Michal Vitanovský (* 3. května 1946 Klatovy) je český medailér a sochař, publicista a autor prací k dějinám umění zaměřených na medailérství, numismatiku, heraldiku a historické kachle.
Život Michal Vitanovský pochází z rodiny vojáka prvorepublikové armády, za války odbojáře a středoškolského učitele, později důstojníka armády, na počátku normalizace předčasně penzionovaného. S rodinou žil postupně v Mikulově, Brně, Praze, Trenčíně a nakonec v Praze. V mládí četl díla Gustava Meyrinka, Lautréamonta a Jarryho, během dospívání objevil rock-and-roll a Beatles. Když napoprvé neuspěl při zkouškách na výtvarnou školu, absolvoval nepovinnou devátou třídu a rok navštěvoval kursy výtvarného umění na Lidové škole.Juliana Boublíková-Jahnová, 2006, nestránkováno
V letech 1961–1965 vystudoval Střední odbornou školu výtvarnou v Praze. Zásadní pro něj byl profesor výtvarné výuky Viktorin, který vyžadoval po studentech každý týden zpracování nového námětu.Michal Vitanovský, návštěva v ateliéru, Galerie V.I.P., 2009 Po dokončení studoval v letech 1965–1971 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Jana Kavana, obor užitá plastika.Petr Pavliňák (ed.), SČSVU, 2009, s. 42 Během studií navštěvoval večerní kursy kreslení aktu a na výstavách se seznámil s díly české moderny 60. let. Měl možnost poznat také díla evropských sochařů Lipchitze, Moora, Caldera, Arpa a Picassa. Roku 1974 se zúčastnil výstavy The Contemporary Bohemian Medal v Praze a o rok později mezinárodní výstavy FIDEM v Krakově.Juliana Boublíková-Jahnová: Michal Vitanovský, A Retrospect, The Medal 35, 1999, p. 79-86 Roku 1976 se spolu s dalšími českými umělci (Demartini, Nešleha, Hendrych, Kolíbal, Dlouhý, Karel, Roubíček ad.)Radan Wagner, Jak to bylo ve výtvarném umění za totality, Lidové noviny, 2019 podílel na významné zakázce Art Centra pro Mramorový palác dynastie Páhlaví v Teheránu.
Od 80. let byl účastníkem medailérskách sympozií v Nyíregyháze, Kremnici a Uherském Hradišti. Osvojil si zde např. zkušenost s odléváním na ztracený vosk, kde vzniká každé dílo jako jediný originální kus (Osamělost, Ateliér, 1984). Roku 1986 byla na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem instalována jeho plastika Ikaros, roku 1988 pomník Selské vzpoury roku 1977 na Zámku Konopiště. Vitanovský se jím hlásí k barokní tradici, ale jde o moderní sochařské dílo tesané v pískovci. Koncem normalizačních let pro něj sochařská tvorba znamenala i druh duševní očisty a reakci na režimní snahy o vymývání mozků (Proměna, 1987).
Po roce 1989 se otevřel prostor pro svobodnou realizaci dříve nepřípustných témat. S objednávkami přicházela města, církve, státní instituce, nadace i někteří kultivovaní soukromníci a díla bylo náhle možné razit a vydávat ve větších sériích. Některé zakázky byly zcela unikátní - v 90. letech zvítězil v soutěži na Řád T. G. Masaryka (1991) a na nejvyšší státní vyznamenání České republiky - Řád Bílého lva (1994).Hrůzová N, 2011, nestránkovánoJuliana Boublíková-Jahnová: Michal Vitanovský, in: Anděla Horová (ed.), NEČVU, 2006, s. 826
Od roku 1984 publikuje odborné články zaměřené na medailérství, mince, středověké kachle a heraldiku. Roku 1989 byl členem akčního výboru Občanského fóra v Mánesu. Od roku 1990 je členem Asociace umělců medailérů (na ustavujícím aktivu roku 1990 zvolen předsedou), od r. 1992 Umělecké besedy (předseda výtvarného odboru 1993) V devadesátých letech přispíval do časopisu The Medal vydávaného v Londýně, redigoval Informační bulletin medailérské asociace a přispíval do bulletinu Umělecké besedy Život (2004–2007). Byl členem volného sdružení Lipany (1991–1992). Společně s Miladou Othovou a Jiřím Vlachem tvoří uměleckou skupinu Trojkolka(zal. 1994).AbART: Trojkolka Skupina pořádá pravidelná setkání a výtvarná symposia.Michal Vitanovský, Zpráva o III. symposiu Trojkolky (21.--26.7.2011), Slovácko 53, 2011, s. 371-372,
Michal Vitanovský žije a tvoří v Praze a v Pyšelích. Náleží k předním českým medailérům. Procházka V.: Michal Vitanovský - fenomén českého současného medailérství, Numismatické listy 51, 1996, s. 154-162 Dvě bilanční výstavy jeho sochařské a medailérské tvorby se uskutečnily roku 2006 k jeho 60. narozeninám v Senátu ČR a ve Strahovském klášteře.Jana Hásková, Dvě výstavy Michala Vitanovského, Numismatické listy 3, 2006, s. 138-139 V zahraničí byl zastoupen na výstavách pořádaných FIDEM (Fédération internationale de la médaille d'art) od roku 1975 (Lisabon, Florencie, Stockholm, Colorado Springs, Helsinky, Londýn, Budapešť, Haag, ad.)
V 70. letech se seznámil a oženil s tanečnicí Národního divadla Eliškou Zázvůrkovou (* 1955), se kterou má dceru Barboru (* 1977). Svou druhou ženu Naděždu poznal na medailérském sympoziu v Kremnici roku 1985. Udělená vyznamenání 1995 Medaille d'argent de L'Ordine pro merito melitensi. Maltézský záslužný řád - Suverénní řád Maltézských rytířů 2000 Medaile Jiřího z Poděbrad. Nadace Jiřího z Poděbrad pro evropskou spolupráci 2006 Cena Tomáše J. Bati za zásluhy, Rotary International 2015 Officier de Merité, Důstojnický záslužný kříž. Vojenský a špitální Řád sv. Lazara Jeruzalémského 2016 Medaile Josefa Hlávky. Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových 2023 Crux ex Merito Záslužný kříž Božího hrobu jeruzalémského. Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského
Tvorba Michal Vitanovský je typem vzdělané tvůrčí individuality, poučené o umění v širokém rozpětí od středověku po současnost. Svým intelektuálním zaměřením inklinuje k expresivnímu sochařskému výrazu. V celém jeho díle je patrné vyrovnávání složky intimně lyrické s prvky dramatizujícími i racionálními.Helena Štroblová, Tomáš Hladík, 1986 Jeho volná tvorba je často nefigurativní, navázaná na jiné umělecké směry 20. století. Je tvůrcem, který od přelomu 70. a 80. let zásadně ovlivnil podobu českého medailérství.
Sám se považuje především za sochaře, ale proslulo zejména jeho rozsáhlé dílo medailérské, ve kterém převažují portréty. Už během studia v roce 1968 odlil svou první medaili s portrétem Alberta Einsteina a navrhl medaili T. G. Masaryka, raženou roku 1968. Koncem 60. let se zúčastnil soutěží na pamětní mince (Jan Evangelista Purkyně, 1969), ale další mince až na několik výjimek ze 70. let (Jesenský, Smetana, S.K. Neumann) navrhoval teprve po pádu komunismu od 90. let. Jeho sochařská tvorba je silně expresivní (Pieta - studie k pomníku selských vzbouřenců, 1978).Němečková V, 1983, nestránkováno
Na VŠUP vyzkoušel veškeré sochařské materiály, od dřeva, kovů, keramiky, kamene až po plasty. V té době vznikly jeho drobné bronzové plastiky, které svou monumentální formou představují spíše studie k větším dílům. V závěru studia a krátce po absolutoriu se zabýval bíle glazovanou keramikou kde detaily modelace zvýraznil modrou glazurou.Prokop J, 1973 Vytvořil sérii soch inspirovaných postavou ženy, spolu s mnoha variantami Idolů, pojatých ve stylu syntetického kubismu (Mateřství, 1973). V jeho práci lze najít ovlivnění díly mnoha moderních sochařů. Autorská invence Vitanovského experimentuje s tradičními formami a v renesanční koncepci medaile využívá inspiraci středověkem.
Závěr jeho vysokoškolského studia se časově proťal s nástupem normalizace, což se také projevilo v jeho závěrečné práci – do plastiky Prométhea vtělil všechny své pocity z dusné atmosféry oné doby. Antický hrdina Prométheus se stal obrazem smělého vzdoru jedince proti srpnové okupaci, jaký představoval i čin Jana Palacha. Jiné plastiky z té doby i svým názvem jednoznačné ukazují na tíseň doby (Uvězněný pták).
Po absolutoriu školy se Vitanovský věnoval převážně tvorbě medailí a soch jako umělec ve svobodném povolání. Jako většina výtvarníků poznamenaných okupací v srpnu 1968 a následnou normalizací se před rokem 1989 uchýlil k neutrálním tématům (v jeho případě postavám ze starších českých dějin), která byla režimem tolerována. Své prožitky z četby českých a evropských básníků a spisovatelů přenesl do cyklu netradičních a osobitých medailí Básníci a spisovatelé. Některé cykly věnoval otázkám které přináší bouřlivý rozvoj civilizace (s ironickým názvem Chvála civilizace) a s ním spojené ničivé působení člověka na přírodu nebo hrozba války. Lité medaile a plakety nebyly tak bedlivě kontrolovány komunistickou cenzurou a nabízely možnost svobodnějšího výtvarného projevu i příležitost vystavovat v zahraničí. To však neplatilo pro ražené medaile, kde dozor nad obsahem skončil až pádem komunistického režimu roku 1989. Proto se ražené medaile staly významnou součástí tvorby Michala Vitanovského až po roce 1990.
Kromě medailí ke konkrétním událostem z osobního života (Svatební, 1975, Narození dcery, 1977, Barborka, 1979) se věnoval také významným výročím (Lidice, 1971–1972, Rok české hudby, 1974, Národní divadlo, 1981–1982). Lidická medaile pojímá téma zcela novým a originálním způsobem - plocha s naznačenými "stíny" postav je perforována třemi otvory po střelách, on nichž se rozbíhají praskliny. Vitanovský obvykle tvoří v uzavřených tematických cyklech. Úplně první cyklus sedmi medailí z roku 1975 připomíná nekonvenčním způsobem Pražské povstání v květnu 1945. V 70. letech vytvořil sérii medailí a plaket s ekologickými tématy, která se stala zástupným symbolem jeho nesouhlasu s politickou situací v okupovaném Československu (Bez vody není života, 1976, Pták v naftě, 1980). Souběžně začal s cyklem portrétních medailí osobností, kterých si osobně vážil (Vančura, Debureau, 1976, bratři Čapkové, 1977, ad.). V 70. letech začal vytvářet cyklus Zavraždění básníci, který je svědectvím o osobní angažovanosti ve světě literatury i varování budoucím.Prokop J, 1977 Pro Mramorový palác v Teheránu vytvořil deset bronzových reliéfů na téma správních reforem vládních rezortů.
Silným impulzem pro jeho tvorbu se stalo objevení hrobu Přemysla Otakara II a jeho královských insignií roku 1976. Tehdy si uvědomil co je věčné a stanovil svůj vlastní úkol ve vymezeném čase. Rozhodl se soustavně zabývat kořeny české státnosti a ve své medailérské tvorbě věnovat galerii důležitých osobností českých a evropských dějin od raného středověku až po Komenského (cyklus Velké postavy českých dějin). Vitanovský nevytváří pouze panteon portrétů osobností, ale je zasvěceným vykladačem jejich činů.Hásková J, 1994 Uplatňuje své znalosti historie a portréty zasazuje do charakteristických dobových reálií. Využívá napětí mezi hladkou plochou modelovaného tvaru a ostrou obrysovou linií a kontrast geometrizované a bohatě zčeřené struktury dotvářené světlem.
Některé medaile svou interakcí s okolním prostorem představují spíše objekty a spojovací most mezi medailí, plaketou a volnou sochou (Touha, 1978, Ariadné, 1983, Paměť dlaně). Podoba jeho plastik se vyvíjela od expresivně vyhroceného tvaru, ve kterém nechal prostor pronikat do hmoty formou děr a skulin, ohraničených množstvím vytažených záhybů, až po sumární modelaci, málo členěný tvar a sevřenou formu z přelomu 70. a 80. let. V 80. letech ustoupily poetické kvality sochy zájmu o konstruktivní prvky a stavební problematiku sochy. V souboru torz jsou tělesné formy transformovány v jednoduchý znak a později v architekturu, kterou podpírá nebo prorůstá armovaná konstrukce (Torzo s malým křídlem, 1982). Záměrný a působivý kontrast hladkého těla s agresivní konstrukcí nepředstavuje pouze formální řešení tektoniky sochy, ale jako varující memento symbolizuje střet života a odlidštěné technické civilizace.