náhled|vpravo|Hinterkaifeck náhled|vpravo|Památník na hřbitově ve Waidhofenu Hinterkaifeck byl menší komplex hospodářských budov nacházející se v Bavorsku asi 70 kilometrů severně od Mnichova mezi městy Ingolstadt a Schrobenhausen. V noci dne 31. března 1922 na tomto statku došlo k doposud nevyřešeným vraždám všech šesti jeho obyvatel. Čin se vyznačoval nebývalou krutostí, kdy oběti podlehly zraněním hlavy, která byla způsobena s největší pravděpodobností krumpáčem. Podle mnichovské prokuratury bylo více než 100 podezřelých, ale čin se nikdy nepodařilo objasnit a nikdo za něj nebyl odsouzen. Případ vzbudil mimořádnou pozornost veřejnosti a je plný nejasností či nevysvětlených úkazů, které mu předcházely.

Oběti a lokalita Oběťmi byli farmář Andreas Gruber (63) a jeho žena Cäzilia (72), jejich dcera Viktoria Gabriel (35), vnučka Cäzilia (7) a vnuk Josef (2). Poslední obětí byla služebná Marie Baumgartnerová (44), která na statek poprvé přijela pouhých pár hodin před vraždou, v pozdních odpoledních hodinách.

Hinterkaifeck byl izolovaný statek obklopený lesy, nejblíže byla asi 1 kilometr vzdálená vesnice Gröbern. V současné době již tento komplex neexistuje, po vraždách a následném vyšetřování byl v roce 1923 stržen a na jeho místě zůstal pouze památník. Ten byl odstraněn v roce 2023.

Vraždy K vraždám došlo na základě vyšetřování s největší pravděpodobností v noci z 31. března na 1. dubna (z pátku na sobotu) 1922. Pošťák Josef Maier později policii potvrdil, že pošta byla ve schránce ve stejném stavu, jako ji tam v sobotu (tj. 1. dubna) zanechal. Tento fakt prokazatelně mezi řečí zmínil již 3. dubna, tj. den před nálezem těl, kdy okolo statku opět procházel. Rovněž malá Cäzilia nebyla v sobotu ve škole a rodina v neděli na bohoslužbě, kterou pravidelně navštěvovala.

Všichni, kromě Cäzilie starší a její dcery Viktorie, byli nalezeni v pyžamu či v oblečení určeném ke spánku. Všechna těla, kromě služebné a malého Josefa, se nacházela ve stodole mimo obytnou část statku. Vše nasvědčovalo tomu, že byli pozabíjeni jeden po druhém, pravděpodobně vylákáni neznámým zvukem z oblasti stodoly či dvorku. Podle policie touto příčinou mohlo být nepokojné chování dobytka ustájeného uvnitř či štěkot psa, ale rovněž i jiná neznámá příčina. Nicméně se testy zjistilo, že ani hlasitý křik člověka by v obývacím pokoji nemohl být slyšet. Malý Josef (2) a služebná Baumgartnerová (44) byli zavražděni v domě – Josef v dětské postýlce a služebná ve svém pokoji. Z vyšetřování vyplynulo, že prvními oběťmi byly s jistotou Viktoria a její matka Cäzilia.

Vyšetřování Těla byla nalezena v úterý 4. dubna, protože sousedům z okolí přišlo divné, že obyvatelé statku od pátku nikoho nekontaktovali. První, kdo na to výslovně upozornil, byl mechanik Albert Hofner, který se na dvoře statku 4. dubna zdržel pět hodin z důvodu opravy rozbitého motoru pily a nezaznamenal ničí přítomnost. Po této jeho zmínce se z obce Gröbern vydala čtyřčlenná skupina (Hofner, Schlitenbauer, Poell, Sigl) zpět na statek a po nálezu těl obratem (v 18.30) informovali policii. Vyšetřování se ujal inspektor Georg Reingruber z mnichovského policejního ministerstva, který dorazil za starostou Georgem, asi v půl druhé v noci i s dvěma psovody. Vyšetřovatelé se na místo činu vydali 5. dubna v půl šesté ráno. Není známo nic o tom, že by po pachateli zůstala jediná pachová stopa. Celé vyšetřování zkomplikoval pohyb sousedů na statku před příchodem policie.

Vzhledem k tomu, že se spolehlivě nezajistila doličná zbraň, zůstává metoda provedení vražd nejasná. Podle policie i patologa byli ovšem všichni usmrceni jedním přesným úderem na hlavu, buď motykou, nebo krumpáčem či něčím podobným. Údery byly vedeny zručně a nasvědčují tomu, že pachatel byl s danou procedurou obeznámen – buďto proto, že byl sám zemědělec či řemeslník, nebo se mohlo jednat o vojáka. V kamenném žlabu uvnitř stodoly se našel menší krumpáč (podobný zednickému kladívku s dvěma vrcholy), avšak nebylo spolehlivě prokázáno, že to byla vražedná zbraň, protože ve žlabu byla voda a nástroj nevykazoval známky deformace či přítomnost vlasů, úlomků kostí nebo kůže. Později se na půdě při demolici budov v roce 1923 v tajné podlahové přihrádce našel menší krumpáč, který policie považovala za možnou vražednou zbraň. I když na krumpáči byly lidské vlasy a stopy krve obětí, otisky prstů ovšem opět chyběly.

Těla ve stodole byla zaházena slámou, mrtvola služebné přehozená prostěradlem a tělíčko malého Josefa přikryté jednou Viktoriinou sukní.

Teorie V průběhu let se objevily teorie vedoucí k více než stovce podezřelých či vlivu temných nebo paranormálních sil.

Lorenz Schlitenbauer

Prvním a hlavním podezřelým byl soused Lorenz Schlitenbauer, který byl údajně do Viktorie zamilovaný a usiloval o to, aby se stala jeho manželkou. Podle spekulací byl malý Josef (2) jeho synem. Otcovství Josefa se nepodařilo zjistit, kolovaly dokonce zvěsti o incestním vztahu Viktorie se svým otcem. Jedna z předešlých služebných na policii už v roce 1915 vypověděla, že nachytala Viktorii a jejího otce v seníku při sexuálních hrátkách, načež byl Andreas Gruber odsouzen na jeden rok a Viktorie na jeden měsíc vězení. S ohledem na tento fakt byli obyvatelé z okolních vesnic o incestním původu dítěte přesvědčení. Případné podezření na nemanželské početí dítěte ze strany Schlitenbauera tak bylo přijatelnější než skandál spjatý s tvrzením, že otcem dítěte je Gruber starší. Viktorie ovšem Schlitenbauera odmítla a spekulace o tom, s kým Josefa počala (její manžel zahynul na frontě již v roce 1914), zůstaly nevyjasněné. Reingruber a jeho tým případ vyšetřovali jako vraždy z vášně a Lorenzův profil jim do něj zapadal; svědkům rovněž neušla jeho nestandardní reakce na statku poté, co se našla těla. Podle výpovědí chtěla Viktorie po Schlitenbauerovi výživné, což jej v kombinaci s tím, že jej odmítla, mohlo dovést k vraždám, protože měl posloužit ke kamufláži incestu a sám čelit skandálu mimomanželského vztahu, ponížení a finanční újmě (v minulosti mu rovněž zemřelo legitimní dítě, což těžce nesl). Dalším náznakem, že by mohl být vrahem on, byla jeho přítomnost v původní skupině, která přišla na statek jako první a ostatní si všimli prudké reakce psa, který k jeho osobě hlasitě štěkal a vykazoval známky silného stresu po celou dobu jeho setrvání. Objev těl podle svědků přijal s ledovým klidem, ale poté byl policií opakovaně dotazován, proč s těly manipuloval před jejím příjezdem. Jeho odpověď zněla, že hledal svého syna (Josefa). Udivoval též znalostí statku, kde se pohyboval, jako by tam sám bydlel. Například z vnitřní strany vchodových vrat ihned našel skrytý mechanismus k jejich otevření, i když ostatní jej nenašli ani po delším ohledání. Schlitenbauerovi ovšem zločin prokázán nebyl a policie jej vyřadila ze seznamu podezřelých.

Později (1925) vedl před místním učitelem podivné řeči o tom, že pachatel se pokoušel těla na statku pohřbít, ale nakonec tak neučinil kvůli nevhodné půdě v místech celého komplexu. Stejně tak vykazoval známky silné nervozity a zmatenosti, když se spolu s učitelem vydali na místo tragédie, kde ovšem ještě zůstaly uchované původní sklepy. Později inicioval řadu soudních sporů z důvodů urážek, jejichž obsahem byla nařčení, že je vrahem z Hinterkaifeck.

Karl Gabriel

Dalším podezřelým byl manžel Viktorie, který údajně ve válce nezahynul a po návratu neunesl zjištění, že jeho žena čeká dalšího potomka a rodina čelí skandálu incestního nebo mimomanželského vztahu. K tomuto tvrzení vedl ten fakt, že jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, což ovšem v první světové válce nebylo nic mimořádného. K této teorii rovněž vedla výpověď dvou válečných veteránů, kteří potkali údajného ruského vojáka, jenž se k vraždám přiznal. Podle této teorie vraždil on, ale tip a informace dostal od Gabriela. Poté měli odejít do Ruska.

Josef Bartl

Šílený pekař (roč. 1897) z nedalekého Geisenfeldu byl rovněž mezi podezřelými. Bartl v roce 1921 uprchl z psychiatrické léčebny, kde byl hospitalizován z důvodu účasti na vraždě z roku 1919. Někteří svědkové na základě fotografie potvrdili, že je to on, koho v období konce března v oblasti viděli. Žádné další důkazy o jeho účasti na vraždách v Hinterkaifeck se ale již nenašly.

Bratři Gumpové

S podezřením na tuto skupinu válečných vysloužilců z Freikorps, kteří se ve Slezsku dopustili řady zločinů a vraždy devíti rolníků, přišel již 9. dubna 1922 sám inspektor Reingruber. Ve skutečnosti se jednalo o preventivní opatření, které mělo za úkol ověřit alibi členů skupiny (v čele s Adolfem Gumpem) a vyloučit tak potenciálního podezřelého. V roce 1954 byla tato skupina obviněna znovu, ale nakonec opět žádná spojitost s vraždami v tomto případě prokázána nebyla.

Paranormální aktivity

K této příčině směřovala výpověď původní služebné, která z Hinterkaifeck odjela půl roku před vraždami z důvodu strachu z nevysvětlitelných jevů (dupot, slabší údery, smích atp.). Ta na policii do protokolu uvedla, že se na statku ztrácely věci, v noci ozývaly neznámé zvuky, dupot a štěkot psa. Podobná fakta krátce před smrtí sousedům opakovaně uváděl Andreas Gruber, ale na policii jít odmítl. Přílišná časová délka nestandardních projevů vedla vyšetřovatele k závěru, že v tak dlouhém časovém horizontu by se musel případný cizí návštěvník v útrobách statku prozradit či zanechat nějaké výrazné stopy.

Další podezřelí

Podle policie mohl vraždy spáchat tulák, ale neexistují žádné nezpochybnitelné důkazy o přítomnosti jiného člověka na statku, což vedlo k odložení případu ad acta. Roku 1986 byl opět otevřen a o dvacet let později (2007) jej moderními metodami (DNA a forensní vyšetřování) rekonstruovala německá policejní akademie. Závěrem její analýzy bylo, že vzhledem k přílišné době, která od vražd uplynula, a nedostatku některých důkazů, nemůže tým policejní akademie s jistotou předložit jméno autora násilné smrti obyvatel Hinterkaifeck. Z místa rekonstrukce činu bylo pořízeno pouze pět originálních fotografií a lidské hlavy zaslané do laboratoře se po válce ztratily. I tak ale vytvořila profil konkrétního vraha, jehož identitu s ohledem na pozůstalé odmítla prozradit a odmítla i to, že by vrahů bylo více. Podle tohoto závěru tak za příčinou nevyjasněného úmrtí všech šesti obyvatel statku byl prokazatelně člověk. Někteří novináři se údajně dostali k profilovému spisu tohoto podezřelého, který měl sestavit tým policejní akademie, a touto osobou byl právě hlavní podezřelý Lorenz Schlitenbauer. Policejní ministerstvo však tuto informaci odmítlo jakkoli komentovat.

Zajímavosti a záhady Gruber se několik dní před vraždami sousedům svěřil s některými událostmi, které daly případu mysteriózní nádech. Rovněž výpověď původní služebné a některá fakta, ke kterým se policie dostala z výslechů a svědectví vytváří z případu alogickou záhadu: Někteří obyvatelé statku viděli na okraji lesa neznámou postavu muže s knírkem, jehož se ovšem nepodařilo identifikovat. Totožnou neznámou osobu zpozorovali i sousedé z okolí a při fotografické rekognici ji označovali za Josefa Bartla. Asi týden před vraždami od okraje lesa směřovaly ke statku stopy ve sněhu. Zpáteční linii se rodině nepodařilo nalézt (z výpovědi Grubera sousedům). Na půdě bylo rozházené větší množství sena, pravděpodobně pro ztlumení kroků (potvrzené policií). Na půdě se rovněž našly noviny, které ve zdejším kraji nebyly k dostání a které si z osazenstva nikdo nikdy nekoupil (potvrzené policií). Na statku se již půl roku před činem záhadně ztrácely věci a z oblasti půdy či z prostoru jiných stavení ozývaly neidentifikovatelné zvuky (potvrzené policií). Došlo k odpoutání dobytka, které neprovedl nikdo z obyvatel statku (z výpovědi Grubera sousedům). Asi týden před vraždami se ztratil kompletní svazek klíčů od všech budov statku; rovněž došlo k nevysvětlenému rozbití zámku od kůlny (z výpovědi Grubera sousedům). Policie na statku identifikovala stopy neznámého původu, které ovšem nevytvářely logickou linii.