Bedřich Dlouhý (2. srpna 1932 Plzeň – 30. května 2025 Praha) byl český malíř, emeritní profesor Akademie výtvarných umění v Praze.
Život Rodina Bedřicha Dlouhého se z Plzně přestěhovala nejprve do Mostu a po záboru Sudet roku 1938 do Prahy. Na počátku okupace byl Bedřichův otec, bývalý redaktor, zatčen a v roce 1941 popraven. Bedřich Dlouhý roku 1947 nastoupil jako praktikant do keramické firmy Upak-Krutý a poté se vyučil v oboru keramik porcelánu na Státní odborné škole keramické (1949–1952). Zde se seznámil s Karlem Neprašem.
V letech 1952–1957 studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Miloslava Holého. Roku 1957 byl z politických důvodů ze studia vyloučen a odeslán do severních Čech, kde pracoval jako dělník. Po roce se na přímluvu prof. Holého mohl vrátit a studia dokončil v mistrovské škole prof. Karla Součka roku 1959.
Bedřich Dlouhý byl spolu s Karlem Neprašem, Janem Koblasou a Rudolfem Komorousem zakládajícím členem pánského "Clubu" (1954) a pozdější skupiny Šmidrové (1957). Nebezpečné době nejtvrdšího stalinismu 50. let čelili Bedřich Dlouhý a jeho přátelé z klubu Šmidrů nejrůznějšími mimovýtvarnými a patafyzickými aktivitami, jako byla Malmuzherciáda, společné psaní absurdních textů na téma Moroa, dechovka, hokejový klub Paleta vlasti,Čiháková Vlasta: Dlouhý Bedřich, Liga gentlemanů aneb hokejový tým Paleta vlasti, Výtvarná práce 1968, r. 16, č. 4, s. 2. divadelní představení Paličovy dcery nebo večírek na počest naivního básníka Plumlovského v Redutě. Jejich školní aktivitou při hodinách marxismu byly kolektivně doplňované humorné kresby. Roku 1959 ukončil studium v oboru portrétní a figurativní malby, absolvoval vojenskou službu (1960) a po návratu získal první ateliér v Praze na Žižkově. Zde roku 1962 uspořádal soukromou výstavu svých prací.
V roce 1965 obdržel jednu ze šesti hlavních cen na Mezinárodním Bienále mladých umělců v Paříži, spojenou s půlročním stipendijním pobytem ve Francii. Výstava pěti českých umělců byla označována za objev Bienále.Pierre Restany, Paříž na podzim 1965, Výtvarná práce XIV, 1966, č. 2, s. 8. V letech 1968–70 onemocněl a načas přestal malovat. Roku 1972 se oženil s ekonomkou a výtvarnicí Vlastou Bláhovou (*1945). V době normalizace nemohl vystavovat a živil se jako externí návrhář v Artcentru a příležitostný výtvarník pro pořadatele výstav.
Roku 1981 spolu s Hugem Demartinim a Theodorem Pištěkem zorganizoval na svém statku v Netvořicích přátelské setkání umělců, teoretiků a přátel, jehož součástí byla i jednodenní výstava.Mahulena Nešlehová, Popis jednoho dne – Netvořice 81, Zakázané umění I.,Výtvarné umění 1995, č. 3–4, s. 104–107. První příležitost představit svou tvorbu v Praze dostal umělec až ke svým padesátým narozeninám roku 1983 v Galerii Vincence Kramáře. Tato výstava lámala návštěvnické rekordy a byla hojně recenzována v tisku.Jiří Blahota, Krása, která nezmizí, Mladá fronta 39, 1983, č. 81, 7. 4., s. 4
Roku 1987 patřil k zakládajícím členům skupiny Zaostalí,Beran Zdeněk, Trochu světla k temné historii vzniku skupiny Zaostalí, in: Zakázané umění I., Výtvarné umění 1995, č. 3–4, s. 102–103.Zaostalí Forever, eds. P. Wittlich a M. Nešlehová, Gallery, Praha 2007. se kterou pak vystavoval do roku 1992. V letech 1990–1995 byl profesorem malby na pražské Akademii výtvarných umění. Od roku 1995 je členem SVU Mánes.Hynek Glos, Petr Vizina, 2016, s. 62
Bedřich Dlouhý žil v Praze a zabývá se volnou tvorbou. Roku 2020 měl velkou retrospektivní výstavu svého díla v Městské knihovně v Praze.
Členství ve skupinách 1954 Šmidrové 1962 Paleta vlasti 1964–1972 Umělecká beseda 1988 Zaostalí 1991–1994 Sdružení pražských umělců – malířů 1995 SVU Mánes
Ocenění 1965 Hlavní cena za malbu, 4. mezinárodní bienále mladých umělců v Paříži 1990 stipendium americké nadace Pollock-Krasner 1996 Zlatá medaile Akademie výtvarných umění v Praze za pedagogickou činnost a reformování školy 1998 medaile Franze Kafky za uměleckou činnost, udělil Evropský kruh Praha
Dílo Školní kresby Bedřicha Dlouhého i jeho rané malby jsou poznamenány dobou 50. let a rozvíjejí specifický černý humor a estetiku vymezující se nikoli vůči oficiálnímu umění (které u něj vyvolávalo spíše smích a nestálo za pozornostČT, Fenomén underground), ale vůči ostatním tíživým tlakům komunistického režimu (Promenáda romantiků, 1958). Počátkem 60. let byl celé generaci společný příklon k radikální abstrakci a antiestetické expresivní malbě kombinované s nekonvenčními nemalířskými materiály, zvané informel.
Dlouhý se informelu věnoval jen krátkou dobu (1960–62) a vystavil tyto práce ve svém ateliéru roku 1962. V jeho případě šlo spíše o "vnitřní krajiny" ve smyslu tehdejší tvorby Mikuláše Medka a nikoli o strukturální abstraktní expresionismus (Červená krajina). Existenciálně přetíženou informelní malbu doplnil drobnými objekty a obohatil ji směsí ironie a černého humoru (Zeď (1960), Zkouška tlaku, 1962–1963).
Souběžně s tím Dlouhý rozvíjel svou variantu "estetiky divnosti"Jan Kříž, Šmidrové, Městská galerie Ostrov, 1965Jan Kříž, Estetika divnosti, Výtvarné umění XVII, 1967, č. 1, s. 1–13. a drobnými schválnostmi skrytými v detailech kriticky glosoval realitu. Společným rysem děl je odmítání imitativní funkce umění a zdůraznění jeho autonomní existence, využití konkrétních předmětů pro jejich výtvarné kvality a nikoli jako významové složky. Kouzlo děl tkví především v napětí mezi věcnou zřejmostí a tušeným tajemným obsahem. V 60. letech výtvarní kritici spatřovali v artificiální dokonalosti, rafinovanosti, hermetičnosti, a bizarnosti obrazů Bedřicha Dlouhého spojitost s rudolfinským manýrismem a srovnávali jeho tvorbu s hnutím Phases, současnými díly Surrealistické skupiny a s účastníky pařížské výstavy "Mythologies quotidiennes".František Šmejkal, Krize a východiska, Výtvarná práce XIII, 1965, č. 10–11, s. 5.
Kolem poloviny 60. let byl Dlouhý jedním z umělců, kteří se zabývali materiálovým uměním a závěsným objektem a zúčastnil se výstavy ve Špálově galerii s názvem Historie a přítomnost montáže, objektů, asambláže a materiálového umění.Eva Petrová, Objekt, ČFVU Praha, 1965 Předměty zabudovávané do objektů se z původních pouhých aplikovaných materiálů postupně významově osamostatňovaly, např. jako skleněné relikviáře (Moroa jako kazatel, 1965), a postupně pronikaly do prostoru (Stroj na horší věci, 1967).
V sérii Modelů z konce 60. let je zvýrazněn význam objektu (asambláže v krabici z plexiskla) a malba hraje méně významnou roli jako iluzivní kulisa (Model všeho možného hlavně Velké Cesty, 1969, Obloha IV, 1971). Autor se zabývá neustálým zkoumáním problému, „zda stačí plocha k tomu, aby se řeklo vše".Eva Petrová, Dialog 90, Výtvarné umění I, 1990, č. 6, s. 50.
V 70. letech, vedle objektů v plexisklových krabicích, doplněných krajinou malovanou na plátně, vytvořil „galerii portrétů banality“ čerpající z ikonografie módních časopisů. Obyčejné předměty, které jako asambláž kombinuje se staromistrovskou iluzivní malbou olejem na plátně, povyšuje na umělecké objekty. Koncem 70. let vytvářel velkoformátové kresby běžných předmětů, jejichž součástí byly světelné zdroje, prozařující plochu ze zadní strany.
Námětem iluzivní malby z druhé poloviny 80. let jsou často zdi (Zeď, 1988–89) a zvětšené detaily částí lidského těla nebo citace děl starých mistrů (Rembrandt, Vermeer), posunuté významově až na hranici perzifláže (Krajkář, 1987). Symbióza skutečných předmětů, které užívá pro jejich formální kvality, s dokonalou plastickou iluzivní malbou nemá v dílech Bedřicha Dlouhého žádná pravidla a omezení a odkazuje k dědictví surrealismu (Divná věc, 1993, Symbióza zbytečností, 1997). Proces realizace je pro Dlouhého procesem důsledného „myšlení skrze hmotu“. Lze jej pochopit jako drama čisté formy, která se spojuje v určité kompoziční celky, z nichž se opět rozpadá v určité útržky, komponenty. Forma a obsah společně představují absolutní jednotu.Vlastimil Tetiva, 1991, s. 125.
Koncem devadesátých let si umělcův suverénní malířský projev pohrává s iluzí reality v sérii Posuzování (Posuzování plastičnosti, Posuzování opravdovosti kresby, Posouzení živosti kresby, 1997) a Posuzovačů (Posuzovač normálnosti, 1997) Dlouhý také zcela převrátil význam uměleckého autoportrétu, který v jeho podání představuje spíše impozantní přehled bravurně zvládnutých výtvarných technik (Autoportrét II., 2002). Za autoportrét svého druhu lze považovat i pohled na desku vlastního pracovního stolu, který vypovídá o světě každodennosti jeho tvůrce. Dlouhého tvorba je ve svém celku silně autobiograficky zaměřená a tvoří kontinuálně vytvářený umělcův autoportrét.Radim Španihel, Bedřich Dlouhý – pokus o portrét, 2009, s. 68
Po roce 2000 vytvořil Bedřich Dlouhý díla, která jsou v české moderní malbě ojedinělá. Patří k nim zejména monumentální zátiší Zkouška podkladu (2004), které svými rozměry (140 x 180 cm) i precizností provedení nijak nezaostává za klasickými vlámskými zátišími 17. století. V následujících obrazech vyniká zejména rafinovaná hra se světlem a zobrazením prostorové hloubky (Věc II., 2007, série Inverze, 2007) nebo složité povrchové struktury vytvořené čistě malířskými prostředky a vyvolávající dokonalou iluzi třírozměrného sochařského díla (Mytologie, 2009).
Objekty
Grafika a filmové plakáty Bedřich Dlouhý zejména koncem 50. let tiskl malé náklady grafických listů vytvořených technikou suché jehly (Poprava, z cyklu Válka, 1958, suchá jehla). Ke grafice se periodicky vracel také později, např. grafickým listem pro Klub přátel Nové skupiny (Doma, 2001).
V 60. letech se Bedřich Dlouhý věnoval také návrhům filmových plakátů, které poskytovaly relativně velkou tvůrčí svobodu i finanční ohodnocení. Do roku 1971 vytvořil celkem 23 návrhů. Je považován za jednoho z předních světových autorů v tomto oboru (Felliniho film 8 1/2, Resnaisova Hirošima, má láska, Kurosawův Rašomon, Růžový panther, Antonioniho Červená pustina, ad.)Plakáty – Autoři: Bedřich Dlouhý Roku 2010 byl celý soubor vystaven ve foyer kina Světozor v Praze.Rozhovor T. Piláta s Bedřichem Dlouhým, ČRo Vltava 2010
Zhodnocení díla Alena Potůčková zobecnila v katalogu Bedřicha Dlouhého (2002) pohled na umělce a jeho dílo: Zralý umělec se vymaňuje ze společenství svých vrstevníků, chce být jenom sám sebou. Je osamělý a plný skepse, klade si otázky po smyslu svého konání. Ověřuje své schopnosti, podstupuje sám pro sebe těžké zkoušky, vlastnímu umu staví do cesty překážky. Usiluje o velké výpovědi. Nezáleží mu na módách, proudech, tendencích. Chce stvořit krásu přes bolest. Chce aby se jeho obraz stal součástí té velké tradice před ním. na ničem jiném mu v zásadě nezáleží.Potůčková A, in: Bedřich Dlouhý, autoportrét II., Praha 2002
Zastoupení ve sbírkách Centre Georges Pompidou, Paříž Musée d’Art Moderne de la Ville de Paris Museum für Gestaltung, Zürich Národní galerie v Praze Moravská galerie v Brně Galerie hlavního města Prahy Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou GASK (České muzeum výtvarných umění v Praze) Galerie umění Karlovy Vary Galerie Benedikta Rejta v Lounech Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem Galerie výtvarného umění v Chebu Oblastní galerie v Liberci Galerie moderního umění v Hradci Králové Východočeská galerie v Pardubicích Galerie výtvarného umění v Ostravě Muzeum umění Olomouc Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě Galerie výtvarného umění v Hodoníně Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, Praha Gallery A. Schwarz, Milano Sonnenring Galerie, Münster P. O. S. servis s.r.o. soukromé sbírky doma a v zahraničí
Realizace 4 exteriérové malby, Obchodní středisko Koněvova (1987)
Autorské výstavy (výběr) 1962 výstava ve vlastním ateliéru Roháčova 27 1979 Bechyňská brána, Tábor (Muzeum husitského revolučního hnutí), s Hugo Demartinim 1983 Práce z posledních let, Galerie Vincence Kramáře, Praha