Pařížská dohoda (francouzsky ), často označovaná jako Pařížská dohoda o klimatu, je mezinárodní smlouva o změně klimatu. Dohoda byla přijata v roce 2015 a týká se zmírňování změny klimatu, přizpůsobování se této změně a financování. Pařížská dohoda byla sjednána 196 stranami na konferenci OSN o změně klimatu v roce 2015 poblíž Paříže ve Francii. Od února 2023 je smluvními stranami dohody 195 členů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Ze tří členských států UNFCCC, které dohodu neratifikovaly, je jediným velkým emitentem Írán. Spojené státy od dohody odstoupily v roce 2020, v roce 2021 se k ní opět připojily, ale v roce 2025 od ní opět odstoupily.

Dlouhodobým teplotním cílem Pařížské dohody je udržet nárůst průměrné globální teploty výrazně pod 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a pokud možno omezit nárůst na 1,5 °C, přičemž se uznává, že by se tím podstatně snížily dopady změny klimatu. Emise by měly být co nejdříve sníženy a do poloviny 21. století by měly dosáhnout čisté nuly. Aby se globální oteplení udrželo pod 1,5 °C, je třeba do roku 2030 snížit emise zhruba o 50 %. Jedná se o souhrn národně stanovených příspěvků jednotlivých zemí.

Jejím cílem je pomoci zemím přizpůsobit se dopadům změny klimatu a mobilizovat dostatek finančních prostředků. Podle dohody musí každá země své příspěvky stanovit, naplánovat a pravidelně o nich informovat. Žádný mechanismus nenutí zemi stanovit konkrétní emisní cíle, ale každý cíl by měl jít nad rámec předchozích cílů. Na rozdíl od Kjótského protokolu z roku 1997 se zde stírá rozdíl mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi, takže i tyto země musí předkládat plány na snížení emisí.

Pařížská dohoda byla otevřena k podpisu 22. dubna 2016 (Den Země) na slavnostním ceremoniálu v sídle OSN v New Yorku. Poté, co dohodu ratifikovala Evropská unie, ji ratifikoval dostatečný počet zemí odpovědných za dostatečný podíl světových emisí skleníkových plynů, aby dohoda mohla 4. listopadu 2016 vstoupit v platnost.

Světoví lídři dohodu chválili, ale někteří ekologové a analytici ji kritizovali jako nedostatečně závaznou. O účinnosti dohody se vedou diskuse. Současné závazky v rámci Pařížské dohody jsou sice nedostatečné pro dosažení stanovených teplotních cílů, existuje však mechanismus zvýšených ambicí. Pařížská dohoda byla úspěšně využita v soudních sporech týkajících se klimatu, které donutily státy a jednu ropnou společnost posílit opatření v oblasti klimatu.náhled|Největšími producenty CO2 jsou Čína (30 %) a USA (15 %)

Účel dohody Účel dohody je popsán v jejím článku č. 2 jako „zlepšení implementace“ Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu pomocí:Oficiální překlad Pařížské dohody na webových stránkách MŽP. (a) Udržení nárůstu globální průměrné teploty výrazně pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a úsilí o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí, a uznání, že by to výrazně snížilo rizika a dopady změny klimatu; (b) Zvyšování schopnosti přizpůsobit se nepříznivým dopadům změny klimatu a posilování odolnosti vůči změně klimatu a nízkoemisního rozvoje způsobem, který neohrozí produkci potravin; (c) sladění finančních toků s nízkoemisním rozvojem odolným vůči změně klimatu.“ Všechny země musí usilovat dosažení „globálního zlomu v emisích skleníkových plynů co nejdříve“.

Historie Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), přijatá na Summitu Země v roce 1992, je jednou z prvních mezinárodních smluv v oblasti ochrany životního prostředí. Stanoví, že smluvní strany by se měly pravidelně scházet k řešení problematiky změny klimatu na konferenci smluvních stran (COP). Tvoří základ budoucích dohod o klimatu.

Kjótský protokol, přijatý v roce 1997, upravoval snižování emisí skleníkových plynů pro omezený okruh zemí v letech 2008–2012. V roce 2012 byl protokol prodloužen dodatkem z Dohá do roku 2020, Spojené státy se rozhodly protokol neratifikovat, především kvůli jeho právní závaznosti. To a distribuční konflikt vedly k neúspěchu následných mezinárodních jednání o klimatu. Jednání v roce 2009 měla přinést nástupnickou smlouvu Kjótského protokolu, ale jednání ztroskotala a výsledná Kodaňská dohoda nebyla právně závazná a nebyla všeobecně přijata.

Kodaňská dohoda však položila rámec pro přístup zdola nahoru uplatněný v rámci Pařížské dohody. Pod vedením výkonné tajemnice UNFCCC Christiany Figueresové jednání po kodaňském neúspěchu opět nabrala na obrátkách. Během konference OSN o změně klimatu v roce 2011 (COP17) byla vytvořena Durbanská platforma, která měla vyjednat právní nástroj upravující opatření ke zmírnění změny klimatu od roku 2020. Platforma měla mandát vycházet z Páté hodnotící zprávy IPCC a z práce pomocných orgánů UNFCCC a výsledná dohoda měla být přijata v roce 2015. náhled|Vedoucí delegací na Konferenci OSN o změně klimatu v Paříži v roce 2015

Jednání a přijetí upright=1.35|náhled|Video zachycující Laurenta Fabiuse při slavnostním přijetí Pařížské dohody

Jednání v Paříži probíhala dva týdny a pokračovala po celé tři závěrečné noci. V předchozím roce byly projednávány a zefektivňovány různé předlohy a návrhy. Podle jednoho z komentátorů Francouzi zvýšili pravděpodobnost úspěchu dvěma způsoby: zaprvé tím, že zajistili, aby vnitrostátně stanovené národní příspěvky byly dokončeny před zahájením jednání, a zadruhé tím, že pozvali vedoucí představitele právě na začátek konference.

Jednání málem ztroskotala kvůli jedinému slovu, když si americký právní tým na poslední chvíli uvědomil, že bylo schváleno „shall“ místo „should“, což by znamenalo, že rozvinuté země by byly právně povinny snížit emise: Francouzi problém vyřešili tím, že jej změnili jako „tiskovou chybu“. 12. prosince 2015 bylo na závěr COP 21 konsensuálně přijato konečné znění Pařížské dohody 195 zúčastněnými členskými státy UNFCCC a Evropskou unií. Nikaragua uvedla, že chtěla vznést námitky proti přijetí, neboť odsoudila slabost dohody, ale nedostala šanci. V dohodě se účastnické státy zavázaly, že „co nejdříve“ sníží produkci uhlíku a udělají vše pro to, aby globální oteplování zůstalo „výrazně pod 2 °C“.

Podpis a vstup v platnost vlevo|náhled|Podpis Johna Kerryho za Spojené státy v sále Valného shromáždění OSN Pařížská dohoda byla otevřena k podpisu státům a organizacím regionální hospodářské integrace, které jsou smluvními stranami UNFCCC od 22. dubna 2016 do 21. dubna 2017 v sídle OSN v New Yorku. Podpis dohody je prvním krokem k její ratifikaci, ale je možné k ní přistoupit i bez podpisu. Zavazuje smluvní strany, že nebudou jednat v rozporu s cílem smlouvy. Dne 1. dubna 2016 Spojené státy a Čína, které představují téměř 40 % celosvětových emisí, potvrdily, že Pařížskou dohodu o klimatu podepíší. 175 smluvních stran (174 států a Evropská unie) dohodu podepsalo hned první den, kdy byla otevřena k podpisu. K březnu 2021 dohodu podepsalo 194 států a Evropská unie.

V dohodě je stanoveno, že vstoupí v platnost (a stane se tak plně účinnou), pokud ji ratifikuje nebo se k ní jinak připojí 55 zemí, které produkují alespoň 55 % světových emisí skleníkových plynů (podle seznamu vypracovaného v roce 2015). Alternativními způsoby připojení se ke smlouvě jsou přijetí, schválení nebo přistoupení. První dva způsoby se obvykle používají v případech, kdy k zavázání země ke smlouvě není třeba hlavy státu, zatímco druhý způsob se obvykle děje, když se země připojí k již platné smlouvě. Po ratifikaci Evropskou unií získala dohoda dostatečný počet stran, aby mohla vstoupit v platnost 4. listopadu 2016.

Za ratifikaci Pařížské dohody jsou samostatně odpovědné jak EU, tak její členské státy. Uvádělo se, že EU a jejích 28 členských států by měly ratifikovat současně, aby se nezavázaly k plnění závazků, které striktně náleží tomu druhému, a pozorovatelé se obávali, že neshody ohledně podílu jednotlivých členských států na celoevropském cíli snižování emisí a také hlasování Velké Británie o vystoupení z EU by mohly Pařížskou dohodu zdržet. 5. října 2016 však EU spolu se sedmi členskými státy uložila své ratifikační listiny.

Poslední země Evropské unie, která dohodu ratifikovala, byla Česká republika (předposlední bylo Nizozemsko, které tak učinilo 28. července 2017). Dne 5. září 2017 dala Poslanecká sněmovna souhlas s ratifikací (dříve už tak učinil Senát), prezident dokončil kroky k ratifikaci svým podpisem 14. září 2017. Ratifikace nastala 5. října, samotná dohoda pro Českou republiku vstoupila v platnost 4. listopadu 2017. náhled|Indický premiér Naréndra Módí zdraví brazilskou prezidentku Dilmu Rousseffovou na summitu COP 21 30. listopadu 2015.

Smluvní strany dohody Dohodu ratifikovala nebo k ní přistoupila EU a 194 států, které dohromady vypouštějí více než 98 % antropogenních emisí Jediné země, které dohodu neratifikovaly, jsou některé země vypouštějící skleníkové plyny na Blízkém východě: Největší z nich je Írán s 2 % z celkového světového objemu. Dohodu neratifikovaly ani Libye a Jemen. Poslední zemí, která dohodu ratifikovala, je Eritrea, a to 7. února 2023.

Článek 28 umožňuje stranám od dohody odstoupit po zaslání oznámení o odstoupení depozitáři. Oznámení lze podat nejdříve tři roky poté, co dohoda pro danou zemi vstoupí v platnost. Odstoupení je účinné jeden rok po oznámení depozitáři.

Odstoupení Spojených států, zpětné přistoupení a další odstoupení Dne 4. srpna 2017 doručila Trumpova administrativa oficiální oznámení OSN, že Spojené státy, po Číně druhý největší emitent skleníkových plynů, hodlají odstoupit od Pařížské dohody, jakmile k tomu budou oprávněny. Oznámení o odstoupení bylo možné podat až po třech letech platnosti dohody pro USA, tedy 4. listopadu 2019. Vláda USA uložila oznámení u generálního tajemníka OSN a oficiálně odstoupila o rok později, 4. listopadu 2020. Prezident Joe Biden podepsal v první den svého nástupu do funkce, 20. ledna 2021, exekutivní příkaz o opětovném přistoupení Spojených států k Pařížské dohodě. Po uplynutí 30denní lhůty stanovené v článku 21.3 byly Spojené státy do dohody opětovně přijaty. Vyslanec Spojených států pro klima John Kerry se zúčastnil virtuálních akcí a prohlásil, že USA si „zaslouží svou cestu zpět“ do pařížského procesu. Generální tajemník OSN António Guterres uvítal návrat Spojených států jako obnovení „chybějícího článku, který oslabil celek“. 20. ledna 2025 prezident Donald Trump podepsal exekutivní příkaz, kterým USA od dohody znovu odstoupily; dle pravidel Pařížské smlouvy přestanou být Spojené státy smluvní stranou rok po odstoupení.

Obsah Pařížská dohoda je krátká dohoda s 16 úvodními odstavci a 29 články. Obsahuje procedurální články (týkající se například kritérií pro vstup dohody v platnost) a operativní články (týkající se například zmírňování, přizpůsobování a financování). Jedná se o závaznou dohodu, ale mnoho jejích článků neznamená závazky nebo slouží k usnadnění mezinárodní spolupráce. Dohoda se vztahuje na většinu emisí skleníkových plynů, ale nevztahuje se na mezinárodní letectví a námořní dopravu, které spadají do působnosti Mezinárodní organizace pro civilní letectví, respektive Mezinárodní námořní organizace.

Struktura