Klamoš () je obec v okrese Hradec Králové v Královéhradeckém kraji. Leží čtyři kilometry jihovýchodně od Chlumce nad Cidlinou. Žije zde obyvatel.
Název Jméno obce Klamoš lze s největší pravděpodobností zařadit mezi staročeská jména rodová, kdy obec byla pojmenována jménem jeho zakladatele. I mluvnický výraz vyhovuje: Klamoš založená Klamošem, Boleslav Boleslavem nebo Čáslav Čáslavem. V historických pramenech se podařilo vyhledat listinu z roku 1379, která je uložena v třeboňském archivu a k níž je přivěšena pečeť nižšího šlechtice, jenž se jmenoval Klamoška z Libčan. V erbu měl palečné kolo. Tato listina však nemá žádnou historickou souvislost s obcí Klamoš, ale je přímým důkazem existence osobního jména KLAMOŠka.
Historie Od první zmínky o obci do zrušení roboty (1356–1848) První písemná zmínka o obci pochází z roku 1356 a nachází se v církevních knihách, které jsou uloženy v Archivu Pražského hradu. Latinský zápis v českém překladu hovoří o ustavení nového faráře v loučenském kostele (Loučno, zaniklá obec mezi Poděbrady a Kopidlnem): „Lubčany – 20. prosince 1356. Za účasti Beneše řečeného Černý z Dětenic, Heřmana z Klamoše (Hermani de Glatmoss) a Mrákoty z Lubčan, v kostele v Lubčanech, byl z důvodů smrti zproštěn úřadu plebán Jan. Za plebána Jana, chráněnce Zdeňka Beneše z Dětenic, byl za něho do úřadu uveden nově biřmovaný plebán z Rožďalovic.“ Především z církevních zápisů, ale i ze zápisů v zemských deskách se lze dozvědět o vladycích na klamošské tvrzi. V roce 1370 se objevuje Jan Šerc z Klamoše, který měl podací hlas při kostele v Újezdě. Mezi lety 1370–1378 se Půta z Klamoše zavázal uhradit notáři Hynkovi 50 grošů. V roce 1378 se připomíná Neplach z Klamoše a poté Milota z Klamoše. náhled|200px|Pečeť Miloty z Klamoše (1401) Milota zaujímal mezi okolními vladyky výsadní postavení a tak se s ním lze setkat v historických pramenech několikrát. Nejcennější pro historii obce je listina z roku 1401, která je uložena v Národním archivu v Praze ve fondu benediktinského řádu. Jedná se o arbitrážní zápis, kde klamošský vladyka Milota vystupuje v roli arbitra a k této listině je přivěšena jeho pečeť. Pečeť je velice zachovalá a je to jediná památka na středověkou Klamoš. Počátkem 16. století se lze setkat s posledním klamošským vladykou Jetřichem, který držel tvrz pravděpodobně do roku 1508. Po jeho smrti došlo ke sporu mezi vdovou a dcerou, který byl projednáván u komorního soudu. Rokem 1521 se Klamoš dostává do majetku Pernštýnů, kteří ji v roce 1547 postupují královské komoře.
Bitva na Bílé hoře roku 1620 přinesla pohromu nejen pro národ a stát, ale hlavně pro nejpočetnější vrstvu, venkovský lid. Zachovalý soupis klamošských usedlíků z roku 1638 svědčí o nebývalé zkáze, kterou přinesla dvě desetiletí války. Z 12 stavení jich bylo shledáno 6 bez živé duše. Jak je uvedeno v Gruntovní knize pro Klamoš (1690–1780), čítala Klamoš v roce 1713 již 23 stavení. Nejtěžším břemenem venkovského lidu byla robota. Byla to povinnost pracovat bez náhrady na panských pozemcích buď osobou (robota pěší) nebo potahem (robota potažní). Byla to povinnost nikoliv osobní, ale věcná, která trvala jako reálné břemeno na gruntu a převáděla se z otce na syna, ze starého hospodáře na nového. Zvyšování robotních povinností vedlo až k selskému povstání v roce 1775. Zda se klamošští zúčastnili selského povstání není známo, ale jistě nestáli stranou tak významné události. Vedle roboty, naturálních dávek a řádných daní museli klamošští přispívat i na válečná tažení Habsburků. V roce 1747 se z Klamoše platilo 60 zlatých na remonty a v roce 1777 každý klamošský sedlák odvedl 30 zlatých kontribuce, půlsedlák 15-20 zlatých a chalupník 10 zlatých. Sedláci museli vedle kontribuce platit i daň z krve, tj. stavět vojáky. Ulehčení venkovskému lidu přinesla až vláda Josefa II., zejména jeho patent o zrušení nevolnictví (1781). Na zrušení roboty si však museli počkat až do roku 1848.
Nejstarší písemnou obecní památkou je Obecní kniha klamošská z roku 1804. Kniha je vázána ve vepřovici a při jejím založení byla na první stranu zapsána jména všech představených obce. Dále obsahuje rychtářskou instrukci a výpisy z čeledního patentu z roku 1782. Kniha je z větší části čistá a na různých místech jsou zápisy o urovnání sousedských sporů a o prodeji míst v obci na stavbu baráků. K dalším písemným památkám obce Klamoše patří pamětní knihy neboli obecní kroniky.
Od zrušení roboty do vypuknutí první světové války (1848–1914) Mezníkem zásadního významu, který ovlivnil život vesnického obyvatelstva v druhé polovině 19. století, bylo zrušení poddanství a roboty v roce 1848. V souvislosti s touto reformou docházelo k převratným změnám především na venkově a v zemědělství. Z tohoto období se dochovaly zápisy obecních protokolů a vyvazovací protokoly. Při jednáních o vyvazení, dne 27. dubna 1850, klamošské občany zastupoval starosta obce Jiří Chára z čp. 16 a dva konšelé. Vyvázání z roboty bylo však za úplatu. Splácení vývazné sumy bylo rozpočítáno na dvacet let. Klamošští platili ročně 193 zlatých a 5,5 krejcaru. Celkem zaplatili 3681 zlatých a 50 krejcarů. náhled|vlevo|upright|Památník Boží muka Z radosti nad zrušenou robotou, která po staletí soužila vesnické obyvatelstvo, postavili uprostřed obce v roce 1852 „Boží muka“. Na památník z pískovce se složili všichni klamošští sousedé společně. Na podzim roku 2008, za silného větru, spadl pískovcový kříž z podstavce, protože zkorodoval centrální upevňovací trn a obě ramena kříže se ulomila. Obec nechala okamžitě tuto vzácnou památku zrestaurovat a opravený kříž byl u dubnu 2009 opět na svém místě. Po dlouhá léta stála vedle památníku dřevěná zvonička, která vždy, když někdo zemřel, zvěstovala klamošským sousedům tuto smutnou zprávu.
Život v obci byl zaměřen hlavně na zemědělské práce, především na vlastních nebo pronajatých pozemcích. Obecní výbor se staral hlavně o spravování obecních cest v okolí obce, propachtování obecních rybníků, honitby a urovnávání sporů mezi klamošskými sousedy. Ke konci 19. století došlo k zakládání různých spolků v obci. V roce 1891 byl založen hasičský sbor a v této době se v Klamoši již hrálo i ochotnické divadlo. Přelom 19. a 20. století se v Klamoši vyznačoval velkou aktivitou obyvatelstva. V roce 1901 byl založen obecní hřbitov, v roce 1902 byla postavena dvoutřídní škola a vysázena kaštanová alej od Božích muk ke hřbitovu. Zásluhou prvního klamošského učitele Václava Plašila byla v roce 1903 založena „Hospodářsko-čtenářská beseda“, jejímž prostřednictvím si členové opatřovali nákup zemědělských strojů, ale také uhlí, umělá hnojiva a mazadla na vozy a stroje. Byl to spolek hospodářský, ale také čtenářský, který měl pěknou knihovnu. Tu však v roce 1921 daroval obci, jako základ pro obecní knihovnu, která je v Klamoši dodnes.
Koncem 19. století se přestalo trojpolně hospodařit a zmizel úhor. Protože se katastr obce nachází převážně na půdách jílovitých, ve kterých se dlouho drží voda, bylo v roce 1904 založeno „Vodní a slinovací družstvo“. Družstvo provádělo melioraci (vysoušení a odvodnění) pozemků. Zpočátku mělo toto družstvo mnoho nepřátel, ale když občané zjistili, že mohou na odvodněných polích dříve sít a sázet, blahořečili zakladatelům. V důsledku obratu peněz, který v průběhu meliorace a po ní mezi obyvatelstvem nastal, byl v roce 1908 založen „Spořitelní a záložní spolek“. Smyslem spolku bylo to, aby si občané mohli v místě bydliště pohodlně svoje peníze ukládat, ale především chudí půjčovat. V lednu 1912 bylo zakoupeno pět petrolejových luceren na železných stojanech a ty byly poté rozmístěny na nebezpečných místech v obci.
První světová válka a vznik ČSR (1914–1918) V červenci 1914 se nad Evropou zatáhly válečné mraky a z obce bylo odvedeno do války 80 mužů a téměř všechny koně. Značnou zátěž pro obyvatele Klamoše představovaly válečné rekvizice obilí a vozů. V průběhu války se podstatně zvýraznily přežitky v rakousko-uherské monarchii. Konkrétním projevem na vesnici byla masivně rozšířená instituce deputátníků, tj. zemědělských dělníků připoutaných s celou rodinou existenčně k velkostatku nebo k bohatým sedlákům. Zde to bylo především k velkostatku Josefa Lustiga ve Rtánově a velkým selským gruntům v obci. Náhradou za muže, kteří byli na frontě, byli z nedostatku pracovních sil přidělování rolníkům zajatí Rusové a Srbové na práci. V prvním roce války byli do Klamoše dopravení haličtí uprchlíci, o které se musela obec postarat. V průběhu války musela obec poskytnou monarchii celkem osm válečných půjček v celkové hodnotě 8500 korun, které získala buď obecní půjčkou, nebo přirážkou k obecním daním. Na přelomu října a listopadu 1918 doznívaly poslední válečné výstřely. Z 80 mužů povolaných z Klamoše do války se domů nikdy nevrátilo 14 klamošských otců a synů. Jejich hroby jsou rozesety na bojištích celé Evropy.
Léta meziválečná (1919–1939) náhled|upright|Socha Svobody v parku legionářů
V prvních poválečných letech nebyla situace v oblasti hospodářské, kulturní, ale i mravní nijak příznivá. Nadále zůstávaly v platnosti všechny rakousko-uherské zákony, nařízení a instituce. Na místa rakouských úředníků byli dosazováni čeští vlastenci. Dle nového volebního řádu byly konány volby i v Klamoši. Do čela obce byl jako starosta zvolen Alois Havlín z čp. 7. V listopadu 1918 schválil nový parlament zákon o obstavení velkostatků, který byl počátkem pozemkových reforem. Do rukou drobných klamošských rolníků se tak dostala půda za přiměřenou náhradu z rozparcelovaného chlumeckého velkostatku Rtánov. Nejprve připadly do vlastnictví tzv. dlouhodobé pachty, část pozemků byla po parcelaci rozprodána a ze zbytku byl vytvořen zbytkový statek, který dostal výměnou za svůj statek u Roudnice Jaroslav Macura. Nově vzniklá ČSR se potýkala s hospodářskými problémy a tak ještě v letech 1919 a 1920 byly prováděny rekvizice obilí a dobytka, ovšem podstatně mírnější než za Rakouska. Na jaře 1919 byla zasazena na návsi (proti obecnímu úřadu) „Lípa svobody“ na paměť osvobození z habsburské poroby.
V roce 1920 byla obec postižena nákazou hovězího dobytka, slintavkou a kulhavkou. Celkem v obci uhynulo 16 krav a také drůbež byla postižena v těchto letech často se opakujícím morem. V tomto roce bylo velké sucho a tak studny v níže položených staveních úplně vyschly. S budováním a rozvodem elektrické sítě se začalo v roce 1922. Páteřní rozvod hradila obec a přípojky k jednotlivým stavením si platil každý sám. Poprvé se rozsvítila žárovka v Klamoši 15. května 1923. Na návrh školní rady byla elektřina zavedena i do školy, kde byly umístěny tři žárovky. V březnu 1925 byl ustaven výbor na přípravu památníku obětem světové války, jehož předsedou se stal řídící učitel Václav Plašil, jenž se sám byl válečným veteránem a legionářem. Z různých návrhů byla vybrána „Socha Svobody“, která byla zadána Boženě Peterkové z Chlumce nad Cidlinou. Bylo vybráno vhodné místo v obci a založen „Park legionářů s památníkem“. Za krásného počasí byl památník 19. července 1925 slavnostně odhalen. Byla to veliká slavnost, které se zúčastnilo i mnoho přespolních občanů.