náhled|Puna v blízkosti jezera Titicaca na hranicích Bolívie a Peru Puna je vysokohorský ekosystém rozkládající se ve střední části jihoamerických And. Typově se jedná o suchou vysokohorskou travnatou až křovitou savanu. Oblast puny sahá od středního Peru přes Bolívii po sever Chile a Argentiny. Nachází se v nadmořských výškách od 3 200 do 5 000 metrů. Podnebí puny je chladné v důsledku vysoké nadmořské výšky a zároveň velmi suché. Ve srovnání s páramem, které na punu navazuje blíže k rovníku na severu, je výrazně sušší. Průměrný roční úhrn srážek se pohybuje mezi 50–700 mm, s vlhčím obdobím v letních měsících a suchou zimou. Vegetace a fauna jsou přizpůsobeny extrémním podmínkám, zejména suchu a nízkým teplotám v průběhu celého roku.
Vegetaci tvoří především trávy a byliny, v některých oblastech jsou i keřové porosty a zbytky polylepisových lesů, které představují nejvýše položená stromová společenstva na světě. Místy se objevuje obří broméliovitá rostlina puja Raimondova (Puya raimondii). Mezi charakteristická zvířata puny náležejí lamy vikuňa a guanako, činčily a další hlodavci. Z ptáků zde žijí nanduové, kondoři a pěvci, na vodních plochách se vyskytují plameňáci či lysky. V oblasti puny leží mimo jiné jezero Titicaca, nejvyšší hora Bolívie Nevado Sajama, nejvyšší hora Peru Huascarán a největší solná pláň světa Salar de Uyuni. Nachází se zde rovněž několik rozlehlých národních parků.
Etymologie Termín puna má kečuánský původ a znamená vysočina.
Charakteristika Názvem puna se označuje otevřená, suchá vysokohorská stepní vegetace ve střední části jihoamerických And. Nachází se v nadmořských výškách nad hranicí lesa, dominantní vegetaci tvoří trávy a různé byliny, v některých oblastech převládají rozvolněné porosty drobnolistých nízkých keřů. Charakteristické jsou také různé hustě polštářovité byliny a keříky. Stromový pokryv s výjimkou reliktů řídkého polylepisového lesa zcela chybí.
Poloha a vymezení Puna se nachází ve vysokých polohách středních And v oblasti od středního Peru přes západní Bolívii po severozápadní Argentinu a severní Chile. Celá oblast puny je asi 2000 km dlouhá a v jižní části až 350 km široká. Celkově zabírá plochu o rozloze přes 586 000 km² (110 000 km² vlhká, 140 000 km² střední a 300 000 km² suchá a pouštní). Nadmořská výška se pohybuje v rozmezí přibližně od 3 200 do 5 000 metrů, tedy od hranice lesa výše, horské vrcholy v oblasti dosahují výšky až 6 700 metrů. Jižní část je sušší a rozkládá se převážně v oblasti náhorní andské roviny, známé jako Altiplano. Severní část je vlhčí a sahá od severovýchodu bolivijského Altiplana na sever po střední Peru.
Klima Oblast puny náleží svojí polohou z větší části do vnějšího tropického pásu, ačkoliv na jihu zasahuje i do mírného pásu. Je výrazně sušší než páramo, které na ni navazuje blíže k rovníku na severu. Průměrný roční úhrn srážek se pohybuje mezi 50–700 mm, srážky směrem k jihu ubývají. Průměrné roční teploty činí 8–9,5 °C. Na rozdíl od párama jsou v puně větší rozdíly mezi nejvyššími denními a nejnižšími nočními teplotami. Maximální denní teploty dosahují až 30 °C, noční mrazy se mohou vyskytnout v průběhu téměř celého roku. Též se projevují výraznější změny ročních období, v nichž vynikají zejména suché zimy. Období výraznějších srážek trvá přibližně od od prosince do března, maximum je v únoru. Během fází El Niño bývají srážky na Antiplanu nižší.
Biologická přizpůsobení Rostliny se musely přizpůsobit aridnímu klimatu, nízkým teplotám a dalším limitujícím faktorům. Mezi charakteristické adaptace náležejí drobné lístky, velmi pomalý, zakrslý růst a vysoký obsah pryskyřic. Býložravci spásající tyto rostliny mají silné řezáky, které jim umožňují rozmělnit tuhé listy s obsahem křemičitých složek, a mají hustou srst či peří, které jim poskytují ochranu před nízkými teplotami a silnými větry.
Ekoregiony Ekosystém puny je rozdělován na tři ekoregiony, které jsou vymezeny úhrnem ročních srážek: středoandská puna (španělsky , srážky 400–1000 mm), středoandská suchá puna (, srážky <400 mm) a středoandská vlhká puna (, srážky 1000–2000 mm). V Bolívii je suchá puna dále rozdělována na (jižní, střední a severozápadní část suché puny, srážky <100 mm) a (severovýchodní část, srážky 100–400 mm). Všechny jsou součástí bioregionu Andean Mountain Grasslands.
Na severu přechází vlhká puna v celkově vlhčí vysokohorský ekosystém, známý jako páramo. Přechodová zóna mezi těmito dvěma ekosystémy je známa jako jalka. Na jihu navazují na suchou punu jihoandské stepi. Na západě přechází puna s klesající nadmořskou výškou do pouští Atacama a Sechura. Na východním okraji puny je skladba navazujících ekosystémů pestřejší. V severní části navazují horské a mlžné, tropické a subtropické lesy, souhrnně nazývané yungas, na jihu pak převážně travnaté oblasti Gran Chaco a Patagonie.
Středoandská puna náhled|Středoandská puna v oblasti bolivijského Potosí náhled|Lamy vikuňa v peruánské puně Ekoregion označovaný jako středoandská puna (starší kódové označení dle WWF nt1002, novější dle One Earth 588) sahá od středního Peru přes východní okraj bolivijského Altiplana po severozápadní Argentinu. Tvoří přechod mezi oblastí vlhké puny a suché puny. Krajina je typicky vysokohorská, se zasněženými štíty, hlubokými údolími, travnatými pastvinami, náhorními planinami a vysoko položenými jezery. Středoandská puna pokrývá plochu 141 000 km², a rozkládá se v nadmořských výškách od 3 200 do 6 600 metrů. Průměrná roční teplota se pohybuje v rozpětí od teplot pod bodem mrazu po 15 °C. Je to dosti suchá oblast, s průměrnými ročními srážkami od 250 do 500 mm.
Převažující vegetační pokryv tvoří stepní travní porosty, v nichž dominují trávy rodů třtina (Calamagrostis), psineček (Agrostis) a kostřava (Festuca). Místy se jako azonální ekosystémy nacházejí mokřiny (bofedales), vrchoviště a porosty rákosin. V některých částech se objevují porosty nízkých keřů, zejména Parastrephia lepidophylla z čeledi hvězdnicovité, případně různých druhů rodu Margyricarpus z čeledi růžovité. Místy utvářejí ráz krajiny husté, masivní polštáře azorely nahloučené (Azorella compacta) z čeledi miříkovité a Azorella yarita, jejíž porosty jsou označovány jako yaretales. V některých oblastech se objevuje obří broméliovitá rostlina puja Raimondova (Puya raimondii). Místy jsou zbytky polylepisových lesů, které v minulosti tvořily podstatně dominantnější složku vegetace a dochovaly se z nich jen relikty. V nižších nadmořských výškách na okraji areálu se objevují i některé další dřevité druhy, např. komule (Buddleja) a zábludy (Escallonia).
V oblastech středoandské puny žije větší počet různých druhů hlodavců, zejména v její jižní části. Mezi charakteristická zvířata tohoto ekosystému náleží lama vikuňa (Vicugna vicugna), lama guanako (Lama guanicoe), činčila krátkoocasá (Chinchilla chinchilla) a činčily rodu Lagidium. Z ohrožených druhů ptáků zde žije např. skorcovec aricomský (Cinclodes aricomae), pitpit chilský (Conirostrum tamarugense), plameňák Jamesův (Phoenicopterus jamesi) a lyska velká (Fulica gigantea).
Mezi rostlinné endemity této oblasti náleží Diplostephium tovari z čeledi hvězdnicovité, rybíz Ribes brachybotrys, ze zvířat křeček punový (Punomys lemminus).
Středoandská suchá puna náhled|Suchá puna v NP Eduardo Avaroa, jižní Bolívie Ekoregion středoandské suché puny (kódové označení nt1001, 587) se rozkládá v jižní části Vysokých And v západní Bolívii, severním Chile a Argentině v úrovni od horní hranice lesa v nadmořských výškách přibližně od 3 500 metrů až po linii věčného sněhu ve výšce asi 5 000 metrů. Je to velmi suchý ekoregion, navazující na severu na oblast středoandské puny. Velkou část rozlohy suché puny tvoří náhorní planina, známá jako Altiplano. Typický reliéf krajiny zahrnuje náhorní planiny, zasněžené horské štíty, kužely sopek, solné pláně a horská jezera. Klimatické podmínky se od jiných typů puny odlišují zejména nízkým úhrnem srážek, který dosahuje jen asi 50 až 400 mm za rok a je silně sezónní. Suché období trvá asi 8 měsíců. Průměrná teplota činí v severní části 8 až 11 °C, směrem k jihu klesá.
Flóra a fauna této oblasti je unikátní, přizpůsobená extrémním podmínkám. Ve východní části převládá křovitá step s tuholistými keři zejména z rodů Adesmia (bobovité), fabiana (Fabiana, lilkovité), starček (Senecio) a pomíšenka (Baccharis, hvězdnicovité). Směrem k západu křovitá step plynule přechází v travnatou step, na níž převládají trávy z rodů třtina (Calamagrostis), kostřava (Festuca) a kavyl (Stipa). Z běžnějších keřů se zde vyskytují zejména pomíšenky Baccharis incarum a B. boliviensis, Parastrephia lepidophylla a Fabiana densa. Keře mohou v některých oblastech dosahovat výšky až 2,5 metru. Dalšími typickými rostlinami jsou trávy z rodu Aciachne a růžovité keříky z rodů perloušek (Margyricarpus) a Tetraglochin. V nadmořských výškách nad 4000 m n. m. se vyskytují mokřiny s polštářovitou vegetací (bofedales), polštářovité porosty azorely nahloučené (yaretales). Dále se zde nacházejí místy slanomilná společenstva. V některých místech se dochovaly zbytky unikátní stromové vegetace, tvořené několika druhy rodu polylepis (Polylepis) z čeledi růžovité a známé jako polylepisový les. V nejsušších částech suché puny má krajina téměř pouštní charakter (například v oblasti Puna de Atacama). Rostou zde zejména různé druhy rodu Lampaya (sporýšovité), drobnolistý keř Parastrephia lepidophylla a kostřava Festuca orthophylla.
Ze savců zde žije např. lama vikuňa (Vicugna vicugna), kočka horská (Leopardus jacobita), puma americká (Puma concolor), pes horský (Lycalopex culpaeus) a pásovec bolivijský (Chaetophractus nationi). Kočka horská je vlajkovým druhem tohoto ekoregionu. Z větších ptáků zde žijí 3 druhy plameňáků, dále nandu menší (Pterocnemia pennata), tinama náhorní (Tinamotis pentlandii), husice andská (Chloephaga melanoptera) aj. Endemické druhy ptáků jsou převážně vázané na polylepisový les a křoviny. Z endemických druhů zde žije kolibřík potoský (Oreotrochilus adela), holoubek Morenův (Metriopelia morenoi), z pěvců hrnčiřík lapazský (Asthenes heterura), hrnčiřík Steinbachův (Pseudasthenes steinbachi syn. Asthenes steinbachi), saltator rudobřichý (Pseudosaltator rufiventris syn. Saltator rufiventris), strnadovec rezavohrdlý (Poospiza baeri), strnadovec cochabambský (Poospiza garleppi) a šafránka žlutohlavá (Sicalis luteocephala).
Další druhy jsou endemické pro celou oblast puny: tyrančík vysokohorský (Anairetes alpinus), kriticky ohrožený skorcovec aricomský (Cinclodes aricomae), hrnčiřík pokřovní (Asthenes berlepschi), hrnčiřík velehorský (Asthenes urubambensis), hrnčiřík čárkoocasý (Asthenes maculicauda), dijuka krátkoocasá (Idiopsar bracyurus) a háčkozobec černý (Diglossa carbonaria). Z obojživelníků zde žije endemická žába Telmatobius huayra.
Středoandská vlhká puna náhled|Vlhká puna v oblasti Huascarán v Peru Středoandská vlhká puna (kódové označení nt1003, 589) představuje severní a východní část ekosystému puny. Sahá od středního Peru po severovýchodní okraj bolivijského Altiplana. V jižní části areálu je její poloha omezena na slunné severní svahy a navazuje na oblasti horských lesů, známých jako yungas. Rovněž v severní části je výskyt rozdrobený a omezený na vyšší polohy horských hřbetů. Nejvyšší vrchol tohoto ekoregionu je Huascarán (6 768 m) v Peru.
Vlhká puna vysokých poloh (mezi 4 200 a 5 000 m) je extrémně oligotermní, s teplými dny a mrazivými nocemi. Ve východní části ekoregionu jsou na prudkých horských svazích v nadmořských výškách 3800 až 4200 m horské travnaté pláně, které jsou vlhčí než zbytek ekoregionu. Převážná část vlhké puny leží na vulkanických horninách třetihorního a čtvrtohorního stáří. Charakteristický reliéf krajiny zahrnuje zasněžené horské štíty, ledovcová jezera a též několik řek. Je zde i nejvýše položené horské jezero s lodní dopravou světa, Titicaca (3 800 m).