Rakousko, plným názvem Rakouská republika ( ), je vnitrozemský stát ve střední Evropě, ležící převážně ve Východních Alpách. Rakousko sousedí na severozápadě s Německem, na severu s Českem, na severovýchodě se Slovenskem, na východě s Maďarskem, na jihu se Slovinskem a Itálií a na západě se Švýcarskem a Lichtenštejnskem. Země je značně hornatá, přibližně dvě třetiny území zaujímají Alpy, největší řekou je Dunaj. Podnebí je převážně mírné, ve vysokohorských oblastech alpinské. Je federací devíti spolkových zemí, na ploše asi 84 000 km² žije 9,2 milionu obyvatel. Hlavním a největším městem je Vídeň, mezi další velká města patří Štýrský Hradec, Linec, Salcburk a Innsbruck. Většinu obyvatel tvoří Rakušané, největšími menšinami jsou Němci, Rumuni a Turci; úředním jazykem je němčina, používá se její rakouská varianta.
Rakousko vzniklo z Východní marky, založené na konci 10. století. Původně bylo markrabstvím Bavorska, v roce 1156 bylo povýšeno na vévodství Svaté říše římské a později se v roce 1453 stalo arcivévodstvím. V 16. století se Vídeň stala hlavním sídlem habsburské monarchie a Rakousko jejím mocenským centrem. Po zániku Svaté říše římské v roce 1806 vzniklo Rakouské císařství, , které se stalo jednou z evropských velmocí a jedním z vedoucích států Německého spolku. Porážka říše v prusko-rakouské válce v roce 1866 vedla k zániku spolku a připravila půdu pro vznik Rakouska-Uherska o rok později.
Po atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este v roce 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku, která nakonec přerostla v první světovou válku. Porážka a následný rozpad říše vedly k vyhlášení Republiky Německé Rakousko v roce 1918 a první Rakouské republiky v roce 1919. V meziválečném období vyvrcholily protiparlamentní nálady, které v roce 1934 vyústily ve vytvoření rakouskofašistické diktatury pod vedením Engelberta Dollfusse. V roce 1938 bylo Adolfem Hitlerem připojeno k nacistickému Německu a bylo začleněno do Německé říše. Po osvobození v roce 1945 a desetileté okupaci Spojenci země znovu získala suverenitu a v roce 1955 vyhlásila trvalou neutralitu.
Rakousko je spolkovou parlamentní republikou s prezidentem jako ceremonimální hlavou státu, zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament. Patří mezi nejbohatší státy světa podle nominálního hrubého domácího produktu na obyvatele, má vysokou životní úroveň a dobře rozvinuté sociálně-tržní hospodářství. Ekonomika stojí na vysoce rozvinutém průmyslu a cestovním ruchu. V indexu lidského rozvoje zaujímá Rakousko 25. místo. Rakouská kultura je po staletí významnou součástí evropské kultury a země je proslulá zejména svým přínosem klasické hudbě. Rakousko je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy, Evropské unie, eurozóny, schengenského prostoru, je zakládajícím členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a Interpolu. Díky své neutralitě je sídlem řady organizací, jako jsou Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Organizace zemí vyvážejících ropu a Mezinárodní agentura pro atomovou energii.
Název země Německý název Österreich pochází ze staroněmeckého slova Ostarrichi, které je doloženo v listině císaře Oty III. z roku 996 a označuje „Východní marku“ (Marchia orientalis), která byla v tehdejší době nejvýchodnějším územím s obyvatelstvem mluvícím jedním z početných dialektů němčiny. V latině byl tento název zkomolen na Austria, což převzaly další jazyky, zejména negermánské. Zavádějící podoba s australis („jižní“) je jen náhodná.
Originální české pojmenování Rakousko (historicky Rakúsy, později Rakousy) pochází od pohraničního hradu Ratgoz (dnes Raabs an der Thaya) na soutoku Moravské Dyje a Rakouské Dyje, jehož název čeští kupci zkomolili na Rakús (nebo Rakuš). Podle něho pak pojmenovali okolní území a později celou zemi. Tento název převzala slovenština jako Rakúsko a dříve též polština jako Rakusy.
Dějiny
Pravěké osídlení náhled|Willendorfská venuše|vlevo|160x160pixelů Nejstarší lidské osídlení na území Rakouska je doloženo ve středním paleolitu, v době neandrtálců. Mnoho archeologických nalezišť se nachází v Dolních Rakousech, nejznámější ve Wachau, kde byla nalezena obě dvě nejstarší rakouská umělecká díla – Venuše z Galgenbergu (též „Tancující Fanny“) nalezená u Stratzingu a Willendorfská venuše.
Z mladší doby kamenné pocházejí první naleziště mědi. Do této doby je řazena také známá zmrzlá mumie Ötziho, nalezená na hranicích s Itálií.
Během doby bronzové, mezi 3. a 1. stoletím př. n. l., vznikala stále větší obchodní centra a opevnění, převážně v oblastech těžby nerostných surovin. V okolí Hallstattu začalo systematické dobývání soli; po tomto místě je také pojmenována starší doba železná – doba halštatská. V mladší době železné jsou patrné známky keltského osídlení, které na jihu a na východě vytvořilo jeden z prvních státních útvarů na území dnešního Rakouska – Noricum. Západ byl v té době osídlen Réty.
První státní útvary na území Rakouska náhled|Římské provincie na území dnešního Rakouska Převážná část dnešního rakouského státu byla v roce 15 př. n. l. obsazena Říší římskou. Římané na území dnešního Rakouska zřídili tři římské provincie, z nichž nejstarší a nejvýznamnější bylo Noricum, jež ustavil římský císař Claudius (vládl 41–54). Dalšími dvěma provinciemi byly Panonie a Raetie. Na území dnešní Vídně vzniklo castrum Vindobona, jihovýchodně od něj leželo největší římské město Carnuntum, kde žilo po čtyři století 50 000 lidí. Dalšími důležitými římskými sídly byly například Virunum (severně od Klagenfurtu) a Teurnia (poblíž Spittal an der Drau).
Od poloviny 4. století na toto území přicházeli Germáni, jež přispívali k oslabení moci římské říše. Římané se z této oblasti stáhli roku 476 a namísto nich se zde začali objevovat Bavoři a Slované. Bavoři se záhy dostali pod vliv Franské říše, nedokázali však zabránit Slovanům, aby si zde vytvořili své Karantánské knížectví. Bavoři získali převahu až v polovině 8. století, Karantánii ovládli, sami se však roku 757 dostali do područí Franské říše.
Frankové oblast christianizovali a ustavili zde Východní marku (po rozdělení Franské říše se stala součástí Východofranské říše), jež však po celou 1. polovinu 10. století byla vydána v plen Maďarům, které dokázal porazit až král Ota I. roku 955. Jeho nástupce Ota II. pak Východní marku roku 976 reorganizoval a svěřil ji Leopoldovi I. Babenberskému.Dějiny Rakouska. S. 61–73.
Vláda Babenberků náhled|Územní vývoj rakouské marky a rakouského vévodství za vlády Babenberků Babenberkové se zprvu museli ještě vypořádávat s Maďary, po uklidnění východní hranice se však mohli na přelomu 11. a 12. století zapojit do boje o investituru, zpravidla na papežově straně, a později do mocenského zápasu mezi Štaufy a Welfy. Roku 1156 obdržel Jindřich II. Jasomirgott privilegium minus, kterým císař povýšil rakouskou marku na Rakouské vévodství a dědičnou držbu tohoto území v mužské i ženské linii udělil právě Babenberkům. Roku 1192 pak Babenberkové získali vládu také nad Štýrským vévodstvím. Babenberkové se stále více zapojovali do říšské politiky a účastnili se například křížových výprav. Agresivnější politikou na počátku 13. století si však znepřátelili své bavorské, české i uherské sousedy.Dějiny Rakouska. S. 73–114.
Když roku 1246 rod Babenberků vymřel, nastal o jejich dědictví boj. Dočasně získal vládu v rakouském, štýrském i korutanském vévodství Přemysl Otakar II., od roku 1273 se však císaři Rudolfovi I. Habsburskému dařilo českého krále z rakouských zemí vytlačovat, až jej nakonec zcela porazil roku 1278 v bitvě na Moravském poli. Tím babenberské dědictví definitivně získali Habsburkové.Dějiny Rakouska. S. 114–120.
Habsburské soustátí náhled|upright=1.2|Územní vývoj habsburské monarchie|vlevo Moc Habsburků se z jejich držav v severním Švýcarsku rozšířila ovšem nejen na rakouské a štýrské vévodství, nýbrž záhy také získali Korutany a Tyroly. Po smrti Rudolfa IV. Habsburského roku 1365 však došlo ke sporům mezi jeho syny, kteří si vládu v zemi roku 1379 rozdělili. Dvě větve rodu mezi sebou následující století soupeřily a ke sjednocení habsburských držav došlo znovu až roku 1491 za vlády Maxmiliána I. Po jeho smrti rakouské země obdržel jeho vnuk Ferdinand I., jenž roku 1526 získal také českou a uherskou korunu, a položil tak základy habsburského soustátí. Toho roku však také započal vleklý konflikt s Osmany, kteří v bitvě u Moháče získaly Uhry. náhled|Bitva u Vídně roku 1683 ukončila tureckou expanzi do střední Evropy|220x220pixelů
Po Ferdinandově smrti roku 1564 se moc v habsburském soustátí opět rozdělila mezi jeho nástupce. Rozdělená země musela čelit náboženskému neklidu, třicetileté válce i další vleklé válce s Turky. Ke sjednocení země došlo opět až roku 1665 za vlády Leopolda I. Ten musel vzápětí čelit masivnímu osmanskému tažení. Další konflikt s Turky, velká turecká válka, započal památnou bitvou u Vídně (1683), v níž Rakušané definitivně zastavili tureckou expanzi do střední Evropy a započali mocenský vzestup své monarchie. Na konci války byli Osmani vytlačeni z Uher i části Balkánu, čímž se území habsburské říše značně zvětšilo. Dalších územních zisků pak habsburská monarchie dosáhla ve válce o dědictví španělské na počátku 18. století, kdy jí připadla některá území ovládaná španělskými Habsburky.Dějiny Rakouska. S. 120–331. náhled|198x198pixelů|Marie Terezie Císař Karel VI. ovšem roku 1740 zemřel bez mužského potomka, a jeho dcera Marie Terezie proto musela čelit několika armádám, jež si chtěly habsburské dědictví rozdělit. V nastalé válce bylo nakonec úspěšné jen Prusko, které získalo většinu Slezska a další menší území. Další války zemi ještě více vyčerpaly, což postavilo Marii Terezii a jejího syna Josefa II. před nutnost provést osvícenské reformy, jež začaly feudální správu nahrazovat moderní státní správou.Dějiny Rakouska. S. 332–368. Území monarchie bylo na konci 18. století rozšířeno při dělení Polska, ale během válek s revoluční Francií monarchie přišla o Rakouské Nizozemí. V důsledku těchto válek také Svatá říše římská zanikla a habsburský panovník zůstal pouze rakouským císařem. náhled|Vídeňský kongres|vlevo|220x220pixelů Francouzské revoluční války vyvrcholily Napoleonovým tažením. Rakušané ale nakonec zvítězili. Následný Vídeňský kongres (1815), dirigovaný vlivným kancléřem Metternichem, z Rakouska znovu učinil evropskou velmoc. Snahou státu bylo až do roku 1860, s krátkou přestávkou při revoluci roku 1848, potlačovat liberální myšlenky. náhled|František Josef I.|176x176pixelů Neúspěchy v zahraniční politice však nakonec císaře Františka Josefa I. donutily změnit kurs a přetvořit absolutistický systém na konstituční monarchii. Po porážce Rakouska v prusko-rakouské válce roku 1866 byl zrušen Německý spolek, ve kterém Rakousko dominovalo, a od 70. let se monarchie začala orientovat na spojenectví s Německem. Rostoucí nacionální problémy se císař rozhodl vyřešit roku 1867 federalizací, tedy přeměnou Rakouského císařství na Rakousko-Uhersko, tím však uspokojil jen Maďary.Dějiny Rakouska. S. 369–471.
Národnostně neuspokojení zůstali především Češi a jižní Slované. Nedořešenou však zůstala národnostní otázka i v německy mluvících rakouských oblastech. Archaické dynastické státní pojetí nedokázalo vytvořit u německy mluvících Rakušanů moderní nacionální identitu a výsledkem byl rostoucí pangermanismus, který reprezentoval zejména Georg von Schönerer. Jeho antisemitská, protislovanská a protikatolická politika (hnutí Pryč od Říma!) narušovala základy monarchie. Stárnoucí císař František Josef I. pangermánským tlakům pozvolna ustupoval, čehož příznakem byla i expanzionistická politika na Balkáně, zejména anexe Bosny roku 1908.
Rakouská republika
náhled|Atentát na Franze Ferdinanda|vlevo|220x220pixelů