Tuleň karibský (Neomonachus tropicalis) je vyhynulý ploutvonožec z čeledi tuleňovití (Phocidae), nejbližší příbuzný stále žijícího tuleně havajského (N. schauinslandi). Historicky šlo o široce rozšířeného savce Karibského moře, jenž se vyskytoval od pobřeží Spojených států přes Velké a Malé Antily a Bahamy až po břehy severní Jižní Ameriky. Velikost dospělců činila 2–2,5 m, zbarvení srsti se pohybovalo v šedohnědých a prošedivělých odstínech na hřbetu a mezi okrově žlutou až žlutavě bílou na spodních partiích. Mláďata byla zcela černá.
První záznam o tomto zvířeti v západních pramenech pochází z druhé cesty Kryštofa Kolumba z roku 1494, přičemž šlo o prvního velkého savce z Nového světa, jehož měli Evropané možnost spatřit. V následujících staletích byli tuleni karibští Evropany pronásledováni pro svůj ceněný tuk, případně i kůži. Navzdory masivnímu lovu však zůstal tuleň karibský špatně známým druhem: o jeho chování je známo pouze malé množství informací a vědecky popsán byl teprve roku 1850 Johnem Edwardem Grayem. Na jeho konečném vyhynutí se od konce 19. století podíleli i přírodovědci, kteří se snažili získat co nejvíc vzorků pro muzejní instituce. Poslední spolehlivé datum pozorování připadá na rok 1952.
Systematika První podrobný popis tuleně karibského poskytnul Richard Hill, černošský politický vůdce na Jamajce a od 40. let 19. století aktivní přírodovědec, jenž měl roku 1843 možnost pozorovat asi čtyři stopy dlouhé mládě, které nějakou dobu držel v zajetí. Typový exemplář však ulovil až jistý George Wilkie roku 1846, a sice na skalnatém útesu Pedro Kays v blízkosti jižního pobřeží Jamajky – ze stejné lokality pocházelo i mládě Richarda Hilla. Prostřednictvím přírodovědce Philipa Henryho Gosseho se Wilkieho vzorek dostal až do Přírodopisného muzea v Londýně, kde na základě něj roku 1850 popsal britský zoolog John Edward Gray nový druh pod vědeckým jménem Phoca tropicalis.
Gosse následující rok publikoval práci A naturalist's sojourn in Jamaica, v níž mj. znovupublikoval pozapomenuté údaje od Richarda Hilla a zároveň pro nový druh tuleně navrhl druhové jméno Wilkianus, a to na počest George Wilkieho. Vzhledem k tomu, že Gosseho popis byl poměrně vágní, a navíc mu předcházel Grayův oficiální popis, má Grayovo jméno podle úzu biologické systematiky přednost, zatímco Gosseho označení Phoca wilkianus mohou zdroje pokládat za mladší synonymum. Určité zmatky vyvolávalo i pojmenování Cystophora antillarum Gray, 1849, v literatuře někdy pokládáno za synonymní označení tuleně karibského. Gray však v tomto případě zřejmě popisoval jiného tuleně, a sice čepcola hřebenatého (Cystophora cristata) – Cystophora antillarum by tedy korektně mělo být mladším synonymem k Cystophora cristata.
Tuleň karibský byl dlouhodobě veden v rámci rodu Monachus, tedy jako Monachus tropicalis. Tuto reklasifikaci provedl rovněž Gray, a sice roku 1866. Rodové jméno vychází z řeckého označení pro mnicha („“) a zvíře si jej zjevně vysloužilo pro svou hladkou kulatou hlavu a záhyby kůže okolo krku, připomínající mnišské roucho. Rod Monachus v tradičním pojetí zahrnoval tři recentní druhy. Vyjma tuleně karibského se jednalo ještě o tuleně středomořského (Monachus monachus) a tuleně havajského (Monachus schauinslandi). Příbuzenské vztahy v rámci této trojice, či dokonce otázka, zda je systém v tomto pojetí holofyletický, nicméně zůstávaly částečně sporné. Teprve fylogenetická studie z roku 2014 potvrdila holofyletičnost rodu Monachus, přičemž zároveň odhalila výraznou molekulární, morfologickou i časovou divergenci mezi tuleněm středomořským a dvojicí tuleň karibský + tuleň havajský. Pro tyto dva druhy proto autoři studie vytyčili nový rod, Neomonachus Slater & Helgen, 2014.
Na základě předpokládaného evolučního scénáře se tuleni rodu Neomonachus, včetně společného předka dnes žijících forem, hojně vyskytovali napříč pliocenním mořem v oblasti dnešní Střední Ameriky. Vznik Panamské šíje před asi 2,5–2 miliony lety, jenž vedl k uzavření středoamerické cesty mezi Atlantským a Tichým oceánem, pak umožnil izolaci východních a západních populací tuleňů, s následnou alopatrickou speciací. Fosilní záznamy zástupců rodu Neomonachus jsou nicméně sporé, což evoluční rekonstrukci ztěžuje. Nejstarší nález tuleně karibského byl datován teprve do středního pleistocénu před 1,7–1,05 miliony let a pochází z území dnešní Floridy.
Popis vlevo|náhled|Tuleň karibský na fotografii z konce 19. století Celková velikost tuleně karibského se pohybovala mezi 2–2,5 m. Ačkoli byly samice o něco menší ve srovnání se samci, rozdíly ve velikosti nebyly příliš výrazné a pro rozlišení obou pohlaví je v praxi nešlo uplatnit. Délka od čenichu k ocasu v případě jednoho dospělého samce činila 226 cm, zatímco čtyři březí samice měřily 199, 214, 216 a 224 cm. Měření několika koster dospělých samců odhadla pro žijící zvířata rozměry 216, 226 a 229 cm, zatímco měření 9 kožek přinesla maximální rozměry až 217 cm. Kožky 3 nedospělých jedinců se velikostně pohybovaly od 131 do 145 cm, údajně několikadenní mládě měřilo 107 cm a předčasně porozený plod 89 cm. Jedna samice v zajetí dosahovala tělesné hmotnosti 163 kg, ačkoli zde byla překrmována a měla jen málo možností k pohybu.
Tuleň karibský představoval svou anatomií typického zástupce čeledi tuleňovitých, s hydrodynamickým tělem, ploutvovitými končetinami vystupujícími z těla od lokte, resp. kolene, a krátkým ocasem. Přední a zadní končetiny měřily v případě 214 cm dlouhé samice 30, resp. 32 cm; průměrná délka ocasu se u dospělců pohybovala mezi 5,1 až 7,6 cm. Tuleň karibský si ukládal značné zásoby tělesného tuku, zvláště na břiše, a v případě dospělců v dobré tělesné kondici mohla tuková vrstva činit až 11 cm. Počet obratlů se pohyboval mezi 41 až 43 (7 C, 15 T, 5 L, 3 S, 11–13 Ca). Samci měli dobře vyvinutou pyjovou kost neboli bakulum, u konkrétního samce měřící 16,7 cm. Lebka byla velká, dorzoventrálně zploštělá, s nepříliš výrazným šípovým hřebenem. Co se týče rozměrů lebky, v případě obou pohlaví byly podobné. Kondylobazální délka, tedy vzdálenost mezi přední částí mezičelisti a zadní částí týlních hrbolů, činila v případě 14 samců 255,6 ± 26,0 mm (208,6–282,0 mm), v případě 30 samic 256,3 ± 16,2 mm (213,9–281,6 mm). Celkový zubní vzorec činil I 2/2, C 1/1, P 4/4, M 1/1 = 32 zubů. Relativně podrobnou osteologickou studii tuleně karibského publikoval americký zoolog Joel Asaph Allen roku 1887.
Za nejspolehlivější popis zbarvení dospělého jedince je pokládán záznam amerického přírodovědce Henryho L. Warda. Dospělci se podle něj vyznačovali šedohnědým nebo prošedivělým zbarvením hřbetu, daným teple hnědými („Van Dykova hněď“) chloupky s rohovinově zbarvenými špičkami. Spodní část těla byla okrově žlutá až žlutavě bílá, s menším podílem žlutých a bělavých odstínů v případě samic. Mláďata měla srst zcela černou, dospělému zbarvení však ještě předcházela žlutošedá barva hřbetu, na spodních partiích přecházející až do okrových odstínů. Vnitrodruhová variabilita ve zbarvení však byla u zhruba stejně starých zvířat pouze malá. Chlupy velmi těsně přiléhaly k tělu, svou délkou nepřesahovaly 10 mm. Oči byly poměrně výrazné, s tmavě hnědočervenou, světle červenohnědou nebo karmínovou duhovkou. Hmatové vousky – vibrisy – byly svou barvou variabilní. V případě novorozenců byly tlusté a zcela černé, až 11,4 cm dlouhé; naopak u dospělců se zkracovaly a ztenčovaly a získaly světlejší odstíny.
Výskyt a stanoviště náhled|Areál výskytu (oranžově) Ačkoli dnes představuje vyhynulý druh, tuleň karibský byl historicky široce rozšířeným savcem Karibského moře, a to dokonce natolik, že místa se zvlášť početnými skupinami tuleňů byla vedena na některých námořních mapách Západní Indie. Informace o tehdejším výskytu tuleňů lze čerpat jak ze zpráv novověkých cestovatelů, tak nepřímo na základě rozličných místopisných názvů odkazujících na tuleně neboli lobos marinos. Například ostrůvky pojmenované „Cayo de Lobos“, „Cayo Lobo Marino“ nebo „Seal Key“ se nacházejí na Bahamách a u pobřeží Belize, Kuby, Quintana Roo nebo Nikaraguy. Studie z roku 2008, jejíž autoři se mj. pokusili o identifikaci historických populací tuleňů karibských, odhaduje, že před lidským pronásledováním existovalo alespoň třináct kolonií tuleňů, rozesetých jak na pevninských pobřežích, tak na ostrůvcích a atolech napříč Karibikem. Získaná data navíc podporují i existenci další kolonie, jež však není podpořena historickými záznamy. Na základě Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) celkový areál výskytu sahal od severozápadu až po východní část Mexického zálivu, včetně Baham, Velkých a Malých Antil či Yucatánského poloostrova. Podél pobřeží Střední a Jižní Ameriky byli tuleni rozšířeni až do dnešní Guyany, naopak nejsevernější záznam pochází z dnešního amerického státu Georgie. Nejdéle přežívaly kolonie žijící v samém srdci areálu výskytu, tj. ve středozápadním Karibiku, případně na některých pobřežních atolech, kde byly chráněny před lidským pronásledováním. Naopak zvířata z okrajových kolonií se dočkala relativně brzkého vybití; z území dnešní Guyany pochází poslední datum pozorování z roku 1613, z Alto Velo z roku 1494. Celková populace před lidským pronásledováním činila dle odhadů 233 000 až 338 000 jedinců.
Chování
O návycích tuleňů karibských je známo pouze velmi malé množství informací. Většinu času trávili ve vodním prostředí a jednalo se o zdatné plavce, nicméně během odpočinku, a zvláště pak během období rozmnožování, vyžadovali suchou zem, typicky s řídkým či absentujícím vegetačním pokryvem. Většinou si z tohoto pohledu volili písečné pláže, ale občas i kamenitá či skalnatá stanoviště, běžně bez přístupu ke sladké vodě. Na některých ostrovech tuleni koexistovali kupříkladu s fregatkami vznešenými (Fregata magnificens), rybáky královskými (Sterna maxima), tereji (Sula sp.) a dalšími mořskými ptáky, případně i krysami. Složení jídelníčku u divoce žijících zvířat zůstalo neznámé. Tuleň středomořský a havajský představují potravní generalisty, lovící různé denní i noční ryby, hlavonožce či humry. Tuleni samotní pak byli pronásledováni například ze strany žraloků, přičemž pozorováni z volné přírody nasvědčují skutečnosti, že se na útocích podílelo větší množství těchto dravých paryb. Některé fosilie tuleňů navíc zachovávají stopy po aktivitě prehistorických šelem, včetně psovitých (pravlk, Canis armbrusteri a Canis edwardii), kočkovitých (Homotherium, Miracinonyx, jaguár a Smilodon), medvědů krátkočelých či jediné americké hyeny – rodu Chasmaporthetes. Zajímavostí je, že tuleň karibský hostil i svého specifického parazita, roztoče Halarachne americana, jenž tak vyhynul společně se svým hostitelem. Přírodovědec Henry L. Ward, jenž zkoumal obsah útrob několika zabitých jedinců, sice neměl štěstí ohledně nalezení zbytků potravy, ale naopak pozoroval velké množství blíže neurčených střevních parazitů, jejichž délka prý dosahovala až několik palců. Dále seznal, že hřbety a ploutve některých zvířat pokrývaly porosty drobných řas, jež jim propůjčovaly nazelenalou barvu.
Před snížením populací v důsledku loveckého tlaku čítaly kolonie tuleňů prý až 500 jedinců. V zajetí tuleni karibští představovali poměrně čilá zvířata, jimž nebylo cizí hravé chování. Ve volné přírodě se však dospělci chovali často apaticky; Henry Ward uvádí následující poznámky z lovu na tyto vodní šelmy:
K podobným závěrům se přiklání i jiný americký přírodovědec, Edward William Nelson, jehož zkušenosti byly podobné zkušenostem H. L. Warda: dospělci se nechali relativně snadno ulovit a v obou případech souhlasí i údaj o prázdných útrobách bez jakýchkoli pozůstatků potravy. Nelsonovy poznámky naznačují, že skupiny tuleňů čítaly 2 až 100 jedinců, byť on sám pozoroval vždy jen 20–40 zvířat. Porovnání zpráv od obou mužů poskytuje taktéž určitá vodítka ohledně života a rozmnožování tuleňů. Záznamy v obou případech pocházejí z ostrůvků Los Triangulos v Mexickém zálivu, kam se H. L. Ward vydal v prosinci roku 1886, zatímco E. W. Nelson v červnu roku 1900.