Svatý rok 1390 (3. řádné univerzální jubileum), které ustanovil 8. dubna 1389 papež Urban VI. (1318–1389) bulou Salvator noster Unigenitus s tím, že oslavy jubilea se mají konat každých 33 let, čímž se oslavy posunuly na rok 1390 (původně se měly konat v roce 1400). Svatému roku posléze předsedal Bonifác IX. Byla při něm zavedena praxe návštěv čtyř patriarchálních římských bazilik pro získání odpustků a perioda 33 let konání svatých roků, jako v analogii 33 let pozemského života Ježíše Krista a předpokládaného průměrného lidského věku v tomto historickém období. Papežské schizma, k němuž došlo v roce 1390, kdy se vzdoropapež Klement VII. uchýlil do Avignonu, značně ovlivnilo počet poutníků, kteří se do Říma sjížděli, protože zakázal Francouzům, Španělům, Kataláncům, Skotům, jihoitalským a všem, kteří ho následovali, vzdávat hold u hrobů apoštolů v Římě.
Průběh
Předehra Svatý rok slavený mimo běžnou řadu let v roce 1390, ač podle ustanovení papeže Klementa VI. (1291–1352) se měl příští slavit až na konci století má podivnou historii. Odborníci dodnes diskutují, jak k této události došlo. Domnívají se, že se papež chtěl patrně zavděčit obytelům Říma, kteří si na něm Svatý rok prostě vynutili. Bula vydaná ještě během pobytu v Avignonu papežem Řehořem XI. 29. dubna 1373 byla jakousi předehrou. Snad na přání obyvatel Říma připojil ke třem bazilikám, jež měli poutníci během Svatého roku navštívit, i čtvrtou baziliku, Panny Marie Sněžné, nazývanou též bazilikou Panny Marie Větší. Jako důvod udal v bule úkol Mariin při díle vykoupení zázraky, dějícími se na onom místě na přímluvu Boží Matky.
S konečnou platností se tak ustálil počet jubilejních bazilik na: Sv. Petra (San Pietro), Sv. Jana v Lateránu (San Giovanni in Laterano), Sv. Marie Větší (Santa Maria Maggiore), Sv. Pavla za hradbami (San Paolo Fuori le Mura).
Řehoř XI. byl poslední platně zvolený papež, který sídlil v Avignonu. Na naléhání svaté Kateřiny Sienské, svaté Brigity Švédské i císaře Karla IV. se odhodlal k odvážnému kroku, přenést papežské sídlo znovu do Říma; ten neviděl papeže už sedmdesát let, vyjma kratičkého pobytu Urbana V. (1310–1370), který se záhy zase vrátil do Avignonu.
Na jaře roku 1378 však Řehoř XI. zemřel. Jeho nástupcem se stal naposled v dějinách muž, který nebyl kardinálem: arcibiskup Bartoloměj z neapolského Prignana. Zastával však řadu let důležité funkce v avignonském správním aparátu, kde dobře poznal jeho slabiny …
náhled|vlevo|Bula papeže Urbana VI. Zvolil si jméno Urban VI. Radikální reforma církve, po níž se všude volalo, se mu stala životním programem. Učinila však z něho také jednu z tragických postav na Petrově stolci. Jeho jižní ohnivá povaha ho zbavovala smyslu pro míru při jednání s lidmi, zacházel drsně s podřízenými včetně kardinálů, ba i se světskými vládci. Vyčítal jim veřejně jejich neřesti. Toto počínání nebyly s to vyvážit ani jeho osobně bezúhonný život, ani jeho dobrý úmysl.Polc, s. 24.
Za několik měsíců po volbě, uraženi jeho jednáním, od něho utekli všichni kardinálové, většinou Francouzi, a zvolili si papeže nového, jímž se stal vzdoropapež Klement VII. S ním se přestěhovali do Avignonu. Tak zůstala církev rozdělena čtyřicet let. Papeže avignonské uznávala Francie a království severo-španělská, ostatní země papeže římské. Urban VI. musel jmenovat nové kardinály. Byli mezi nimi cizinci, například pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a později i kněz Petr z Rožmberka, který však před jmenováním zemřel.
Urban VI. a Jan z Jenštejna
náhled|vlevo| Busta Jana z Jenštejna, třetího pražského arcibiskupa, z konce 14. století. Katedrála svatého Víta, Praha náhled|Obraz Navštívení od Mistra litoměřického oltáře, asi 1505 Nešťastná povaha zavlekla Urbana VI. i do četných politických sporů. Vznikala proti němu spiknutí, do nichž byl zapleten i neapolský král, který Urbana VI. v roce 1385 po řadu měsíců obléhal v nocerském hradě. Tehdy mu sepsal pražský arcibiskup Jan z Jenštejna útěšný spis, nazvaný De consideratione, nikoliv proto, že sympatizoval s jeho tvrdou povahou, nýbrž protože věřil, že on je právoplatným nástupcem svatého Petra. Těšil ho, ale také napomínal k umírněnosti v jednání. Ujistil ho také, že bude z obležení vysvobozen. Když se před dokončením spisu jeho předpověď splnila, připomenul mu závěrem, že se tak stalo přímluvou Matky Boží. Ať jí tedy nějak projeví svou vděčnost. Rok nato, po zavedení nového svátku Navštívení Panny Marie, k dosažení jednoty církve požádal Jan z Jenštejna Urbana VI., aby tento svátek rozšířil na celou církev, což papež přislíbil. Svůj slib však mohl splnit až za tři roky, neboť se nemohl před podzimem 1388 navrátit do Říma rozeštvaného vnitřními třenicemi. Tehdy se jen vážně začala projednávat záležitost svátku. Nakonec však sám papež jednání urychlil rozhodnutím ve slavnostní konzistoři, neboť viděl v Jenštejnově žádosti jasný projev Boží vůle. I během procesu se několikrát vynořilo tvrzení, že si Boží prozřetelnost vyvolila pražského arcibiskupa za svůj nástroj.Polc, s. 25.
Jediný dodnes známý popis této slavnostní konzistoře zachoval Jan z Jenštejna z vyprávění svého zástupce, roudnického převora Mikuláše: „Nejdůstojnější v Kristu Otec, papež Urban VI., chtěje tomuto spásonosnému svátku učinit konec, svolal slavnou konzistoř na čtvrtek před Květnou nedělí (8. dubna) roku od Božího vtělení 1389, kdy to nebývá obyčejem. Při ní připomenul, že byl v onen den zvolen papežem. Zúčastnili se jí všichni kardinálové dlící v Římě a při kurii, slavnostně oděni, jakož i veliký počet prelátů a duchovních, za jejichž přítomnosti řečnil ... ctihodný Edmund, opat řádu svatého Benedikta v Anglii, tehdy mistr posvátného paláce ... Pak však i Nejsvětější v Kristu Otec učinil jinou řeč, v níž zmíněný svátek Navštívení Panny Marie slavně ustanovil pro celý svět, především aby pominul rozkol. A aby zmíněný svátek byl ještě více uctěn, stanovil věčně slavit Svatý rok dle délky života Kristova, totiž každých 33 let, pro krátkost lidského života, jak to i vzkázal zmíněnému arcibiskupovi po bratru Mikuláši, později biskupu vladimiřském, takto: Řekni arcibiskupovi, že kdybych nebyl ustanovil svátek Navštívení, nebyl bych ustanovil ani Svatý rok. Ať se za mě modlí k Bohu.“
Poutníci z Čech náhled|vpravo|Bazilika Panny Marie Sněžné Jan z Jenštejna připomíná, že Řehoř XI. připojil z úcty k novému svátku k jubilejním bazilikám i baziliku Panny Marie Sněžné, ale Urban VI. sám, jako by vědomě chtěl ignorovat bulu papeže Řehoře XI., v bule jubilea se o jeho rozhodnutí vůbec nezmiňuje. Že myšlenka Urbanova vyhlásit v konsistoři Milostivé léto na rok 1390 byla nová, dokazuje i skutečnost, že ač jindy se tak dělo čtením buly, tentokrát papež Milostivé léto pouze ohlásil a bulu dal sepsat až dodatečně. Z Čech a z ostatních středoevropských zemí putovalo do Říma mnoho poutníků. Avignonský papež však zakázal těm, kteří ho uznávali, pod trestem klatby do Říma putovat. Je to tak asi jediné Milostivé léto, kdy sloužil poutníkům z Čech nový hospic,Termínem hospic (z latinského hospitium – „útulek“) jsou míněna ubytovací místa pro odpočinek poutníků, která vznikla již ve 4. století. Již za časů starého Říma a ve středověku existovaly přístřešky či útulky při cestách, kde si mohli poutníci odpočinout, těhotné ženy porodit a choří buď se uzdravit a pokračovat v cestě, nebo v klidu zemřít. Vyskytují se dokonce názory, že první hospic byl vlastně popsán již v biblickém podobenství o milosrdném Samaritánovi – . Pozdější význam hospice jako zdravotnicko-sociálního zařízení, které slouží k péči o nevyléčitelně a těžce nemocné osoby, tedy k tzv. paliativní péči, je až odvozený od starobylé praxe, kdy pomoc „poutníkům na cestě“ se začala chápat jako pomoc těm, kdo jsou na „cestě do věčného domova“. který na římské Via dei pellegrini nedaleko náměstí Campo de' Fiori zakoupili císař Karel IV. a císařovna Alžběta Pomořanská při své korunovaci roku 1368 v Římě. Hospic byl pak svěřen Rožmberkům, jejichž představitelé, zmíněný kanovník Petr, Oldřich a Jan, bratři, vydali 6. března nadační listinu, jíž věnovali hospici příjmy k jeho vydržování. V podstatě šlo však o jakýsi špitál pro chudé a nemocné poutníky z Čech, kterým posluhoval český kněz a členové českého bratrstva, mezi nimi i Anka z Rožmberka.Polc, s. 26.
náhled|vlevo|Karel IV. na votivním obraze Jana Očka z Vlašimi; autorem je neznámý následovník Mistra Theodorika Ve Svatopetrské bazilice stál už také oltář svatého Václava, zřízený v třicátých letech onoho století z odkazu olomouckého biskupa Hynka. V roce 1363 ho opatřili bohoslužebným náčiním jakýsi český šlechtic Václav a jeho druzi. Později byla nad oltář umístěna desková gotická malba svatého Václava, obklopeného svatým Vojtěchem a Prokopem, u jejichž nohou klečel v korunovačním rouchu Karel IV. a pražský arcibiskup, snad Jan Očko z Vlašimi. Mezi českými poutníky v roce 1390 nechyběl ani Jan z Jenštejna. Vydal se na cestu už v březnu v doprovodu svých přátel. Byl s ním i někdejší rektor Karlovy koleje v Praze, mistr Mikuláš řečený Rakovník, jehož později mistr Jan Hus nazval přeslavným básníkem a který se tehdy nemálo zasloužil o šíření svátku Navštívení. Jan z Jenštejna jednal v Římě o včasné vydání buly týkající se slavení svátku v celé církvi, neboť po smrti papeže Urbana VI., na podzim roku 1389, se nikdo o věc nestaral.
Po Velikonocích se vydala do Říma i další početná skupina českých poutníků. Byl v ní i Jenštejnův generální vikář Jan z Pomuku († 20. března 1393), jehož umučené tělo za tři léta dal vhodit do Vltavy během zvláštního Svatého roku, poskytnutého papežem Bonifácem IX., nástupcem Urbana VI., sám král Václav IV.
náhled|vpravo|Původní „Konstantinova“ svatopetrská bazilika kolem roku 1450 (Kresba od H. W. Brewera, 1891) Na římském hřbitově poblíž svatopetrské baziliky, nazývaném prostě Svaté pole – Campo Santo – byli během roku 1390 pohřbeni i čeští poutníci: Jenštejnův milovaný přítel šlechtic Heršík, farář z Načeradce, a také Mikuláš Rakovník, který zemřel v prvních květnových dnech. Jeho smrt popisuje Jan z Jenštejna takto: „ ... slavný muž jménem Mikuláš, mistr umění a bakalář teologie, onemocněl v mém obydlí. Když mu byla k přijímání přinesena svatá Eucharistie, propukl v takový pláč, a pronesl dlouhou a zbožnou řeč na chválu spasitelné hostie před mnoha významnými muži, kteří stáli u něho, že někteří Římané se divili a tázali se: »Copak je to: Máte snad ve vašich krajích muže tak zbožné a tak svaté?« Ten pak po přijetí viatika ještě žil tři dny a po přijetí svátosti nemocných tvrdil, že necítil bolest, pouze jakousi slabost, nebo spíše sladkost Boží, s níž zesnul v Pánu.Polc, s. 27.
Heršík upadl do nemoci záhy po Mikulášově smrti a k okolostojícím pravil: „Radujte se se mnou. Vždyť jsem spatřil mého Pána Ježíše Krista, který mě navštívil a potěšil.“ Předpověděl i hodinu své smrti. „Vězte,“ pravil k přátelům, „ že neopustím tento svět dříve, než budou v sobotu vyzvánět u svatého Petra k noně.“ Nadešla sobota, a on se několikrát tázal, zda už u svatého Petra zvonili, a když mu odpověděli, že ještě ne, zarmoutil se. „Jakmile se však ozval zvon k noně“ – tak doslovně píše Jan z Jenštejna – „s nesmírnou radostí v přítomnosti všech duši Bohu odevzdal.“