Ba-ta-clan, též psáno Ba-Ta-Clan,„Bataclan“ je francouzské onomatopické slovo doložené od 18. století a znamenající přibližně „haraburdí“. je hudební číniáda („chinoiserie musicale“) o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Ludovica Halévyho z roku 1855.
Vznik a charakteristika Ba-ta-clan patří mezi raná jevištní díla Jacquese Offenbacha. Vznikl k příležitosti inaugurace nového působiště Offenbachova divadla Théâtre des Bouffes-Parisiens, které se po působení v maličkém, ale v době světové výstavy 1855 výhodně položeném sále Lacaze v prosinci 1855 přestěhovalo do nových prostor v pasáži Choiseul (kde sídlí dodnes). Po několika krátkých odkladech bylo nové divadlo zahájeno představením dne 29. prosince 1855, ve kterém Offenbach využil co nejšíře všech rozšíření své značně omezené licence, která nedlouho předtím obdržel. Komponovaný večer se skládal z předehry složené Offenbachem, pantomimy Alcadovy sochy (Les statues de l'Alcade) na hudbu Augusta Pilatiho, veršovaného prologu Po létě (Après l'été) Josepha Méryho, operety Na sopce (Sur un volcan) na Méryho text s hudbou Ernesta L'Épina, Ba-ta-clanu a závěrečného baletního pas-de-cinq La Hongroise. Ne všechna čísla měla u obecenstva stejný ohlas (opereta Na sopce byla vypískána a vzápětí stažena), ale Ba-ta-clan se ukázal být novým triumfem mladého divadla.
Mezi zmíněná rozšíření Offenbachova divadelního privilegia patřilo zvýšení počtu osob, které mohly vystupovat v mluvených či zpívaných komediálních kusech, ze tří na čtyři, a proto je Ba-ta-clan také první operetou Bouffes-Parisiens se čtyřmi zpívajícími postavami (nemluvící statisty státní správa tolerovala).Yon, c. d., s. 166. Rozsahem, formou i celkovým laděním patří mezi díla, která sám Offenbach později nazýval operetami, avšak díky svému bizarnímu svérázu získal Ba-ta-clan své zvláštní žárové označení. Text k dílu napsal jednadvacetiletý Ludovic Halévy, syn známého dramatika Léona Halévyho a synovec skladatele Jacquese Fromentala Halévyho. Ludovic Halévy nastoupil do státní správy a svou divadelní prvotinu napsal zprvu pod pseudonymem Jules Servières, aby své kariéře neuškodil, ale s ohledem na obrovský úspěch se dal již od 12. ledna 1856 uvádět na plakátech pod vlastním jménem.Yon, c. d., s. 164.
Ba-ta-clan se stal senzací zimní sezóny.Yon, c. d., s. 165. Jeho titulní píseň vícero kritiků přirovnalo k Marseillaise; G. Héque ji popsal jako „Marseillaisu nového typu, v níž směšnost nabývá olbřímích rozměrů“ a autoři sami ji později v tištěné partituře označili za „čínskou Marseillaisu“. Opereta se hrála o svého uvedení každý den od 29. prosince 1855 do 31. března, tedy 67krát za sebou, a přerušení této řady si vynutil jen odchod jednoho z představitelů, komika Jeana Bertheliera, do Théâtre de l'Opéra-Comique. Brzy jej však účinně nahradil Gustave Gerpré, s nímž Ba-ta-clan dosáhl 2. listopadu 1856 stého představení a byl odložen až po 141. repríze 30. září 1858.Yon, c. d., s. 166, 172, 178. K těmto představením lze připočítat zvláštní představení pro diplomatické zplnomocněnce účastnící se mírové konference po krymské válce, které soubor Bouffes provedl 29. února 1856 u vévody de Mornyho, nevlastního bratra Napoleona III.Yon, c. d., s. 172.
Inscenační historie 20. května 1857 programem, jehož součástí byl i Ba-ta-clan, zahájily Bouffes-Parisiens své turné v Londýně, totiž v St James's Theatre. Konkrétně čínské prostředí Ba-ta-clanu se setkalo s nevolí u publika, které bylo naladěno protičínsky kvůli probíhající druhé opiové válce, ale turné bylo velmi úspěšné, jeho trvání se postupně prodloužilo na trojnásobek původně plánované doby a Ba-ta-clan se hrál celkem pětkrát.Yon, c. d., s. 192. Počátkem června 1857 zhlédla Ba-ta-clan i královna Viktorie a princ Albert. Podle zpráv v pařížských novinách Revue et Gazette musicale de Paris „se celý dvůr upřímně připojil k neutuchajícímu smíchu vznešené mocnářky“.Yon, c. d., s. 193.
V roce 1865 jej pak poprvé uvedlo v angličtině londýnské divadlo St. George's Theatre. Ba-ta-clan pro tuto příležitost přeložil a přepracoval William Brough a hudbu upravil skladatel a divadelní podnikatel Thomas German Reed. Pod novým názvem Ching-Chow-Hi (později hráno s poditulem A Crancked Piece of China) se dílo rozšířilo vzápětí přes New York do Spojených států amerických, 10. ledna 1880 dorazilo do australského Sydney. Broughovo a Reedovo přepracování operetu zasadilo do anglo-americké tradice burlesky a extravaganzy; lokální narážky přitom byly přirozeně změněny, satira ustoupila prosté zábavě, hrdinové byli Angličané či Američané namísto Francouzů a rovněž počet účinkujících vzrostl podle možností provozovatelů.
Zatím byl 6. února 1863 Ba-ta-clan uveden v Bouffes-Parisiens v nové verzi. Jelikož dřívější omezení divadelní licence byla mezitím zrušena, byla tato verze nemálo rozšířena o nové účinkující – role Fé-an-nich-ton byla rozdělena mezi dvě představitelky a dopsány nové ženské role, připsána „čínská polka“ kombinovaná s kankánem apod. Tato verze se však hrála jen 12krát (plus několik představení v červnu a červenci 1863 v letním působišti souboru – lázních Bad Ems) a pro další uvádění z ní přežil sbor spiklenců, o který byl obohacen úvodní kvartet.Yon, c. d., s. 281. Už předtím se však stal Ba-ta-clan oblíbeným kusem hraných v salónech a v menších provinčních i amatérských divadlech.Yon, c. d., s. 419.
náhled|Johann Nepomuk Nestroy Do střední Evropy se Ba-ta-clan dostával obezřetněji, i tentokrát přes Vídeň, tradiční odrazový můstek Offenbachových děl v tomto prostoru. Ředitel Divadla na Vídeňce Alois Pokorny vyjadřoval skepsi k připravenosti německého publika i herců a zpěváků na satiricko-groteskní humor některých triumfů Bouffes-Parisiens a žádal Offenbacha, aby mu neposílal hry typu Ba-ta-clanu a Chrupželeza.Yon, c. d., s. 216. Výzvy se ujala oblíbená dvojice vídeňských komiků, Johann Nepomuk Nestroy a Carl Treumann, kteří tehdy působili v divadle Carltheater. Nestroy Halévyho předlohu značně přepracoval. Některé změny byly prostou lokalizací námětu (Pařížané byli změněni na Vídeňany), jiné byly dány volnějšími inscenačními podmínkami divadla (možnost využití většího počtu postav, sboru a tanečníků). Satirické prvky díla byly důsledně odstraněny, namísto nich byl doplněn oblíbený motiv lsti s „hvězdnými blíženci“ a jakýsi konkurs odalisek, který umožnil inscenátorům dát na odiv půvab mladých členek divadla a současně dal původně čínskému prostředí spíše Vídeňanům známější „turecký“ ráz. Partituru požadavkům nové inscenace přizpůsobil kapelník Karl Binder.
Premiéra Nestroyovy úpravy se konala 13. října 1860 a znamenala velký úspěch.Yon, c. d., s. 249. Obecenstvo – které se o něco dříve týž večer nerozpakovalo vypískat Nestroye v činoherní novince Eine Greißlerei od Alexandra Bergena – bylo „v mimořádně veselé náladě a mělo takovou chuť aplaudovat, že se téměř každé číslo muselo opakovat. Offenbachovy půvabné, tak oblíbené melodie se ani včera neminuly účinkem; a když si k tomu člověk přimyslí Nestroyovu velekomickou hru, jeho bránici trhající sedmasedmdesát rákoskou, znamenité figury Treumanna a Groise, plný serail dráždivých odalisek, skvostnou výpravu s nádhernými dekoracemi od Lehmanna, tak lehce pochopí obrovský úspěch novinky,“ psaly noviny Fremdenblatt. Zvláštní úspěch měla „kočičina“, koncert všech postav na dětské nástroje, kterou však připsal kapelník Eduard Stolz. Odbornou hudební kritiku přirozeně neuspokojil. Jestliže Neue Wiener Musik-Zeitung ve své příznivé noticce považuje Tschin-Tschin za „zábavný singspiel“, jenž vděčí za úspěch „velmi pikantní hudbě“ Blätter für Musik, Theater und Kunst v obsáhlém referátu psal: „Offenbach nazývá Tschin-Tschin, který je burleskou v nejtroufalejším smyslu slova, hudební činérií. Kam se řadí tato nová hudební forma? Má tento neobvyklý titul popisovat nicotnost textu nebo fraškovitost hudby? Pan Offenbach si je zdá se vědom ceny svého díla a domnívá se, že svrchu uvedeným označením dosáhl jisté captatio benevolentiae, která ho kryje před kritikou. Text k Tschin-Tschin patří k tomu nejslabšímu a nejnenápaditějšímu a hudba k němu je na stejné úrovni.“
Tschin-Tschin byl poslední významnou novinkou obou osobností v divadle Carltheater; již koncem téhož měsíce, po jedenáctém představení Tschin-Tschin, Nestroy z divadla odešel a novému žánru operety či „offenbachiády“ – pro jejíž vídeňské začátky měl velký význam – se přestal věnovat. Současně odešel i Carl Treumann, ale s opačným úmyslem: společně s nemalou částí souboru Carltheatru založil nové Divadlo na nábřeží Františka Josefa (Theater am Franz-Josefs-Kai, zvané též Kaitheater nebo Treumanntheater), které se až do zániku při požáru roku 1863 věnovalo převážně operetě, zejména právě Offenbachovu dílu. Zahájilo činnost 1. listopadu 1860 právě premiérou Tschin-Tschin, která se projevila na novém působišti ještě větším triumfem. Za dobu trvání divadla se hrál 46krát, a byl tak jeho třetím nejúspěšnějším kusem.Yon, c. d., s. 285.Branscombe, s. 48, uvádí počet 45.
Vídeňská úprava byla pak základem i pro první provedení v českých zemích. Dne 11. března 1862 měl Tschin-Tschin premiéru v Městském divadle v Brně. Stejná verze byla hrána i v Uhersku, poprvé v němčině v Německém městském divadle v Pešti 1. března 1862. Až 26. března 1870 následovala premiéra v maďarském jazyce, a to v překladu Endreho Latabára pod názvem Csin-Csin v Národním divadle v Košicích. V Polsku se však hrála originálu bližší verze; premiéru měl Ba-ta-clan premiéru ve varšavském divadle Arkadia. V Dánsku uvedlo Ba-Ta-Clan v překladu Augusta Zincka kodaňské Lidové divadlo (Folketeatret) 6. března 1877, ale po pouhých třech reprízách byl stažen.
V současnosti se Ba-ta-clan hraje poměrně často v Evropě a Severní Americe. Z inscenací v 21. století lze zmínit inscenaci Opéra de Lyon (2003), inscenaci pařížského Le Cabaret des Fous (2003), Offenbachův festival v Bad Ems (1985, 2006), Annandale-on-Hudson v roce 2006 (festival Bard SummerScape), putovní produkce Centre lyrique d’Auvergne (2006, premiéra v Néris-les-Bains), Hannover (2007), Illkirch (2007), Festival operety v Aix-les-Bains(2007), Vídeň (Kammeroper) 2009, inscenace společnosti Compagnie des Brigands hraná v letech 2016–2018 v Le-Perreux-sur-Marne, Remeši, Dunkerku aj., Buenos Aires (2017), Spoleto (2018).
Vliv a odkaz Offenbachův Ba-ta-clan nejen dálněvýchodním prostředím, ale i celkovým pojetím inspiroval řadu následovníků. Patří mezi ně například první velký úspěch pozdějšího Offenbachova hlavního konkurenta Charlese Lecocqa, opereta Čajový kvítek (Fleur-du-thé, 1868), ale i hlavní klasické dílo anglické operety, Mikado Gilberta a Sullivana z roku 1885. Citát z písně Ba-ta-clan má v titulu i nedokončená opereta Fisch-Ton-Khan Emmanuela Chabriera na libreto Paula Verlaina.
V letech 1863–1864 postavil Charles Duval v Paříži na boulevard Voltaire budovu v čínském stylu určenou pro café-concert, která přijala podle Offenbachovy operety jméno „Ba-Ta-Clan“, později zjednodušené na „Bataclan“, dosud fungující jako koncertní scéna, která se stala dějištěm teroristického útoku roku 2015.
Osoby a první obsazení