Jean Baptiste Racine (, La Ferté-Milon, 22. prosince 1639 – 21. dubna 1699 Paříž) byl francouzský básník a dramatik období klasicismu, jeden z „velké trojice“ francouzských dramatiků Velkého století (spolu s Molièrem a Corneillem). Psal především tragédie, i když v jeho repertoáru je i jedna komedie. Náměty čerpal především z antiky. Snažil se vybírat takové, které by promlouvaly k problémům 17. století. Dne 12. ledna 1673 se stal, na přímluvu Ludvíka XIV., členem Francouzské akademie.
Život a dílo náhled|273x273px|Jean Racine (1673) Racinův otec byl úředník, jeho děd zastával úřad výběrčího solní daně a jeho praděd – též výběrčí a správce solných skladů – získal šlechtický titul; i básník užíval erb se stříbrnou labutí v blankytně modrém poli. Rodina přísných venkovských mravů projevovala velkou úctu k jansenistům.FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402, s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Viz str. 201.]ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 3., Klasický věk. 2., dopl. vyd. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1949. 362 s. [Viz str. 226.]
Ve třech letech se stal úplným sirotkem (matka zemřela roku 1641 a otec roku 1643). Starala se o něj babička a tety. Od deseti let studoval v klášteře Port-Royal, kde se mu dostalo mimořádně exkluzivního vzdělání. Roku 1653 odešel krátce na kolej do Beauvais. Do Port-Royalu se vrátil s rodinou už roku 1655. Celkově se mu dostalo kvalitního vzdělání od pedagogů ovlivněných jansenismem a jako jeden z mála mezi vrstevníky se učil starořečtinu, italštinu a španělštinu. Bohužel, jansenisté považovali umění vyjadřující fikci, a divadlo především, za škodlivé pro duši. Začal studovat práva na Harcourtově koleji v Paříži, ale v 18 letech objevil mondénní svět díky svému bratranci Nicolasi Vitartovi, u kterého se zabydlel a tvořil své první básně. Po roce studium ukončil.
Ku příležitosti svatby Ludvíka XIV. v létě roku 1660 předložil akademikovi Jeanu Chapelainovi dlouhou báseň věnovanou královně: La Nymphe de la Seine. Ta byla brzy vytištěna na autorovy náklady. Téhož roku napsal také svou první divadelní hru Amasie, o které se ví jen to, že byla ředitelem divadla odmítnuta. Na jaře 1661 se pustil do nového pokusu, tentokrát na téma Ovidia a "druhé Julie" – vnučky císaře Augusta. Hru ale nedokončil, protože ho postihla horečka řádící na severu Francie. Rekonvalescence Racina probíhala v Uzès, kde bydlel jeden z jeho strýců, a který mu zde poskytl hmotné zajištění. Studoval teologii a neúspěšně se pokusil o církevní kariéru. Pustil se znovu do psaní veršů, ale trpěl tím, že se vzdálil svým přátelům a vrátil se do Paříže. Napsal ódu na krále, za což dostal odměnu z královské pokladny.ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 3., Klasický věk. 2., dopl. vyd. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1949. 362 s. [Viz str. 228.] V roce 1663 byl přijat u dvora, kde se poprvé setkal s Molièrem.
Připravil svou první hru Thébská tragédie, kterou uvedla na scénu Molièrova společnost v Palais-Royal roku 1664 po zákazu Tartuffa. Větší úspěch sklidila o rok později galantní tragédie Alexandr Veliký, byla však také důvodem roztržky mezi Molièrem a Racinem, který umožnil její uvedení v konkurenční divadelní společnosti. Navíc k ní odešla přední herečka Molièrova souboru Mademoiselle Du Parc, která byla jeho milenkou. Aby potvrdil svoji pověst nevděčníka, vydal Racine také pamflet proti jansenismu, v němž napadl své učitele z Port-Royal. Racinovi to vše přineslo pověst bezohledného a křivého člověka.
Během následujících deseti let Racine získal jako dramatik skvělou pověst a stal se vlivným mužem u dvora krále Ludvíka XIV. Definitivní dobrou reputaci mu přinesla hra Andromaché, v níž ukázal své mistrovství v řeckém jazyce, textech a historii a zároveň zachoval galantní žánr. Po čteních v literárních salonech se její premiéra konala v listopadu 1667 u královského dvora, což bylo velkým vyznamenáním. Podle kritiků je Andromaché první skutečně racinovskou tragédií, ve které tragično spočívá v destruktivních důsledcích milostné vášně bez zásahů vnějších okolností. Racine zavedl do francouzské literatury psychologický naturalismus jako realistické zobrazení vášní a niternosti. Hra zaznamenala okamžitý úspěch, vyvolala však i kontroverze svým pojetím postav, kompozicí i stavbou veršů. Racine byl porovnáván se starším Pierrem Corneillem. Jean de La Bruyère, francouzský spisovatel a moralista, srovnal díla Racina a Corneille následovně: „Corneille představuje lidstvo, jaké by být mělo, Racine, jaké je.“ Úspěch přinesl Racinovi královskou rentu a značné jmění, které vzrostlo i dědictví z matčiny strany. To mu umožnilo věnovat se výhradně psaní nových her.
Následovala jeho jediná komedie Sudiči (Les Plaideurs,1668) s tehdy aktuálním tématem soudnictví. Poté, co získal bohatství od krále a pověst u pařížské veřejnosti, snažil se Racine získat své místo v nejserióznější literární společnosti, ve společnosti kritiků a teoretiků klasického divadla. Posun od řeckého k římskému tématu v tragédii Britannicus (1669) byl interpretován jako výzva Corneillovi, který byl do té doby považován za celosvětově největšího žijícího dramatika. V průběhu sedmdesátých let napsal dalších pět tragédií: Berenika (1670), Bajazid (zač. 1672), Mithridatés (konec 1672), Ifigenie (1674) a konečně Faidra (1677). Všechny tyto hry představil divadelní soubor sídlící v Hôtel de Bourgogne (Burgundský palác) a byly vydány i tiskem. Materiálně byl tedy velmi dobře zajištěn a nouzí netrpěl. V roce 1674 mu královská přízeň umožnila získat místo generálního pokladníka Francie v Moulins. V roce 1673 byl přijat za člena Francouzské akademie.
Aby vstoupil do králova okruhu důstojně, opustil milenku a hledal si s pomocí Nicolase Vitarta vhodnou ženu. Roku 1677 se oženil s Kateřinou Romanetovou, dcerou královského pokladníka z Amiens. Měli spolu sedm dětí (Jean-Baptiste, Marie Kateřina, Nanette, Babet, Fanchon, Madelon a Louis) a korespondence potvrzuje, že z prvotního sňatku z rozumu se zrodila skutečná láska. Po velkém úspěchu Faidry Racine propadl hluboké náboženské krizi, usmířil se s jansenisty a odklonil se od dramatické tvorby. Stal se historiografem krále po přímluvě Madame de Montespan, která byla královou milenkou. Racine se nechal slyšet, že pro divadlo už nic nenapíše a bude zcela ve službách krále, což po dalších 15 let dodržel. Doprovázel Ludvíka XIV. na válečné výpravy, pořizoval poznámky a redigoval je po diskuzích s přítelem a kolegou Nicolasem Boileauem. Z těchto poznámek vznikla Idylle sur la Paix (1685), kterou zhudebnil Jean-Baptiste Lully.
V letech 1679 až 1681 byl Racine v rámci tzv. jedové aféry podezřelý, že nechal otrávit svou milenku Mademoiselle Du Parc, která zemřela již před deseti lety na komplikace při potratu. Po zjištění, že šlo o záměnu jmen zemřelé osoby, policie od stíhání upustila.
Roku 1689 napsal na objednávku paní de Maintenon biblickou tragédii o třech aktech Ester. Hrála se při soukromých vystoupeních před králem a jeho rodinou. Po úspěchu navázal další tragédií Atalia. Na přání paní de Maintenon napsal také čtyři duchovní písně, z nichž tři zhudebnil Jean-Baptiste Moreau a jednu Michel-Richard de Lalande. V roce 1690 byl povýšen do šlechtického stavu. V roce 1696 byl jmenován na místo králova sekretáře. Pracoval na díle o historii kláštera Port-Royal des Champs, které však již nedokončil.
Racine zemřel v ulici des Marais-Saint-Germain v Paříži 21. dubna 1699 ve věku 59 let na následky abscesu nebo tumoru na játrech. Ludvík XIV. vyhověl jeho přání a nechal jej pohřbít v Port-Royal, po jehož zničení v roce 1710 byly jeho ostatky umístěny v kostele Saint-Étienne-du-Mont.
Díla náhled|Frontispis prvního vydání hry Thébská tragédie (1664)
Hry (ve verších) Thébská tagédie (La Thébaïde ou les frères ennemis), 1664, tragédie o zášti a žárlivosti dvou Oidipových synů Eteokla a Polyneika. Alexandr Veliký, 1665, zápletka je založena na setkání Alexandra Velikého a poraženého indického krále (Póros)
Andromaché 1667, tragédie, jejíž děj se odlišuje od původních řeckých mýtů. Drama o vášnivé lásce z doby Trójské války. Byla předlohou opery (tragédie lyrique) Andromaque André Grétryho z roku 1780. Les Plaideurs (Sudílkové nebo též Sudiči), 1668, velmi volná adaptace Aristofanovy komedie Vosy Britannicus, 1669, tragédie odehrávající se ve starém Římě ukazuje metamorfózu mírumilovného a uznávaného císaře Nerona v tyrana, který pod vlivem nepotlačitelných vášní nechá otrávit svého bratra. Dojímá nešťastným osudem milenecké dvojice Junie a Britannika. Berenika, 1670, drama o milostných vztazích královny Bereniky, sváru lásky a povinnosti. Na stejné téma napsal drama Pierre Corneille (Titus a Berenika) Bajazid, 1672, drama o osmanském sultánovi Muradovi IV. a jeho bratrovi Bajazidovi. Murad dal svého bratra a soka v lásce popravit. Mithridates, 1673, spor o moc i ženu mezi králem Mithridatem a jeho synem Xipharem. Wolfgang Amadeus Mozart složil na toto téma operu Mithridates, král pontský Ifigenie, 1674, oběť dcery mykénského krále Agamemnóna má usmířit bohy a ovlivnit je pro vítězství v Trójské válce Faidra, (1677) Knihovna Kramerius podle Euripídovy tragédie Hippolyt. Příběh vášnivé lásky Faidry, druhé manželky athénského krále Thésea k jeho synovi z prvního manželství – Hippolytovi. Ester, 1689 na motivy ze Starého zákona o židovské královně, která zachránila svůj lid. Atalia, 1691, biblická tragédie na starozákonní námět o ženě, která zavraždila královskou rodinu, aby se dostala k moci a má věštecký sen o své smrti.
České překlady RACINE, Jean. Andromacha: truchlohra v pěti jednáních. Překlad Václav Kalbáč. V Praze: I.L. Kober, 1873. 78 s. Výbor spisův dramatických; díl 22. RACINE, Jean. Sudílkové = [Les plaideurs]: veselohra o 3 děj. Přeložil Adolf Červinka. Praha: Leschinger, 1908. 78 s. RACINE, Jean. Faidra: tragédie. Překlad Jindřich Hořejší. Praha: Pokrok, 1926. 92 s. Dobrá četba; sv. 5. RACINE, Jean. Berenika: tragédie o pěti jednáních. Překlad Jan Kubišta. V Praze: J. Otto, 1927. 84 s. Sborník světové poesie; sv. 154. RACINE, Jean. Esther: tragédie z Písma svatého. Přeložil Karel Růžička. Kladno: J. Cipra, 1948. 65 s. Kladenský lis. RACINE, Jean. Faidra: Veršovaná tragédie o 5 dějstvích. Přeložil Gustav Francl. 1. vyd. tohoto překladu. Praha: Orbis, 1960. 81, s. Divadelní hry. RACINE, Jean. Berenika: Tragédie. Přeložili Petr Kopta a Jindřich Pokorný. 1. vyd. Praha: Dilia, 1963. 48, s. RACINE, Jean. Britannicus. Překlad Vladimír Mikeš. Praha: Dilia, 1990. 52 l. . Zpracováno v roce 1991 v Československém rozhlasu jako rozhlasová hra. Překlad a rozhlasová úprava: Vladimír Mikeš, průvodní slovo: Ivan Řezáč, dramaturgie: Hynek Pekárek, režie: Josef Melč. Osoby a obsazení: Nero, císař, syn Agrippiny (Pavel Soukup), Agrippina, vdova po Domitiovi, otci Nera a po císaři Claudiovi (Jaroslava Adamová), Britannicus, syn císaře Claudia (Ivan Řezáč), Junia, milenka Britannicova (Marta Vančurová), Burrus, vychovatel Neronův (Jiří Adamíra), Narcissus, vychovatel Britannicův (Eduard Cupák), Albina, Agrippinina důvěrnice (Věra Kubánková). RACINE, Jean. Britannicus; Ifigenie; Atalia. Překlad Gustav Francl. 1. vyd. Praha: Odeon, 1990. 268 s. Světová četba; sv. 567. .
Odkazy
Reference
Literatura FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402, s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Studie „Jean Racine" je otištěna na str. 201–219.] Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 21. díl. V Praze: J. Otto, 1904. 1072 s. cnb000277218. [Článek „Racine" je na str. 13–15; autor František Xaver Šalda.] Dostupné online ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 3., Klasický věk. 2., dopl. vyd. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1949. 362 s. [„Racine" na str. 226–254.]