Koroğlu (též psáno jen Koroglu nebo Körogly) je hrdinská opera o pěti dějstvích ázerbájdžánského skladatele Uzeira Abdula Husejn-oglyho Hadžibekova (Üzeyira Hacıbəyova) na libreto Habiba İsmayılova a Məmməda Səida Ordubadidira.

Vznik a inscenační historie Skladatel Uzeir Hadžibekov napsal v letech 1908–1915 šest oper integrujících domorodé umění pěvecké improvizace – mugamu – a vedle toho tři hudební komedie; tento soubor děl položil základy ázerbájdžánského hudebního divadla a první z nich, Lejli a Medžnun, zůstává základním dílem ázerbájdžánského repertoáru. Ve 20. letech 20. století, po bolševické revoluci, však jeho skladatelská aktivita poklesla: důvodem byly jeho pedagogické i administrativní závazky, ale rovněž razantně prosazované zásady revolučního umění – proletkultu, s nimiž nesouhlasil. Proletkult totiž považoval využívání lidových prvků (mugamů, domorodého pěveckého stylu, tradičních lidových nástrojů) ve vážné i populární hudbě za zpátečnické. Za doby stalinismu, tedy od počátku 30. let, nahradila estetiku proletkultu estetika socialistického realismu, která umožňovala částečný návrat tradičních folklórních elementů. Pro Hadžibekova to znamenalo možnost návratu k hudebně-dramatické práci, současně jej zostřující se politické podmínky nutily k vytvoření reprezentativního „oficiálního“ díla, aby unikl represím, které mu hrozily kvůli jeho protibolševické angažovanosti v době Ázerbájdžánské demokratické republiky (1918–1920) a kterým postupně padla za oběť řada jeho blízkých spolupracovníků (například režisér Abbase Mirza Šarifzade nebo pěvkyně Panfilija Tanailidiová).

Podle vzpomínek libretisty Koroğlua Məmməda Səida Ordubadidira s ním začal Hadžibekov původně počátkem 30. let 20. století pracovat na jiném tématu, zpracování pověsti o kováři Kavehovi a jeho boje proti krvelačnému, netvornému vládci Zakkakovi, na základě epizody z Firdausího Knihy králů z 10. století. Při práci na díle si však uvědomili, že tento námět by ve zostřující se společenské atmosféře mohl být nebezpečný. Proto obrátili pozornost k regionálnímu mýtu o pěvci Koroğluovi a jeho organizovaném odboji proti chánovi, který dal oslepit jeho otce. Tento námět byl přizpůsoben požadavkům sovětské bolševické ideologie a politiky (například v souladu se soudobou mezinárodně politickou orientací SSSR byli nepřátelé z Peršanů, jak tomu je v původní legendě, změněni na Turky, ačkoli přímým národnostním referencím se Hadžibekov vyhnul). Toto téma „dokonale vyhovovalo dobové mašinérii sovětské propagandy“ (A. Rezajev) a výběr Koroğlua za vzorového ázerbájdžánského národního hrdinu schválil na počátku 30. let 20. století sám Stalin v rámci propagandistického úsilí o vytváření „sovětského nacionalismu“ u menších národů SSSR. Libreto i hudba byly zpracovány tak, aby odpovídaly estetické doktríně socialistického realismu s důrazem na tři základní prvky – „stranickost“, „lidovost“ a „realismus“: předmětem opery je třídní boj chudých rolníků proti feudálům, hudba cílí na bezprostřední účinek a vychází buď z lidového umění, nebo z konzervativního vzoru evropského novoromantismu 19. století, lid v podobě sboru je dramaturgicky i objemově významným faktorem v opeře, v ději jsou potlačeny veškeré fantastické momenty vlastní původní literární legendě.

Podle vzpomínek Hadžibekovova spolupracovníka Ramazana Chalilova využil skladatel v opeře mnoho hudebního materiálu ze své první opery evropského stylu Šejch Senal, kterou napsal roku 1909 a brzy poté, na základě negativních ohlasů u publika, zničil.

Premiéra opery se konala 30. dubna 1937 v Baku. Prvním představitelem titulního hrdiny byl legendární ázerbájdžánský zpěvák Bülbül (vl. jm. Məmmədov Murtuza Məşədi Rza oğlu, 1897–1961). V roce 1938 (tj. v době vrcholu stalinských čistek mj. proti umělcům) byla představena na Dekádě ázerbájdžánského umění v Moskvě za přítomnosti Stalina. Ten byl dílem nadšen. Podle tradované anekdoty po představení při diskusi s Hadžibekovem reagoval na poznámku jednoho z členů svého doprovodu, že by Hadžibekov měl napsat ještě hrst takových oper, reagoval důrazným „Ne!“ a po pauze strnulému skladateli řekl: „Napište ještě dvě hrsti!“ Toto riziko již sice Hadžibekov nepodstoupil (do smrti už žádnou operu nenapsal), nicméně dostal za Koroğlua vzápětí Leninův řád a roku 1941 ještě Stalinovu cenu, jako vůbec první sovětský skladatel byl jmenován národním umělcem SSSR a roku 1944 dostal úkol vytvořit státní hymnu Ázerbájdžánské SSR.

V roce 1943 byla opera Koroğlu nastudována v Baku rovněž v ruském jazyce, další inscenace v originálním jazyce následovaly v letech 1959 a 1975. Opera prakticky neopustila repertoár bakuského operního divadla, které s ní hostovalo mj. v Tabrízu, Tbilisi, Kyjevě nebo Leningradě. Je – podobně jako jiná Hadžibekovova díla – na jeho repertoáru i v současnosti (2015). Nastudování mimo domácí půdu se omezila na stalinskou epochu (1939 a 1958 Ašchabad v turkmenštině, 1942 Jerevan v arménštině, 1950 Taškent v uzbečtině). Inscenace z roku 2009 však měla mezinárodní rozměr pro turkické národy; kyrgyzsko–turecko-ázerbájdžánsko-kazašsko-baškirsko-tatarská koprodukce měla premiéru 9. září 2009 v Biškeku a zavítala mj. do Almaty, Ankary a Baku.

V letech 1952, 1970 a 1985 vyšel klavírní výtah opery a byla vydána její gramofonová nahrávka.

Roku 1973 napsal na stejný námět operu Köroğlu turecký skladatel Ahmet Adnan Saygun na libreto Salahattina Batua. V kontrastu s Hadžibekovovou operou, jež je převážně hrdinsko-epická, se Saygunova opera soustředí na psychologické a lyrické stránky legendy; na rozdílu mezi těmito dvěma zpracováními je patrné, jak je námět Hadžibekovovy opery politicky deformován.

Protityranská slova Hadžibekova Koroğlua lze však (vzhledem ke skladatelovým známým protibolševickým sympatiím) vykládat i jako vzpouru proti stalinskému režimu. Hudba opery – zejména její často samostatně hraná předehra – se stala symbolem národní identifikace Ázerbájdžánců a stala se symbolem hnutí za nezávislost země na přelomu 80. a 90. let 20. století, které vyústilo ve vyhlášení nezávislosti Ázerbájdžánu na SSSR. Uvažovalo se o její adaptaci na novou ázerbájdžánskou hymnu (namísto dosavadní Hadžibekovy hymny Ázerbájdžánské SSR), nakonec však byla přijata hymna předrevoluční Ázerbájdžánské demokratické republiky, jejímž autorem byl ostatně rovněž Uzeir Hadžibekov.

Charakteristika opery Koroğlu je považován za Hadžibekovovo vrcholné dílo a centrální dílo moderní ázerbájdžánské opery. Sigrid Neefová shrnuje jeho téma takto: „Syn slepce přináši světlo do temných poměrů. Učí porobené kavkazské národy odporu a před jeho písněmi se otevírají i hradby feudálních pevností.“

Hadžibekov podobně jako ve svých dřívějších dílech usiloval o spojení tradiční ázerbájdžánské hudby s klasickou hudbou evropskou, avšak v této své poslední opeře mnohem syntetičtějším a promyšlenějším způsobem. Vyhýbá se přímým citátům nebo prosté nápodobě lidové hudby, ale zapojuje do opery její celkové harmonické, melodické a rytmické prvky.Neef, c. d., s. 183.

Skladatel u hlavního hrdiny opery zdůraznil nejen jeho hrdinství, ale také jeho postavení lidového zpěváka, tzv. ašuga. Árie jsou sice prokomponovány a neponechávají mnoho prostoru pro improvizaci, přesto vycházejí z lidových vzorů a některé z nich mají přímo ustálenou lidovou formu – tak písně, které Koroğlu zpívá jako potulný zpěvák, patří na výslovnou žádost hostí k tradičním typům „gozallama“ a „šikasta“, píseň šaška ve 2. dějství patří k typu lidových žertovných písní zvaných „mejchan“. V orchestru zaujme bohaté využití lidových nástrojů: tar, kamanča, saz, zurna (surnaj), balaban, duduk a jiné. Mají různé specifické využití: například na tar se doprovází hlavní hrdina v převleku za lidového pěvce při zpěvu, dalekonosným jasným tónem zurny přivolává svého koně, lyricko-zpěvný tón duduku doprovází písně a zpěvy sboru.

Opera obsahuje velkou řadu sborů, což je důsledkem dobového ideologicko-estetického důrazu na „lidovost“ a „kolektivnost“ a současně na tradice ruské romantické opery (Musorgskij aj.) s velkým podílem sborového zpěvu. Přestože hudební materiál sborů v Koroğluovi má lidové kořeny, musel se Hadžibekov vyrovnat s nutností psát sbory polyfonně, zatímco ázerbájdžánská lidová píseň je striktně jednohlasá. Skladatel proto často hlasy vede v unisonu. Největším a nejpropracovanějším sborem opery je „Čanlibel“ z počátku 3. dějství. Oproti tomu velký důraz na tanec odpovídá tradicím ázerbájdžánské hudby a divadla, všechny akty obsahují tanec, ať dvorský, nebo lidový (např. typů „jallu“ a „džangi“), a i celá opera končí taneční scénou.

Hudebně-dramatickou stavbu zajišťuje síť příznačných motivů, což je znak západoevropské klasické tradice. Tyto krátké a výrazné motivy však často vyrůstají z intonačních postupů tradičního mugamu (např. typů „čahargah“, „rast“ a „šur“). V práci s nimi skladatel rozlišuje mezi dvěma světy svých postav: na konzervativní straně stojí feudálové, jejichž strnulé motivy se nemění, zatímo na druhé straně je lid a jeho hrdinové, jejich ohebné motivy prodělávají vývoj a podléhají proměnám a vzájemným kombinacím. Na dvou z těchto příznačných motivů je vystavěna i předehra opery: hrdinský motiv lidu se střídá s něžným motivem dívky Nigar.

Osoby a první obsazení PostavaHlasový oborPremiéra (30. 4. 1937)Rövşən, zvaný KoroğlutenorBülbülAlı, jeho otecbaryton…Nigar, Rövşənova milásopránG. İsgәndәrovaHәsәn chánbarytonM. BağırovEhsan pašatenorӘ. Zülalovİbraһim chánbasB. MustafayevHәmzә bektenorQ. HüseynovŠašektenorQ. İsgәndәrovZpěvačkamezzosoprán…Nadirtenor…Vəlitenor…Eyvaztenor…Poladtenor…Lokajtenor…Dva dvořanétenor a baryton…Tři hlasatelétenor, baryton, bas… Vesničané, pastevci, dvořané, tanečnice, starci, ženy, povstalci, Arméni, Kurdové, Lezgini (sbor a balet) Dirigent: Uzeir Hadžibekov Režie: İsmayıl Hidayәtzadә Výprava: R. Mustafayev

Děj opery

1. dějství Je jaro, schyluje se k večeru. Avšak rolníci v horách jižního Ázerbájdžánu, na polích patřících místnímu feudálovi Hәsәn chánovi, musí ještě pracovat. Přitom si navzájem stěžují na krutého a prchlivého pána. Dva z nich, Nadir a Vəli, vyprávějí o tom, že Hәsәn chánovi muži opět vyrabovali statek jednoho ze sedláků, aby mohl jejich pán hostit další návštěvy (sbor Bu gözəl təbiət, bu şən mənzərə s duetem Dönmüşdür zəmanəmiz cəhənnəmə).

Ke všeobecnému zděšení Hәsәn chán právě přichází a jeho sluhové mu uvolňují cestu tím, že rolníky rozhánějí knutou. Hәsәn chán se svými pobočníky, İbraһim chánem a Hәmzә bekem, představuje své krédo: jen tyranstvím a bičem lze udržet dědičnou moc (Hәsәn chánův zpěv a scéna Qamçıdır saxlayan bu rəiyyəti… Xanların xanıyam, böyük bir xan). Do vesnice přišel proto, aby si vybral ze svého stáda nejlepšího hřebce, ale jeho pochopové zjišťují, že ošetřovatel jeho stáda, starý Alı, dal vyhnat celé stádo do hor na pastvu. Hәsәn chán zuří a obviňuje starce, že to učinil naschvál. Alı se brání (arioso Ortada yox idi heç bir məqsədim), ale Hәsәn chán přikazuje svým biřicům, aby ho za trest oslepili a navíc vyplenili jeho dům.