun. Naopak Českobratrská církev evangelická zde vlastní sbor nemá, území Rakovníku ale i tak patří do jejího pražského seniorátu.

Obyvatelstvo Podle sčítání lidu roku 1921 zde žilo v 1 016 domech 8 805 obyvatel, z nichž bylo 4 572 žen. 8 711 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 35 k německé a 9 k židovské. Žilo zde 1 766 římských katolíků, 149 evangelíků, 4 796 příslušníků církve československé a 188 židů. Podle sčítání roku 1930 zde žilo v 1 507 domech 11 078 obyvatel. 10 856 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 126 k německé. Žilo zde 2 724 římských katolíků, 259 evangelíků, 5 471 příslušníků církve československé a 153 židů.

Podle sčítání roku 2001 zde žilo 16 695 obyvatel, z nichž bylo 8 607 žen. 16 023 obyvatel se hlásilo k české národnosti a 169 ke slovenské. Žilo zde 1 448 římských katolíků, 67 evangelíků, 318 příslušníků církve československé husitské a 33 pravoslavných. Podle sčítání roku 2011 zde žilo 16 585 obyvatel, z nichž bylo 8 547 žen. 11 484 obyvatel se hlásilo k české národnosti a 178 ke slovenské (4 581 obyvatel svou národnost neuvedlo). Žilo zde 485 římských katolíků, 13 evangelíků, 100 příslušníků církve československé husitské a 25 pravoslavných.

+Vývoj počtu obyvatel a domů města Rakovník podle sčítání lidu Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011 2021 Počet obyvatel 4 274 5 245 5 629 6 622 8 394 8 805 11 078 11 619 11 956 13 103 16 233 17 425 16 695 16 585 15 373 Počet domů 404 476 502 611 848 1 016 1 507 1 893 1 974 2 022 2 137 2 296 2 325 2 527 2 593

Doprava

Pozemní komunikace Městem procházejí nebo z města vycházejí silnice II/227 Žatec – Rakovník – Křivoklát, II/228 Jesenice – Rakovník, II/229 Kralovice – Rakovník – Louny, II/233 Plzeň – Radnice – Slabce – Rakovník, II/237 Rakovník – Nové Strašecí – Třebíz. Z města jezdí autobusové linky např. do těchto cílů: Jesenice, Kladno, Slaný, Podbořany, Nové Strašecí, Praha.

Město, stejně jako celá jeho oblast (okres Rakovník) byla integrována do systému Pražské integrované dopravy a dřívější městské linky zanikly. Linka B1 byla nahrazena linkou 561, linky B2 a B4 byly nahrazeny linkou 562 a linka B3 byla nahrazena linkou 581.

Železnice