náhled|První strana „předběžného čistopisu“ Vojcek (v německém originále , uváděno též jako ) je dramatický zlomek německého dramatika a básníka Georga Büchnera, který jej začal zapisovat pravděpodobně mezi koncem července a začátkem září 1836. Po jeho předčasné smrti v roce 1837 zůstalo dílo zlomkem. Rukopis se dochoval v několika stadiích náčrtů. V tisku se Vojcek poprvé objevil roku 1879 ve značně přepracovaném a vydavatelem pozměněném znění Karla Emila Franzose. Teprve 8. listopadu 1913 byl Vojcek poprvé proveden na jevišti, a to v Rezidenčním divadle (Residenztheater) v Mnichově. Od té doby byl přeložen do četných jazyků a mnohokrát nově interpretován. Zejména díky svému volnému řazení epizod ztělesňuje typ „otevřeného dramatu“, náleží v současnosti mezi nejhranější a nejvlivnější dramata německé literatury a inspiroval řadu umělců k jejich vlastním dílům.

Vznik

Prameny, historické vzory Historickým předobrazem Büchnerova Vojcka je Johann Christian Woyzeck, narozený 3. ledna 1780 v Lipsku jako syn parukáře. Ze žárlivosti ubodal dne 21. června 1821 46letou vdovu Johannu Christianu Woostovou v průchodu v lipské Sandgasse. Při procesu vystavil profesor medicíny Johann Christian August Clarus dvě dobrozdání o příčetnosti obžalovaného. Woyzeck byl po dlouhém řízení, ve kterém se za něj pomocí znaleckého posudku zasazoval i saský následník trůnu, odsouzen a 27. srpna 1824 veřejně popraven na hlavním náměstí v Lipsku. Tento historický podklad byl v poslední době obšírně editorsky zpracován.Holger Steinberg, Adrian Schmidt-Recla, Sebastian Schmideler: Forensic Psychiatry in Nineteenth-Century Saxony. The Case of Woyzeck. in Harvard Review of Psychiatry 15 (2007), s. 169–180; Adrian Schmidt-Recla: Daß ein solcher Zustand jede Zurechnung ausschließe, ist an sich klar … Ein Beitrag zur Monomanielehre und eine Quellenlese zu Georg Büchners Fragment „Woyzeck“, in Michael Kilian (ed.): Jenseits von Bologna – Jurisprudentia literarisch, Berlin 2006, s. 305–357; Holger Steinberg, Sebastian Schmideler: Die Todesurteile des Leipziger Schöppenstuhls im Fall Woyzeck: Zwei bedeutende gerichtspsychiatrische Quellen erstmals vorgestellt, in Fortschritte der Neurologie & Psychiatrie 74 (2006), s. 575–581; Holger Steinberg, Sebastian Schmideler: Nach 180 Jahren wieder entdeckt: Das Gutachten der Medizinischen Fakultät der Universität Leipzig zum Fall Woyzeck in Der Nervenarzt 76 (2005), s. 626–632. Tak jsou dnes všechny rozsudky a posudky týkající se historického Woyzecka přístupné v plném textu a zhodnoceny z hlediska právních dějin i dějin psychiatrie.

Clarusovo dobrozdání s názvem Příčetnost vraha J. C. Woyzecka, podle zásad soudního lékařství řádně doložená (Die Zurechnungsfähigkeit des Mörders J. C. Woyzeck, nach Grundsätzen der Staatsarzneikunde aktenmäßig erwiesen) vyšlo v odborném časopise Henkes Zeitschrift für die Staatsarzneikunde. Büchnerův otec byl předplatitelem tohoto časopisu a vydával v něm sám případy ze své lékařské praxe.

Z téhož časopisu měl Georg Büchner pravděpodobně i informace o tovaryši z tabákové továrny Danielu Schmollingovi, který 25. září 1817 zabil svou milenku Henriettu Lehneovou na planině Hasenheide u Berlína, a o plátenickém tovaryši Johannu Dießovi, který 15. srpna 1830 ubodal svou milenku Elisabeth Reuterovou v blízkosti Darmstadtu.

Novější zdrojBurghard Dedner, Eva-Maria Vering: Es geschah in Darmstadt. Frankfurter Allgemeine Zeitung, pátek, 23. prosince 2005, č. 299, s. 35. ukazuje i na další podklad: Dne 15. dubna 1816 zavraždil ševcovský tovaryš Johann Philipp Schneider, protože nemohl splatit své dluhy, tiskařského tovaryše Bernharda Lebrechta před Rýnskou branou v Darmstadtu. Následně si očistil ruce a obličej u bessungské brány v Darmstadtu a vypral svůj oděv v jezeře Großer Woog na okraji darmstadtského vnitřního města. Po činu se Schneider zdržoval v hostinci. Jistý holič nalezl Lebrechtovo tělo a vyrozuměl policii. Schneider byl identifikován na základě vražedné zbraně, odsouzen a popraven. Paralely k Büchnerovu dramatu jsou zjevné. Tento případ vydal roku 1816 jako separátní tisk štábní auditor Friedrich Schenk a advokát darmstadtského dvorního soudu Philipp Bopp jej roku 1834 pojal do své sbírky vybraných případů. Nedá se prokázat, že Büchner tuto publikaci znal, avšak mohl se s Boppem setkat přes společné známé z okruhu radikálních demokratů v Darmstadtu.

Do činohry byla zapracována další historicky podložená skutečnost, totiž experimenty s hrachovou kaší, které prováděl gießenský vědec Justus von Liebig. Předmětem těchto pokusů na lidech byli vojáci, kteří se po tři měsíce museli stravovat výlučně hrachovou kaší. Cílem přitom bylo zjistit, zda by bylo možné vyživovat vojsko a dělnictvo mnohem levněji, pokud by jim člověk podával namísto příležitostného masa luštěniny bohaté na bílkoviny. Tento nutriční výzkum zcela ztroskotal: probandi brzy začali trpět halucinacemi, ztráceli kontrolu nad svaly včetně svěrače a močení. Neurologické symptomy choroby, které se u Vojcka při jednostranné hrachové stravě projevily, jsou přitom skutečné následky otravy přebytkem tzv. „neproteinogenních aminokyselin“. V rozvojových zemích, jako jsou Bangladéš nebo Etiopie, se dodnes vyskytují takové příznaky otravy u chudého obyvatelstva, které si může dovolit pouze extrémně jednostrannou stravu.Im Erbsenwahn Ein fragwürdiges Ernährungsexperiment im 19. Jahrhundert, potravinářský chemik Udo Pollmer na Deutschlandradio Kultur dne 26. října 2013, přístup 29. října 2013

Rukopisy Georg Büchner začal s prací na Vojckovi během roku 1836 ve Štrasburku. Pro svou předčasnou smrt následujícího roku drama nedokončil.

Celkově jsou k dramatu k dispozici – nepočítaje škrtnuté a zavržené pasáže – 31 výstupy z Büchnerovy ruky, které lze přiřadit pravděpodobně čtyřem vývojovým etapám. Nelze zjistit, jak Büchner zamýšlel tyto výstupy seřadit. Listy rukopisu nenesou žádná pořadová čísla, výstupy činohry nerozdělené na dějství nejsou číslovány. Mnohé výstupy jsou velmi krátké, a přesto samostatné. Inkoust rukopisu je natolik vybledlý, že Büchnerův bratr měl potíže s rozšifrováním díla, a i proto je nezahrnul do prvního souborného vydání Büchnerových spisů z roku 1850.

Fragment Vojcka existuje v rukopisných náčrtech několika znění, které jsou nyní uchovávány ve Výmaru v Archivu Goetheho a Schillera. Faksimile rukopisů vydal roku 1981 Gerhard Schmid.

Rukopis se zachoval v této podobě: pět listů ve formátu kanzlei, složené na dvoulisty ve formátu Folio se dvěma skupinami scén ke 21 (nyní nazýváno náčrtový stupeň H1) a 9 výstupům (náčrtový stupeň H2); jediný list ve kvartovém formátu se dvěma jednotlivými scénami; šest listů ve foliovém formátu, složené na šest dvoulistů ve kvartovém formátu (poslední náčrtový stupeň H4). Tento „předběžný čistopis“ dramatu je jakožto nejpokročilejší náčrt základem pro současná knižní a jevištní znění.

Ediční historie Zlomkovitost hry měla pro její uveřejnění – jakož i na inscenování – zásadní důsledky. Rukopisy musely být učiněny opět čitelnými, transkribovány, muselo být stanoveno pořadí výstupů pro uvádění na scéně. Pro vykladače Vojcka i pro specialisty na Büchnerovo dílo se nabízela řada příležitostí k diskusi.

Čtrnáct let po smrti Georga Büchnera vydal jeho bratr Ludwig Büchner roku 1850 Spisy z pozůstalosti (Nachgelassenen Schriften). Vojcek mezi ně nebyl zahrnut, protože rukopis byl silně vybledlý a z velké části nečitelný. Rakouskému spisovateli Karl Emil Franzos se podařilo rukopis chemickou procedurou učinit opět čitelným. Vydal tento zlomek roku 1879 ve značně přepracované v knize Georg Büchner: Sämmtliche Werke und handschriftlicher Nachlaß (Georg Büchner: Sebrané spisy a rukopisná pozůstalost). Jméno hlavního hrdiny zní podle Franzosova čtení Wozzeck. Na začátek děje neumístil Franzos scénu na otevřeném poli za městem, ale scénu holení (nyní 5. výstup). Tato ediční rozhodnutí mají dopady ještě v současnosti: film Vojcek Wernera Herzoga například začíná scénou holení stejně jako znění vydané v rámci Projektu Gutenberg. Toto pořadi výstupů je použito mj. i v edici nakladatelství Oldenbourg-Verlag.

O Franzosovu redakci Vojcka se opíral Paul Landau, který vydal roku 1909 další znění v Sebraných spisech Georga Büchnera, které se od Franzosova vydání liší pouze v řazení některých scén. Tuto verzi využil Alban Berg jako podklad pro svou operu „Vojcek“. Teprve od edice Georga Witkowského (Lipsko 1920) se používá v originále správnější čtení Woyzeck, které se postupně prosadilo i v divadelní praxi.

Fritz Bergemann vydal Büchnerovy Sebrané spisy a dopisy. Nedokončené Kriticko-historické vydání Wernera R. Lehmanna bylo i podkladem pro Mnichovské vydání v nakladatelství Carl Hanser Verlag roku 1980.

Sebrané spisy, dopisy a dokumenty ve dvou svazcích, vydané Henrim Poschmannem, je nejnovější edice souborného Büchnerova díla (od roku 2002 v brožované formě v nakladatelství Insel-Verlag). Burghard Dedner je spolu s Thomasem Michaelem Mayerem odpovědným redaktorem Studijního vydání v nakladatelství Reclam.

Roku 2001 vydalo mnichovské nakladatelství K.G.Saur Verlag knihu a CD-Rom Georg Büchner: Woyzeck. Faksimile, Transkription, Emendation und Lesetext, redigoval Enrico De Angelis ().

V lednu 2006 vyšla aktuální edice Vojcka v 7. svazku Historicko-kritického vydání sebraných děl a spisů Georga Büchnera, tzv. Marburského vydání. Svazek s textem (svazek 7.1) editovali Burghard Dedner a Gerald Funk, svazek s komentářem (svazek 7.2) napsal Burghard Dedner. Marburské vydání bylo ukončeno v září 2013.

Drama

Postavy

Přehled děje Prostý voják František Vojcek, který se snaží finančně podporovat svou družku Marii a jejich společné nemanželské dítě, pracuje jako vojenský sluha u svého hejtmana. Aby dosáhl přilepšení ke svému hubenému žoldu, který do krejcaru odevzdává Marii, nechává si bezskrupulózním doktorem pro pokusné účely naordinovat hrachovou dietu. Hejtman a doktor využívají Vojcka nejen fyzicky a psychicky, ale navíc ho i veřejně ponižují.

Když Marie potají naváže milostný vztah s plukovním tamborem a Vojcek si potvrdí své klíčící podezření poté, co pozoruje Marii v hospodě se svým milencem při tanci, domnívá se, že slyší vnitřní hlasy, které mu přikazují, aby nevěrnou Marii zabil. Protože jeho peníze nedostačují ke koupi pistole, obstará si nůž, odvede Marii na večerní procházku do blízkého lesa a probodne ji tam na břehu jezera.

Pořadí výstupů V současnosti existuje několik knižních a jevištních verzí Vojcka. Werner R. Lehmann rekonstruoval na základě Büchnerových rukopisů toto pořadí výstupů: 1. výstup: Otevřené pole, v pozadí město Vojcek, který se svým kamarádem Ondřejem řeže vrbové proutí, se cítí ohrožován nadpřirozenými mocnostmi. Ondřej se snaží svůj strach, vyvolaný Vojckovými halucinacemi, zahnat lidovou písní o „dvou zajících“. náhled|Postranní kresba z Büchnerova rukopisu ke scéně na ulici – výřez 2. výstup: Město Vojenská kapela prochází ulicí. Sousedka Markéta ji sleduje. Vojcek navštěvuje svou milenku a dítě. Hovoří tajuplně. Marie mu nerozumí. 3. výstup: Bouda, světla, lidé Stařec zpívá s doprovodem flašinetu. Marie a Vojcek poslouchají vyvolávače, který představuje kuriozity. Poddůstojník a plukovní tambor obdivují Marii. 4. výstup: Mariina světnička Marie pozoruje svůj obraz v zrcadle. Plukovní tambor jí daroval náušnice. Vojcek ji překvapí a předává jí peníze. Pak zase odbíhá. 5. výstup: U hejtmana Vojcek holí hejtmana. Ten se mu vysmívá. Když hejtman zavede řeč na Vojckovu morálku a jeho nemanželské dítě, povolí Vojcek stavidla své výřečnosti a stěžuje si na nespravedlnost světa. 6. výstup: Mariina světnička Plukovní tambor činí Marii návrhy. Ta jej nejprve odmítá, pak však podléhá. 7. výstup: V uličce Vojcek má tušení, že ho Marie podvádí. Chce si svou domněnku o Mariině nevěře potvrdit. 8. výstup: U doktora Vojcek se nabídl doktorovi k pokusům, aby vydělal peníze. Doktor mu předává denní porci hrachu. Vojcek mluví o svých viděních. Pro doktora je Vojcek „pozoruhodný případ“.