Sociální demokracie (zkratka SOCDEM, do června 2023 Česká strana sociálně demokratická, zkratka ČSSD) je mimoparlamentní česká středolevicová sociálnědemokratická a nejstarší stále existující česká politická strana. Je členkou Socialistické internacionály, Progresivní aliance a Strany evropských socialistů. Předsedou strany je od roku 2025 Jiří Nedvěd.

Sociálně demokratická strana českoslovanská založená roku 1878 navázala na dělnické hnutí a vznik celoevropského sociálnědemokratického hnutí, jež bojovalo za vznik moderních sociálně spravedlivých států. Voličská podpora sociální demokracie začala stoupat na přelomu 19. a 20. století, postupně se stávala jednou z nejsilnějších politických stran v českých zemích. V roce 1920 byla nejsilnější českou politickou stranou první československé republiky, po odtržení leninistických radikálů, kteří roku 1921 založili Komunistickou stranu Československa (KSČ), zaujímala druhé místo po Republikánské straně (tzv. agrárníci). Po válce byla jednou z povolených stran Národní fronty a podílela se na vládě. Po komunistickém převratu v únoru 1948, který nepřímo podpořila, byla strana nuceně sloučena s KSČ a nadále působila jen v exilu se sídlem v Londýně.

Po sametové revoluci roku 1989 byla strana obnovena a za předsednictví Miloše Zemana se stala hlavní představitelkou demokratické levice a spolu s pravicovou Občanskou demokratickou stranou jednou ze dvou nejsilnějších stran v Česku. V letech 1998–2006 byla hlavní vládní stranou. Během druhé poloviny desátých let 21. století začal její dominantní vliv na české politické scéně upadat, tradiční elektorát straně přebíralo zejména hnutí ANO 2011. Roku 2017 se ČSSD ještě účastnila sestavování vlády, ale už jen jako menší koaliční partner, a ve volbách 2021 z Poslanecké sněmovny úplně vypadla. Roku 2023 představila radikální změnu loga a zjednodušení názvu.

Původně se jednalo o stranu dělnictva a části městských levicově orientovaných intelektuálů. Vzhledem k tomu, že dělníků v průběhu a hlavně v závěru 20. století ubývalo, strana se soustředila na všechny pracující s nižšími až středními příjmy. Na konci 90. let a v prvním desetiletí 21. století měla strana voličskou základnu především na venkově a v menších městech. Na rozdíl od jiných sociálně demokratických stran na západě se české sociální demokracii nepodařilo oslovovat liberálnější obyvatele velkých měst.

Historie

Dělnické hnutí a počátky sociální demokracie na území Čech a Moravy (1878–1907) náhled|„Sociální demokracie se vymkla kontrole kapitalistů“ (karikatura Mikoláše Aleše z roku 1890)Počátky českého dělnického hnutí lze nalézt v 60. letech 19. století. Tehdy vznikly první odborové a vzdělávací spolky českého dělnictva. Roku 1868 bylo ustanoveno svépomocné družstvo Oul vedené Františkem Ladislavem Chleborádem. V roce 1870 proběhla na Ještědu masová demonstrace českých a německých dělníků, takzvaný „tábor lidu“. Dne 7. dubna 1878 se v břevnovském hostinci U Kaštanu konal ustavující sjezd zvláštní organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouského sociálně demokratického hnutí pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku. Hlavními osobnostmi sjezdu byli Ladislav Zápotocký a Josef Boleslav Pecka z okruhu časopisů Dělnické listy a Budoucnost. V dubnu 1874 se v uherském Neudörflu čeští sociální demokraté účastnili konference sociálně demokratických spolků v Rakousku-Uhersku, kde se přihlásili ke společnému postupu sociálních demokratů v řiši v úsilí o vytvoření jednotné strany. Jako ilegální organizace však byla rakouská strana založena až v roce 1888. V letech 1888 až 1893 byla strana součástí nové Sociálně demokratické strany dělnické Rakouska. Proces osamostatňování české sociální demokracie z tzv. rakouské internacionály, vyústil v prosinci roku 1893 na sjezdu konaném v Českých Budějovicích, a to v založení takticky a organizačně samostatné Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické.

První samostatná kandidatura a samostatná činnost (1907–1918) Již v roce 1897 byla zastoupena v říšské radě. V tomto roce zde učinilo pět sociálně demokratických poslanců (Arnošt Berner, Petr Cingr, Josef Hybeš, Josef Steiner a Karel Vrátný) protistátoprávní prohlášení, ve kterém strana odmítala vznik samostatného českého státu. To vedlo k rozdělení strany na odpůrce a příznivce české samostatnosti, někteří příznivci sociální demokracii opustili a spolu s příznivci některých dalších stran založili ČSNS.

Programově se sociálně demokratická strana hlásila k II. internacionále, prosazovala uznání osmihodinové pracovní doby, všeobecné volební právo a úpravu mzdových poměrů. Myšlenku všeobecného volebního práva pro muže se podařilo prosadit a v roce 1907 tak již měl volební právo každý dospělý muž v Rakousku-Uhersku. Ve volbách do Říšské rady 1907 česká sociální demokracie pod vedením Antonína Němce poprvé kandidovala mimo rámec rakouské sociální demokracie. V českých zemích zvítězila, avšak po přepočtení na kurie skončila až za agrární stranou a celkově získala 6. nejpočetnější klub.

náhled|upright|Josef Hybeš, předseda strany v letech 1887–1893Ve volbách do Říšské rady 1911 strana ještě posílila a klub českých sociálních demokratů získal další 3 poslance, avšak situace se opakovala. Strana získala 4. nejpočetnější klub za Českým klubem na 3. místě. Během první světové války strana odmítala odbojovou činnost a byla plně loajální k Rakousku-Uhersku, avšak ke konci války se především levé křídlo podílelo na tzv. hladových a protiválečných demonstracích.

Sociální demokracie v novém státě (1918–1926) Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) vznikla přejmenováním Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na sjezdu v prosinci 1918, kde se strana sjednotila s českou částí Sociálně demokratické strany dělnické Rakouska a do strany se včlenily slovenští sociální demokraté ze Slovenské sociálnodemokratické strany Uhorska. Od vytvoření samostatného státu byla druhou nejsilnější politickou stranou, která měla v Revolučním národním shromáždění 47 poslanců (vycházelo se z výsledků voleb do Říšské rady v roce 1911). Tomu odpovídalo zastoupení třemi ministry v první československé vládě. Sociální demokracie navíc získala post předsedy Revolučního národního shromáždění, kterým se stal novinář a politik František Tomášek.

V komunálních volbách v roce 1919, v nichž mohly poprvé volit i ženy, ČSDSD výrazně zvítězila (získala 32,5 %), což vedlo k demisi národně demokratického premiéra Kramáře, jehož strana naopak drtivě prohrála. Sociální demokraté následně vytvořili vládu s republikány (agrárníky) a národními socialisty, pro níž se vžil název rudozelená koalice. Místo předsedy vlády zaujal sociálnědemokratický vůdce Vlastimil Tusar. Stal se tak prvním sociálnědemokratickým premiérem v českých dějinách.

náhled|vlevo|Vlastimil Tusar, v letech 1919–1921 první sociálně demokratický premiérV prvních volbách do Parlamentu v roce 1920 ČSDSD zvítězila. Získala 25,7 % hlasů a 74 mandátů. Premiérem tak zůstal Vlastimil Tusar a i půdorys této vlády zůstal stejný. V době zdánlivého rozmachu však již ve straně probíhal politický rozkol mezi vedoucím státotvorným umírněným proudem a marxisticko-leninskou opozicí, která se hlásila ke Komunistické internacionále a usilovala o komunistickou revoluci. Opoziční část se sešla na sjezdu v září roku 1920, ustavila se jako ČSDSD–levice a přijala samostatný program. V Národním shromáždění vytvořili také vlastní poslanecký klub. V říjnu téhož roku pak 23 poslanců tohoto křídla vytvořilo svůj vlastní poslanecký klub. V reakci na to podal sociálnědemokratický premiér Tusar demisi, vláda padla a nahradila jí dočasná, úřednická vláda složená z nestraníků. Rozkol sociálně demokratické strany byl prakticky dovršen sjezdem zbytku strany v listopadu 1920, na kterém byl přijat nový Dělnický hospodářský program a byly odmítnuty zásady Komunistické internacionály. Na počátku prosince 1920 se příznivci komunistického křídla strany pokusili v podstatě o státní převrat, nejprve obsadili sídlo sociální demokracie v Lidovém domě a následně po zásahu policie vyhlásili generální stávku. Stávka však byla úspěšně potlačena. Nakonec v květnu 1921 vznikla samostatná Komunistická strana Československa (KSČ). Po tomto rozdělení ČSDSD již nebyla schopna být vedoucí stranou ve vládě, přesto se po zbytek volebního období zúčastnila všech vlád, poloúřednické vlády Edvarda Beneše i první vlády Antonína Švehly.

I přesto sociální demokracie zůstala oslabená natolik, že v parlamentních volbách roku 1925 obdržela pouhých 8,9 % (KSČ 13,2 %). Po volbách se strana stala součástí druhé vlády Antonína Švehly, roku 1926 však spolu se socialisty vládní lavice opustila a vznikla tak úřednická vláda složená z nestraníků.

Na sjezdu v roce 1924 byl novým předsedou zvolen bývalý tajemník Svazu kovodělníků a poslanec Národního shromáždění Antonín Hampl, který vystřídal Antonína Němce, místopředsedou se stal (až do roku 1933) kladenský starosta Karel Kindl. O dva roky později se stal generálním tajemníkem ČSDSD mladoboleslavský senátor Vojtěch Dundr. Hlavním tiskovým orgánem bylo Právo lidu. náhled|vpravo|Antonín Hampl, předseda strany v letech 1925–1938

V letech 1918–1926 patřila mezi největší spojence ČSDSD Československá národně socialistická strana a Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR. U obou stran se uvažovalo o sloučení, které se ale neuskutečnilo kvůli některým rozlišně chápaným programový bodům (internacionální politika, pohled na německou menšinu v Československu).

Základní jednotkou strany byly místní politické organizace, organizace sociálně demokratických žen, dělnické tělocvičné jednoty či organizace sociálně demokratické mládeže. Každý ze členů partaje se musel povinně stát příslušníkem některého z odborových svazů začleněných do Odborového sdružení československého. Vzdělávací organizací strany byla Masarykova dělnická akademie.

Od „Panské koalice“ k Národní straně práce (1926–1938) Roku 1926 po dlouho trvající politické krizi vznikla vláda takzvané „panské koalice“, tedy koalice nesocialistických stran, ČSDSD se tak na zbytek volebního období ocitla v opozici. Ve volbách roku 1929 si mírně polepšila, získala 13 % hlasů. Vrátila se do vlády, stala se jedním z menších členů druhé vlády Františka Udržala. Až do sjezdu v roce 1930 se strana hlásila k tradicím marxismu, teprve na tomto sjezdu byl přijat nový stranický program, který dosavadní orientaci revidoval. Následně byla sociální demokracie jedním z menších členů všech vlád Jana Malypetra (1932–1935), všech vlád Milana Hodži (1935–1938) i první vlády Jana Syrového (1938). Ve volbách roku 1935 obdržela 12,57 % hlasů a skončila na třetím místě.

Československá sociální demokracie rozvíjela též kontakty s ostatními evropskými sociálně demokratickými stranami a byla aktivní členkou Socialistické dělnické internacionály (dlouhodobě ji zde zastupoval František Soukup a posléze i Betty Karpíšková a Lev Winter). Od druhé poloviny 20. let spolupracovala s Německou sociálně demokratickou stranou dělnickou v ČSR (založenou na podzim 1919 Josefem Seligerem) a po roce 1933 organizovala pomoc německé (a později též rakouské) demokratické a socialistické emigraci v Československu. Ve druhé polovině 30. let podporovala boj španělské levice proti povstalcům a výrazně se angažovala v zápase na obranu ČSR. Plně sdílela a podporovala Benešovu koncepci kolektivní bezpečnosti (Ženevský protokol, Malá dohoda, Východní Locarno, Východní pakt, obranné smlouvy s Francií a SSSR, Hodžův plán). Meziválečná sociálně demokratická strana měla poměrně blízko k prezidentovi T. G. Masarykovi a k takzvané „hradní politice“.

Po politických změnách směřujících k autoritativnímu režimu na podzim roku 1938 se strana stala spolu s dalšími levicovými skupinami z dalších stran součástí v Národní stranu práce, která fungovala jako se institucionální opozice vůči vládní autoritativní Straně národní jednoty.

Sociální demokracie v letech 1938–1945