Taras Bulba (v ukrajinském originále ) je velká historická opera o pěti jednáních ukrajinského skladatele Mykoly Lysenka z let 1880–1890. Libreto k ní napsal Mychajlo Staryckyj podle stejnojmenné novely N. V. Gogola ze sbírky Mirgorod. Opera byla poprvé uvedena až po smrti skladatele v roce 1924. Je považována za klasické dílo ukrajinské opery. V současnosti je uváděna v přepracované verzi, jejíž text upravil Maksym Rylskyj, hudbu doplnil Levko Revuckyj a celou operu orchestroval Borys Ljatošynskyj.

Vznik a historie opery Úmysl napsat velkou historickou operu z ukrajinských dějin na námět Gogolovy novely pojal Mykola Lysenko již v době svých studií v Petrohradě roku 1874. Po skladatelově návratu do Kyjeva o této myšlence diskutoval se svým švagrem a libretistou všech svých raných oper, dramatikem a divadelním organizátorem Mychajlem Staryckým. Podle Staryckého vzpomínek Lysenko zprvu váhal mezi dvěma gogolovskými náměty a klonil se spíše ke Strašné pomstě ze sbírky Večery na samotě u Dikaňky s Tarasem Bulbou v záloze, ale zákaz provozování ukrajinských divadelních inscenací jej od konkrétní práce odrazoval. Když se roku 1880 začala situace zlepšovat, vrátil se Lysenko ke Staryckému se starou myšlenkou a novým elánem, tentokrát se však definitivně rozhodl pro Tarase Bulbu.

Staryckyj na veršovaném libretu velké historické opery pracoval od léta 1880 na statku své ženy ve vsi Karpyvka v Podolské gubernii, tam je i dokončil 1. listopadu téhož roku a Lysenko vzápětí začal pracovat na hudbě, často přímo u Staryckého.Скорульська, s. 54–56. Měla se stát jeho životním dílem; s tím, jak se rýsovala či mizela možnost dílo uvést, se skladatel k dílu vracel až do své smrti.Скорульська, s. 66. V klavírním výtahu dopsal operu po deseti letech, roku 1891 – však mezitím vedle mnoha dalších aktivit dokončil definitivní verzi své opery Vánoční noc, operu Utonulá, operetu Natalka Poltavka a dětskou operu Drzá koza.Скорульська, s. 56. Na veřejnosti však představil některé úryvky poprvé již 15. března 1886 na koncertě v Kyjevském městském divadle, později i na mnoha dalších koncertech a opera tak pronikla do povědomí veřejnosti mnohem dříve, aniž byla fakticky uvedena; některé melodie dosáhly dokonce značné obliby.Скорульська, s. 57, 60–62. Skladatel rád přehrával své dílo návštěvníkům a řad pamětníků zaznamenala, že v prosinci roku 1891 přehrál celého Tarase Bulbu P. I. Čajkovskému, který jím prý byl nadšen a hodlal se zasadit o uvedení Tarase Bulby v carském divadle v Petrohradě.Скорульська, s. 62–65. Lysenko však váhal, opera nebyla v partituře dokončena a roku 1893 Čajkovskij zemřel. V roce 1895 seznámil Lysenko se svou operou i N. A. Rimského-Korsakova při jeho pobytu v Kyjevě. Rimskij-Korsakov projevil méně nadšení – ve svých pamětech komentoval návštěvu u Lysenků lakonicky: „Hostili mne Tarasem a vareniky, to druhé chutnalo lépe.“ Přesto však i on zval Lysenka do Petrohradu, aby tam operu uvedl, ale Lysenko opět váhal.Скорульська, s. 65–66. Později dostal Lysenko i nabídku od šéfdirigenta Velkého divadla v Moskvě Ippolita Altaniho a tamního pěvce a režiséra Antonína Balcara, ale i ji oddaloval, stejně jako se zdráhal předložit Tarase Bulbu kyjevskému opernímu divadlu.Скорульська, s. 62. Podle M. S. Druskina „skromný a sebekritický skladatel nespěchal s jeho provedením“. Lysenko však zejména nesouhlasil s požadovaným překladem libreta do ruštiny, které bylo podmínkou pro uvedení v ruskojazyčném divadle (ukrajinskojazyčné divadlo, které by zvládlo uvést tak náročné dílo, za Lysenkova života neexistovalo). Podle libretisty Staryckého „[m]ožná jej lekala myšlenka, že jeho drahé dítě bude veřejnosti představeno nikoli v rodném jazyce.“Рожок, s. 71. Ke sklonku života však Lysenko začal přece jen usilovat o provedení: dokončoval instrumentaci, dal pořídil ruský překlad libreta (zhotovila ho Staryckého dcera o Ljudmyla Starycka-Černjachivska), roku 1911 jednal o uvedení v Moskvě (rozhovory opět uvízly na otázce jazyka), poté se v Petrohradě se domluvil s ředitelstvím carských divadel, že jim kompletní operu předloží k posouzení, a v roce 1912 připravil k publikaci u německého (lipského) nakladatelství K. H. Redera klavírní výtah Tarase Bulby.Скорульська, s. 65–67. Když však v prosinci 1912 tento klavírní výtah (obsahující vedle sebe text v ukrajinštině a v ruštině) vyšel, byl již Lysenko po smrti a nadějím na uvedení opery (o němž z pietních důvodů uvažovalo i vedení Kyjevského městského divadla) učinila konec první světová válka.Скорульська, s. 67.

Osudy Tarase Bulby v poststalinském období Po Stalinově smrti bezprostřední politické tlaky na umělecká díla citelně polevily. Rylskyj, Revuckyj a Ljatošynskyj v této době dokončili třetí, konečnou verzi své redakce Tarase Bulby. Zejména po dramaturgické stránce znamená částečný návrat k Lysenkovu originálu, „polské“ scény byly navráceny, i když v redukované formě, a s nimi posílena milostná a lyrická stránka příběhu, i když zdaleka ne na úroveň odpovídající autorskému záměru. Tato podoba se stala základem pro většinu budoucích inscenací, i když v ní byly z provozních i uměleckých důvodů činěny různé škrty (je například běžně uváděna ve čtyřech aktech místo pěti). Poprvé byla uvedena 29. března 1955 v kyjevském operním divadle.Рожок, s. 72. Příslušný klavírní výtah pak byl publikován roku 1964, roku 1967 orchestrální partitura předehry a roku 1989 celá partitura.Скорульська, s. 70.Кузик, s. 77.

Nová inscenace, kterou kyjevské divadlo nastudovalo a premiérovalo 24. února 1981, byla umělecky zřejmě dosud nejúspěšnější. Svou činnost ve funkci hlavního dirigenta kyjevské opery jí zahájil dirigent Stefan Turčak a propagoval ji i na zájezdech. V roce 1982 tak velmi úspěšně představil Tarase Bulbu na Mezinárodním operním festivalu v západoněmeckém Wiesbadenu a v roce 1987 s ní hostoval v Drážďanech a v Záhřebu, také v Nizozemsku a Francii.Кузик, s. 84–85. Jednalo se o první a dosud jediné seznámení evropského publika s tímto emblematickým dílem.Рожок, s. 73–78. Inscenace z roku 1992 dirigenta Volodymyra Kožuchara a režiséra Dmytra Hnatjuka byla připravena ke 150. výročí Lysenkova narození a hrála se déle, byla však hodnocena jako méně zdařilá; včetně obnovené scénografie A. Petryckého z let 1937/55 oživovala monumentální estetiku stalinského období.Рожок, s. 77.Кузик, s. 85. Charkovské divadlo uvedlo v poválečném období nové inscenace Tarase Bulby v letech 1956 a 1971. Jeho poslední inscenace z roku 2007 byla zajímavá tím, že se zakládala na původní, umělecky konzistentnější Revuckého a Ljatošynského revizi z roku 1937, i když ta je nejvíce vzdálena Lysenkovu originálu.Скорульська, s. 71. Naopak dosud nebyl Taras Bulba uveden v původní autorské verzi Lysenka a Staryckého, i když by to současné poznatky umožňovaly a odborná veřejnost se o to zasazovala.Кузик, s. 84.

Zatímco Taras Bulba zaujímal prominentní místo v hostujícím repertoáru kyjevského divadla opery a baletu, inscenace mimo ukrajinské území byly zcela výjimečné. Roku 1968 uvedlo tuto operu divadlo v burjatském hlavním městě Ulan-Ude, v roce 1972 pak operní divadlo v gruzínském Tbilisi (kde se poprvé hrála již roku 1932). Mimo území (bývalého) Sovětského svazu Taras Bulba nepronikl.

Ohlas Tarase Bulby v hudební tvorbě Na námět Gogolovy povídky vznikla řada hudebních děl, mimo jiné: Taras Bulba, opera Nikolaje Jakovleviče Afanasjeva, napsaná kolem 1860, nehraná Obléhání Dubna (Osada Dubno), opera Petra Petroviče Sokalského, napsaná 1876-1884, nikdy nehraná Taras Bulba, opera Vasilije Vasiljeviče Kühnera, premiéra roku 1880 v Mariinském divadle v Petrohradě Taras Bulba, opera Vladimira Nikitiče Kašperova, premiéra roku 1887 (1893?) ve Velkém divadle v Moskvě Taras Bulba, opera Artura Beruttiho, premiéra roku 1895 v Turíně Kozáci (Kosakkerne), opera Catharinuse Ellinga, premiéra roku 1897 v Oslu Taras Bulba, opera Sergeje Alexandroviče Trailina, premiéra roku 1914 v Petrohradě Taras Bulba, opera Marcela Samuela-Rousseaua, premiéra roku 1919 v Paříži Taras Bulba, balet Reinholda Glièra, premiéra roku 1952 Taras Bulba, balet Vasilije Pavloviče Solovjova-Sedého, premiéra roku 1940/1955

Osoby Taras Bulba, plukovník kozáckého vojska na Ukrajině – bas Nasťa, jeho žena – mezzosoprán Ostap, jejich starší syn – baryton Andrij, jejich mladší syn – tenor Motrja, schovanka v rodině Bulbově – alt Vojevoda města Dubna, polský magnát – bas Marilica (Marylcja), jeho dcera – soprán Tatarka, její služebná – alt Kobzar, slepý stařec – tenor Kyrďaga, nově zvolený košový hetman tábora v Záporožské Siči – bas Košový hetman, jeho předchůdce – bas Bunčužnyj, praporečník v Záporožské Siči – bas Tovkač, esaul kozáckého vojska na Ukrajině, přítel Bulbův – baryton Zadorožnyj, kozák – tenor Dovbyš – bas Posel z Hetmanštiny (vrchního kozáckého velitelství) – tenor Jaukel, žid, markytán při kozáckém vojsku, starý Bulbův služebník – tenor Záporožec v Kyjevě na podolském náměstí – bas Klíčník, mnich Bratrského kláštera – bas Kozák – baryton Esaul – tenor Sudí – baryton Písař – baryton Jezuita – tenor Náčelník polské stráže – tenor Plukovníci, setníci, esaulové z kozáckého vozatajstva, záporožští kozáci, sičoví starci, polští komisaři, dvořané vojevodovi, páni a paní, hajduci, seminaristi, sousedé-hosté v domě Bulbově, chlapci, dívky-prodavačky.

(Postavy uvedené kurzívou se vyskytují v Lysenkově originále, ale ne v běžně provozované verzi; postavy uvedené tučně se vyskytují v běžně provozované verzi, ale ne Lysenkově originále.)

Děj opery

1. dějství (1. obraz – Kyjev, náměstí před Bratrským klášterem) Na náměstí zvon svolává pravoslavné věřící do kostela, tu a tam se procházejí oddíly polského vojska. Objeví se lidový pěvec – kobzar – a lidem, kteří se kolem něho shromáždí, zpívá píseň o neradostném osudu vlasti: pánové prý chystají jakousi unii, kterou chtějí zbavit lid pravé víry a slávy (duma kobzara: Oj krjače voron syzokrylyj ščo popavsja v puta / Ой кряче ворон сизокрилий що попався в пута). Lid přizvukuje, ale Ostap varuje: blíží se polští komisaři. Jejich náčelník se oboří na kobzara, ale ten hbitě zanotuje žertovnou, ke které se shromážděný dav přidává (píseň kobzara se sborem A mij baťko orendar, čebotar / А мій батько орендар, чеботар).

Dav se rozejde, na náměstí nabízejí své zboží trhovci, procházejí se studenti, měšťané i polská šlechta. Kozácký plukovník Taras Bulba se syny Andrijem a Ostapem vychází z kláštera a klášternímu klíčníku svěřuje své syny do péče, aby se v klášteře něčemu naučili – i kozák si musí osvítit rozum a zušlechtit srdce, proto ať nich nešetří rákoskou (zpěv Tarase Nahjladajte ž za synamy, ne žalijte na nych rizok / Наглядайте ж за синами, не жалійте на них різок). Sám, až mu v boji poklese ruka, hodlá svá stará léta zakončit v klášteře (árie Koly ž, podužanyj litamy / Коли ж, подужаний літами). Loučí se se syny a přikazuje jim učit se, ale nezapomínat na rodné Záporoží.

Když Taras s klíčníkem odejdou, uhodí Ostap na Andrije: kde se toulal, proč nebyl při bohoslužbě v cerkvi? Andrij se přiznává, že byl v (katolickém) kostele, ale nikoli snad kvůli víře, jak se zděšený Ostap domnívá, ale kvůli jisté polské krasavici, do níž se onehda zamiloval, když ji potkal na ulici (Andrejovo vyprávění Ja jšov nedavno povz majdan / Я йшов недавно повз майдан). Zatímco Andrej opěvuje dívčin zjev, Ostap to považuje za šílenství a bojí se, že Polka připraví bratra o rozum (duet Ščo ty verzeš, šalenyj! Cyť! / Що ти верзеш, шалений! Цить!). Tu prochází po náměstí skupina polských šlechticů a šlechtičen a mezi nimi vojvoda s dcerou, v níž Andrij poznává obdivovanou krásku. Rozběhne se za nimi a Ostap jej marně volá zpět.