Světlana Alexandrovna Alexijevičová (, * 31. května 1948 Stanislav, nyní Ivano-Frankivsk na Ukrajině) je rusky píšící běloruská spisovatelka a investigativní novinářka. V roce 2015 obdržela Nobelovu cenu za literaturu jako vůbec první Běloruska.

Životopis Narodila se v ukrajinském městě Stanislav, které se v roce 1962 přejmenovalo na Ivano-Frankivsk. Její otec byl Bělorus a sloužil zde v Rudé armádě. Matka byla Ukrajinka. Po ukončení otcovy služby se rodina přestěhovala na běloruský venkov, kde rodiče pracovali jako učitelé.

Alexijevičová v roce 1972 vystudovala žurnalistiku na Leninově univerzitě v Minsku (dnes Běloruská státní univerzita). Pak pracovala pro regionální noviny a také jako učitelka. Roku 1976 se stala dopisovatelkou minského literárního časopisu Neman. Jako novinářka dělala rozhovory s lidmi, kteří zažili druhou světovou válku, sovětskou intervenci v Afghánistánu nebo Černobylskou havárii. Po politickém pronásledování režimem prezidenta Alexandra Lukašenka opustila v roce 2000 Bělorusko a žila déle než deset let v zahraničí, což vnímala jako svůj protest proti tomuto režimu. Žila v Paříži, Göteborgu a Berlíně. V roce 2011 se opět vrátila do Minsku, její díla však nejsou v zemi vydávána.

Po prezidentských volbách v roce 2020 se stala členkou vedení Koordinační rady běloruské opozice. V září 2020 zůstala jeho jedinou členkou, která nebyla zatčena nebo přinucena zemi opustit. V jejím bytě se poté začali střídat diplomaté a velvyslanci z Litvy, Německa, Polska, Rakouska, Slovenska, Švédska a také český velvyslanec Tomáš Pernický. Koncem září však i ona zemi opustila. Kvůli literárním záležitostem a ze zdravotních důvodů odletěla do Německa, kde by se měla léčit.

Dílo Knihy popisují osudy jednotlivce v sovětském a postsovětském období formou literární kroniky a zároveň koláží rozhovorů. Balancují mezi beletrií a dokumentem. Její tvorba je ovlivněna běloruským spisovatelem Alěsem Adamovičem (1927–1994), který napsal, že jediný způsob, jak popsat hrůzy 20. století není psaní beletrie, ale dokumentace výpovědi svědků.

Svou první knihu Válka nemá ženskou tvář napsala v roce 1983. Cenzura v knize objevila antikomunistické postoje a byla vydána až o dva roky později na počátku období perestrojky. Během pěti let se jí prodalo přes 2 miliony kusů. Je tvořena monology žen o různých aspektech druhé světové války. Následující kniha Poslední svědkové zachycuje vzpomínky lidí, kteří své dětství prožili v druhé světové válce. Popisuje v ní i zkušenosti své rodiny během války a vlády Josifa Stalina. Román Zinkoví chlapci napsala v roce 1989 po uskutečnění asi 500 rozhovorů s veterány z afghánské války a s matkami padlých vojáků. Název odkazuje na zinkové rakve, v nichž se mrtví vojáci vraceli do Sovětského svazu. Vydána byla v roce 1992 a Alexijevičová kvůli ní několikrát stála před soudem. Odsouzena nakonec nebyla. Osudy lidí postižených černobylskou jadernou havárií zmapovala v knize Modlitba za Černobyl. V roce 1993 napsala o sebevraždách po rozpadu Sovětského svazu, kdy se lidé museli vypořádávat s novým společenským zřízením a přehodnocováním historie. Další knihy již nebyly vydávány státními nakladatelstvími, ale dvě knihy vyšly v soukromých běloruských nakladatelstvích. Stala se tak známější více v zahraničí než ve své zemi.

Její knihy byly přeloženy do více než 30 jazyků. V češtině byly vydány knihy Válka nemá ženskou tvář (překlad Vladimír Michna), Modlitba za Černobyl: kronika budoucnosti (překlad Milan Jungmann) a Doba z druhé ruky: konec rudého člověka (překlad Pavla Bošková). V roce 2014 navštívila Festival spisovatelů Praha. V roce 2015 obdržela Nobelovu cenu za literaturu za „polyfonní literární styl, který je dokumentem utrpení a odvahy naší doby“.

Seznam děl

Překlad Vladimír Michna, předmluva Alěs Adamovič; slovenské vydania Vojna nemá ženskú tvár, 1. vyd. Bratislava : Pravda, 1990, ; 2. vyd. Krásno nad Kysucou: Vydavateľstvo Absynt, 2015, , preklad: Ondrej Marušiak / Marek Chovanec Překlad Pavla Bošková

Překlad Milan Jungmann Překlad Pavla Bošková; slovenský preklad Časy zo second-handu: Koniec červeného človeka, Krásno nad Kysucou: Vydavateľstvo Absynt, 2016, , preklad: Kristína Karabová

Politické názory

O běloruské opozici Světlana Alexijevičová vždy patřila k oponentům běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka, zároveň však otevřeně kritizovala běloruskou opozici, že je naprosto odtržená od reality. Doslova se vyjádřila, že v Bělorusku není ani národní, ani demokratické opoziční hnutí, nýbrž jen jakési „klubové hnutí“, jehož členové se navíc prezentují jako jediní možní opoziční představitelé, s nimiž by měl Západ komunikovat.

O Rusku a Ukrajině Na tiskové konferenci, kterou Světlana Alexijevičová uspořádala po obdržení Nobelovy ceny, na otázky, týkající se jejího postoje k současné ruské politice, spisovatelka odpověděla: „Mám ráda ten dobrý, humánní ruský svět, který je uctíván – svět literatury, baletu, hudby. Mým světem však není svět Stalina, Beriji, Putina a Šojgu.“ Světlana Alexijevičová přitom připomněla odpovědnost ruského vedení za informační válku a protiukrajinskou propagandu, jejímž výsledkem mj. bylo, že 86 % obyvatel Ruska schvalovalo vraždění lidí v Doněcku a ještě se mnozí Rusové těmto obětem posmívali. V květnu 2015 ve Varšavě na besedě o své nové knize „Время second-hand. Конец красного человека“ spisovatelka vyslovila názor, že úpadek myšlení a občanských postojů obyvatel Ruska je výsledkem 70 let vymývání mozků, po nichž následovalo dalších 20 let okrádání a ožebračování.

Vystoupení z ruského PEN klubu Na počátku roku 2017 Světlana Alexijevičová vystoupila z ruské pobočky mezinárodního PEN klubu. Příčinou bylo, že koncem roku 2016 byl z ruského PEN klubu vyloučen novinář Sergej Parchomenko kvůli tomu, že požádal Vladimira Putina, aby udělil milost ukrajinskému režisérovi Olehu Sencovovi, který byl v Rusku odsouzen na 20 let nepodmíněně za tzv. „extremismus“. Žádost o milost pro Sencova, adresovanou ruskému prezidentovi, následně podpořilo dalších cca 60 ruských spisovatelů a publicistů. Vedení PEN klubu vyloučení publicisty Parchomenka odůvodnilo jeho „provokační činností, neslučitelnou s úkoly a cíli organizace“. Rozpory mezi vedením PEN klubu a některými jeho členy trvaly prakticky již od vypuknutí konfliktu na Ukrajině a okupace Krymu na začátku roku 2014. Po vyloučení Sergeje Parchomenka z PEN klubu vzápětí vystoupili spisovatelé Lev Rubinštejn, Boris Akunin, Alexandr Iličevskij a poté i Světlana Alexijevičová.

Rozhlasové zpracování Doba z druhé ruky: konec rudého člověka, Český rozhlas, 2016, čte: Apolena Veldová, přeložila a připravila: Pavla Bošková, režie: Aleš Vrzák.

Divadelní zpracování Konec rudého člověka, Divadlo v Dlouhé, premiéra 2022, adaptace: Daniel Majling, režie: Michal Vajdička.

Odkazy

Reference

Související články Seznam běloruských spisovatelů Homo sovieticus

Externí odkazy

Petišková, D. (2017). Poslední z hlasů sovětské utopie. Soudobé Dějiny, 24(1-2), 237-243. Světlana Alexijevičová na Nobelprize.org

Kategorie:Běloruští spisovatelé Kategorie:Spisovatelé píšící rusky Kategorie:Nositelé Nobelovy ceny za literaturu Kategorie:Sovětští novináři Kategorie:Spisovatelky Kategorie:Nositelky Nobelovy ceny Kategorie:Investigativní novinářky Kategorie:Běloruští emigranti a exulanti Kategorie:Nositelé Velkého záslužného kříže Záslužného řádu Německa Kategorie:Narození v roce 1948 Kategorie:Narození 31. května Kategorie:Narození v Ivano-Frankivsku Kategorie:Ženy Kategorie:Žijící lidé Kategorie:Absolventi Běloruské státní univerzity Kategorie:Držitelé čestných doktorátů Kyjevsko-mohyljanské akademie