Fabrizio Cristiano De André (18. února 1940 Janov – 11. ledna 1999 Milán) byl italský písničkář.
De André – označovaný pro svou zálibu v pastelkách Faber-Castell a pro podobnost jejich názvu se svým jménem také přezdívkou „Faber“, vytvořenou svým přítelem z dětství Paolem Villaggiem – je oceňován jako jeden z největších italských písničkářů všech dob. Za téměř čtyřicet let své umělecké tvorby vydal třináct studiových alb a několik dalších písní v podobě singlů, které byly následně opakovaně vydávány ve výběrech. Texty jeho nahrávek jsou některými kritiky považovány za plnohodnotné básně a jsou zařazovány do školních sborníků literatury. V mnoha z nich vypráví De André příběhy osob z okraje společnosti, rebelů nebo prostitutek.
„Faber“ byl znám jako sympatizant s anarchistickým, levicově libertiánským a pacifistickým hnutím a řadí se rovněž mezi umělce, kteří v největší míře zviditelnili ligurštinu. Vedle toho se věnoval i jiným jazykům, například galurštině nebo neapolštině.
V průběhu své hudební kariéry spolupracoval s výraznými osobnostmi a významnými postavami hudební scény, mezi nimiž můžeme najít jména jako Nicola Piovani, Ivano Fossati, Mauro Pagani, Massimo Bubola, Álvaro Mutis, Fernanda Pivano nebo Francesco De Gregori.
Jeho popularita a vysoká umělecká úroveň jsou důvodem, proč jeho jméno nesou některé ulice, náměstí, parky, knihovny či školy.
Společně s Brunem Lauzim, Ginem Paolim, Umbertem Bindim a Luigim Tencem je De André jedním z představitelů takzvané „Janovské školy“, skupiny umělců, kteří výrazně pozměnili tvář italské populární hudby.
Život
Dětství a dospívání Fabrizio De André se narodil 18. února 1940 v janovské čtvrti Pegli, na adrese Via de Nicolay 12, kde byla v roce 2001 janovskou radnicí odhalena pamětní deska připomínající tuto událost.
De Andrého rodiče, oddáni roku 1935, byli původem z Piemontu a do Ligurie se přestěhovali po narození prvorozeného syna Maura (Turín, 1936 – Bogotá, 1989). De Andrého otec Giuseppe (Turín, 15. září 1912 – Janov, 19. července 1985) pocházel ze skromných poměrů (ač jeho rodina předstírala, že původem patří mezi provensálskou šlechtu), zbohatl však a koupil Technický institut ve čtvrti Sampierdarena. Po druhé světové válce se Giuseppe De André stal janovským místostarostou za Italskou republikánskou stranu, generálním ředitelem a provozním, následně jednatelem a nakonec ředitelem společnosti Eridania a napomohl k vystavění Janovského veletrhu ve čtvrti Foce. Fabriziova matka, Luigia „Luisa“ Amerio (Pocapaglia, 26. srpna 1911 – Janov, 3. ledna 1995) se narodila do zámožné vinařské rodiny.
Fabrizio žil zpočátku na astijském venkově v Revignano d'Asti, kde jeho otec po bombardování Janova v roce 1941 zakoupil zemědělskou usedlost. Giuseppe De André následně zůstal v Janově, aby vedl Technický institut, v roce 1944 se však ke své rodině připojil jako osoba hledaná fašisty pro krytí židovských žáků. Po válce se vrátil do poničeného Janova, kde se angažoval v řešení sporů mezi katolíky a komunisty.
Poté, co Fabrizio navštěvoval soukromou základní školu vedenou jeptiškami, přešel na státní školu, kde mu však jeho nekonformní chování bránilo v klidném soužití s lidmi, s nimiž se v ní setkal, zvláště s vyučujícími. Byl proto přemístěn do přísně vedené jezuitské školy Areccského institutu, nižší střední školy navštěvované dětmi zámožných janovských obyvatel. Zde se Fabrizio v průběhu svého prvního školního roku stal terčem sexuálního obtěžování ze strany jednoho z jezuitů. Navzdory svému věku reagoval De André ve společnosti „duchovního otce“ pohotově a především hlučně. Vedení školy následně přistoupilo k vyloučení žáka ve snaze ututlat skandál. Toto řešení se ukázalo být bezvýsledným, neboť když se o incidentu dozvěděl Fabriziův otec, představitel italského hnutí odporu a místostarosta Janova, informoval o něm vyššího úředníka odpovědného za školství a žádal okamžité vyšetřování, které vedlo k propuštění jezuity ze školní instituce místo Fabrizia – ten později studoval na Klasickém lyceu Kryštofa Kolumba.
Pro neshody se svým otcem De André opustil v osmnácti letech domov a začal navštěvovat na Janovské univerzitě přednášky o literatuře a o lékařství. Následně si pro své další studium vybral právnickou fakultu, inspirován svým otcem a bratrem Maurem, který se později stal známým advokátem. De André školu opustil v okamžiku, kdy mu k jejímu absolvování chybělo šest zkoušek. V té době již měl podepsány své první nahrávací smlouvy a zvolil jinou cestu: hudbu. Jeho bratr se později stal jedním z jeho nejvěrnějších a současně jedním z jeho nejkritičtějších fanoušků.
Po prvním problematickém pokusu o sblížení se s hudbou, určeným rozhodnutím rodičů poslat Fabrizia studovat hru na housle, bylo podstatně šťastnějším způsobem poslouchání nahrávek Georgese Brassense, jehož některé texty De André později přeložil a použil je pro svá první alba. Vášeň k hudbě se posléze začala výrazněji formovat s objevením jazzu a častým setkáváním se s přáteli Luigim Tencem, Umbertem Bindim, Ginem Paolim a pianistou Mariem De Sanctisem, se kterým Fabrizio začal hrát na kytaru a zpívat v klubu La borsa di Arlecchino.
De André v těch letech vedl nezřízený život, který byl v rozporu se zvyky jeho rodiny – stýkával se s přáteli napříč kulturními okruhy a společenskými vrstvami a cestoval. Jeho družkou byla k velkému zklamání jeho otce v letech 1960–61 prostitutka z Via Prè, Anna. De André také střídavě od roku 1957 bydlel u svého kamaráda postiženého tetraplegií. S jiným svým přítelem, Paolem Villaggiem, si často přivydělávali občasnými pracemi, mezi něž v letních měsících patřilo hraní na palubě výletních lodí. Podle Villaggia několikrát vystupovali se Silviem Berlusconim, který si v mládí vydělával stejným způsobem.
Ve stejném období se De André dostal k několika významným knihám, které ovlivnily jeho nazírání na svět. Patřily mezi ně díla Michaila Bakunina, Errica Malatesty a jiných levicových libertiánů. Zásadní byla v tomto ohledu kniha Jediný a jeho vlastnictví německého filozofa Maxe Stirnera, která umělce ovlivnila natolik, že se začal označovat za anarcho-individualistu. Počínaje tímto okamžikem vyjadřoval De André pravidelně své sympatie k anarchistickým myšlenkám, ovlivněn rovněž Georgesem Brassensem, kterého označoval za svého učitele života. Dobře informován o divoké povaze francouzského zpěváka a básníka, De André jej ze strachu ze zklamání nikdy nechtěl poznat osobně, i když Brassens oceňoval kvalitní překlady svých písní provedené De Andrém. V roce 1957 se De André stal členem Italské anarchistické federace.
První De Andrého manželkou byla dívka z měšťanské rodiny, Enrica Rignon, přezdívaná „Puny“ (zesnulá 2004). Svědkem Fabrizia na svatbě byl jeho přítel a stranický kolega jeho otce, Randolfo Pacciardi. Na konci roku 1962 porodila Rignon syna Cristiana, v polovině 70. let ji Fabrizio opustil.
Po svatbě a narození syna byl dvaadvacetiletý Fabrizio přinucen nutností zajistit svou rodinu přijmout místo učitele na soukromé škole.
Debut v roce 1961 a spolupráce s Karim „Četl jsem Croceho Estetiku, ve které se píše, že se jakýkoliv Ital do osmnácti let může stát básníkem; pokud po osmnáctce pokračuje v psaní básní je buď skutečným básníkem, nebo pitomcem. Já nebyl skutečným básníkem. Ani pitomcem. Zvolil jsem střední cestu: stal jsem se zpěvákem.“
V říjnu roku 1961 vydala nahrávací společnost Karim De Andrého první sedmipalcovou vinylovou desku ve standardním děravém obalu (znovuvydaná v roce 1971 Roman Record měla obal s kresbou neznámého autora). Deska obsahovala dvě nahrávky, Nuvole barocche a È fu la notte. V rozhovoru pro Corriere della Sera De André uvedl, že v roce 1964 podstoupil přijímací zkoušku Autorské a vydavatelské italské společnosti (Società Italiana degli Autori ed Editori), aby mohl zapisovat své písně pod svým skutečným jménem (uvedené datum je však určitě uvedeno nesprávně, neboť již v roce 1961 De André podepisoval své texty a skladby a zapisoval je u SIAE); v roce 1997 při svém vystoupení na Premio Lunezia přiznal, že při zkoušce použil značnou část textu písně Le foglie morte Jacquese Préverta.
Po opuštění univerzity a působení v pozici učitele se De André v následujících letech začal postupně prosazovat jako zdrženlivá povaha a vzdělaný hudebník schopný ve svém díle kombinovat různé směry a inspirace: atmosféru dávných francouzských písničkářů, společenská témata ztvárněná syrově i v poetických metaforách, hudební tradice některých italských oblastí a středomořskou zvučnost v mezinárodním záběru a užití nezaměnitelného jazyka, který byl současně téměř vždy prostý, srozumitelný každému.
V roce 1964 nahrál píseň La canzone di Marinella, s níž zaznamenal velký úspěch a věhlas po celé zemi tři roky poté, kdy byla přezpívána zpěvačkou Minou; text písně je zdánlivě smyšlený, zakládá se však na skutečnosti.
Ve stejném období vyšla i jeho první dlouhohrající deska. De Andrého diskografie nebyla velmi četná, to do roku 1975 platilo i o jeho koncertech. Jeho debutem bylo album Tutto Fabrizio De André (vydané v roce 1966, poté znovu po dvou letech pod názvem La canzone di Marinella jiným hudebním vydavatelstvím a s odlišným přebalem), sbírka některých jeho písní, jež byly do té doby vydány pouze v sedmipalcové podobě. Následovala alba Volume I (1967), považované (ne neprávem) za jeho první skutečné album, Tutti morimmo a stento (1968), Volume III (1968), Nuvole Barocche (1969; tato nahrávka sestávala ze „sedmipalcovek“, které se neobjevily na Tutto Fabrizio De André).
Úvodní píseň alba Volume I, Preghiera in gennaio, byla napsána spěšně, pár hodin poté, co v Sanremu zemřel Luigi Tenco, De Andrého přítel z dětství. Tenco, jenž ve filmu La cuccagna představil De Andrého skladbu La ballata dell'eroe, se podle všeho zastřelil během Sanremského festivalu italských písní v lednu roku 1967. Pouto mezi Tencem a De Andrém bylo velmi silné a De André píseň napsal pod přívalem emocí poté, co společně s Puny spatřil jeho mrtvé tělo. Ve své písni De André, odjakživa fascinován některými náboženskými tématy, zpívá k Bohu modlitbu za Tenca a poskytuje mu v ráji místo spolu s dalšími sebevrahy, odsuzovanými obecně ze strany konformně smýšlejících osob a oficiální církve.
Mezi existencialismem a protestem: léta 1968–1973 Období mezi roky 1968 a 1973 patří mezi De Andrého nejpřínosnější; zpěvák začal svou sérii koncepčních alb nahrávkou Tutti morimmo a stento. Toto album, inspirované poetikou Françoise Villona a existenciálními tématy (ta se posléze objevila i na jeho dalších albech), je čtvrtým koncepčním albem vydaným v Itálii. Text první písně Cantico dei drogati těží z básně Riccarda Manneriniho, Eroina. De André nahrál album také v anglické verzi, jež nebyla nikdy uvedena na trh, a dnes existuje v jediné kopii. Ta patřila jednomu americkému sběrateli a v současné době je ve vlastnictví apulského nadšence.
Po Tutti morimmo a stento následovala La buona novella; důležité album, které vykládá křesťanskou filozofii ve světle některých apokryfních evangelií (konkrétně, jak uvádí poznámka na přebalu alba, podle Jakubova protoevangelia a Arabského evangelia dětství). De André v albu zdůrazňuje lidský aspekt postavy Ježíše v silném protikladu k doktríně o posvátnosti a absolutní pravdě, která byla dle zpěváka vytvořena církví za účelem prosazování moci.
Podle toho, co uvádí Roberto Dané, nápad nahrát desku podobného ražení měl právě on; zamýšlel realizovat ji s Duiliem Del Prete, poté požádal Antonia Casettu, který jej odkázal na De Andrého:
„V roce 1961 jsem se vrátil ke Casettovi a navrhl jsem mu jeden nápad, který jsem chtěl realizovat s Duiliem Del Prete: desku založenou na apokryfních evangeliích... On byl skvělý hudební vydavatel s dobrým instinktem, se zájmem si mě poslechl a nakonec řekl: ‚Dobře, ale proč s tím nezajdete za Fabriziem De André? Víte, on teď má menší krizi, neví, co dělat.‘ Co jsem mu na to měl říct? V De Andrého případě to pochopitelně znamenalo velkou publicitu.“