(486958) Arrokoth, s předběžným označením 2014 MU69, je transneptunické těleso Kuiperova pásu. Jedná se o dvojité těleso dlouhé 36 kilometrů, složené ze dvou planetesimál o průměru 21 a 15 kilometrů, které jsou spojeny podél jejich hlavních os. Větší lalok, který je plošší než menší lalok, se jeví jako slepenec přibližně osmi dílů velkých asi pět kilometrů, které se sdružily ještě před spojením obou planetesimál. Vzhledem k tomu, že od vzniku Arrokothu nedošlo na jeho povrchu k téměř žádným rušivým dopadům, zůstaly zachovány podrobnosti vzniku planetky. Díky průletu vesmírné sondy New Horizons 1. ledna 2019 v 5:33 (UTC) se Arrokoth stal nejvzdálenějším a nejprimitivnějším objektem Sluneční soustavy, který navštívila kosmická sonda. V době průletu sondy měl objekt přezdívku Ultima Thule.
Arrokoth objevil 26. června 2014 astronom Marc Buie a skupina New Horizons Search Team pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu jako součást hledání objektu Kuiperova pásu pro cíl mise New Horizons pro jeho první rozšířenou misi. Byl vybrán ze tří kandidátů a stal se hlavním cílem rozšířené mise. S dobou oběhu asi 298 let, nízkým sklonem oběžné dráhy a malou výstředností je Arrokoth klasifikován jako klasický studený objekt Kuiperova pásu.
Názvosloví
Jméno vlevo|náhled|Reverend Nick Miles, staršina kmene Pamunkey, zahajující ceremonii pojmenování Arrokothu Arrokoth je pojmenován slovem z jazyka Powhatanů, kteří žili v oblasti Tidewater v amerických státech Virginie a Maryland. Jazyk Powhatanů vyhynul na konci 18. století a je o něm známo jen málo. Ve starém seznamu slov je arrokoth slovo pro „nebe“, ale je pravděpodobnější, že to znamenalo „mrak“. Tým řídící sondu New Horizons vybral jméno Arrokoth na připomínku Powhatanů proto, že Hubbleův vesmírný dalekohled a Laboratoř aplikované fyziky Johna Hopkinse, které byly zapojeny do objevu Arrokothu, jsou provozovány v Marylandu, kde Powhatané žili. Se souhlasem starších příslušníků domorodých Američanů v Marylandské rezervaci Pamunkey bylo jméno Arrokoth navrženo Mezinárodní astronomické unii (IAU) a bylo oznámeno týmem New Horizons při ceremoniálu, který se konal v ústředí NASA v District of Columbia dne 12. listopadu 2019. Během ceremoniálu vysvětlil vedoucí projektu New Horizons Alan Stern volbu jména a uvedl: Název „Arrokoth“ odráží inspiraci pohledu na oblohu a přemýšlení o hvězdách a světech mimo náš vlastní. Tato touha učit se je jádrem mise New Horizons a je nám ctí spojit se s komunitou Powhatanů a lidmi z Marylandu v této oslavě objevu. Jako potvrzení významu Powhatanů pro oblast Tidewater ve Virginii a Marylandu prohlásila Lori Glaze, ředitelka divize Planetary Science NASA, že Arrokothovo jméno „znamená sílu a vytrvalost domorodých Algonquianů“ a že jejich dědictví „nadále zůstává“ vodítkem pro všechny, kteří hledají smysl a porozumění počátkům vesmíru a spojení lidstva s nebem. Ještě před slavnostním ceremoniálem bylo toto jméno 8. listopadu 2019 přijato IAU Minor Planet Center a týmem New Horizons a dne 12. listopadu 2019 bylo zveřejněno v oběžníku Minor Planet. Do roku 2020 žádné povrchové útvary na Arrokothu neobdržely oficiální názvy schválené Working Group for Planetary System Nomenclature (WGPSN). V květnu 2020 WGPSN formálně zavedlo téma pojmenování všech povrchových útvarů Arrokothu, které mají být pojmenovány po slovech pro „nebe“ ve všech jazycích světa, minulých i současných.
Přezdívka a pojmenování Když byl poprvé Arrokoth pozorován, dostal označení 1110113Y v souvislosti s hledáním objektů Kuiperova pásu Hubbleovým vesmírným dalekohledem a byl zkráceně přezdíván „11“. Jeho existenci jako potenciálního cíle sondy New Horizons oznámila NASA v říjnu 2014 a byl neoficiálně označen jako „Potential Target 1“ neboli PT1. Po shromáždění potřebných orbitálních informací bylo v březnu 2015 přiděleno Centrem Minor Planet jeho prozatímní oficiální označení 2014 MU69. Prozatímní označení naznačuje, že Arrokoth byla 1745. planetka objevená během druhé poloviny června 2014. Po dalších pozorováních upřesňujících její oběžnou dráhu dostala 12. března 2017 označení 486958. Před průletem 1. ledna 2019 vyzvala NASA veřejnost, aby navrhla přezdívku, která měla být pro planetku použita. Kampaně se zúčastnilo 115 tisíc účastníků z celého světa, kteří navrhli přibližně 34 tisíc jmen. Z nich 37 postoupilo do dalšího kola hlasování a bylo hodnoceno podle popularity – to zahrnovalo osm jmen navržených týmem New Horizons a 29 jmen navržených veřejností. Ultima Thule, která byla vybrána dne 13. března 2018, navrhlo asi čtyřicet hlasujících z veřejnosti a získala sedmý nejvyšší počet hlasů mezi nominovanými. Θούλη Thoúlē (latinsky: Thūlē) je nejvzdálenějším severním místem zmíněným ve starověké řecké a římské literatuře a kartografii, zatímco v klasické a středověké literatuře získala Ultima Thule (latinsky „nejvzdálenější Thule“) metaforický význam jakéhokoli vzdáleného místa nacházejícího se za „hranicemi známého světa“. Jakmile bylo zjištěno, že planetka je dvojlalokovým kontaktním dvojitým objektem, začal tým New Horizons přezdívat většímu laloku „Ultima“ a menšímu „Thule“. Přezdívka byla kritizována kvůli tomu, že ji rasisté z 19. století používali jako označení mytické vlasti árijské rasy, což byla víra, kterou si později osvojili nacističtí okultisté včetně společnosti Thule. Fráze je používána některými současnými neonacisty a členy alternativní pravice. Na začátku 21. století byl název používán pro historickou kulturu lidí Thule, kteří byli předky Inuitů. Několik členů týmu New Horizons o této asociaci při vybírání přezdívky vědělo a svou volbu obhajovali. Alan Stern na otázku na tiskové konferenci odpověděl: „Nenecháme si ten název vzít jen proto, že se kdysi líbil nějakým padouchům.“
Tvar náhled|Model tvaru Arrokothu, barvy ukazuji geopotenciální výšku jeho povrchu Arrokoth je dvojplanetka, která se skládá ze dvou laloků, mezi nimiž je jasný úzký krk. Tyto dva laloky tvořily původně pravděpodobně dva oddělené objekty, které se spojily při pomalé srážce. Nejdelší osa většího laloku měří přibližně 21,6 kilometrů, nejdelší osa menšího laloku měří 15,4 kilometrů. Větší lalok má čočkovitý tvar, je vysoce zploštělý a mírně protáhlý. Na základě tvarových modelů Arrokothu vytvořených ze snímků pořízených vesmírnou sondou New Horizons jsou rozměry většího laloku přibližně 21 km×20 km×9 km. Naproti tomu menší lalok je méně zploštělý, má rozměry 15 km×14 km×10 km. Nejdelší osa Arrokothu jako celku měří přibližně 36 kilometrů, přičemž středy laloků jsou od sebe odděleny 17,2 kilometrů.256x256bod|Stereoskopická animace dvou obrazů kamery LORRI|alt=Stereoskopická animace dvou obrazů LORRI (3D verze)|okraj|vlevo Vzhledem k ekvivalentním průměrům laloků 15,9 a 12,9 kilometrů je poměr objemu většího laloku k menšímu přibližně 1,9:1,0; objem většího laloku je tedy téměř dvakrát větší než objem menšího. Celkový objem Arrokothu je 3 210 km3, ačkoli tento odhad je do značné míry nejistý, není známa přesná tloušťka laloků. Důkazy o jeho dvojlalokovém tvaru poskytly již zákryty hvězd Arrokothem ještě před průletem sondy New Horizons. První detailní obraz Arrokotha potvrdil tento tvar a Alan Stern jej popsal jako „sněhuláka“, protože oba laloky vypadaly výrazně sféricky. Dne 8. února 2019, měsíc po průletu New Horizons, bylo na základě dalších snímků pořízených po jeho nejbližším přiblížení zjištěno, že Arrokoth je více zploštělý, než se původně myslelo. Zploštělý větší lalok Arrokothu byl popsán jako „palačinka“, menší lalok jako „ořech“, protože ve srovnání s větším lalokem vypadá méně zploštělý. Podle toho, jak neviditelné části Arrokothu zakryly na snímcích hvězdy v pozadí, dokázali vědci načrtnout tvary obou laloků. Příčina neočekávaně zploštělého tvaru Arrokotha je nejistá, existují různá vysvětlení od vlivu sublimace nebo působení odstředivé síly.
Nejdelší osy laloků jsou téměř vyrovnány směrem k jejich společné rotační ose. Téměř rovnoběžné vyrovnání os jednotlivých laloků naznačuje, že byly zarovnány, pravděpodobně důsledkem slapových sil, již před sloučením. Zarovnání obou laloků podporuje myšlenku, že se oba laloky vytvořily jednotlivě srůstáním z oblaku ledových částic.
Geologie Spektrum a povrch
Měření Arrokothova absorpčního spektra pomocí spektrometru LEISA na sondě New Horizons ukázalo, že Arrothovo spektrum vykazuje silný červený spektrální posun sahající od červené k infračervené vlnové délce 1,2–2,5 μm. Spektrální měření spektrometrem LEISA odhalily přítomnost methanolu, kyanovodíku, vodního ledu a organických sloučenin na povrchu Arrokothu. Kromě těchto sloučenin bylo zaznamenáno ještě absorpční pásmo 1,8 μm, které zatím nebylo ztotožněno s konkrétní sloučeninou. Vzhledem k hojnosti methanolu na Arrokothově povrchu se předpokládá, že by zde měly být přítomny sloučeniny na bázi formaldehydu (které vznikají z methanolu působením záření), ale ve formě komplexních makromolekul. Spektrum Arrokothu je podobné spektru planetek 2002 VE95 a kentaura 5145 Pholus, které oba také vykazují silné červené spektrální posuny odpovídající přítomnosti methanolu na jejich povrchu.
Předběžná pozorování pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu v roce 2016 odhalila, že Arrokoth má červené zbarvení, podobné ostatním objektům Kuiperova pásu a kentaurům, jako je Pholus. Arrokoth má červenější barvu než Pluto, takže patří do „ultra červené“ populace chladných klasických objektů Kuiperova pásu. Červené zbarvení Arrokothu je způsobeno přítomností směsi složitých organických sloučenin zvaných tholiny na povrchu Arrokothu. Tholiny se považují za produkty fotolýzy jednoduchých organických sloučenin a těkavých látek ozářených kosmickými paprsky a ultrafialovým slunečním zářením. Přítomnost tholinů na Arrokothově povrchu naznačuje, že těkavé látky, jako je methan a amoniak, byly přítomny kdysi na Arrokothu, ale díky Arrokothově malé hmotnosti se rychle ztratily. Méně těkavé materiály, jako je methanol, acetylen, ethan a kyanovodík, byly pravděpodobně zadržovány po delší dobu a pravděpodobně by mohly způsobit zarudnutí a produkci tholinů na Arrokothu. Také se předpokládalo, že fotoionizace organických sloučenin a těkavých látek na Arrokothu produkuje plynný vodík, který by interagoval se slunečním větrem, ačkoli nástroje SWAP a PEPSSI společnosti New Horizons nezjistily žádnou interakci slunečního větru u Arrokothu.
Z barevné a spektrální měření Arrokothova povrchu zobrazuje jemné barevné variace mezi jeho povrchovými prvky. Spektrální obrazy Arrokoth ukazují, že oblasti krku a lineační rysy vypadají méně červené ve srovnání s centrální oblastí menšího laloku. Větší lalok také zobrazuje červenější oblasti, které tým New Horizons neformálně označuje jako „otisky prstů“. Funkce otisku palce jsou umístěny poblíž končetiny většího laloku. Povrchové albedo nebo odrazivost Arrokoth se mění od 5 procent do 12 procent kvůli různým jasným rysům na jeho povrchu. Jeho celkové geometrické albedo, množství odraženého světla ve viditelném spektru, se měří na 21 procentech, což je typické pro většinu objektů Kuiperova pásu. Celkové Bondovo albedo (množství odraženého světla jakékoli vlnové délky) Arrokothu je 6,3 procenta.
Krátery Povrch Arrokothu je mírně kráterovaný a převážně hladký. Na povrchu chybí malé impaktní krátery menší než 1 kilometr, což naznačuje, že během jeho historie došlo jen k minimálnímu množství dopadů. Kolize objektů v Kuiperově pásu jsou velmi vzácné a četnost impaktů za miliardu let je extrémně nízká. Vzhledem k nižším oběžným rychlostem objektů v Kuiperově pásu lze očekávat, že rychlost nárazu objektů dopadajících na Arrokoth je relativně nízká, obvykle kolem 300 m/s. Tyto nízké nárazové rychlosti pravděpodobně vedou k tomu, že velké krátery na povrchu Arrokothu jsou velmi vzácné. Kombinace nízké frekvence kolizí a nízkých rychlostí nárazů způsobila, že povrch Arrokothu zůstal prakticky nezměněn od svého vzniku, čímž uchovává stopy a charakteristiky z období jeho formování, včetně nahromaděného materiálu. .