České sekce ve Francii vznikly roku 1990, navázaly na sekce československé, které byly zřízeny za první republiky na třech středních školách – Lycée Carnot v Dijonu, Lycée Claude Debussy v Saint-Germain-en-Laye a Lycée Alphonse Daudet v Nîmes.

Původní sekce byly určeny pro nadané děti z celého Československa, studium bylo tříleté, ukončené francouzskou maturitou. Sekce (z francouzského „section“) znamená „oddělení“. Název už se vžil, přestože není úplně přesný, protože studenti nebyli umisťováni společně do zvláštního oddělení. Byli zařazováni – po jednom či maximálně po dvou – do tříd, kde studovali francouzští středoškoláci. Stipendium bylo jednostranné, poskytovala ho francouzská vláda coby pomoc mladé republice – možnost studovat měly dostat nadané děti, i ty ze sociálně slabších rodin. Absolvovalo ho zhruba deset studentů na sekci a na ročník. Na československé straně zajišťovalo organizaci (dokumenty, pojištění, cesty) ministerstvo školství, studenty doprovázeli českoslovenští pedagogové vysílaní ministerstvem školství. Pobývali se studenty po celý rok ve Francii, zprostředkovávali různé úřední záležitosti.

Od počátku šlo o politický projekt (viz níže, v části Politické pozadí), od něhož si Francie slibovala posílení svého vlivu ve střední Evropě, kdežto Československo vyjadřovalo svou přináležitost k západním demokraciím. V roce 1990 se však situace v Československu, ještě před rozpadem republiky v roce 1993, začala komplikovat. Česká strana projevila o pokračování tradice zájem, zatímco slovenská strana nikoli – hledala vlastní cestu. Také na francouzské straně nebyly postoje neměnné. K určitému zlomu došlo v roce 2010 v souvislosti s reorganizací školství ve Francii a změněnému vnímání nových členských států EU. Postupně se měnil jak způsob výběru studentů, tak financování a organizace studia.

1920–1973: Sekce československé Vznik. První československá sekce byla v roce 1920 otevřena v Lycée Carnot v Dijonu (zprvu chlapecké lyceum), v roce 1923 vznikla dívčí sekce v Lycée Claude Debussy v Saint-Germain-en-Laye, a v roce 1924 byla zřízena další chlapecká sekce v Lycée Alphonse Daudet v Nîmes. Výlučně chlapecká či dívčí gymnázia byla postupně ve Francii rušena, v současnosti existuje pouze smíšené střední školství.

Místa pobytu. Vybrána byla ministerstvem v Paříži. Při rozhodování se zvažovaly důvody geografické: burgundský Dijon byl v půli cesty mezi Paříží a Prahou, politickoekonomické (Dijon byl před válkou silně ovlivňován německým prvkem, příliv středoevropských studentů měl představovat protiváhu, hlavní investor první Československé republiky, burgundský rodák Eugène Schneider, se stal majoritním vlastníkem akcií Škodovky a preferoval Dijon). Významné byly i důvody kulturněhistorické – v Burgundsku nebyly české a slovenské země neznámé, kulturní spolupráce byla dlouholetá, nezačala až ve dvacátém století.

Svou roli sehrály názory známých osobností, jako byli např. Ernest Denis nebo Edvard Beneš, který v Dijonu vystudoval práva. Oba se vyslovili pro Dijon.

Dalším kritériem byla kapacita a vybavenost školského zařízení, velikost obce – nebylo žádoucí umisťovat studenty do velkoměstského prostředí, dále eventuální existence jiných sekcí (proto bylo vyloučeno Nancy, kde byla plánována sekce pro polské studenty, anebo Lille, které cílilo na studenty ruské).

Lokální autority v Dijonu a v Saint-Germain-en-Laye údajně ve dvacátých letech neprojevovaly z povinnosti přijmout československé studenty nadšení, přijetí v Nîmes prý bylo naproti tomu od samého počátku vřelejší, což se ukázalo později být důležité pro přežití sekcí (podrobněji viz Znovuotevření sekcí: 1990–2010)

Vlivem času byli studující z Československa vnímáni pozitivněji, i když se přístup k nim měnil v závislosti na měnící se mezinárodně politické situaci. Slušné studijní výsledky a pozdější kariéry absolventů přispěly k dobrému renomé. Někteří absolventi se proslavili, nejen na československé úrovni. Slavní a často zmiňovaní jsou kupříkladu Jiří Voskovec, Čestmír Císař, Václav Jamek, Zdeněk Troška, ale zajímavých osobností bylo více.

Financování pobytů a výběr studentů. Sekce byly zřízeny pro stipendisty francouzské vlády. Stávalo se, že se na lyceum hlásily děti československých pracovníků v zahraničí a už za první republiky pomáhaly údajně pobyty (spolu)financovat firmy. Některé bohatší rodiny studium svým dětem platily.

Vždy však převažovali řádní stipendisté, kteří byli vybíráni výhradně podle studijních výsledků po prvním pololetí v prvním ročníku československých středních škol. (Podmínkou účasti v konkurzu byla výborná z francouzštiny a vyznamenání). Konkurzy se konaly v krajích a v hlavních městech, aby byla rovnoměrně zastoupena celá republika. Adepti prošli dvěma koly, hodnocení prováděla francouzsko-československá komise. Počet stipendistů kolísal podle momentálního politického dění, v nejlepších letech jich bylo v každé sekci dvanáct.

Osudy absolventů. Nejsou známy, nebyla jim ze strany veřejnosti věnována zvláštní pozornost, i když občasné zmínky se v médiích objevovaly. Nejznámější jsou prvorepublikoví absolventi, nejméně známé jsou osudy studentů z šedesátých let.

První větší souhrnnou prací na téma sekcí je kniha Jiřího Hnilici Fenomén Dijon (viz Literatura).

Obecně se snad dá konstatovat, že bývalí studenti sekcí nebyli perzekvováni, většina z nich si vybudovala obstojné kariéry, někteří studium ve Francii nestavěli na odiv, protože se obávali předsudků, jež panovaly jak v Československu, tak ve Francii, a sílily či slábly v závislosti na politické situaci v obou zemích.

V roce 2009 založilo několik mladších absolventů Association des anciens élèves des sections tchèques et tchécoslovaques de Dijon, de Nîmes et de Saint-Germain-en-Laye (Spolek bývalých studentů z Dijonu, Nîmes a Saint-Germain-en-Laye), na svých webových stránkách publikují medailonky absolventů z polistopadové éry. Významným absolventem je např. Stanislav Štech (pozdější ministr školství) anebo Lukáš Macek (ředitel nově zřízené školy Sciences Politiques v Dijonu). Spolek se snaží zvýšit povědomí o sekcích a informovat potenciální kandidáty na studium.

Osudy sekcí. Osudy jednotlivých sekcí se lišily a byly velmi spletité. (Viz odkazy na lycea.) Za druhé světové války byly některé sekce zrušeny, po válce obnoveny, v roce 1948 opět zrušeny, za Pražského jara v roce 1967 obnoveny, v roce 1973 opět (potřetí) zrušeny, v roce 1990 obnoveny jakožto sekce české, viz níže.

1990–dosud: Sekce české

1990–2010 Znovuotevření dvou sekcí. Změna názvu. Už v roce 1989 nastolil otázku sekcí ministr zahraničí Jiří Dienstbier, nejvíce se ale o znovuotevření zasadil Čestmír Císař při oficiální návštěvě Francie. Kvůli nezájmu lokálních činitelů nebyla obnovena sekce v Saint-Germain-en-Laye na Lycée Claude Debussy. Naproti tomu nikde nebyly námitky proti oddělení na Lycée Daudet v Nîmes ani na Lycée Carnot v Dijonu.

Potíže bylo nutno řešit jak na francouzské, tak na československé straně. Od roku 1968 totiž školská agenda spadala pod samostatná ministerstva školství v České a Slovenské republice, nebyla společná federální úroveň. Ministerstvo zahraničí po roce 1989 společné bylo, jenže někteří slovenští aktéři jednání je nepřijali za své a žádali vlastní ministerstvo zahraničí, které by nebylo na českou stranu vázáno. Z těchto spletitostí vzešly tři bilaterální smlouvy, k jejichž podepsání došlo za druhé návštěvy Françoise Mitteranda v PrazeHnilica, s. 339.

Proto byly v roce 1990 sekce obnoveny pouze coby „české“. (Slovenští činitelé vyvinuli vlastní iniciativy, dosáhli založení slovenské sekce v Bordeaux, jež časem zanikla pro nezájem studentů. Důvod výběru Bordeaux, viz Hnilica, s. 353) Vše se událo ještě před rozpadem Československa.

České sekce fungovaly do roku 2013 zhruba podle prvotního modelu, tzn. stipendia byla jednostranná – poskytovaná francouzskou vládou, tříletá, ukončená maturitou uznávanou v České republice. První informace o možnosti studia dostávali studenti v prvním ročníku středních škol, podmínkou kandidatury byl i nadále výborný prospěch (přesněji vyznamenání a jednička z francouzštiny) a úspěch v dvoukolovém konkurzu hodnoceném francouzsko-českou komisí.

2010–2013 Způsob fungování byl změněn až v roce 2013, ale zrod reorganizace spadá už do roku 2010, kdy ve Francii začalo přehodnocování francouzských i českých institucí zřízených či reorganizovaných po roce 1989 (CEFRES, České centrum v Paříži, Francouzský institut, České sekce ve Francii, francouzská oddělení na gymnáziích v ČR). Velvyslanectví Francie znovunastolilo otázku jednostrannosti poskytování stipendií a smysluplnosti takovéto instituce v nové době, kdy navíc výuka francouzštiny klesala. (Stoupala – tentokrát z ekonomických příčin, protože v zemi se etablovalo mnoho ruských podniků – výuka ruštiny.)

Česká strana měla jakožto argument jen sílu tradice, rozdíly v povaze vzdělání, etický rozměr celé záležitosti, kariéry a nadšení absolventů. Už zmíněný Spolek bývalých studentů českých sekcí ve Francii projevil velké úsilí a vyvolal velkou mediální kampaň, díky níž české sekce v nové podobě přežily.

2013–současnost Došlo ke změnám ve výběru studentů, více se na něm podílí česká strana, je vyžadována vyšší spoluúčast studentů (sociálně slabší kandidáti mohou požádat o příspěvek nově zřízený Lycejní stipendijní fond), příspěvek poskytuje také Velvyslanectví Francie v Praze. Základním požadavkem zůstává dobrý prospěch kandidátů, nově je u konkurzu požadována zkouška z matematiky, hlásit se mohou rovněž žáci devátých tříd. Stále jde o studium mimořádně přínosné, tříleté stipendium zakončené maturitou uznávanou v ČR, což je podstatný rozdíl oproti jiným – komerčně zaměřeným – jazykovým pobytům, které navíc nejsou včleněny do českého vzdělávacího systému.

Politické pozadí sekcí

Mezi dvěma světovými válkami Po první světové válce vznikly v roce 1918 ve střední Evropě nové státy, mj. Československo. Hledaly spojence, kteří by jim pomohli při vytváření nových struktur státu, a očekávaly od nich záštitu i v otázkách zahraniční bezpečnosti.

Československo se za první republiky (1918–1938) výrazně orientovalo na Francii. Podle francouzského vzoru byly organizovány úřady, pošta, policie, armáda, četnictvo. Příklon k Francii vyjadřoval vůli zůstat v západní civilizaci a zároveň touhu po rovnováze – měl být vyvážen německý vliv, z něhož byly obavy. (I nevyřešené vztahy s Německem vedly k první světové válce.) Mezi politickými elitami a veřejností vládla v tomto ohledu víceméně shoda, a to vysvětluje obrovský československý zájem o studium ve Francii i obrovský zájem o studium francouzštiny vůbec. Byla posílena výuka francouzštiny na československých školách, vznikl Francouzský institut v Praze (původně Institut Ernesta Denise).

Na francouzské straně byla zjevná podpora ze strany nejvyšších vládních míst, Francie také hledala spojence a možnost rozšíření svého vlivu ve střední Evropě. Opírala se o názory některých známých čechofilů (zejména Ernesta Denise), veřejné mínění možná bylo méně nadšené než na československé straně (viz zmínka o neochotě lokálních úřadů v Saint-Germain-en-Laye výše), pokud vůbec o vzniku Československa mělo ponětí. Celkem však bylo toto meziválečné období, které je už dostatečně popsané a zmapované, zlatým věkem vzájemných vztahů.

Mnichovská dohoda v roce 1938 způsobila prudké ochlazení na obou stranách, stejně jako druhá světová válka, která následovala (1939–1945).

Pokud jde o sekce, ty kopírovaly mezinárodní politickou situaci. Po mnichovské dohodě byly postupně likvidovány, za druhé světové války byly zavřené.

Studená válka Tímto názvem se označoval ideologický a politický konflikt mezi „Západem“ a „Východem“ v období přibližně od konce druhé světové války do pádu komunistických režimů východního bloku v devadesátých letech dvacátého století.