Chu Čeng-jen (; asi 1584/1585–1673/1674) byl čínský malíř, kaligraf, řezbář pečetí, tiskař a vydavatel. Žil v Nankingu, kde vlastnil a s rodinou provozoval vydavatelství zvané Studovna deseti bambusů. V něm podstatně rozvinul tiskařskou techniku, takže byl schopen tisknout mnohobarevné ilustrace s jemnými barevnými přechody. Jeho nejznámějším dílem, vytvořeným ve spolupráci s dalšími umělci, je Příručka malířství a kaligrafie Studovny deseti bambusů (Š’-ču-čaj šu-chua-pchu), která se tiskla ještě dvě stě let po svém vzniku. Jeho podnik také vydával katalogy pečetí, akademické a odborné texty, poezii a ozdobné dopisní papíry.
Chu byl i uznávaným řezbářem pečetí a dokonce vytvořil pečeť pro Ču Jou-sunga, v letech 1644–1645 císaře dynastie Jižní Ming se sídlem v Nankingu. Za odměnu mu byla nabídnuta nižší funkce ve vládním aparátu, kterou však odmítl. Po pádu mingského státu a nástupu nového čchingského režimu se stáhl z veřejného života a omezil se na vedení rodinného podniku.
Jména Chu Čeng-jen používal zdvořilostní jméno Jüe-cchung () a pseudonymy Cch’-kung (), Mo-an lao-žen () a Š’-ču-čaj ču-žen ().
Život náhled|upright|alt=Fotografie bíle omítnutého zděného přístavku k vyššímu domu (který je mimo záběr, v čelní stěně pod ozdobnou stříškou dřevěné dveře, po jejich stranách pamětní tabulky, nade dveřmi pod stříškou krátký čínský nápis. Omítka je stará a špinavá, po levé straně u zdi stojí zelená popelnice, ve výši cca tří metrů bezprostředně před přístavkem vede spleť drátů elektrického vedení.|Vchod do Chu Čeng-jenova domu v Siou-ning Chu Čeng-jen se narodil v okrese Siou-ning (v mingské prefektuře Chuej-čou, v moderní provincii An-chuej) roku 1584 nebo začátkem roku 1585. Jeho otec i starší bratr Chu Čeng-sin ()Wright (2008), s. 130. provozovali lékařství v oblastech kolem Lu-anu a Chuo-šanu. Chu Čeng-jen cestoval s nimi poté, co dosáhl třicítky. Proto je obvykle i Chu Čeng-jen považován za lékaře, ačkoli nejranější zdroje, které to tvrdí, pocházejí až z druhé poloviny 19. století.Wright (2008), s. 135–136.
Někdy před rokem 1619 se Chu Čeng-jen přestěhoval do Nankingu, kde žil se svou manželkou příjmením Wu. Bydleli v domě na Ťi-lung-šanu (), nyní také známém jako Pej-ťi ke, kopci stojícím severně od městských hradeb. V přední části pozemku rostlo více než deset bambusů. Podle nich Chu Čeng-jen pojmenoval své sídlo Š’-ču-čaj (). Š’-ču () je „deset bambusů“, čaj () značí studovnu, zejména studovnu literárního učence, esejisty a kritika. Česky je překládána jako Síň deseti bambusů, Studovna deseti bambusů, Studio deseti bambusů,Hrdličková, Trnka, s. 39 Ateliér u deseti bambusů. Dům fungoval i jako sídlo jeho tiskařského podniku, v němž zaměstnával deset zkušených řemeslníků,Wright (2008), s. 134.Wright (2003), s. 88. včetně obou bratrů, Čeng-sina a mladšího Čeng-singa () a synů Čchi-pchua () a Čchi-iho (). Pravděpodobně najímal i malíře vytvářející některé ilustrace.Wright (2003), s. 105.
Během Chuova života byla dynastie Ming, která vládla Číně necelá tři století, svržena a nahrazena dynastií Čching. Po pádu mingského hlavního města Pekingu v roce 1644 a smrti císaře Čchung-čena vznikla nová mingská vláda v Nankingu v čele s Čchung-čenovým bratrancem Ču Jou-sungem na císařském trůnu. Chu Čeng-jen, který byl známý řezbou pečetí a výborným pečetním písmem, vytvořil pečeť nového císaře.Wright (2008), s. 131–132. Vláda mu za odměnu nabídla místo písaře sekretariátu (čung-šu še-žen, ), obvykle udělované řemeslníkům pracujícím u císařského dvora, ale Chu ho nepřijal, ačkoli poté titul čung-šu še-žen použil v některých svých osobních pečetích.Wright (2008), s. 133.
Podle Ztracené historie jihu (Nan-ťiang i-š’, ) čchingského učence Wen Žuej-lina před čchingským dobytím Nankingu Chu Čeng-jen studoval na tamní Národní univerzitě a jako student přidělený na ministerstvo obřadů sepisoval oficiální vládní výnosy. V uznání za svou práci byl přijat do akademie Chan-lin, ale než mohl jmenování přijmout, byl Peking dobyt Mandžuy. Wenova práce byla vytištěna až roku 1830, poté co delší dobu kolovala v rukopisech. Avšak vzhledem k tomu, že Chu Čeng-jenovy biografie sestavené jeho současníky neobsahují žádnou zmínku o těchto událostech, byla jeho kariéra od univerzity do akademie zřejmě vymyšlena až po jeho smrti, s cílem předvést ho jako úspěšného vzdělance a úředníka.
Chu Čeng-jen se roku 1646, po dobytí Nankingu a většiny Číny mandžuskou dynastií Čching, stáhl z veřejného života, zřejmě kvůli svému spojení s Ču Jou-sungovým režimem, a soustředil se na práci v rodinném nakladatelství.Wright (2003), s. 76. Až do pozdního věku udržoval kontakty s kolegy z uměleckých kruhů, například Siao Jün-cchungem a Lü Liou-liangem, kteří ho navštívili v letech 1667 a 1673. Zemřel v devadesáti letech věku (podle tradičního čínského počítání) koncem roku 1673 nebo začátkem roku 1674.
Umělecká a nakladatelská činnost
Řezba pečetí náhled|vlevo|upright|alt=Šest otisků čínských pečetí, otisky jsou čtvercové (jeden obdélný), červené na béžovém papíře|Příklady otisků Chu Čeng-jenových pečetí Chu Čeng-jen byl dovedný kaligraf, který ovládal všechny styly čínského písma – písmo pečetní, úřednické, kurzivní i konceptní, jako nakladatel vyráběl i kvalitní papír a tuš. Vynikl však jako řezbář pečetí, vyrábějící osobní pečetě pro četné hodnostáře. Jeho styl vycházel z klasického pečetního písma dynastie Chan, přičemž následoval chuejčouskou školu řezby pečetí, založenou jeho současníkem Che Čenem. Chuova kaligrafie, ačkoli kompozičně pečlivě vyvážená, byla poněkud hranatější a pevnější než klasické modely, které si bral za vzor. Na rozdíl od jiných chuejčouských umělců Chu nepoužíval běžnou praxi imitace vlivů stárnutí na pečetě, pomocí nichž se řezbáři pokoušeli vyvolat pocit starobylosti přibližující jejich pečetě starověkým vzorům.Wright (2008), s. 142–143.
Chu Čeng-jenovy práce byly známy i mimo jeho region. Čou Liang-kung, úředník, básník a znalec umění žijící v Nankingu ve stejnou dobu jako Chu, uvedl ve svém Životopise řezbářů pečetí (Jin-žen čuan, ), že Chu „pro cestovatele hledající poklady vytváří miniaturní kamenné plastiky s nápisy ve starobylém pečetním písmu“, z čehož vyplývá, že jeho řezbářské práce byly oblíbené u návštěvníků a cestovatelů procházejících Nankingem.
V roce 1644 Chu Čeng-jen přijal úkol vytvořit novou císařskou pečeť pro mingského císaře v Nankingu Ču Jou-sunga; k práci se připravil půstem a modlitbami, poté vyřezal pečeť. Panovníkovi představil své dílo společně s esejem Velké vzývání pečeti (Ta-pao čen, ), ve kterém naříkal nad ztrátou Čchung-čenových pečetí a prosil Nebesa o milost při jejich obnovení. Chu byl znepokojen, že by jeho esej mohl být přehlížen, protože ho nenapsal v rýmovaném pravidelném paralelním stylu (pchien-tchi, ), vyžadovaném při psaní takzvaných osmidílných esejů u úřednických zkoušek, ale přesto jeho podání i samotná pečeť byly mingským císařským dvorem přijaty.Wright (2008), s. 131–132, 135.
Vydavatelství náhled|alt=Čínská malba několika kusů ovoce, vlevo od středu leží tři žluté mandarinky na lehce načrtnuté obdélné kamenné misce, vpravo od centra jedno červené kaki na několikacentimetrovém plátu dřeva z kmene nějakého stromu o průměru cca 20–30 cm.|Kaki a tři žluté mandarinky, ilustrace z Příručky malířství a kaligrafie Studovny deseti bambusů, ukázka barevných přechodů v knižní ilustraci dosažených Chu Čeng-jenovými tiskovými metodami. Přes svou pověst umělce a řezbáře pečetí byl Chu Čeng-jen především vydavatel. Jeho nakladatelství vydávalo práce o kaligrafii, poezii a umění; lékařské učebnice; knihy o etymologii a fonetice; a díla konfuciánských klasiků, jakož i komentáře k nim. Na rozdíl od jiných vydavatelů v regionu nepublikoval dramata, romány, ani jinou beletrii. Zaměření na akademické texty bylo pravděpodobně důsledkem umístění nakladatelství: vrch, na kterém se Chu usadil, byl právě na sever od nankingské státní univerzity Kuo-c’-ťien, spolehlivého odbytiště akademických textů, příruček a učebnic.Wright (2008), s. 139. V letech 1627–1644 Chu Čeng-jenovo nakladatelství vytisklo přes dvacet knih tohoto druhu, zaměřených na majetné a vzdělané publikum. K nejranějším publikacím nakladatelství patřily lékařské učebnice, z nichž první, Ověřené léky pro deset tisíc nemocí (Wan-ping jen-fang, ) byla zveřejněna roku 1631 a znovu vydána o deset let později. Chu Čeng-jenův bratr Chu Čeng-sin byl lékař a zdá se, že i autor těchto knih.
náhled|vlevo|upright|alt=Čínská kaligrafie, nápis v pěti sloupcích černou tuší na vysoký a úzký ozdobný papír, uprostřed papíru kresba květiny, kvůli které je prostřední sloupec textu krátký a sousední sloupce kresbu obtékají.|Dopis Chuova současníka a mingského loajalisty Cou Č’-lina, na dekorativním papíru Studovny deseti bambusů Během 30. let 17. století Chu Čeng-jen vydával také politické práce sestavené vysokými úředníky mingské vlády; například roku 1633 Životopisy příkladných [služebníků] mingského císaře (Chuang Ming piao-čung ťi ), soubor biografií úředníků věrných druhému mingskému císaři Ťien-wenovi, sestavený významným hodnostářem Čchien Š’-šengem, a Edikty mingských císařů (Chuang Ming čao-č’, ), soubor vybraných výnosů mingských panovníků. Po pádu dynastie Ming Chu svůj dům a podnik přejmenoval na Síň zakořeněnou v minulosti (Ti-ku-tchang, ) na znamení své věrnosti zaniklé dynastii, přestože (zřejmě v dotiscích starších knih) nadále používal i značku Deset bambusů.Wright (2008), s. 140. Navzdory Chuově odchodu z veřejného života po roce 1646 podnik pokračoval v publikační činnosti i za nové, čchingské vlády, přičemž se zaměřil na katalogy pečetí vyrobených Chu Čeng-jenem pro zákazníky z Nankingu a okolí.Wright (2008), s. 140–141.
V mingském období technika barevného tisku v Číně značně pokročila. Ve svém podniku Chu Čeng-jen experimentoval s různými variantami tiskových forem, hledal způsob výroby mnohobarevných tisků a reliéfního potisku. Nakonec byl schopen vydat některá díla v barvě jako první tiskař v Číně, přičemž používal techniku tisku známou jako tou-pan jin-šua (, „uspořádané desky“). Způsob tisku spočíval v použití více dřevěných tiskových forem (štočků), jedné pro každou barvu a část obrazu. Tisk byl dlouhý a pečlivý proces, který vyžadoval vyrytí třiceti až padesáti štočků a až sedmdesát obarvení a otisků štočků na jednu ilustraci. Chu rovněž používal podobnou techniku tisku z více tiskových desek nazývanou tchao-pan jin-šua (), používanou už v jüanském období před dvěma stoletími, ale v jeho době opět přicházející do módy. Zdokonalil ji zavedením stírání některých barev z desek před tiskem; to mu umožnilo dosáhnout gradaci a modulaci odstínů, která dříve nebyla možná.
V některých tiscích Chu využil techniku slepotisku, známou jako „reliéfní vzory“ (kung-chua, ) nebo „ražené desky“ (kung-pan, ), spočívající v použití dřevěné desky bez barvy, která na papír otiskla pouze reliéfní vzor. Používal ji k vytvoření plastického efektu u mraků a ke zvýraznění vody nebo květů a listů u rostlin. Byla to nová technika, vynalezená Chuovým současníkem Wu Fa-siangem, také vydavatelem z Nankingu. Wu ji poprvé použil ve svém Katalogu rozličných dopisních papírů z Pavilónu květů (Luo-süan pien-ku ťien-pchu, ), vydaném roku 1626. Chu i Wu používali reliéfní tisk k výrobě ozdobných dopisních papírů, jejichž prodej poskytoval doplňkový příjem jejich podnikům.
Nejvýznamnější tisky náhled|alt=V horní části obrazu kresba tuší větévky bambusu na bílém pozadí. Od středu dolů tříznakový čínský nápis ukončený otiskem červené pečeti.| Zasněžený bambus, ilustrace z Příručky malířství a kaligrafie Studovny deseti bambusů