Václav II. (27. září 1271 Praha – 21. června 1305 Staré Město pražské) byl šestý český a první polský král z rodu Přemyslovců. Byl synem českého krále Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty.
Po Přemyslově smrti v bitvě na Moravském poli roku 1278 se poručníkem sedmiletého Václava stal Ota V. Braniborský a ten se pro uchování kontroly nad situací v zemi rozhodl odvézt chlapce do Braniborska. Po několika letech zmatků, hladomoru a nejisté politické situace souhlasil Ota s Václavovým návratem zpět do Čech. Teprve dvanáctiletý Václav se konečně ujal vlády, hlavní roli však hrál nový partner Václavovy matky Záviš z Falkenštejna.
Závišův vliv byl pouze dočasný, dospívající Václav jej uvěznil a po jeho popravě zahájil expanzi do Polska, kde se mu podařilo podmanit Malopolsko a také získat moc nad většinou Horního Slezska. Po smrti svého tchána Rudolfa Habsburského nepodpořil kandidaturu svého švagra Albrechta na římský trůn, ale prosadil volbu hraběte Adolfa Nasavského. Adolf však nesplnil své předvolební sliby a Václav se podílel na jeho pádu a nové volbě Albrechta Habsburského. V následujících letech pokračoval Václav v politice územní expanze, když v roce 1300 získal polskou korunu a o rok později pro svého syna Václava III. i korunu uherskou. Růst přemyslovské moci vedl k zformování protičeské koalice, v níž kromě římského krále Albrechta stanul i pretendent uherského trůnu Karel Robert z Anjou a soupeř přemyslovské moci v Polsku Vladislav I. Lokýtek. Na podzim 1304 vtrhla nepřátelská vojska do Čech a oblehla Kutnou Horu. Albrechtovi se nepodařilo Václava strhnout k rozhodující bitvě a po neúspěšném dobývání se dalo jeho vojsko s blížící se zimou na ústup. Toto vítězství nedokázal Václav zužitkovat, protože zhoršující se tuberkulóza, která mu již po nějakou dobu činila značné zdravotní potíže, způsobila jeho předčasnou smrt.
Během své vlády se Václav spoléhal spíše na umění diplomatické než válečné, využíval rozsáhlého nerostného bohatství, zejména stříbra, jež se v té době v Čechách nacházelo. Zavedením pražského groše se mu podařilo stimulovat hospodářský rozvoj a zahraniční obchod, vytvořením nového horního zákoníku Ius regale montanorum se definovala role státu ve vztahu k hornické činnosti. Václav byl literárně činný a byl i velkým mecenášem minesengrů.
Život
Dětství náhled|Přemysl Otakar II. po bitvě na Moravském poli Václav II. se narodil jako mnoho let očekávaný syn a dědic českého krále Přemysla Otakara II. Václavova matka byla Kunhuta Uherská, dcera Rostislava Haličského z dynastie Rurikovců a vnučka uherského krále Bély.
V době jeho narození byl Přemysl na vrcholu své moci. Kromě zděděných českých zemí získal postupně Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Furlansko. Situace se změnila, když byl 1. října 1273 zvolen římskoněmeckým králem Rudolf Habsburský a zahájil velký revindikační program ve snaze vybudovat si novou rodovou základnu. Proto ihned po volbě nařídil Přemyslovi, aby mu odevzdal Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Chebsko. Když se Přemysl nepodřídil, vyhlásil nad ním Rudolf říšskou klatbu. Spor poprvé vyvrcholil v roce 1276, kdy se oslabený Přemysl Otakar II. poddal Rudolfovi a souhlasil s rozhodčím řízením. Výsledná smlouva znamenala ztrátu alpských zemí a Chebska s výjimkou části Rakouska na levobřežní straně Dunaje. Součástí dohody bylo i to, že dědic českého království Václav měl být zasnouben s některou z dcer Rudolfa Habsburského.Velké dějiny, s. 168–170 Uklidnění bylo jen zdánlivé. Brzy následovalo nové kolo sporu mezi znepřátelenými panovníky, které vyvrcholilo rozhodující bitvou na Moravském poli, ve které Přemysl Otakar II. padl.
Regentství Oty Braniborského V prvních dobách po manželově skonu viděla královna Kunhuta hlavní nebezpečí v osobě Rudolfa Habsburského a hledala oporu u Oty Braniborského. Kromě příbuzenských vztahů zde sehrály roli i dřívější osobní dohody mezi Přemyslem Otakarem II. a Otou V. Navíc bylo i v zájmu braniborských markrabat zamezit další expanzi římského krále.Velké dějiny, s. 364 Rudolf mezitím rozpustil většinu svého vojska a začal přebírat moc na Moravě. Habsburskou vládu uznala mnohá moravská města (Znojmo, Olomouc, Brno, Hlubčice, Jihlava) a podařilo se pro spolupráci získat i olomouckého biskupa Bruna. Dočasný zábor Moravy byl zdůvodněn náhradou dluhů ve výši 40 000 marek stříbra, které musel Rudolf obětovat na zajištění obrany před vpádem českých vojsk. Jeho politika vůči českým zemím se držela osvědčeného schématu konsensuální politiky vůči biskupům, šlechtě a městům.Velké dějiny, s. 360–362 Ota po svém příchodu do Čech nepůsobil jako spojenec královny, ale za pomoci silného vojenského kontingentu obsadil Pražský hrad a navázal styky s měšťanstvem i šlechtou, ve snaze vybudovat si v království vlastní silné pozice. Jeho chování královnu zaskočilo a o pomoc požádala dalšího Přemyslova příbuzného, vratislavského vévodu Jindřicha Probuse, který byl v dětství vychováván na pražském dvoře. Ten se i s vojskem objevil na Čáslavsku a podařilo se mu zřejmě získat podporu i části východočeské šlechty.Velké dějiny, s. 364–365
náhled|vlevo|Pečeť Rudolfa Habsburského Vývoj v Čechách zneklidnil Rudolfa natolik, že se rozhodl k vojenskému tažení. Požádal o pomoc své říšské spojence a po překročení česko-moravského pomezí se i s vojskem utábořil na Čáslavsku. Zde s ním navázala spojení královna Kunhuta a spolu se svými dětmi slíbila přijmout ochranu římského krále. Požadovala však, aby byl vratislavský vévoda uznán poručníkem malého dědice trůnu.Velké dějiny, s. 366 Ota Braniborský se Rudolfa nezalekl a spolu se svými českými spojenci přitáhl ke Kolínu a zahradil mu cestu ku Praze. Hrozící srážku odvrátila dohoda, která určila další vývoj. Poručnictví nad Václavem (a vládu v Čechách) získal na pět let braniborský markrabě, Moravu na stejnou dobu Rudolf Habsburský a Jindřich Probus získal na blíže neurčenou dobu Kladsko. Kunhutě pak byly určeny příjmy na Opavsku.Velké dějiny, s. 366–367 Toto rozhodnutí bylo zaměřeno proti nemanželskému synu zemřelého krále Mikuláši, který měl už dříve na Opavsku zaručené příjmy, a který předpokládal, že těchto peněz bude moci využít ke svému vykoupení z uherského zajetí.Mikuláš I. Opavský, s. 214–215 Uzavřenou dohodu měly také garantovat plánované manželské aliance mezi Habsburky, Přemyslovci a Askánci. Po pěti letech se mělo české království obnovit v čele s Václavem II.Velké dějiny, s. 367 Jindřich Probus poté v rozporu s úmluvami zabral i Broumovsko.Mikuláš I. Opavský, s. 214
V zimě 1278 došlo v Jihlavě či v Čáslavi k dvojitým dětským zásnubám či sňatku mezi Václavem a Gutou Habsburskou a mezi Anežkou a Rudolfem Habsburským.Václav II., s. 50
Když byl Václav po návratu do Prahy spolu se svou matkou a zřejmě i sestrou AnežkouAnežka, vévodkyně rakouská, str. 60 začátkem února 1279 převezen na hrad Bezděz, využila po nějaké době královna svolení k návštěvě hrobu zemřelého Přemysla Otakara II. ve ZnojměVelké dějiny, s. 369–372 a syna zanechala v péči Oty Braniborského.
náhled|Adolf Liebscher, Královna Kunhuta a Záviš z Falkenštejna Zde se kolem královny konstituoval malý dvůr, v němž byla zastoupena většina představitelů lokálních elit v čele s Milotou z Dědic, Vokem z Kravař a Herbordem z Fulštejna.Mikuláš I. Opavský, s. 215–216 V průběhu roku 1280 se královna vdova sblížila se Závišem z Falkenštejna a nejpozději na začátku následujícího roku jej jmenovala purkrabím na Hradci u Opavy. Po návratu Mikuláše Opavského z uherského zajetí a poté, co se na Opavsku ujal svých práv, musel Záviš s Kunhutou Opavsko opustit. Pravděpodobně v roce 1282 se dvojici na neznámém místě na Moravě narodil syn Jan.
Aby nemohlo dojít k osvobození Václava z braniborského zajetí, byl z Bezdězu na konci roku 1279 převezen nejdříve do Žitavy a později do Berlína a Špandavy. Mnoha autory tak oblíbené Václavovo strádání v zajetí je nutno poněkud zpochybnit. Zbraslavská kronika vznikla zřejmě za účelem Václavova svatořečení a pozdější královy vztahy s Otou Braniborským nevypovídají o týrání hladem a zimou.Václav II., s. 56–58 V tu dobu také ještě žila Václavova teta a Otova matka Božena. Po stížnostech královny Kunhuty u římského krále se v roce 1280 uskutečnila nová výprava Rudolfa Habsburského do Čech. Jejím cílem bylo vytlačení braniborských vojsk a obnova legitimní vlády. Protože však stále nezanedbatelná část šlechtických elit byla zájmově spojená s Otou Braniborským, byl jediným výsledkem tažení Otův příslib, že Václava přiveze zpět na Pražský hrad.Velké dějiny, s. 375 Svůj slib však nedodržel.
Válečné události a s nimi spojená nejistota způsobily už od roku 1280 nedostatečné obhospodařování polí a snižování zásob obilí.Velké dějiny, s. 382 Situace vyvrcholila na jaře 1282, kdy došlo v Čechách i na Moravě k hladomoru.
Žalostný stav rozvráceného království aktivizoval část šlechty, která si vynutila Václavovo vydání zpět do Čech. Ota smlouval dlouho a stále zvyšoval nároky, jež měly být na základě jednání uspokojeny částí severních Čech. Rudolf Habsburský, v budoucnu Václavův rádce a ne vždy nezištný příznivec, ovšem Otovy nároky neuznal, a tak ho o ně připravil.
Návrat krále Václava II. v květnu 1283 se jevil jako příslib lepších časů.
Boj šlechtických stran náhled|vlevo|upright 0.8|Guta Habsburská (iluminace ze Zbraslavské kroniky) Po návratu krále Václava II. převzala vládu šlechtická skupina, která se podílela na jeho vykoupení z internace. Patřili mezi ně pražský biskup Tobiáš z Bechyně a jeho příbuzní Čeněk z Kamenice a Dobeš z Bechyně. Dále pak Purkart z Janovic, Zbyslav z Třebouně, Zdeslav z Lemberka, Beneš z Vartenberka a jiní.Velké dějiny, s. 387České dějiny, s. 340–342 V této době také Rudolf Habsburský rozhodl, že Václav II. není vázán vynuceným slibem a není povinen zaplatit Otovi Braniborskému žádné odstupné za správu Čech. Poté, co se k svému synovi vrátila královna Kunhuta, vymohla si královu přízeň i pro svého milence Záviše a jejich syna Ješka.Velké dějiny, s. 388 V souvislosti s královniným návratem došlo na dvoře i k pokojnému převratu, kdy významné úřady obsadili Závišovi příbuzní a přátelé Vítek z Krumlova, Ojíř z Lomnice, Hroznata z Úžic, ale i Hynek z Dubé, Lichtenburkové, Šternberkové a další. Opoziční šlechtická skupina se sice na jaře pokusila dobýt zpět ztracené pozice, ale bez úspěchu. Po zprostředkování Rudolfa Habsburského došlo ke smíru a slibu zachování dané situace na čtyři roky.Století posledních Přemyslovců, s. 162 Soupeřící šlechtické skupiny, snad mimo Vítkovců, měly spíše podobu momentálních nahodile utvářených účelových koalic než pevných šlechtických aliancí.Velké dějiny, s. 386 Pravděpodobně někdy v této době se Záviš z Falkenštejna oženil s královnou vdovou.
V lednu 1285 se v Chebu konalo slavné završení Václavova sňatku s Gutou a následně došlo také k dalšímu sblížení mezi Habsburky a Mikulášem Opavským, kterého Rudolf zjevně chápal jako protiváhu Záviše z Falkenštejna. Ještě v únoru toto sblížení stvrdil i sňatek Mikuláše s Rudolfovou vzdálenou příbuznou Adelheidou.Mikuláš I. Opavský, s. 223 Poté, co Václav složil Rudolfovi lenní hold, odvedl si Rudolf svou dceru zpět.
Václav se začal titulovat králem Čech a markrabětem moravským.Václav II., s. 82–85 Přestože v září 1285 zemřela královna Kunhuta, jejím skonem nedošlo ve vztahu mezi Václavem a Závišem k žádné změně, otčímovo privilegované postavení nebylo nijak narušeno. Naopak v říjnu 1285 obdaroval král Záviše a jeho syna Ješka rozsáhlým územím ve východních Čechách. Brzy poté společně zahájili tažení na Moravu, kde se snažili obnovit královskou autoritu. Při této příležitosti bylo pobito několik stovek lapků sužujících různé části Moravy.
Konec Záviše z Falkenštejna a odboj Vítkovců